Bouračka

1. října 2012 v 22:44 | MARCINE |  VÝBĚR Z BLOGU

Z rubriky Fejetony ( a jiné)

Pamatuji se, když jsem jako dítě jezdívala s rodiči starou Octavií za babičkou do Kroměříže. Dálnice prozatím neexistovaly a silnice pokrývaly kostky zvané kočičí hlavy. A když se tachometr vyšplhal na osmdesátku, což byla pořádná rychlost, tak autu hrozilo, že se rozsype…

"Maminko, to auto není nafukovací," utrousil opět můj milovaný muž, když jsme pravidelně v pátek s dětmi a jorkem Danem odjížděli na chatu a jemu se i protentokrát podařilo naše auto nacpat bagážemi, div že neprasklo.
"Ale vešli jsme se," odpověděla jsem s úsměvem, tak jako vždy.
Každý víkend to bylo stejné. Tentokrát to ale bylo jiné…
Manžel očima přejel hromadu tašek a klidně pravil: "A to je všechno?"
Zaskočil mě, čekala jsem, jak zas budu nemožná, když nedokážu zabalit s sebou jen to nejnutnější. Jeho ta ohromná hromada zavazadel nechala v klidu! S podivným úsměvem odnosil tašky do auta před domem.
"Tak jdeme, ať jsme na chatě co nejdřív," spokojeně zavelel.
Sešli jsme před barák, ale naše temně zelená Xantia nikde! Manžel se tvářil tajemně a mně konečně došlo, že už zase na nás ušil nějakou kulišárnu.
Náš jedenáctiletý syn si všiml neznámého auta.
"Tati, tady stojí krásný auto, to je Berlingo, že jo! Takový jsi chtěl, viď! I taková barva by se ti líbila!" rozplýval se Vašek nad naleštěným modrým autem. Manžel mlčel a jen se usmíval.
Chvilkové ticho rozčísla naše osmiletá dcera Mirka.
"Jé! A mají tam vzadu naskládaný úplně stejný tašky, jako máme my!" A s úsměvem hleděla do okna obrovského zavazadlového prostoru našeho nového auta.
Když jsme opouštěli Prahu, ubezpečila jsem manžela, že všechno, co má být vypnuté, vypnuté je, a nemusí si tedy dělat žádné starosti. Hned mi to připomnělo historku z doby, kdy jsme ještě děti neměli. To už jsme taky byli za Prahou a já se manžela zeptala, jestli všechno vypnul.
"No jistě," pravil podrážděně, neboť nesnáší, když po něm cokoli kontroluji.
"Úplně všechno?" pokračovala jsem.
"Úplně!" odsekl.
"Elektřinu taky?" špitla jsem po chvíli.
"Taky," vyštěkl.
Pak prudce přibrzdil, auto otočil a beze slova jsme uháněli zpět k domovu. Ten vypnutý mrazák by skutečně celý týden naší dovolené udržet zmrazené potraviny nevydržel.
Předchůdcem našeho dnes již dosluhujícího stařečka Berlinga tedy byla elegantní temně zelená Xantia. Zachránila život nám a o ten svůj téměř přišla.
V době, kdy jsme si ji silnou a nablýskanou pořídili, nebylo běžné pořizovat dětem autosedačky. Dřív se jezdilo s dětmi stojícími vzadu, zaklíněnými mezi předními sedadly. Dnes mě z toho běhá mráz po zádech. Ale byla jiná doba, jezdilo méně aut, převážně českých, východoněmeckých a ruských a ne tolik "nadupaných". Naše tehdejší vykotlané silnice by ani vyšší rychlost nedovolily.
V roce 1995 bylo synovi let šest a dceři tři, jorka Danečka jsme naštěstí tenkrát ještě neměli, kdyby ano, seděl by spokojeně v pelíšku na mém klíně vedle řidiče. Náš rzí prokvetlý Ford Sierra jsme tehdy vyměnili za pohodlný rodinný vůz Citroën Xantia. Po vzoru našich přátel jsme dokoupili autosedačky, protože doba žádala změny a na trhu se s nimi roztrhnul pytel.
Brzy na to jsme jeli navštívit rodinu do Teplic. Děti v sedačkách podřimovaly a obě svíraly v klínech své oblíbené plyšáky, Vašek medvídka, Mirka želvu. Míjela nás monotónní krajina a těšili jsme se na cíl. Otáčela jsem se na děti a spokojeně "předla jako kočka". Vjeli jsme do dlouhých Lovosic…
Moje příjemné "kočičí vrnění" přetnulo silné brzdění a kvílení a smrad a manželovo zaúpění. Než jsem se stačila od dětí otočit zpátky dopředu, abych zjistila nějakou příčinu, moje krční páteř prudce sebou trhla, zakvílela, zapraskala a bočním pohledem jsem zaznamenala červené auto letící přímo na nás. Ani jsem nestačila spočítat vteřiny a auto do nás naletělo v plné rychlosti. A pak bylo několik vteřin absolutní ticho…
"Pryč!" zakřičel manžel a snažil se poněkolikáté vykopnout vzpříčené přední dveře. Držela jsem se za bolavý krk a hmatala si na klíční kost, přes níž mě bolestivě a nekompromisně držel bezpečnostní pás. Cítila jsem benzín a smrt a bzučelo mně v hlavě. Křik dětí přicházel velmi pozvolna…
"Pryč!" zopakovala jsem jak ve snách a po vzoru manžela kopla do dveří, které se ihned rozletěly. Zatímco manžel bojoval na své straně ještě chvíli se vzpříčenými dveřmi, já vyběhla z auta, odepnula děti ze sedaček a vytáhla je ven. Ve stejné době vyběhl z auta i manžel. Utekli jsme co nejdál.
"Mamí, můj medvídek…," rozplakal se syn a já viděla, jak se jeho plyšák válí v kapalině u auta. Jestli to byla brzdová kapalina, či úplně jiná nebo dokonce benzín, jsem vůbec neřešila a pro plyšáka ihned vystartovala. Želva byla v bezpečí náruče plačící Mirky.
Z červeného kouřícího sešrotovaného auta se vysoukal mladík, chodil chvíli dokola, jako by se potřeboval vzpamatovat. Uviděla jsem autobus u krajnice, z něj vycházeli lidé a zrovna tak i z aut ostatních, která jsme zablokovali.
"Nestalo se vám nic?" ptali se lidé, když viděli děti plakat.
"Asi nic," řekla jsem a snažila se narovnat svůj bolestivý krk.
"Autobus nabral toho kluka v tom červeném sporťáku, když odbočoval vlevo a stál v protisměru uprostřed silnice a čekal, až projedete. Autobusák to napálil přímo do něj a hodil vám ho cesty! Řidič prý zrovna s někým mluvil a tak nedával pozor na cestu."
Došla jsem ke klukovi a jeho červenému sporťáku. Pořád byl mimo. Jediná část jeho přepychového vozítka, která zbyla celá, byla ta, ve které seděl. Místo spolujezdce, předek i zadek byl totálně zdemolovaný. Uvnitř trosky jsem zahlédla řidičovu sedačku zlomenou vejpůl. Pro mladíka přijela sanitka, pro nás odtahovka.
Dodnes jsem vděčná našim přátelům, kteří mně vnukli, že sedačky do auta jsou nezbytností, bez nich by tady přinejmenším moje děti už být nemusely. A nechci ani pomyslet, kdyby se tato bouračka stala v době, kdy jsme vlastnili prorezlý Ford Sierra…

Škoda na autě 400 000,-Kč.
Škoda na mé osobě: modřina na pravé klíční kosti velikosti dlaně a měkký krční límec na čtrnáct dní.
Děti, manžel, plyšáci a prozatím neexistující pes vyvázli bez zranění.
Zaplaťpánbůh.

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 El El | Web | 26. listopadu 2013 v 16:56 | Reagovat

Nechtěla bych to zažít....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama