Kde domov můj?

3. října 2012 v 21:00 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

Nemohu o sobě tvrdit, že jsem bezdomovec, neboť střechu nad hlavou ještě stále mám, na rozdíl od chudáků, co o ni už dávno přišli. Spíš bych se označila za kočovníka, který má domov všude a přitom nikde. V mém případě bych ještě doplnila k označení kočovník slovo zoufalý.
Totiž - někdo záměrně kočuje po celém širém světě, netíží ho starosti o hmotné statky a je šťastný, že existuje, a stačí mu docela málo - že ve zdraví přežije každý další nový den.
Donedávna jsem si myslela, že k těmto šťastlivcům patřím taky. S přibývajícím věkem jsem ale zjistila, že mi takováto nesvázaná volnost najednou vůbec nevyhovuje a že bych už konečně někde chtěla natrvalo zakotvit, usadit se, v lepším případě v malé chaloupce s maličkou zahrádkou, ještě menší teráskou a vrzající houpačkou. Co na tom, že by mi zezačátku všechny kytky v záhonech zašly, protože by je zardousil plevel, který bych považovala za kytky taky, že by moje stromy byly sestříhané jako můj pes a že by moji neošetřenou zeleninu napadli nenažraní škůdci? Všemu bych se naučila, tak jako jiní. A časopisy o módě, životním stylu a kosmetice by nahradilo čtivo pro pěstitele, zahrádkáře a chovatele. Uznejte přece, že by to rozhodně bez slepic a králíků nešlo. A pochopitelně ani bez koček a smečky psů. Bohužel je to jen neuskutečnitelný sen.
Nemám domov tam, kde jsem se narodila, tak jak to většinou o sobě tvrdí skalní patrioti, tam jsem totiž žila pouhých prvních šest měsíců, než mě rodiče přestěhovali na druhý konec republiky, kde jsem přebývala dalších pár let na jednom místě a pak několik dalších let na druhém, jen pár kilometrů od sebe, než jsme se přestěhovali o celých sto kilometrů dál. A tam to bylo opět stejné - pár let na prvním místě a další léta o několik kilometrů dál. Nic z těch míst už neexistuje v takovém stavu, abych je mohla navštívit a zavzpomínat si. To bych pak vstupovala na cizí pozemky či do cizích bytů a přitom do míst, kde jsem strávila podstatnou část mého dětství. Čím víc stárnu, tím víc se mi o těch všech místech zdá.
Před šestadvaceti lety, když jsem se vdávala, jsem věděla s naprostou jistotou, že jednou budeme bydlet s dětmi v rodinném domku, který si pořídíme stejným způsobem jako spousta jiných lidí. Nenapadlo mě ani na chvíli, že by to taky nemuselo vyjít.
S manželem a dnes již dospělými dětmi pořád žijeme v nájmu, nejdřív po mnoho let v jednom a později ve druhém "o kousek dál", a stále jezdíme s manželem na chatu, každý víkend, tak jako předešlých dvacet let. Děti už samozřejmě dávno s námi nejezdí, a pokud jezdí, tak s někým úplně jiným a většinou bez nás. Společnost nám dělá pes. Všední dny trávíme ve městě kvůli práci a víkendy lenošíme na chatě. Přitom ani jedno místo mi neříká pane. Jsem kočovník. Nedobrovolný harcovník.
Kde domov můj?

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama