Červen 2012

Den, kdy jsem se rozhodla psát, aneb střípky z divadelního zákulisí

21. června 2012 v 23:43 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Snad jsem ráno vstala z postele levou nohou nebo co, bylo mi hrozně mizerně. Koloběh neustávajících domácích prací jsem pro dnešek zavrhla a vidina pracovního stolu, na kterém se vršila další práce, mně zvedala žaludek.
Seděla jsem apaticky v křesle a "hleděla do blba". Do hlavy se mi počaly vkrádat vzpomínky na včerejší divadelní zájezd do Teplic. Setkala jsem se tam s tátou a jeho rodinou, a Dan byl přešťastný, když je opět uviděl.
Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vzala jsem blok a tužku a celý výlet do Teplic podrobně popsala. Příběh jsem nazvala "Pan Skopeček jede do Teplic".
Až po několika dnech jsem usoudila, že by nemuselo zůstat jen u tohoto jednoho příběhu a vlastně vůbec že mám o čem psát. A tak jsem se pustila do psaní.

TEPLICE, úterý 28.11.2000 (Pan Skopeček jede do Teplic)

V tuto dobu můj jorkšírek Dan již půl roku "hrál" v pražském Divadle pod Palmovkou v komedii režiséra Jana Hřebejka "Výstřely na Broadwayi" v roli pejska Hafíka.

Tak jako pokaždé, když se odjíždělo hrát mimo Prahu, jsem s Danem dorazila k libeňskému divadlu po třetí hodině odpoledne. Na mimopražská představení se většinou odjíždělo v půl čtvrté. V divadelním klubu dostal Dan napít a vedoucí klubu pan Kalous mu nabídl psí sušenky, které schovával pro svého pejska Alfa.
Přiblížil se čas odjezdu a všichni kvapně dopíjeli své kávy a minerálky. Kdo zrovna nestál frontu na toaletu, hrnul se do autobusu. Bylo zatraceně nevlídné počasí, avšak nálada byla skvělá.
V autobuse rozesmátá Hanka Seidlová (Danova jevištní panička) prohlásila: "Dneska je ňákej divnej tlak! To já poznám, protože když je normální, tak jsem většinou naštvaná". Vyvolala souhlasný smích.
Usadili jsme se s Danem na našem obvyklém místě (u čtvrté záclonky nalevo za řidičem), i další obsadili "svá" sedadla. Ale pořád někdo chyběl, stále jsme nemohli odjet. Pak kdosi zepředu s mobilním telefonem u ucha zavolal na ostatní: "Linda stojí v zácpě na Nuseláku!" Aleš Procházka utrousil: "To je snad normální, že v tuhle dobu je Praha ucpaná, s tím se snad musí počítat, no ne?"
Náhle se ozval pan Bedrna: "Skopeček tu ještě není!" A pak napůl k sobě, napůl k ostatním řekl: " On tu bývá vždycky mezi prvníma." Nikdo ho ale neposlouchal a tak pokračoval: "On si to určitě napsal na středu." Poté vytáhl svůj pracovní notes, zalistoval v něm a zakřičel: "To on si to určitě blbě zapsal, a teď sedí doma… zavolejte mu někdo!"
Nikdo mu nevěnoval pozornost, zato byli všichni veselí jako po marjánkových koláčcích.
Pak kdosi upřesnil, že pan Skopeček je skutečně doma a že si ten dnešní divadelní zájezd do Teplic opravdu napsal na středu. A že zrovna teď vyráží z domova k divadlu. A konečně se objevila Linda Rybová, s omluvou, že zůstala "viset" na Nuselském mostě, jelikož je Praha šíleně ucpaná.
Blížila se čtvrtá hodina a pořád jsme nebyli všichni. Dan si vedle mě na sedadle zalezl do mojí teplé bundy a usnul. Když už jsme asi tak půl hodiny měli směřovat k Teplicím, Tereza Kostková radostně vyhrkla: "Pan Skopeček je tady!"
Všichni jsme stočili hlavy jedním směrem, od svého zaparkovaného auta se řítil k našemu autobusu pan Skopeček. Udýchaný a rozesmátý nastoupil. Konečně jsme byli všichni, mohli jsme vyrazit.
Pana Skopečka jsem pozdravila jako ostatní a on všem zahlásil: "Já jsem to měl napsaný na středu!"
"Ale to my víme," řekl s výrazem absolutního pochopení pan Bedrna.
"Jo?" zatvářil se užasle pan Skopeček.
"No ano, já to měl taky původně napsaný na středu," blahosklonně odvětil pan Bedrna.
Pak se oba obrátili na mě: "Vy jste to, paní Zajíčková, taky měla napsaný na středu?"
Stálo mě hodně úsilí, abych se nerozchechtala jak puberťák.
Najednou pan Skopeček odkudsi vytáhl holicí strojek, z nějž čouhala šňůra se zástrčkou do elektřiny, a prohlásil, že se musí ještě oholit.
"Ale tady to přece nepůjde!" zhrozil se pan Bedrna a velice vážně oznámil, že se bude muset pan Skopeček oholit až v divadle v Teplicích.
"Ále půjde!" prohlásil šibalsky pan Skopeček, prudce se vztyčil ze sedadla, nasadil výraz bojovného Apače a vrhnul se na pana Bedrnu, odhodlaný nacpat mu zástrčku od strojku přímo do jeho nosních dírek.
"Co blbneš?!" ošíval se a před nečekaným útokem kryl pan Bedrna.
"Ty máš v sobě energie dost!" zaskřehotal pan Skopeček.
To už probudilo i Dana a ten s neskrývanou nelibostí sledoval střet těchto dvou hereckých kolegů, neboť nesnáší násilí.
"Daníku, spinkej," špitla jsem něžně, "oni si jen hrají." Když uznal, že jde skutečně jen o hru, stočil se na mé bundě do klubíčka a spokojeně zase usnul.

Blížili jsme se k Teplicím. Cesta byla příšerná. Všudypřítomná hustá mlha nedovolila z okna sledovat ubíhající krajinu, pořád mžilo a měli jsme zpoždění. Pan Bedrna dřímal tak, že se Dan znovu probudil, ale jakmile zavětřil, že to nechrápe jeho páníček, neboť ten umí chrápat ze všech úplně nejlíp, zalezl zpátky do bundy a zase usnul.
Spánek mě přemáhal taky. Ze zadní sedačky se ozývalo tiché zpívání. To Vilma Cibulková krátila dlouhou cestu své holčičce, která se uvelebila na jejím klíně. Za mnou poslouchal Honza Moravec walkman a bzukot muziky z jeho sluchátek doléhal až ke mně. Přes uličku si špitaly kostymérky a zepředu se ozývaly výbuchy smíchu Hanky Seidlové, Terezy Kostkové a Simony Vrbické.

Za hodinu a půl jsme byli v Teplicích. Přivítalo nás nádherné divadlo. Následovala jsem s Danem ostatní do šaten, a zatímco v divadelním zákulisí nastaly horečné přípravy k večernímu představení, sáhla jsem do kapsy pro mobil a než jsem cokoli udělala, začal mi vyzvánět v ruce. Byl to můj táta, náš příjezd do Teplic netrpělivě očekával. A jak jsme se předem dohodli, přijel pro mě a Dana k divadlu a odvezl nás k sobě domů. Do večerního představení zbývalo dost času.

Doma nás čekala tátova žena se synem a Dan byl z toho setkání tak rozrušený, že se zase začal dusit. Ale za chvíli se srovnal, tak jako vždycky. Jana nandala na talíře pohoštění a Dan byl z těch vůní úplně vedle. Samozřejmě dostal pár kousků taky (ovšem později při samotném představení si Danova herecká panička Hanka Seidlová postěžovala, že Daník z té připravené misky na jevišti vůbec nežral, tak jako jindy, a já se neodvážila přiznat, že chvíli předtím byl na "lepším" a tudíž že je přežraný).

Pak jsme všichni nasedli do auta a odjeli do divadla. V teplickém divadle na moji rodinu čekaly zamluvené lístky pro tento večer na "naši" komedii "Výstřely na Broadwayi". Vešli jsme do budovy a mě překvapilo, jak je divadlo návštěvníky nacpané k prasknutí. Člověka trhajícího lístky ani tak nezajímaly tři nějaké zamluvené vstupenky, jako ho zajímal Dan v mé náruči.
"A co ten pes tady?" pozvedl přísně obočí.
"To je herec," řekla jsem.
Odstavil nás všechny bokem a chvíli trvalo, než se ujistil, že si nevymýšlíme.

Zmatkovalo se i na scéně. Nejdřív Vilma Cibulková s panem Skopečkem vkráčeli na jeviště, zrovna když neměli, a pak se stalo, že se panu Přibilovi rozepnul poklopec. A protože jsou diváci velmi všímaví, okamžitě každé nedopatření ocení hurónským smíchem (na zájezdě v Mladé Boleslavi najednou vpochodovala na jeviště kříženka Stella pana Bedrny. V komedii hrála mafiánského psa a zřejmě měla pocit, že je teď řada na ní). V druhé půlce představení Danovi začala klesat hlava únavou, až mi nakonec usnul v náruči, tak jako vždycky. Na závěrečnou děkovačku šel doslova nerad.

Pak jsme se s mojí rodinou rozloučili a čekali jsme před divadlem na náš autobus. Cestou domů si Dan v mé zahřáté bundě "ustlal" (tři kolečka doprava a tři doleva) a tvrdě usnul. I přes nevlídné počasí panovala v autobuse dobrá nálada.
"Kdo chce rohlík?" vykřikla Hanka Seidlová, "nechám kolovat!"
"Máte někdo ještě něco k jídlu?" ozvalo se zepředu.
Vytáhla jsem z tašky škvarkovou placku a rohlík. Protáhla jsem se uličkou dopředu a pytlík s pečivem jsem Hance nabídla.
Rosťa Čtvrtlík se zarazil: " A není to blbý?" Tváří mu projel zaskočený úsměv. "A proč by mělo?" ucedila jsem. Podělili se. "No, to je strašný, krást Hafíkovi papu!" ozval se s rohlíkem u pusy Aleš Procházka (použil větu z výstupu na jevišti Dana a jeho divadelní paničky Hanky).
"Dneska jsem jel prvně na červenou," oznámil pan Skopeček panu Bedrnovi, "pospíchal jsem, abych byl u divadla co nejdřív, když jsme jeli do těch Teplic už dneska." Náhle se zarazil a vzápětí zaúpěl: "Já jsem asi nezamk auto…" Příliš si z toho ale nedělal.
Když konečně autobus zastavil v Praze u Divadla pod Palmovkou, musela jsem s Danem zatřást, aby se vůbec probudil. Oblékla jsem si vyhřátou bundu, z níž se Dan hrozně nerad zvedl, vsunula ho do jeho psí tašky a se všemi jsem se rozloučila. Bylo čtvrt na dvanáct.
Pan Skopeček škytal smíchy, když pospíchal k nezamčenému autu, a se všemi se loučil slovy:
"A nezapomeňte! Zítra je středa! V půl čtvrtý jedeme do Teplic!"