Duben 2017

Běhny, šlapky, coury

19. dubna 2017 v 9:51 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Velikonoce strávené na dálnici…tak jsem původně chtěla nazvat tento článek, protože svým způsobem by se to tak dalo nazvat po všech těch peripetiích, které nás cestou za babičkou do Kroměříže potkaly, leč nakonec jsem se rozhodla jinak.
Po několika málo dnech, kdy jsme s dcerou a Luikem navštívili vlakem babičku po operaci, jsme se za ní do Kroměříže znovu vypravili, tentokrát s manželem a Luikem na velikonoční svátky a tentokrát pohodlnějším dopravním prostředkem - autem, naším nebesky modrým berlingem - možná zasloužilým sedmnáctiletým starouškem, nicméně zatím pořád tu rozkopanou a neustále spravovanou D1 dokáže bravurně zvládnout ;-)
Vyjeli jsme v pátek ráno, v den, jenž ještě před časem byl dnem naprosto standardně všedním a až nedávno obdržel privilegium stát se dnem významným, čili v práci všichni dostali volno (tedy téměř všichni), takže i my s manželem jsme zavřeli náš krámek s dárkovým zbožím a těšili se na prodloužené volno, strávené ve společnosti našich moravských příbuzných.
Páteční ráno se naparovalo jak děvče v rozpuku, slunce nás hladilo přes okna našeho starouška po tvářích, vzadu chrněl Luik a vepředu - přiznám se - občas já :-D hlavně že řidič nespal ;-) z palubní desky rádio chrlilo novinky, zprávy a písničky a předvádělo se jak ogar při "Jízdě králů", uvědomme si, že jsme už za Prahou byli myšlenkami dávno na Moravě….
Smířili jsme se, že nás opět čeká delší cesta, jelikož se dálnice opravuje už léta (a zřejmě nikdy hotová nebude), takže jsme bez řečí přejížděli z pruhů do pruhů vedle zaparkovaných válcovacích strojů, bagrů a náklaďáků, byl den volna a z pracantů nikde nikdo, jen cedule po stranách neodbytně tvrdily, že se na silnici pracuje.
Páteční ráno jsme si na cestu za Velikonocemi nevybrali jenom my, takže se tvořily menší kolony, které se po pár desítkách minut zase pozvolně rozjely, čili dalo se počítat s tím, že dorazíme pouze s mírným zpožděním a že k pozdnímu obědu zasedneme společně s babičkou. Bylo nádherné počasí a před námi vidina dlouhého víkendu.
A pak to přišlo, na obzoru D1 zasekaná jak sekaná :-( Dojeli jsme kolonu, která ve dvou pruzích pokračovala a na vzdáleném kopci vypadala jako dvě šňůry barevných korálků. Nalaď Zelenou vlnu, říkám manželovi. Brzy bylo vše jasné. U Velké Bíteše se při přejíždění dva kamiony nevešly do zúžených pruhů a střetly se. Tou dobou jsme ještě ani nevyrazili z domova a nyní jsme trčeli v koloně vzdálené od Bíteše 15 kilometrů. Po chvíli Radiožurnál upozornil, že kolona je dlouhá 20 kilometrů, tak ať se raději tomuto dopravnímu kolapsu vyhneme, fakt rada nad zlato.
No nebudu to natahovat, za babičkou jsme přijeli po pěti hodinách a patnácti minutách, běžně to zvládáme za tři hodiny. Byli jsme natolik zmordovaní, že jsme se zapřísáhli, že příště už autem nejedeme. To jsme ještě netušili, že nás kromě povelikonočního dopravního kolapsu cestou zpět čeká vydatný déšť s bílou tmou u Brna a kroupy na Vysočině. Cesta domů trvala čtyři a půl hodiny. Za tento šílený víkend a nejen za něj si naše stařičké Berlingo zaslouží metál.

U babičky v Kroměříži bylo dobře, kromě příjemného prožití velikonočních svátků jako takových jsme opět s Luikem potkali šedivého štětinatého pašíka venčeného spolu s tmavým labradorem, poseděli jsme s příbuznými u zeleného piva a vyříkali si historky uplynulých týdnů, taky jsme řešili, co s babičkou po operaci.
"Tož včíl musí víc chodit," povídá strýc, "šak já vím, že se člověku néchce, to šak musí překonat, taky jsem po operaci musél, i když jsem kúrva řval jako kanec" a hned vzpomenul svoji ženu "toďke Věrka chodí každý víkend na výlety s týma svýma důchodkyňama, vždycky sa směju, že ide lyžovat s týma holema, ale tam je majó všici, taky by včíl měla Anka s nima chodit, mohli by jí nejdřív vzít mezi COURY a pozdějc třeba i mezi ŠLAPKY, tož Věrka je už dlouho BĚHNA!"
Nejdřív jsme koukali nad těmi označeními jako spadlí z višně a tak nám strýc se smíchem vysvětlil, že to jsou názvy skupinek důchodkyň s odstupňovanou náročností výletů, na něž se chodí s trekingovými holemi a převážně pěšky :-D


Historky z cesty za babičkou

7. dubna 2017 v 9:50 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Pomiňme skutečnost, že jsme narychlo cestovali vlakem za babičkou, která byla po operaci a já počítala s tím, že se aspoň den předem dozvím o jejím propuštění z nemocnice, zpráva ale přišla jako blesk z čistého nebe…
Pomiňme, že nám málem ujel vlak, protože jsme na přeplněném pražském Hlavním nádraží nedohledali na tabulích to správné nástupiště, a když už jsme ho dohledali, prodírali jsme se přes davy na druhý konec rozlehlé budovy, já s báglem na zádech, v němž vězelo kromě jiného i kilo a půl psích granulí, za mnou dcera se svým báglem a se sedmikilovým Luikem v tašce na rameni, z níž po celou dobu finišujícího běhu chtěl Luik vyskočit, viděl, že se děje něco neznámého a tudíž určitě úděsného, neboť jeho panička mu utíká. Mirka ho měla na starosti, já se svým rozbolavělým ramenem, které už dlouho vypovídalo poslušnost a zrovna se nacházelo v polovině rehabilitačních cvičení, bych Luika sama na cestě nezvládla a doma, než se manžel vrátí z obchodu, by každý den bez vyvenčení deset hodin nevydržel. Za necelé čtyři hodiny od telefonátu s maminkou jsme seděli ve vlaku.
Pomiňme, že jsem prozřetelně koupila Luikovi náhubek, aby nás nakonec nevykázali z vlaku, pomiňme, že se paní průvodčí nelíbil pes upelešený na sedačce, o niž jsem se s ním půl na půl dělila, na dece, aby nikomu nevadil, nechtěla jsem ho dát na zem pod nohy do jeho přenosné tašky a paní průvodčí nakonec obě oči přimhouřila. Dojeli jsme v pořádku a celí.
Pomiňme, že jsme už třetí den po propuštění maminky z nemocnice volali taxi a vrátili se zpět na místo činu, protože patnácticentimetrový řez od pupíku dolů se mezi stehy rozšklebil a tekutina objemu čtvrtlitrového hrnku se vyřinula z rány až k babiččiným kolenům. Pomiňme, že jsme jezdili do nemocnice na výplachy rány a převazy takřka obden, a taxíkem, protože poté, co jsme objednali sanitku a ani po třech hodinách nedorazila, jsme to vzdali a raději pokaždé platili taxi. Nastoupilo antibiotikum a převazy doma, taky vpravování stříkačkou Višněvského černou mast přímo do rány, tohle by pacientka nezvládala sama, takže nezbylo než prodloužit návštěvu u babičky o další týden. Mirka odjela za prací, my s Luikem zůstali.
Pomiňme, že jsem chtěla po obvodní lékařce mojí matky potvrzení o péči o nemohoucího člena rodiny, neboť jsem dvanáct dní nepracovala a tudíž výdělek žádný, a pomiňme, že mi bylo řečeno, že pokud nebydlíme s matkou ve společné domácnosti, tak nemám na žádný finanční příspěvek nárok. Ale kdo že ještě dneska bydlí ve společné domácnosti s rodiči? Málokdo.
Nakonec všechno dobře dopadlo a to je moc fajn ;-) Rána se zacelila a pro mě a Luika po osmnácti dnech přijel syn s přítelkyní autem.

A teď k jádru pudla, k postřehům a historkám:
Hned druhý den, když jsem šla lotra venčit, vidím ženu s dvěma vodítky a dvěma labradory, jeden tmavý a druhý šedý…. A to mi nesedělo, přece neexistuje šedý labrador……!?!?
Přišli blíž a já uviděla jen jednoho labradora a ten druhý byl věřte-nevěřte štětinatý divočák, poněkud již zdomácnělý, a dokonce chrochtal :-D no koukala jsem jako blázen ;-) oba se chovali jako ti největší parťáci.
Další dny jsem venčila lotranda a kolem jenom samí psi, fenky v minimu. Luika pouštím bez obav ke každé feně, i kdyby to byla vlkodavka, vím s naprostou jistotou, že mu neublíží, sice se někdy bojí jejich velikosti, ale pokud mu prostě fena voní, může být i desetkrát větší :-D bohužel na něj při každém venčení aspoň dva psi vyběhli, a povětšinou jorkové! V Kroměříži je zkrátka přejorkšírováno! Asi zacítili, že je Luik pražský pes a tudíž v jejich venčícím teritoriu nemá co dělat. Nakonec pár přátelských feneček se přece jen našlo a to Luik pokaždé ožil ;-)
Potkali jsme paní a ta vedla na flexi vodítku jorkšíra, byl to pes, a tak jsem Luika stáhla na krátko, abychom se minuli bez nějakého karambolu. Jenže paní nechala jorka na dlouhém vodítku přikráčet až k nám a ten se zrovna moc kamarádsky netvářil. Jelikož už rozpoznám, kdy půjdou psi po sobě, pevně jsem Luika přidržela u nohy, ovšem té paní ještě pořád nic nedocházelo, došlo jí to až v momentě, kdy oba zavrčeli a proti sobě vyrazili, žena zkrátka situaci neodhadla, byla to její chyba. Korunu tomu všemu nasadila, když táhla svého miláčka od nás, koukala jako bubák a brblala: Pojď pryč, tohle je nějaký magor.
Potkali jsme pána s voříškem větším než je Luik, dali jsme jim přednost v cestě, Luik o setkání vyloženě nestál, pán totiž venčil psa, ne fenku. Pán se zastavil a povídá - Zkusíme to. Měl na mysli, že je pustíme k sobě. Protože už dopředu odhadnu, kdy je to možné a nemám zájem na tom, aby Luik měl další špatnou zkušenost, říkám: Ne, to nevyjde… a pán povídá: Aha, tak ten váš pan pes je NADPES, nafrněl se a šel, asi měl dojem, že o jeho voříška já pyšná ošklivá panička se psem s modrou mašličkou na ofince nestojím. Mýlil se, Luik totiž miluje hlavně fenečky voříšků ;-)
Nevím, jestli je to o tom, že ho tamější psi cítili jako cizího vetřelce anebo je to o tom, co nese Luik v sobě, ale vybíhali proti němu i psi, jejichž paničky byly překvapené, že to jejich miláčci vůbec udělali, tak fakt nevím, ale možná bych to pochopila, kdybych byla pes ;-)