Historky z cesty za babičkou

7. dubna 2017 v 9:50 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Pomiňme skutečnost, že jsme narychlo cestovali vlakem za babičkou, která byla po operaci a já počítala s tím, že se aspoň den předem dozvím o jejím propuštění z nemocnice, zpráva ale přišla jako blesk z čistého nebe…
Pomiňme, že nám málem ujel vlak, protože jsme na přeplněném pražském Hlavním nádraží nedohledali na tabulích to správné nástupiště, a když už jsme ho dohledali, prodírali jsme se přes davy na druhý konec rozlehlé budovy, já s báglem na zádech, v němž vězelo kromě jiného i kilo a půl psích granulí, za mnou dcera se svým báglem a se sedmikilovým Luikem v tašce na rameni, z níž po celou dobu finišujícího běhu chtěl Luik vyskočit, viděl, že se děje něco neznámého a tudíž určitě úděsného, neboť jeho panička mu utíká. Mirka ho měla na starosti, já se svým rozbolavělým ramenem, které už dlouho vypovídalo poslušnost a zrovna se nacházelo v polovině rehabilitačních cvičení, bych Luika sama na cestě nezvládla a doma, než se manžel vrátí z obchodu, by každý den bez vyvenčení deset hodin nevydržel. Za necelé čtyři hodiny od telefonátu s maminkou jsme seděli ve vlaku.
Pomiňme, že jsem prozřetelně koupila Luikovi náhubek, aby nás nakonec nevykázali z vlaku, pomiňme, že se paní průvodčí nelíbil pes upelešený na sedačce, o niž jsem se s ním půl na půl dělila, na dece, aby nikomu nevadil, nechtěla jsem ho dát na zem pod nohy do jeho přenosné tašky a paní průvodčí nakonec obě oči přimhouřila. Dojeli jsme v pořádku a celí.
Pomiňme, že jsme už třetí den po propuštění maminky z nemocnice volali taxi a vrátili se zpět na místo činu, protože patnácticentimetrový řez od pupíku dolů se mezi stehy rozšklebil a tekutina objemu čtvrtlitrového hrnku se vyřinula z rány až k babiččiným kolenům. Pomiňme, že jsme jezdili do nemocnice na výplachy rány a převazy takřka obden, a taxíkem, protože poté, co jsme objednali sanitku a ani po třech hodinách nedorazila, jsme to vzdali a raději pokaždé platili taxi. Nastoupilo antibiotikum a převazy doma, taky vpravování stříkačkou Višněvského černou mast přímo do rány, tohle by pacientka nezvládala sama, takže nezbylo než prodloužit návštěvu u babičky o další týden. Mirka odjela za prací, my s Luikem zůstali.
Pomiňme, že jsem chtěla po obvodní lékařce mojí matky potvrzení o péči o nemohoucího člena rodiny, neboť jsem dvanáct dní nepracovala a tudíž výdělek žádný, a pomiňme, že mi bylo řečeno, že pokud nebydlíme s matkou ve společné domácnosti, tak nemám na žádný finanční příspěvek nárok. Ale kdo že ještě dneska bydlí ve společné domácnosti s rodiči? Málokdo.
Nakonec všechno dobře dopadlo a to je moc fajn ;-) Rána se zacelila a pro mě a Luika po osmnácti dnech přijel syn s přítelkyní autem.

A teď k jádru pudla, k postřehům a historkám:
Hned druhý den, když jsem šla lotra venčit, vidím ženu s dvěma vodítky a dvěma labradory, jeden tmavý a druhý šedý…. A to mi nesedělo, přece neexistuje šedý labrador……!?!?
Přišli blíž a já uviděla jen jednoho labradora a ten druhý byl věřte-nevěřte štětinatý divočák, poněkud již zdomácnělý, a dokonce chrochtal :-D no koukala jsem jako blázen ;-) oba se chovali jako ti největší parťáci.
Další dny jsem venčila lotranda a kolem jenom samí psi, fenky v minimu. Luika pouštím bez obav ke každé feně, i kdyby to byla vlkodavka, vím s naprostou jistotou, že mu neublíží, sice se někdy bojí jejich velikosti, ale pokud mu prostě fena voní, může být i desetkrát větší :-D bohužel na něj při každém venčení aspoň dva psi vyběhli, a povětšinou jorkové! V Kroměříži je zkrátka přejorkšírováno! Asi zacítili, že je Luik pražský pes a tudíž v jejich venčícím teritoriu nemá co dělat. Nakonec pár přátelských feneček se přece jen našlo a to Luik pokaždé ožil ;-)
Potkali jsme paní a ta vedla na flexi vodítku jorkšíra, byl to pes, a tak jsem Luika stáhla na krátko, abychom se minuli bez nějakého karambolu. Jenže paní nechala jorka na dlouhém vodítku přikráčet až k nám a ten se zrovna moc kamarádsky netvářil. Jelikož už rozpoznám, kdy půjdou psi po sobě, pevně jsem Luika přidržela u nohy, ovšem té paní ještě pořád nic nedocházelo, došlo jí to až v momentě, kdy oba zavrčeli a proti sobě vyrazili, žena zkrátka situaci neodhadla, byla to její chyba. Korunu tomu všemu nasadila, když táhla svého miláčka od nás, koukala jako bubák a brblala: Pojď pryč, tohle je nějaký magor.
Potkali jsme pána s voříškem větším než je Luik, dali jsme jim přednost v cestě, Luik o setkání vyloženě nestál, pán totiž venčil psa, ne fenku. Pán se zastavil a povídá - Zkusíme to. Měl na mysli, že je pustíme k sobě. Protože už dopředu odhadnu, kdy je to možné a nemám zájem na tom, aby Luik měl další špatnou zkušenost, říkám: Ne, to nevyjde… a pán povídá: Aha, tak ten váš pan pes je NADPES, nafrněl se a šel, asi měl dojem, že o jeho voříška já pyšná ošklivá panička se psem s modrou mašličkou na ofince nestojím. Mýlil se, Luik totiž miluje hlavně fenečky voříšků ;-)
Nevím, jestli je to o tom, že ho tamější psi cítili jako cizího vetřelce anebo je to o tom, co nese Luik v sobě, ale vybíhali proti němu i psi, jejichž paničky byly překvapené, že to jejich miláčci vůbec udělali, tak fakt nevím, ale možná bych to pochopila, kdybych byla pes ;-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama