Říjen 2012

Kde domov můj?

3. října 2012 v 21:00 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

Nemohu o sobě tvrdit, že jsem bezdomovec, neboť střechu nad hlavou ještě stále mám, na rozdíl od chudáků, co o ni už dávno přišli. Spíš bych se označila za kočovníka, který má domov všude a přitom nikde. V mém případě bych ještě doplnila k označení kočovník slovo zoufalý.
Totiž - někdo záměrně kočuje po celém širém světě, netíží ho starosti o hmotné statky a je šťastný, že existuje, a stačí mu docela málo - že ve zdraví přežije každý další nový den.
Donedávna jsem si myslela, že k těmto šťastlivcům patřím taky. S přibývajícím věkem jsem ale zjistila, že mi takováto nesvázaná volnost najednou vůbec nevyhovuje a že bych už konečně někde chtěla natrvalo zakotvit, usadit se, v lepším případě v malé chaloupce s maličkou zahrádkou, ještě menší teráskou a vrzající houpačkou. Co na tom, že by mi zezačátku všechny kytky v záhonech zašly, protože by je zardousil plevel, který bych považovala za kytky taky, že by moje stromy byly sestříhané jako můj pes a že by moji neošetřenou zeleninu napadli nenažraní škůdci? Všemu bych se naučila, tak jako jiní. A časopisy o módě, životním stylu a kosmetice by nahradilo čtivo pro pěstitele, zahrádkáře a chovatele. Uznejte přece, že by to rozhodně bez slepic a králíků nešlo. A pochopitelně ani bez koček a smečky psů. Bohužel je to jen neuskutečnitelný sen.
Nemám domov tam, kde jsem se narodila, tak jak to většinou o sobě tvrdí skalní patrioti, tam jsem totiž žila pouhých prvních šest měsíců, než mě rodiče přestěhovali na druhý konec republiky, kde jsem přebývala dalších pár let na jednom místě a pak několik dalších let na druhém, jen pár kilometrů od sebe, než jsme se přestěhovali o celých sto kilometrů dál. A tam to bylo opět stejné - pár let na prvním místě a další léta o několik kilometrů dál. Nic z těch míst už neexistuje v takovém stavu, abych je mohla navštívit a zavzpomínat si. To bych pak vstupovala na cizí pozemky či do cizích bytů a přitom do míst, kde jsem strávila podstatnou část mého dětství. Čím víc stárnu, tím víc se mi o těch všech místech zdá.
Před šestadvaceti lety, když jsem se vdávala, jsem věděla s naprostou jistotou, že jednou budeme bydlet s dětmi v rodinném domku, který si pořídíme stejným způsobem jako spousta jiných lidí. Nenapadlo mě ani na chvíli, že by to taky nemuselo vyjít.
S manželem a dnes již dospělými dětmi pořád žijeme v nájmu, nejdřív po mnoho let v jednom a později ve druhém "o kousek dál", a stále jezdíme s manželem na chatu, každý víkend, tak jako předešlých dvacet let. Děti už samozřejmě dávno s námi nejezdí, a pokud jezdí, tak s někým úplně jiným a většinou bez nás. Společnost nám dělá pes. Všední dny trávíme ve městě kvůli práci a víkendy lenošíme na chatě. Přitom ani jedno místo mi neříká pane. Jsem kočovník. Nedobrovolný harcovník.
Kde domov můj?


Bouračka

1. října 2012 v 22:44 | MARCINE |  VÝBĚR Z BLOGU

Z rubriky Fejetony ( a jiné)

Pamatuji se, když jsem jako dítě jezdívala s rodiči starou Octavií za babičkou do Kroměříže. Dálnice prozatím neexistovaly a silnice pokrývaly kostky zvané kočičí hlavy. A když se tachometr vyšplhal na osmdesátku, což byla pořádná rychlost, tak autu hrozilo, že se rozsype…

"Maminko, to auto není nafukovací," utrousil opět můj milovaný muž, když jsme pravidelně v pátek s dětmi a jorkem Danem odjížděli na chatu a jemu se i protentokrát podařilo naše auto nacpat bagážemi, div že neprasklo.
"Ale vešli jsme se," odpověděla jsem s úsměvem, tak jako vždy.
Každý víkend to bylo stejné. Tentokrát to ale bylo jiné…
Manžel očima přejel hromadu tašek a klidně pravil: "A to je všechno?"
Zaskočil mě, čekala jsem, jak zas budu nemožná, když nedokážu zabalit s sebou jen to nejnutnější. Jeho ta ohromná hromada zavazadel nechala v klidu! S podivným úsměvem odnosil tašky do auta před domem.
"Tak jdeme, ať jsme na chatě co nejdřív," spokojeně zavelel.
Sešli jsme před barák, ale naše temně zelená Xantia nikde! Manžel se tvářil tajemně a mně konečně došlo, že už zase na nás ušil nějakou kulišárnu.
Náš jedenáctiletý syn si všiml neznámého auta.
"Tati, tady stojí krásný auto, to je Berlingo, že jo! Takový jsi chtěl, viď! I taková barva by se ti líbila!" rozplýval se Vašek nad naleštěným modrým autem. Manžel mlčel a jen se usmíval.
Chvilkové ticho rozčísla naše osmiletá dcera Mirka.
"Jé! A mají tam vzadu naskládaný úplně stejný tašky, jako máme my!" A s úsměvem hleděla do okna obrovského zavazadlového prostoru našeho nového auta.
Když jsme opouštěli Prahu, ubezpečila jsem manžela, že všechno, co má být vypnuté, vypnuté je, a nemusí si tedy dělat žádné starosti. Hned mi to připomnělo historku z doby, kdy jsme ještě děti neměli. To už jsme taky byli za Prahou a já se manžela zeptala, jestli všechno vypnul.
"No jistě," pravil podrážděně, neboť nesnáší, když po něm cokoli kontroluji.
"Úplně všechno?" pokračovala jsem.
"Úplně!" odsekl.
"Elektřinu taky?" špitla jsem po chvíli.
"Taky," vyštěkl.
Pak prudce přibrzdil, auto otočil a beze slova jsme uháněli zpět k domovu. Ten vypnutý mrazák by skutečně celý týden naší dovolené udržet zmrazené potraviny nevydržel.
Předchůdcem našeho dnes již dosluhujícího stařečka Berlinga tedy byla elegantní temně zelená Xantia. Zachránila život nám a o ten svůj téměř přišla.
V době, kdy jsme si ji silnou a nablýskanou pořídili, nebylo běžné pořizovat dětem autosedačky. Dřív se jezdilo s dětmi stojícími vzadu, zaklíněnými mezi předními sedadly. Dnes mě z toho běhá mráz po zádech. Ale byla jiná doba, jezdilo méně aut, převážně českých, východoněmeckých a ruských a ne tolik "nadupaných". Naše tehdejší vykotlané silnice by ani vyšší rychlost nedovolily.
V roce 1995 bylo synovi let šest a dceři tři, jorka Danečka jsme naštěstí tenkrát ještě neměli, kdyby ano, seděl by spokojeně v pelíšku na mém klíně vedle řidiče. Náš rzí prokvetlý Ford Sierra jsme tehdy vyměnili za pohodlný rodinný vůz Citroën Xantia. Po vzoru našich přátel jsme dokoupili autosedačky, protože doba žádala změny a na trhu se s nimi roztrhnul pytel.
Brzy na to jsme jeli navštívit rodinu do Teplic. Děti v sedačkách podřimovaly a obě svíraly v klínech své oblíbené plyšáky, Vašek medvídka, Mirka želvu. Míjela nás monotónní krajina a těšili jsme se na cíl. Otáčela jsem se na děti a spokojeně "předla jako kočka". Vjeli jsme do dlouhých Lovosic…
Moje příjemné "kočičí vrnění" přetnulo silné brzdění a kvílení a smrad a manželovo zaúpění. Než jsem se stačila od dětí otočit zpátky dopředu, abych zjistila nějakou příčinu, moje krční páteř prudce sebou trhla, zakvílela, zapraskala a bočním pohledem jsem zaznamenala červené auto letící přímo na nás. Ani jsem nestačila spočítat vteřiny a auto do nás naletělo v plné rychlosti. A pak bylo několik vteřin absolutní ticho…
"Pryč!" zakřičel manžel a snažil se poněkolikáté vykopnout vzpříčené přední dveře. Držela jsem se za bolavý krk a hmatala si na klíční kost, přes níž mě bolestivě a nekompromisně držel bezpečnostní pás. Cítila jsem benzín a smrt a bzučelo mně v hlavě. Křik dětí přicházel velmi pozvolna…
"Pryč!" zopakovala jsem jak ve snách a po vzoru manžela kopla do dveří, které se ihned rozletěly. Zatímco manžel bojoval na své straně ještě chvíli se vzpříčenými dveřmi, já vyběhla z auta, odepnula děti ze sedaček a vytáhla je ven. Ve stejné době vyběhl z auta i manžel. Utekli jsme co nejdál.
"Mamí, můj medvídek…," rozplakal se syn a já viděla, jak se jeho plyšák válí v kapalině u auta. Jestli to byla brzdová kapalina, či úplně jiná nebo dokonce benzín, jsem vůbec neřešila a pro plyšáka ihned vystartovala. Želva byla v bezpečí náruče plačící Mirky.
Z červeného kouřícího sešrotovaného auta se vysoukal mladík, chodil chvíli dokola, jako by se potřeboval vzpamatovat. Uviděla jsem autobus u krajnice, z něj vycházeli lidé a zrovna tak i z aut ostatních, která jsme zablokovali.
"Nestalo se vám nic?" ptali se lidé, když viděli děti plakat.
"Asi nic," řekla jsem a snažila se narovnat svůj bolestivý krk.
"Autobus nabral toho kluka v tom červeném sporťáku, když odbočoval vlevo a stál v protisměru uprostřed silnice a čekal, až projedete. Autobusák to napálil přímo do něj a hodil vám ho cesty! Řidič prý zrovna s někým mluvil a tak nedával pozor na cestu."
Došla jsem ke klukovi a jeho červenému sporťáku. Pořád byl mimo. Jediná část jeho přepychového vozítka, která zbyla celá, byla ta, ve které seděl. Místo spolujezdce, předek i zadek byl totálně zdemolovaný. Uvnitř trosky jsem zahlédla řidičovu sedačku zlomenou vejpůl. Pro mladíka přijela sanitka, pro nás odtahovka.
Dodnes jsem vděčná našim přátelům, kteří mně vnukli, že sedačky do auta jsou nezbytností, bez nich by tady přinejmenším moje děti už být nemusely. A nechci ani pomyslet, kdyby se tato bouračka stala v době, kdy jsme vlastnili prorezlý Ford Sierra…

Škoda na autě 400 000,-Kč.
Škoda na mé osobě: modřina na pravé klíční kosti velikosti dlaně a měkký krční límec na čtrnáct dní.
Děti, manžel, plyšáci a prozatím neexistující pes vyvázli bez zranění.
Zaplaťpánbůh.


Pooomóóóóóc !!!!

1. října 2012 v 22:29 | MARCINE |  VÝBĚR Z BLOGU
Z rubriky Fejetony (a jiné)

Je jasné, že když budete žít ve vile se zahradou, musíte počítat s lecčíms. Že se dá očekávat cokoli, když z každé strany plotu žije nějaký pes a všude běhají kočky, létají holubi, sojky, datlové, dupou ježkové, lítají komáři, vosy anebo lezou brouci a pavouci. Přece s každými případnými "kalamitami", které mohou ze soužití s "přírodou" vyvstat (protože vy jste v podstatě městský odrodilec), nepoběžíte pro řešení za paní domácí, že ….

"Hned jsem si říkala, s čím novým zase přijdete! Jestli to tentokrát nebudou třeba mravenci!" zvolala s úsměškem naše paní domácí a doplnila: "Máte na to nějaké svědky?"
Po všech těch peripetiích, které jsme dosud s našimi domácími řešili, jako že vám už několikátý rok plesniví v ložnici stěna za hlavou a vy se to snažíte řešit nejlepšími možnými způsoby jako je vystříkání zdi savem, že i váš pes proti tomu příšernému smradu protestuje a snaží se za každou cenu vyhrabat pod dveřmi z bytu ven, dále odsunutím postelí od zdi a tak podobně, se i moje dcera, přítomná našemu hovoru, zarazila.
"Jak to myslíte? Jaké svědky?" vydechla jsem a moje dcera vykulila oči.
" A vy jste snad viděla, že tyhle granule vaše matka v záhonech našla?"
Tato otázka skutečně patřila mojí dvacetileté dceři, ne mně, ačkoli jsem stála vedle dcery oněmělá úžasem. Naše paní domácí třímala v dlani granule, které jsem jí před naším hovorem podala. Byly ve tvaru maličkých rybiček.
"Já jsem to neviděla, ale maminka říkala…", navázala naivně moje dcera a já už předem věděla, že její svědectví je nepodstatné, ztracené.
"Aha," přikývla paní domácí a nechala si ode mě z okna jejich pražské vily, kde pobýváme letos v nájmu už pátým rokem, ukázat všechna místa, kde jsem ty zpropadené granule v záhonech našla.
Máchnutím ruky jsem z okna ukázala, kde všude ty zatracené granule ležely.
"A myslíte si snad, že jsme je tam dali my?" zasmála se paní domácí.
Nevím, proč se mě na to ptala, já bych jí z ničeho podobného ani nepodezřívala, vždyť sama má pejska, tak jako my, konec konců ty granule mohly být otrávené, jak nakonec usoudil i veterinář, a konec konců mohly je přivléci krysy.
"Říkala jsem vám několikrát, že nechci, aby ten váš pes lezl do záhonů, než se ty nově zasazené růže uchytí," zopakovala již poněkolikáté paní domácí a já se cítila jako školák načapaný při nějaké lumpárně, ačkoli jsem mého pejska zvláště v těchto dnech sledovala jako ostříž, aby do těch setsakramentskejch záhonů nelezl, když tam byly ty růže zrovna čerstvě zasazené.
"Takže vy říkáte, že váš pes leze do záhonů jen proto, že tam vyhrabává tyhle granule?" opět se na mě obrátila paní domácí a já z jejího výrazu vyčetla, že jsem ta nejpitomější a nejproblémovější nájemnice, kterou jejich vila kdy hostila a které není nikdy nic po chuti. Vzdala jsem to.
Zrovna když jsem ohnutá vyhrabala ze záhonu další granule, pozdravil mě za plotem soused a já se mu hned se záhadou kolem granulí svěřila, nakonec i oni mají psa. Po dvou dnech na mě zavolala přes plot jeho žena, majitelka nejen zmíněného psa, ale i kočky. Prý před několika dny na zahradě nasypala toulavým kočkám granule, no samozřejmě ve tvaru rybiček. Moc se omlouvala, že nám způsobila problém, a prý už to neudělá, protože má mnohem raději než ty toulavé kočky našeho psa (respektive jeho zdraví, protože vybíral ze záhonů kočičí granule, které nebyly součástí jeho momentální enzymatické diety), ale já si nakonec oddechla, konečně se granule v záhonech vyjasnily a bylo jasné, že v tak malém množství by mu ani neublížily. Nejspíš je roznesli kočky anebo ptáci, a nebyly tudíž nijak nebezpečné a už vůbec ne otrávené.
"Detektivní kancelář Babočka to konečně vyřešila, co?" smála se na mě naše paní domácí, když se dozvěděla rozuzlení záhady. Jenže mně moc do smíchu nebylo, bylo mi jasné, že si už nemůžu dovolit další podobná upozornění či dokonce snad stížnosti, aby nebylo zle.
Za pár dní jsem na zahradě objevila bobek, mnohem větší a jinak barevný, než vyplodí náš pes. Druhý a třetí den taktéž. Svěřila jsem se manželovi, ale ten nechtěl o nějakých dalších problémech ani slyšet. Byl dokonce ochotný připustit, že na "naši" zahradu chodí kálet třeba i přerostlý tchoř.
"Ne že s tím zase poběžíš za paní domácí!" jen mě důrazně upozornil.
Samozřejmě ani mě nenapadlo tohle řešit s naší paní domácí a zaplaťpánbůh se brzy vše objasnilo. Zrovna když jsme s naším biewerem Luiem na zahradě hráli fotbal, zničehonic se k nám přidala i sousedovic velšteriérka Kája, která dírou v drátěném plotě prolezla jako kočka. Párkrát překvapeného Luie převálcovala tak, že se pár dní bál vystrčit na zahradu čumák. Zahnala jsem ji zpět a utěsnila díru v plotě obrovským balvanem.
Včera jsem se probudila a jdu po ránu vypustit psa na zahradu. Zívám, nevidím, otevřu dveře do síňky - a Lui se zarazil a já ho skoro zašlápla a málem si překousla jazyk. Ode dveří na zahradu až po půlky síňky bylo černočerné černo, dlažba posetá mravenci…
Poooomóóóóóc !!!!


Naše rodina a fobie

1. října 2012 v 22:23 | MARCINE |  VÝBĚR Z BLOGU
Z rubriky Fejetony (a jiné)

Vždycky jsem se snažila o to, aby se moje malé děti nebály přírody a živočichů v ní. Nejlepší podmínky pro pozorování jsme měli na naší chatě. Každý rok na jaře jsme chatu vysmýčili od pavouků a hmyzu a zabydleli se. Chytali jsme nejrůznější živočichy jen tak do ruky a studovali je. Ještěrky, žáby, slepýše, hmyz.

Když byl syn ještě hodně malý, chytil ještěrku za ocásek a ten mu zůstal v ruce. Šokovalo ho to. Vysvětlila jsem mu, že je to naprosto normální a že ještěrce ocásek zase doroste. Odešel tedy s mladší sestrou vykopat ocásku hrobeček.
Jindy ho Mirka upozornila, že mu na prsou visí velká chlupatá housenka. Vašek dostal hysterický záchvat. Jen co jsem mu housenku z trička setřásla, uklidnil se, ale rozbrečel se, přičemž mi vysvětloval, že pláče proto, protože ta ohavná housenka se na tom jeho tričku proti němu zvedla a koukala se mu přímo do očí! No považte!
Jindy jsme honili myšku v garáži s uříznutou pet lahví, abychom ji do ní nahnali a prohlídli si ji zblízka. Manžel jen kroutil hlavou a snažil se obvykle proti takovýmto praktikám protestovat, ale ne z důvodu ochrany přírody či týrání zvířat, ale jednoduše proto, že se myší bojí. I když je to neuvěřitelné, myšku jsme nakonec lapili. Prohlédli jsme si zblízka její korálkové oči, ochmýřený čumáček a dlouhý ocásek a zase ji z lahve vypustili. To už byl ale manžel v chatě a klepal si na čelo. On totiž myši a ještěrky nemusel nikdy.
Přes to všechno jsem nedokázala děti přinutit ke studiu živočichů, jichž je na naší chatě bezpočet, a to pavouků. Já sama jsem zdědila pavoukovskou fobii po své matce, ale částečně jsem se s ní vyrovnala - pokud pavouk nesedí v ložnici na stropě přímo nad mojí hlavou, nevyšiluji. Kdysi jsme s mým manželem k jeho veliké nelibosti místo intimních radovánek prohledávali celou ložnici a převraceli nejen matrace, ale i celé postele vzhůru nohama! Pavouka jsme nenašli a bylo po radovánkách. Přikryla jsem si i hlavu.
Syn dodnes odmítá jezdit na chatu, protože když už není zbytí a on tam musí, převrátí naruby celou ložnici a hledá a hledá a hledá… Modlím se, aby nenašel, protože by tam už nikdy nespal.
Před časem strávil s kamarády týden v Maroku. Na pobřeží surfovali, ve vnitrozemí na hřbetech velbloudů a s beduínskými šátky omotanými kolem hlavy fotili a filmovali a nakonec byli nuceni strávit noc v poušti.
Nejenže se ochladilo, ale hmyz, zalezlý před úporným denním horkem v chladném písku, navečer ožil a vylezl na povrch. Tu noc syn téměř nespal. Neměli spacáky, jen beduínské šátky. A tak tam tu noc ležely vedle sebe přitisknuté tři mumie, s nohavicemi kalhot pečlivě zastrčenými do ponožek a bot a s rozprostřenými šátky přes hlavy, ramena a ruce, dokonale utěsněnými ze všech stran. Myslím, že to kamarádům doporučil můj syn…

"Mamí!" ozval se Vašek ze svého pokoje, když po "dovolené" vybaloval. "Mně vylezl z batohu obrovskej pavouk!?"
"Cožééé?!" zděsila jsem se a uvažovala, kolik že jedovatých pavouků může žít v Maroku.
Syn vypadal, že si nevymýšlí. A že omdlí.
Oba jsme vlezli pod jeho pracovní stůl, kam měl údajně vetřelec zmizet (manžel si opět klepal na čelo). V levé ruce jsem držela baterku, v pravé bačkoru. Neptejte se proč. Byla jsem připravená tu jedovatou bestii sprovodit ze světa!
A pak to vylezlo, bylo to žluté a bylo to malé. A nejspíš to nebylo ani jedovaté. Ale jelikož to vylezlo v nesprávný čas a na nesprávném místě (a to rozrušení a ta bačkora v ruce)…
Omlouvám se tímto všem milovníkům osminohých členovců.