"Krev jeho krve" 33. kapitola

13. června 2012 v 21:58 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

33.
Přestala čekat. Odhodlaně sfoukla niterný plamínek jakékoliv naděje, k níž se donedávna naivně upínala, že jí Marie s Liborem po tátovi něco - byť malého a pro ně naprosto bezvýznamného - darují. Pouhý zlomek z jeho uštvaného života, maličkou památku na velikého zploditele.
Smířila se s osudem, leč ten se rozhodl úplně jinak a připravil pro ni veliké překvapení. Na jeho vrtochy si ovšem musela ještě celé dva roky počkat…

Jednoho dne objevila ve schránce na dopisy podlouhlou obálku. V jejím levém horním rohu se modrala rozmazaná stopa po úředním razítku. Pod výrazně natištěným ženským jménem s právnickým titulem se kromě adresy a dalších nezbytností krčilo slovo NOTÁŘKA.
Nemohla uvěřit vlastním očím, když jí rozložený dopis oznámil, že se jedná o předvolání ve věci dodatečného projednání dědictví - po otci. Po jejím tátovi. Po tom nezodpovědném rozsévači životadárného semene pulzujícího nyní i v jejích žilách, po tom neobyčejném muži, kterého nikdy nedokázala ze své mysli nadobro vypudit. Který jí byl vždycky přespříliš blízký, než aby to dokázala a aniž by po něm cokoli chtěla, kromě zapomenutého a znovu nalezeného vzájemného oboustranně překvapujícího citu.
Několikrát si to lejstro pozorně pročetla a srdce jí bušilo a v hlavě hučelo, jako by sprintem právě dobíhala k cíli a trhala svým potem splaveným tělem černobílou papírovou pásku, neschopná dalšího nadechnutí.
Znovu se tedy měla setkat s Marií, to jí až moc rychle došlo. Možná i s Liborem. Ale, proboha, proč? Byla si naprosto jistá, že jí se dědictví rozhodně ani v nejmenším netýká, vždyť otec všechno přepsal na Libora! Přece se tak spolu kdysi dohodli! Jak by tedy teď ona mohla vůbec něco chtít!? Anebo dokonce snad i dostat!?
Zavolala Liborovi. I když spolu už přes rok nemluvili, stále věřila, že k ní nechová tak šílenou averzi jako Marie, že se na celou věc dívá mnohem střízlivěji a hlavně, že jí tu nepochopitelnou situaci vysvětlí.
"Jde o čtyři sta tisíc za pozemek, na němž stojí barák," vzdychl odevzdaně Libor, "táta na to v závěti nepomyslel."
Neurčitě přikývla a zároveň nechápavě zavrtěla hlavou. Jak mohli zapomenout na pozemek, na rozlehlou zahradu okolo domu? Copak se o tom doma nebavili, neprobírali tak důležitou věc, jako je dědictví? Nejspíš ne, o takových věcech se přece nemluví, zvlášť když za dveřmi stojí neodbytná, chechtající se zubatá smrtka s nabroušenou kosou a zákeřně žadoní o vpuštění dovnitř.
"To ale nebude problém," pokračoval mírně Libor. "Máma má nárok na polovinu a na čtvrtinu z té druhé půlky. Ten zbytek vám vyplatíme."
Slyšela dobře? Řekl VÁM?
"Chceš říct, že se u notářky setkám i se svými BRATRY?"
To přespříliš blízké označení neznámých a přitom zatraceně známých a pokrevně spřízněných osob ji zasvrbělo na jazyku.
"A ty tam přijdeš taky?" zasténala s chabou nadějí.
"Nepřijdu, mě se tohle dělení majetku netýká."
Polkla naprázdno. Už je to tady. O tomhle se jí snad ani v tom nejdivočejším snu nezdálo, a že jich na tohle téma měla! Rozloučili se s tím, že Veronika rozhodně žádný majetek nechce, pouze by byla ráda, kdyby jí Marie s Liborem přenechali po tátovi nějakou maličkost, na památku. Řekl, že to nebude žádný problém.

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama