Září 2012

Úchylky kam se podíváš

4. září 2012 v 20:20 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Kdopak ještě dneska nemá zřízený profil na facebooku nebo na jiných sociálních sítích a v okruhu svých přátel, virtuálních i skutečných, se nedělí o zážitky z cest a dovolených? Kdo se rovněž tam nechlubí fotkami z rodinných akcí, obrázky svých milých, dětiček, vnuků nebo rodinných čtyřnohých miláčků, případně dalšími činnostmi a koníčky, které obohacují a naplňují jeho život? Někteří stále tomuto lákavému pokušení odolávají a jiní se do zřízení nějakého pofidérního profilu ani nehrnou, pořád dokola budou tvrdit, že je to jen žrout času a že by jim taková forma přátelství v podstatě s neznámými lidmi ani nic nedala, že rozhodně nepotřebují mít kamarády, s nimiž se nikdy osobně neuvidí. Budiž.
Patřím k těm, kteří si facebookový profil zřídili mnohem později než jejich přátelé a rodina. Do té doby mi od nich neustále chodily do emailové pošty pozvánky, abych se k nim na facebook přidala taky. A tak jsem to udělala, ze zvědavosti. Pochopitelně jsem všem odpověděla na žádost o přátelství a tak se automaticky stali mými facebookovými přáteli. K nim se postupně "nabalili" i další, s nimiž mě pojila vášeň ke psům. A jelikož můj profilový obrázek je fotka mého (mimochodem úplně nejvíc úžasného) psa, přibývají mi lavinově žádosti o přátelství od lidí se stejnou "úchylkou" jako mám já - totiž milují psy.
A konečně jsem u "jádra pudla". Každý totiž máme svoje veliké vášně, které mohou být jinými vnímány jako úchylky. Takže každý máme nějaké svoje úchylky! A proč by taky ne? Proč bychom nemohli prožít svůj život tak, abychom byli šťastní? Jeden nedokáže po práci bez sportu v televizi prožít jediný den, pro jiného to jsou seriály, co jeho den smysluplně završí, a možná jsou to podvečerní telenovely, další aktivně sportuje, jiný se zbláznil do aut anebo motorek a horečně doplňuje kompletní výbavu, pátý navařuje, kutí a zavařuje, protože ho to jednoduše baví, šestý má facebookový profil samé mimino a maminy s dítky maximálně předškolními, taky vcelku normální, každá životní etapa vám totiž přináší jinou "úchylku". I já sama si několika prošla - uklízecí, navařovací, dětskou - než jsem došla k té psí. Pokud se kdy k nějaké "úchylce" vrátím, nejspíš to bude ta dětská, počítám totiž s tím, že mě jednou moje děti oblaží vnoučaty.
Problém nastává až tehdy, když vaši "úchylku" nechce někdo akceptovat, a to jen proto, že jeho zrovna ovládá jiná "úchylka", která se neslučuje s tou vaší. V ten moment jste vyčleněni na okraj jeho společenství, protože tato vaše vášeň je dle něj nějaká dosti podivná a pro něj zcela nepřijatelná. Naštěstí vám pořád zbývají přátelé z facebooku, s nimiž se přátelíte hlavně kvůli té vaší "úchylce", což je moc dobře, protože nebýt spřízněných duší naladěných na stejnou vlnu (přičemž jste se s některými nemuseli ani nikdy vidět), bylo by vám hodně zle.
Patřím k těm, kteří "úchylky" jiných akceptují, i když zrovna ti dotyční nesdílejí s vámi tu vaši. A tak na facebooku "odklikávám" fotky a příspěvky všech, které mám ráda, i když jejich "úchylku" momentálně nesdílím. Ne tak se děle i obráceně, škoda, totiž - tolerantnějšího člověka (než jsem já) k nejrůznějším "úchylkám", byste asi těžko našli.
A víte, jak teď říkám svému psovi? No přece ÚCHYLKA ;-)