Červen 2012

Den, kdy jsem se rozhodla psát, aneb střípky z divadelního zákulisí

21. června 2012 v 23:43 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Snad jsem ráno vstala z postele levou nohou nebo co, bylo mi hrozně mizerně. Koloběh neustávajících domácích prací jsem pro dnešek zavrhla a vidina pracovního stolu, na kterém se vršila další práce, mně zvedala žaludek.
Seděla jsem apaticky v křesle a "hleděla do blba". Do hlavy se mi počaly vkrádat vzpomínky na včerejší divadelní zájezd do Teplic. Setkala jsem se tam s tátou a jeho rodinou, a Dan byl přešťastný, když je opět uviděl.
Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vzala jsem blok a tužku a celý výlet do Teplic podrobně popsala. Příběh jsem nazvala "Pan Skopeček jede do Teplic".
Až po několika dnech jsem usoudila, že by nemuselo zůstat jen u tohoto jednoho příběhu a vlastně vůbec že mám o čem psát. A tak jsem se pustila do psaní.

TEPLICE, úterý 28.11.2000 (Pan Skopeček jede do Teplic)

V tuto dobu můj jorkšírek Dan již půl roku "hrál" v pražském Divadle pod Palmovkou v komedii režiséra Jana Hřebejka "Výstřely na Broadwayi" v roli pejska Hafíka.

Tak jako pokaždé, když se odjíždělo hrát mimo Prahu, jsem s Danem dorazila k libeňskému divadlu po třetí hodině odpoledne. Na mimopražská představení se většinou odjíždělo v půl čtvrté. V divadelním klubu dostal Dan napít a vedoucí klubu pan Kalous mu nabídl psí sušenky, které schovával pro svého pejska Alfa.
Přiblížil se čas odjezdu a všichni kvapně dopíjeli své kávy a minerálky. Kdo zrovna nestál frontu na toaletu, hrnul se do autobusu. Bylo zatraceně nevlídné počasí, avšak nálada byla skvělá.
V autobuse rozesmátá Hanka Seidlová (Danova jevištní panička) prohlásila: "Dneska je ňákej divnej tlak! To já poznám, protože když je normální, tak jsem většinou naštvaná". Vyvolala souhlasný smích.
Usadili jsme se s Danem na našem obvyklém místě (u čtvrté záclonky nalevo za řidičem), i další obsadili "svá" sedadla. Ale pořád někdo chyběl, stále jsme nemohli odjet. Pak kdosi zepředu s mobilním telefonem u ucha zavolal na ostatní: "Linda stojí v zácpě na Nuseláku!" Aleš Procházka utrousil: "To je snad normální, že v tuhle dobu je Praha ucpaná, s tím se snad musí počítat, no ne?"
Náhle se ozval pan Bedrna: "Skopeček tu ještě není!" A pak napůl k sobě, napůl k ostatním řekl: " On tu bývá vždycky mezi prvníma." Nikdo ho ale neposlouchal a tak pokračoval: "On si to určitě napsal na středu." Poté vytáhl svůj pracovní notes, zalistoval v něm a zakřičel: "To on si to určitě blbě zapsal, a teď sedí doma… zavolejte mu někdo!"
Nikdo mu nevěnoval pozornost, zato byli všichni veselí jako po marjánkových koláčcích.
Pak kdosi upřesnil, že pan Skopeček je skutečně doma a že si ten dnešní divadelní zájezd do Teplic opravdu napsal na středu. A že zrovna teď vyráží z domova k divadlu. A konečně se objevila Linda Rybová, s omluvou, že zůstala "viset" na Nuselském mostě, jelikož je Praha šíleně ucpaná.
Blížila se čtvrtá hodina a pořád jsme nebyli všichni. Dan si vedle mě na sedadle zalezl do mojí teplé bundy a usnul. Když už jsme asi tak půl hodiny měli směřovat k Teplicím, Tereza Kostková radostně vyhrkla: "Pan Skopeček je tady!"
Všichni jsme stočili hlavy jedním směrem, od svého zaparkovaného auta se řítil k našemu autobusu pan Skopeček. Udýchaný a rozesmátý nastoupil. Konečně jsme byli všichni, mohli jsme vyrazit.
Pana Skopečka jsem pozdravila jako ostatní a on všem zahlásil: "Já jsem to měl napsaný na středu!"
"Ale to my víme," řekl s výrazem absolutního pochopení pan Bedrna.
"Jo?" zatvářil se užasle pan Skopeček.
"No ano, já to měl taky původně napsaný na středu," blahosklonně odvětil pan Bedrna.
Pak se oba obrátili na mě: "Vy jste to, paní Zajíčková, taky měla napsaný na středu?"
Stálo mě hodně úsilí, abych se nerozchechtala jak puberťák.
Najednou pan Skopeček odkudsi vytáhl holicí strojek, z nějž čouhala šňůra se zástrčkou do elektřiny, a prohlásil, že se musí ještě oholit.
"Ale tady to přece nepůjde!" zhrozil se pan Bedrna a velice vážně oznámil, že se bude muset pan Skopeček oholit až v divadle v Teplicích.
"Ále půjde!" prohlásil šibalsky pan Skopeček, prudce se vztyčil ze sedadla, nasadil výraz bojovného Apače a vrhnul se na pana Bedrnu, odhodlaný nacpat mu zástrčku od strojku přímo do jeho nosních dírek.
"Co blbneš?!" ošíval se a před nečekaným útokem kryl pan Bedrna.
"Ty máš v sobě energie dost!" zaskřehotal pan Skopeček.
To už probudilo i Dana a ten s neskrývanou nelibostí sledoval střet těchto dvou hereckých kolegů, neboť nesnáší násilí.
"Daníku, spinkej," špitla jsem něžně, "oni si jen hrají." Když uznal, že jde skutečně jen o hru, stočil se na mé bundě do klubíčka a spokojeně zase usnul.

Blížili jsme se k Teplicím. Cesta byla příšerná. Všudypřítomná hustá mlha nedovolila z okna sledovat ubíhající krajinu, pořád mžilo a měli jsme zpoždění. Pan Bedrna dřímal tak, že se Dan znovu probudil, ale jakmile zavětřil, že to nechrápe jeho páníček, neboť ten umí chrápat ze všech úplně nejlíp, zalezl zpátky do bundy a zase usnul.
Spánek mě přemáhal taky. Ze zadní sedačky se ozývalo tiché zpívání. To Vilma Cibulková krátila dlouhou cestu své holčičce, která se uvelebila na jejím klíně. Za mnou poslouchal Honza Moravec walkman a bzukot muziky z jeho sluchátek doléhal až ke mně. Přes uličku si špitaly kostymérky a zepředu se ozývaly výbuchy smíchu Hanky Seidlové, Terezy Kostkové a Simony Vrbické.

Za hodinu a půl jsme byli v Teplicích. Přivítalo nás nádherné divadlo. Následovala jsem s Danem ostatní do šaten, a zatímco v divadelním zákulisí nastaly horečné přípravy k večernímu představení, sáhla jsem do kapsy pro mobil a než jsem cokoli udělala, začal mi vyzvánět v ruce. Byl to můj táta, náš příjezd do Teplic netrpělivě očekával. A jak jsme se předem dohodli, přijel pro mě a Dana k divadlu a odvezl nás k sobě domů. Do večerního představení zbývalo dost času.

Doma nás čekala tátova žena se synem a Dan byl z toho setkání tak rozrušený, že se zase začal dusit. Ale za chvíli se srovnal, tak jako vždycky. Jana nandala na talíře pohoštění a Dan byl z těch vůní úplně vedle. Samozřejmě dostal pár kousků taky (ovšem později při samotném představení si Danova herecká panička Hanka Seidlová postěžovala, že Daník z té připravené misky na jevišti vůbec nežral, tak jako jindy, a já se neodvážila přiznat, že chvíli předtím byl na "lepším" a tudíž že je přežraný).

Pak jsme všichni nasedli do auta a odjeli do divadla. V teplickém divadle na moji rodinu čekaly zamluvené lístky pro tento večer na "naši" komedii "Výstřely na Broadwayi". Vešli jsme do budovy a mě překvapilo, jak je divadlo návštěvníky nacpané k prasknutí. Člověka trhajícího lístky ani tak nezajímaly tři nějaké zamluvené vstupenky, jako ho zajímal Dan v mé náruči.
"A co ten pes tady?" pozvedl přísně obočí.
"To je herec," řekla jsem.
Odstavil nás všechny bokem a chvíli trvalo, než se ujistil, že si nevymýšlíme.

Zmatkovalo se i na scéně. Nejdřív Vilma Cibulková s panem Skopečkem vkráčeli na jeviště, zrovna když neměli, a pak se stalo, že se panu Přibilovi rozepnul poklopec. A protože jsou diváci velmi všímaví, okamžitě každé nedopatření ocení hurónským smíchem (na zájezdě v Mladé Boleslavi najednou vpochodovala na jeviště kříženka Stella pana Bedrny. V komedii hrála mafiánského psa a zřejmě měla pocit, že je teď řada na ní). V druhé půlce představení Danovi začala klesat hlava únavou, až mi nakonec usnul v náruči, tak jako vždycky. Na závěrečnou děkovačku šel doslova nerad.

Pak jsme se s mojí rodinou rozloučili a čekali jsme před divadlem na náš autobus. Cestou domů si Dan v mé zahřáté bundě "ustlal" (tři kolečka doprava a tři doleva) a tvrdě usnul. I přes nevlídné počasí panovala v autobuse dobrá nálada.
"Kdo chce rohlík?" vykřikla Hanka Seidlová, "nechám kolovat!"
"Máte někdo ještě něco k jídlu?" ozvalo se zepředu.
Vytáhla jsem z tašky škvarkovou placku a rohlík. Protáhla jsem se uličkou dopředu a pytlík s pečivem jsem Hance nabídla.
Rosťa Čtvrtlík se zarazil: " A není to blbý?" Tváří mu projel zaskočený úsměv. "A proč by mělo?" ucedila jsem. Podělili se. "No, to je strašný, krást Hafíkovi papu!" ozval se s rohlíkem u pusy Aleš Procházka (použil větu z výstupu na jevišti Dana a jeho divadelní paničky Hanky).
"Dneska jsem jel prvně na červenou," oznámil pan Skopeček panu Bedrnovi, "pospíchal jsem, abych byl u divadla co nejdřív, když jsme jeli do těch Teplic už dneska." Náhle se zarazil a vzápětí zaúpěl: "Já jsem asi nezamk auto…" Příliš si z toho ale nedělal.
Když konečně autobus zastavil v Praze u Divadla pod Palmovkou, musela jsem s Danem zatřást, aby se vůbec probudil. Oblékla jsem si vyhřátou bundu, z níž se Dan hrozně nerad zvedl, vsunula ho do jeho psí tašky a se všemi jsem se rozloučila. Bylo čtvrt na dvanáct.
Pan Skopeček škytal smíchy, když pospíchal k nezamčenému autu, a se všemi se loučil slovy:
"A nezapomeňte! Zítra je středa! V půl čtvrtý jedeme do Teplic!"

"Krev jeho krve" 37. kapitola

18. června 2012 v 22:01 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

37.
Toho odpoledne, kdy Veronika šla na poštu pro dědictví po člověku, jehož v skrytu duše od počátku svého života milovala, ale kterého zároveň vinila za svoji citovou uzavřenost a psychickou labilnost, jí vyskočila na displeji mobilního telefonu modře osvícená zpráva:
"Tak a je to tady! Dnes ve 12.15 se nám narodila dcera Markéta. Váha 3,75 kg, délka 48 cm. Za pár let budou míry 90-60-90."
A je to tady! Smála se nahlas.
Nikdo nemůže zastavit přirozený běh událostí, žádná Marie, Libor a ani nikdo jiný. Osud se nikým nenechá ovlivnit, je spravedlivý, nedá se nasměrovat podle něčích představ anebo pozměnit se pouze v něčí prospěch.
Jednou jsme tady a jsme součástí nejrůznějších životů. Některé nepřežijí již v zárodku a jsou násilně zadušeny a potupně zašlapány do země, a jen proto, že v ten moment se s nimi vůbec nepočítalo. My jsme k nim naštěstí nepatřili.
Vyhledala v menu svého mobilního telefonu řádek "odpovědět" a odepsala bratrovi Jaroslavovi:
"Gratuluji!"

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 36. kapitola

18. června 2012 v 21:56 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

36.
Zavolala Liborovi. Potají, aby to nevěděl její muž. Už dávno ji varoval před telefonáty s rodinou jejího zesnulého otce, nedokázal se dívat na to, jak ji Marie peskuje ve jménu svého nejlepšího přesvědčení za věci, které ona nemohla ovlivnit anebo dokonce snad i splnit.
"Já to mámě nějak řeknu, aby ti po tátovi něco dala," vzdychl Libor do telefonu. "Já ti určitě zavolám."
"Libore, vždyť nechci moc, stačil by mi ten obrázek kocoura z vašeho domu, pak něco po babičce a taky po dědovi," pípla.
"Ty chceš tu starou fotku toho kocoura?" nechápavě zachraptěl. "Vždyť už ani nedrží s rámečkem pohromadě…"
Usmála se. Ta fotka byla starší než Libor. Nemohl chápat, proč o ni tolik stojí. Neznal vůni a hebkost kožichu onoho vyfoceného kocoura, nesetkal se s jeho paličatou houževnatostí a ani s jeho diplomatickou vychytralostí. Nikdy nepoznal ono pevné láskyplné pouto mezi tímto kocourem a určitým dítětem. A taky nemohl vědět, že tohle dítě tohoto kocoura dostalo od svého milovaného otce.
"Určitě ti zavolám."

Byla to právě ona, kdo udělal ten první osudný krok. Dlouho si pohrávala s vizitkou svého nově objeveného bratra a jednoho dne sedla k počítači, vyťukala na klávesnici jeho elektronickou adresu a napsala mu dlouhý dopis. O sobě, o otci a prarodičích.
Trvalo dlouho, než jí odepsal. Než si všechno neznámé přebral a dodatečně pochopil. Jedním si byli oba naprosto jistí - cítili, že je spojuje krev jejich společného otce. Začali si pravidelně psát. Slíbili si, že se sejdou.
Libor nezavolal. Spíš to čekala. Připadala si nedůležitá, cítila se odkopnutá. Jako hodný blbeček, který snese úplně všechno. Rozčílilo ji to. Napsala Liborovi SMS:
"Libore a Marie! Po dvou měsících čekání jsem se konečně rozhodla. Nechejte si všechno dědictví po mé rodině, já si něco vyprosím u strýce a tety, vás se už doprošovat nebudu. Vy mi pošlete těch padesát tisíc."
Za týden přišla peněžní poukázka. Žádná SMS, žádný telefonát.
Veronika zuřila. Napsala novou SMS:
"Libore a Marie! Peníze došly, asi to tak mělo dopadnout. Máte nás definitivně z krku, a o to přece šlo, nemůžu si dělat nárok na sebemenší památku po tátovi, když jsem ho dostatečně podle vašich představ nemilovala a nezachovala se, jak jste si vy dva představovali. Měla jsem k tátovi blíž, než moji bratři, teď jsme na tom stejně. Radši mě vyplatíte, aby to pro vás už všechno skončilo, abych si nedovolila chtít po vás něco jiného. Libore, neozval ses, říkal jsi, že dohodneš s mámou drobnou pozůstalost po tátovi, babičce a dědovi. Nestalo se tak, určili jste, že nemám na nic nárok, vámi zaslané peníze definitivně zakončují období mého znovu sblížení s otcem a dám je dětem do spoření."

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 35. kapitola

17. června 2012 v 18:43 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

35.
Veronika si naprosto jasně uvědomovala a chápala, proč její bratři dědictví po svém nepoznaném otci neodmítli, tak jako ona. Jediné, co jim tento člověk kdy dal, byly jejich životy, ač vyvřelé ze společné krve, přesto ne jejich zaviněním vzájemně ztracené a navěky odloučené. Vnímala to podobně, jako kdyby vysypala pytlík bonbonů z okna dvacetipatrového věžáku a ty se rozprskly po zemi na všechny světové strany, jako kdyby násilím odebrala feně štěňata a rozprodala je neznámým lidem.
Ona ty peníze dostat nemohla, tak se s tátou dohodli, ale oni je dostat museli. Tak to cítila. Nešlo o částku větší, než by sami zaplatili za rodinnou dovolenou. Dlužil jim mnohem víc, vždyť byl jejich táta.

Notářka je na chvíli opustila, s tím, ať se všichni domluví, zdali s návrhem souhlasí.
Veronika znovu zopakovala, že o žádné dědictví nestojí, pouze jen o malou drobnost, která by jí tátu navždy připomínala. Marie zavrtěla hlavou a s ledovým klidem řekla, že nebude žádný problém všechny tři vyplatit a ať si rozhodně i ona ty peníze vezme.
V tu chvíli si Veronika bolestně uvědomila, že ji Marie definitivně a bez odvolání vytěsnila ze svého dosavadního života a vykázala ji i z toho příštího. Včlenila ji mezi zbylé vetřelce za velikým mahagonovým stolem, mezi nepohodlné osamělé jedince z jedné krve.
Pochopila, že Marie je schopná jí ty peníze bez problémů vyplatit stejně jako jejím bratrům a ona tak přijde o sebemenší možnost žádat o jakoukoli osobní pozůstalost, kterou by ráda po tátovi a prarodičích měla.
"Táta nebyl tak špatný člověk," špitla Veronika a hlas jí přeskočil. Všichni tři na ni překvapeně pohlédli.
Podívala se na oba muže.
"Byl hodně nemocný," pokračovala potichu. "Na rozdíl od vás jsem ho sice měla možnost poznat," ušklíbla se, "ale jedno máme společné, taky jsem neplánované dítě." A po chvíli měkce dodala: "Byl zkrátka proutník."
Zahleděla se zpříma na Marii a ta s očima zapíchnutýma do lesklé plochy stolu mlčky přikývla.
Po chvíli se notářka vrátila, všichni podepsali úřední lejstra týkající se "rozdělení dědického podílu po zůstaviteli, jenž nepořídil závěť ani prohlášení o vydědění" a Marie zaplatila za náklady řízení o rozdělení pozůstalosti. Do měsíce pak měla vyplatit i zbylé dědice.

Když se loučili, Veronika pocítila potřebu své bratry - ty dva rozdílné a zároveň zjevem velmi podobné jedince, kteří se překvapivě vynořili odněkud z neznámých hlubin - zadržet. Až příliš dlouho na tenhle neopakující se okamžik čekala, dávno si ho ve svých myšlenkách vybavovala a teď rozhodně nemohla jen tak nechat je zmizet ze svého života, udělat za nimi definitivní a nevratný konec.
"Uvidíme se ještě?" zavolala s nadějí za oběma muži.
Jeden jí odpověděl, že bude-li mít i nadále o schůzku zájem, jeho adresa bude k dispozici v "usnesení", které všichni obdrží od soudu do jednoho měsíce. Druhý k ní přistoupil a podal jí svou vizitku. Z jeho výrazu vyčetla, že o setkání s ní každopádně stojí.
Pak se loučila s Marií. Pořád měla pocit, že jí bude Marie vděčná, za to, že od ní peníze po tátovi chtít nebude. Brzy však ze své naivity vystřízlivěla.
"Marie, já ty peníze fakt nechci, mně stačí jen maličkost po tátovi. A případně i po babičce a po dědovi."
"Co bys po něm furt, proboha, chtěla?!" zasténala a vysmrkala se.
Veronika vyděšeně na ni třeštila oči, byla si vědoma holé skutečnosti, že od svého otce nikdy nic nedostala. Ranilo ji, že to takhle stejně nevidí i Marie.
Marie pokračovala: "Když se vaši rozešli, tvoje máma úplně vybílila váš byt! Nic v něm nezůstalo. Jen holé stěny…"
Chtělo se jí brečet. Nechápala, proč ji spojuje s rozvodem jejích rodičů. Za to přece ona nemohla. A nepamatuje si, že by si máma dovolila odvézt jakoukoli věc po tátových rodičích.
"A co se pořád oháníš babičkou a dědečkem? To já jsem se starala o jejich hrob, ty jsi na hřbitov za nimi nikdy nepřišla! Jak teď můžeš tvrdit, že jsi je milovala? A po dědovi ti určitě nedám obraz, co mi namaloval ke svatbě s tvým tátou!" zasípala.
Brečela. Uvnitř své duše. Tak, aby to Marie neviděla.
"Marie," hlesla, "já nemusím navštěvovat hroby, abych si připomínala své nejbližší…"
"Aha, tak ty jsi jedna z těch, kteří říkají, že stačí, když si na své zemřelé příbuzné jen občas vzpomenou!" uchechtla se.
Marie měla svoji krutou pravdu a Veronika v nitru hořce plakala. Rozloučily se a obě věděly, že to nejspíš bude nadobro.

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 34. kapitola

17. června 2012 v 18:41 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

34.
Poté, co srovnala pět červených růží v právě zakoupené váze v maličkém květinářství na rohu hřbitova, zamyslela se. Pokolikáté vlastně už rodinnou hrobku navštívila? Zatím pokaždé ji sem na otočku dovezl autem její muž, ale už ho tím obtěžovat nechtěla. Poprvé se vypravila sama. Autobusem.
Stála nad žulovým náhrobkem a přemýšlela. Do setkání s Marií a jejími BRATRY u notářky jí zbývala ještě celá jedna hodina. Zatím nebylo kam spěchat.
Přivřela oči. Vychutnávala si vlahé letní dopoledne a byla šťastná. Představovala si, jak se setká s Petrem a Jaroslavem, ta jména přece již příliš dlouho znala!, a neuvěřitelně uvolněně a s lehkým úsměvem se poddávala nejbujnějším představám. Cítila v duši obrovský klid a harmonii, naplnění neurčitých dávných tužeb, přirozenou satisfakci. Až se jí chtělo nahlas smát a ukrutně řvát, radostí a uspokojením nad konečně vyřčenou skutečností, že se setká se svými neznámými blízkými, se svými pokrevními bratry.
"Tati, díky," špitla, když hřbitov opouštěla.

Před budovou kanceláře notářky se pozorně rozhlédla. Čekala, jestli nezahlédne Marii, aby s ní společně vstoupila do domu, tedy pokud o to vůbec bude stát, což jí ale stejně nakonec bylo jedno. Přitom nervózně sledovala procházející muže, kteří by snad alespoň zčásti mohli nést ve svých uspěchaných tvářích stopy podob jejích drahých příbuzných.
Nechala se vyvézt výtahem do druhého patra a vešla do dveří, které se honosily totožným ženským jménem, jež obsahovala nekompromisní úřední obsílka.
Trochu se lekla, když do místnosti nakročila, ale ne zas tak moc, aby se sebevědomým úsměvem nepozdravila. Naproti ní seděli na židlích dva muži, bokem od nich Marie. Všichni se na ni zběžně podívali a slušně pozdrav opětovali. Pak jejich hlavy zase poklesly, snad aby si raději z tohoto nepřirozeného setkání nic nezapamatovali, žádné přímé pohledy, nic z této šokující a ne až tak příjemné a v podstatě vynucené schůzky za účelem dělení jakéhosi majetku.
"Vidím, že jablka nepadla daleko od stromu," zažertovala Veronika při pohledu na oba muže, "tady je podoba naprosto zjevná." Usmála se a představila se.
Oba jí úsměv oplatili a Marie se k nim přidala.
"Marie, můžu si sednout k tobě?" zeptala se opatrně Veronika a Marie přikývla.
Po čas podivného, křečovitě přirozeného rozhovoru s Marií o běžných starostech, které je kdysi spojovaly, ale i o nově nabytých, ostřížím zrakem sledovala oba muže, kteří měli k sobě mnohem blíž, než sami cítili a než byli schopni si připustit a dostatečně si to celé uvědomit. Možná se mýlila.
Když je po chvíli z čekací místnosti notářka pozvala dál do své kanceláře, znervózněla i Veronika. Zasedli u bytelného kulatého naleštěného stolu. Nalevo od ní se usadili její bratři, napravo Marie.
Společně si vyslechli předmět "vynuceného" setkání, kdy ten nejdůležitější ze všech zúčastněných a přitom nepřítomný opomněl do své závěti zahrnout tak důležitý fakt, jako je pozemek, na němž stojí postavený dům, který vybudoval v potu své krve a několika infarktů společně se svou ženou a adoptivním synem.
"Souhlasíte s tím, aby se pozemek v hodnotě čtyř seti tisíc, kdy se po odečtení poloviny, jež náleží manželce zesnulého, vyplatilo vám všem, včetně zmíněné, z druhé poloviny částky dvou seti tisíc po padesáti tisících korunách českých?"
Souhlasili všichni. Souhlasila strana vyplácející, souhlasila i strana vyplácená. Kromě Veroniky.
"Já jsem přece jasně několikrát řekla, že nic dědit nechci. Tím myslím jakékoli peníze, nebo něco hodnotného. Na tom jsme se přece spolu s tátou kdysi dohodli!"
Veronika nečekaně spadlé dědictví do klína po otci ihned kategoricky zamítla. Ne že by nechtěla zdědit po svém tátovi a případně i prarodičích "něco hodnotného", ale pod tímto pojmem si představovala něco zcela jiného. Ucítila reálnou šanci dostat z Marie a Libora mnohem víc, než by si přáli.
"To záleží na vás, jestli dědictví odmítnete, také ho můžete převést na svoje děti," řekla notářka.
"Já ale dědictví neodmítám!" ohradila se Veronika.
Notářka pozvedla obočí.
"Já jen chci po tátovi nějakou památku…" vydechla Veronika zpupně a šlehla pohledem po Marii.

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 33. kapitola

13. června 2012 v 21:58 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

33.
Přestala čekat. Odhodlaně sfoukla niterný plamínek jakékoliv naděje, k níž se donedávna naivně upínala, že jí Marie s Liborem po tátovi něco - byť malého a pro ně naprosto bezvýznamného - darují. Pouhý zlomek z jeho uštvaného života, maličkou památku na velikého zploditele.
Smířila se s osudem, leč ten se rozhodl úplně jinak a připravil pro ni veliké překvapení. Na jeho vrtochy si ovšem musela ještě celé dva roky počkat…

Jednoho dne objevila ve schránce na dopisy podlouhlou obálku. V jejím levém horním rohu se modrala rozmazaná stopa po úředním razítku. Pod výrazně natištěným ženským jménem s právnickým titulem se kromě adresy a dalších nezbytností krčilo slovo NOTÁŘKA.
Nemohla uvěřit vlastním očím, když jí rozložený dopis oznámil, že se jedná o předvolání ve věci dodatečného projednání dědictví - po otci. Po jejím tátovi. Po tom nezodpovědném rozsévači životadárného semene pulzujícího nyní i v jejích žilách, po tom neobyčejném muži, kterého nikdy nedokázala ze své mysli nadobro vypudit. Který jí byl vždycky přespříliš blízký, než aby to dokázala a aniž by po něm cokoli chtěla, kromě zapomenutého a znovu nalezeného vzájemného oboustranně překvapujícího citu.
Několikrát si to lejstro pozorně pročetla a srdce jí bušilo a v hlavě hučelo, jako by sprintem právě dobíhala k cíli a trhala svým potem splaveným tělem černobílou papírovou pásku, neschopná dalšího nadechnutí.
Znovu se tedy měla setkat s Marií, to jí až moc rychle došlo. Možná i s Liborem. Ale, proboha, proč? Byla si naprosto jistá, že jí se dědictví rozhodně ani v nejmenším netýká, vždyť otec všechno přepsal na Libora! Přece se tak spolu kdysi dohodli! Jak by tedy teď ona mohla vůbec něco chtít!? Anebo dokonce snad i dostat!?
Zavolala Liborovi. I když spolu už přes rok nemluvili, stále věřila, že k ní nechová tak šílenou averzi jako Marie, že se na celou věc dívá mnohem střízlivěji a hlavně, že jí tu nepochopitelnou situaci vysvětlí.
"Jde o čtyři sta tisíc za pozemek, na němž stojí barák," vzdychl odevzdaně Libor, "táta na to v závěti nepomyslel."
Neurčitě přikývla a zároveň nechápavě zavrtěla hlavou. Jak mohli zapomenout na pozemek, na rozlehlou zahradu okolo domu? Copak se o tom doma nebavili, neprobírali tak důležitou věc, jako je dědictví? Nejspíš ne, o takových věcech se přece nemluví, zvlášť když za dveřmi stojí neodbytná, chechtající se zubatá smrtka s nabroušenou kosou a zákeřně žadoní o vpuštění dovnitř.
"To ale nebude problém," pokračoval mírně Libor. "Máma má nárok na polovinu a na čtvrtinu z té druhé půlky. Ten zbytek vám vyplatíme."
Slyšela dobře? Řekl VÁM?
"Chceš říct, že se u notářky setkám i se svými BRATRY?"
To přespříliš blízké označení neznámých a přitom zatraceně známých a pokrevně spřízněných osob ji zasvrbělo na jazyku.
"A ty tam přijdeš taky?" zasténala s chabou nadějí.
"Nepřijdu, mě se tohle dělení majetku netýká."
Polkla naprázdno. Už je to tady. O tomhle se jí snad ani v tom nejdivočejším snu nezdálo, a že jich na tohle téma měla! Rozloučili se s tím, že Veronika rozhodně žádný majetek nechce, pouze by byla ráda, kdyby jí Marie s Liborem přenechali po tátovi nějakou maličkost, na památku. Řekl, že to nebude žádný problém.

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 32. kapitola

13. června 2012 v 21:50 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

32.
Znovu významně za jejími zády zakašlal.
Obrátila se a její tvář se stáhla do omluvné grimasy.
"Ještě chviličku, prosím," špitla.
Začalo poprchávat. Podívala se na modré nebe a nechápala, odkud se ty všechny kapky berou. Pozvolna a zlehka dopadaly na tátův hrob.

Nedalo jí to, a když už se tedy nemohla dovolat Marii, zkusila zavolat Liborovi.
"Ahoj Veroniko," nadšeně zareagoval, až ji to překvapilo.
"Ahoj Libore," snažila se o přirozený tón. "Jak se daří mámě?"
"Je na tom dost špatně, snad se to časem zlepší."
"Už jsem jí dlouho nevolala, myslím, že si to ani nepřeje."
"Hm."
"Začátkem ledna jsme byli za tátou na hrobě."
"Hm."
"Myslíš, že mám zkusit mámě znovu zavolat?" zeptala se s chabou nadějí.
"Teď raději ne, aspoň prozatím, možná časem," vyhrkl.
"Mám k tobě velikou prosbu," řekla, jakmile sebrala odvahu. "Chtěla bych dostat po tátovi aspoň nějakou drobnost."
Na chvíli nastalo naprosté ticho.
"Já se to nějak pokusím zařídit, já ti, Veroniko, zavolám."
Položila telefon a kysele se ušklíbla. Libora snad překvapilo, že by chtěla po tátovi taky něco dostat. Zavrtěla nevěřícně hlavou. Nic velikého po něm přece nechtěla. Jen pouhou maličkost, jež by jí otce čas od času připomínala, věcnou upomínku, kterou by si uchovala až do smrti. Byl to přece její vlastní otec, její krev. Marii o nic požádat nemohla, vždyť s ní nechtěla mluvit. Nejspíš by jí ani nic nedala. Za to, že se na ní provinila. A že ji v tom nechala.
Otec všechno odkázal Marii a Liborovi, což byla ještě celkem schopná pochopit, když o tom s tátou kdysi mluvila. Řekl: "Víš, Libor se na baráku strašně nadřel, tak jsem ho napsal na něj."
Pochopila, proč to udělal, vždyť by se po jeho smrti o majetek mohli chtít dělit i nemanželští synové, které v mládí neuváženě a nechtěně zplodil. Proto udělal taková opatření, aby Marii a Libora od tohoto choulostivého okamžiku ochránil, aby je této nepříjemné povinnosti zbavil. Myslel to dobře a Veronika mu jeho rozhodnutí snad i schvalovala. Nikdy po něm nic víc nechtěla, než aby se stal dědečkem jejích dětí, svých vnuků, kteří o něj od počátku a vždycky stáli. Cítila se být vyvolenou, udělil jí privilegium, o něž rodiny jejích nevlastních bratrů a jejich potomků zůstaly jeho rozhodnutím navždy ochuzeny. Neměl sebemenší zájem se s nimi vídat, natož je přijmout do své stávající rodiny. I oni by o takové opožděné privilegium stáli, chtěli se s ním setkat. Řekl, že o to nestojí.
Nikdy by ji ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že se tátovou smrtí tolik podstatného v jejím životě změní. Nedokázala se smířit s příšerným faktem, že nad její rodinou nějaká Marie definitivně udělala pomyslný kříž a tudíž naprostý konec jakýmkoli kontaktům, které ji s otcem po dobu několika společných, oboustranně naplňujících a dodatečně očisťujících let spojovaly.
Udělala velikou chybu a teď si to vyčítala. Neměla mu dovolit, aby ve své závěti nepomyslel i na její děti. Na vnučku a vnuka, kteří ho bezmezně milovali a nyní ani v nejmenším nechápali, proč se jejich teta najednou a nepochopitelně od nich tolik odvrací. I ona byla součástí jejich života, stejně jako děda.
Hluboce ji uráželo, že si Marie činí nárok na hodnocení celkového vztahu mezi otcem a ní, tohle zhodnocení mohla posoudit jen Veronika a její vlastní otec. Tohle měla Marie nechat jen na nich. Do toho neměla vůbec zasahovat. To jí nepříslušelo. Neměla hodnotit věci, kterým naprosto nerozuměla. Řeči, že Veronika svého otce dostatečně nemilovala, když se o něj nedokázala v době jeho nemoci postarat, si mohla ušetřit. Jejich pozvolna budovaný a léta klíčící křehký vztah dodnes nepochopila.

"Tati! Jak jsi mohl být tak bláhový?" rozbrečela se Veronika a její hořké slzy se mísily s kapkami neústupného, vytrvalého deště.
Jak jsi mohl být tak bláhový a netušit, jak tohle skončí? Jak sis mohl myslet, že po tvé smrti pojede všechno v zaběhnutých kolejích, tak jak sis vždycky představoval a jak sis maloval? Vidíš, co se děje? Vyčítala jsem ti, žes mě odkopnul a ani ti to nikdy nijak zvlášť nevadilo, než jsem se znovu ozvala. Pak jsem byla ráda, že jsi byl ochotný mě zase přijmout zpět do své náruče, nejen mě, ale i moji rodinu, mé děti. Dokonce jsem zvažovala, že bych svému synovi dala tvé jméno! Jenže v té době jsme se ještě nestýkali, nakonec převzal jméno po svém druhém dědovi. Škoda. Tvá. Celé mé dětství, ale i později jsem tě postrádala, strašně moc jsi mi chyběl. Vždycky jsem toužila mít sourozence a nakonec je skutečně mám, o to ses postaral, ale co je mi to platné, když je neznám! Ještě mám postiženou, o sedmnáct let mladší sestru, ale tohle už dávno víš, nejednou jsem ti to připomněla, když jsem ti to všechno vyčetla. Nemám vlastně žádné sourozence, s nimiž bych se mohla stýkat. I přes ty, které mám, zůstala jsem sama. Už jsem přestala doufat, že bych se se svými nevlastními bratry někdy sešla nebo dokonce se s nimi viděla při dělení tvé pozůstalosti, to jsi včas dostatečně zařídil, aby se tak nestalo. Nejspíš bych stejně jako oni měla zákonitý nárok na svůj díl dědictví, ale já ti, táto, na něj kašlu! Nechci se znovu vidět s Marií a Liborem za účelem dělení vašeho společného majetku! O to fakt nestojím. Předevčírem jsi měl svátek, proto jsem přijela. A přijedu zase na podzim, na tvé narozeniny.
Je mi hrozně bídně. Představuju si váš obývací pokoj, v něm tebe, Libora a Marii a na bílých zdech za vámi rozvěšené dědečkovy olejomalby, jeho typické, barevné, teplé podzimní krajinky. Vím, že ani jeden jeho obraz nikdy nedostanu, že nebudu mít na mého dědečka ani jednu zhmotněnou vzpomínku, která ho tolik vystihuje. Vybavuje se mi také babiččin modrozlatý likérový servis, až moc dobře si ho pamatuju z dětství, když stával na polici nábytkové stěny našeho obýváku, a bílá porcelánová ovocná mísa s barokními, kudrnatými, nahatými andílky, babička ji měla vystavenou na starožitném, naleštěném sekretáři a naplněnou umělým ovocem. Taky si vzpomínám na masivní zlaté náušnice se zelenými kameny, které mi babička kdysi přislíbila. Kam se vlastně poděly? Proč to všechno po tvé smrti automaticky připadlo Marii, když moji babičku, jenž mi tolik moc dala, ani nikdy nepoznala?! Proboha, proč?
Libor se neozval. Nevím nakolik mu došlo, že nejde jen o vnitřní bolest jeho samotného a zrovna tak jeho usoužené matky nad tvojí definitivní ztrátou, ale že jde taky o nemalou bolest ostatních, třeba mě a mých nevinných dětí. Nikdy ti nepřestanu vyčítat, že ses nepostaral, aby tvá vnoučata jednou po tobě zdědily sebemenší maličkost. Vzpomínku na tebe. A co já? Čím si tě budu další roky připomínat? A proč má vlastně ve vašem domě i po tvé smrti zůstat viset na stěně fotografie mého milovaného kocoura Mindika, kterou jsi kdysi spolu se mnou zarámoval?

Brečela a přes slzy nic neviděla.
Přistoupil až k ní a jemně ji vzal za ramena. "Půjdeme," řekl.
Ještě jednou pohladila pohledem jména svých blízkých na náhrobní desce. Pod ní odpočíval člověk, jenž jí strašlivě ublížil, aniž by si to příliš uvědomil, aniž by někdy zpytoval své zatracené svědomí. Neposkytl jí tolik vysněnou a přitom samozřejmou, žalostně žádanou a potřebnou otcovskou lásku, kterou ke svému životu úpěnlivě a nutně potřebovala, bez níž se cítila být jen nedomrlé nedochůdče odsouzené k nicotnému živoření. Nevědomky ji tak připravil o schopnost samostatné sebevědomé existence a odsoudil k životu citového štvance. Trvalo jí příliš dlouho, než si to celé dokázala přebrat a konečně rozumně vysvětlit a srovnat. Už dávno mu odpustila.
Pomalu odcházeli, ona se zastavila, utřela si oči, otočila se a tiše zašeptala: "Tati, mám tě ráda."

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 31. kapitola

11. června 2012 v 20:48 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

31.
Nejspíš by nikdy svého otce sama nevyhledala, kdyby nepotkala Michala. Uznávaného a nepostradatelného druha a společníka z dětství. Své o tři týdny starší dvojče, za které byla kdysi schopná nejen existovat, ale i dýchat. Ochotně před babičkou kryla každou jeho špatnost a hloupost a vůbec netušila, že o tom shovívavá babička moc dobře ví. Tenkrát to ovšem ve svém nevyzrálém dětském mozečku nedokázala správně vyhodnotit.
Zastihl ji Ve Smečkách, v době, kdy se chystala k tak důležitému kroku, jako je svátost manželství. Sháněla látku na svatební šaty, v té době se takové šaty běžně nekupovaly, v té době se šily. Kupoval jen ten, kdo na ně měl. A takových moc nebylo.
Veronika se vdávala a brala si toho, jehož vyprovázela v pražském metru na dva předlouhé roky základní vojenské služby s tím, že jejich budoucnost za ně za oba rozhodne osud. A ten rozhodl.
Tenkrát se ale ještě s otcem nesešla. Na svatbu pozvala jen Michala, jako zástupce rodiny, kterou dávno, ne zcela svým přičiněním ztratila. Doslova ji zaskočil svatební dar, jenž jí otec po Michalovi poslal. Nečekala od něj žádnou, ani sebemenší pozornost, nečekala od něj už vůbec nic. Jejich cesty se již dávno rozešly. Prázdné místo v jejím srdci nahradil otčím.
Nyní pocítila potřebu svému biologickému otci poděkovat. Za neočekávaný zájem a za horoucí naději, že snad ještě pořád by pro něj mohla něco znamenat. Hned po svatbě se spolu s manželem za ním rozjela.
Navštívila rodinu svého otce, kde ji přijali s otevřenou náručí, a setkala se i s příbuznými. Nejvíce ji však dojalo setkání s dědečkem. Oba brečeli, když se vroucně objímali.
"Proč jsi nepřijela dřív?" zeptal se a ona mu nedokázala odpovědět. Doposud nevyzrála natolik, aby dostatečně pochopila, že její ztráta může taky někoho bolet, že se letitý problém netýkal pouze jí a jejího otce, nýbrž se citelně mohl dotýkat i druhých. Teprve v dědečkově náruči si to celé uvědomila. S velice dobrým pocitem svou ztracenou a znovu nalezenou rodinu opouštěla. Slíbila, že zase brzy přijede a svůj slib dodržela.
Po čase, jako by ji z čistého nebe zasáhl vše spalující blesk, jako by se propadala hluboko do bolestné, neznámé propasti, otec jí zavolal, že dědeček zemřel. Okamžitě přijela. Táta na ni čekal na nádraží. Nemluvili. Chytil ji pevně za ruku a ona se jím nechala odvést jako malá holčička, tak jako před mnoha roky.

Verunka se vdala. Otčím s matkou jí vystrojili veselku, na niž příbuzní ještě po letech se smíchem vzpomínali. A jak by taky ne, když se kopa svatebčanů po honosném obřadu na Křivoklátě a následné bujaré taneční veselici v kulturním sálku vesnického fotbalového klubu, s plnými žaludky dobrého jídla a opojením z nejrozličnějšího alkoholického pití ukládala nad ránem ke spánku na vyrovnané slámové kavalce chmelařské ubytovny. Takové propojení dvou, včera ještě naprosto cizích a v ten den již spřízněných rodin nikdo předem nečekal. Svatební noc Verunka prožila v těsném obětí svého vyvoleného, za hlasitého chrápání strýčků, pokašlávání tet a přemíry dalších nejroztodivnějších zvuků.
I nadále se Verunka vracela domů k rodičům do okresního města, za nimi ji vozil autem její muž. Netrpělivě na ně Alenka čekávala, na svých pětiletých, několikrát operovaných a obinadly stažených, nestabilních nožkách je velmi opatrně okolo plotu chodila vyhlížet před dům.
Rodina jejího muže ji přímo uchvátila a nadobro dostala. Nedokázala pochopit, jakou nadpřirozenou silou se dokázali udržet takhle pohromadě, zůstat při sobě, podržet se ve věcech dobrých i v těch zlých. Jak je možné, že jeho rodiče na rozdíl od jejích spolu zůstat mohli a proč vlastně není z této rodiny nikdo rozvedený. Závistivě, ale přitom přejícně zírala na vzájemné a nadmíru i k ní vstřícné projevy svých nových příbuzných. Velmi rychle ji vstřebali mezi sebe, lapili ji a ona se velice ráda nechala.
Snažila se přijít do jiného stavu. Už proto, že se to od ní netrpělivě očekávalo a ona nikoho nechtěla zklamat. Nejvíce se na vymodleného potomka těšil otec jejího muže. Tu noc, kdy se to po roce usilovného a lékařsky programovaného snažení konečně povedlo, vydechl naposledy…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 30. kapitola

11. června 2012 v 20:45 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

30.
Přemýšlela, čím že tak hrozným mohla zase Marii naštvat a rozčílit, proč se s ní z ničeho nic takhle najednou přestala bavit. Vždyť spolu ještě měsíc po tátově smrti mluvily. Myslela si, že je všechno mezi nimi srovnané a vyjasněné, že si vše podstatné již vyříkaly a tudíž už konečně mohou vymazat veškerá křivá obvinění, jimiž ji Marie před časem zahrnula. Najednou zjistila, že se opět zmýlila, její pádné argumenty Marie nepochopila a ani jí neodpustila.
Poslední SMSzpráva od Marie ji přinejmenším zaskočila. Její text jí pořád vrtal hlavou, najednou bylo všechno jinak, než předpokládala. Takhle to ale vůbec nebylo v pořádku, takový konec by si otec určitě nepřál.
Marie jí tedy stále nepřestala vyčítat, že jí s nemocným tátou nikdy nepomohla, což i na jednu stranu byla pravda, ale to si přece už dávno vyříkaly, proč tomu tak bylo, ještě za otcova života. Vždyť si nakonec řekly všechny důvody, kvůli nimž Veronika hned nepřijela, když táta podstoupil chemoterapeutickou léčbu. Určitě nechtěla nečekaně vstoupit do jejich soukromí, když ji o to nepožádali, osobně ji nepozvali. Otec si to na počátku léčby ani nepřál. A navíc se nemohla jen tak sbalit a jednoduše svoji rodinu na několik dnů, ba dokonce týdnů, opustit, v té době byl její muž po operaci! Nehledě i na děti, psa a zaměstnání, nemohla přeci jen tak z domova utéct.
Jelikož s ní Marie nekomunikovala, zatelefonovala občas příbuzným. Ještě když otec žil, navštěvovala je sporadicky, i když byli jeho přímí sousedé. Teď byla ráda, že je občas aspoň uslyší.
Byl to právě bratranec Michal, jenž se po mnoha letech odloučení od Veroniky nečekaně objevil v místech, jenž čirou náhodou ona křižovala. Za to, že dala po tak dlouhé době o sobě poprvé otci vědět, mohl Michal a pražská ulice Ve Smečkách.

Veronika courala centrem města a sháněla látku na svatební šaty. Opustila rohový Dům módy na Václavském náměstí a namířila si to ulicí Ve smečkách do Žitné. Rychle olizovala křehký oplatkový korpus, z něhož neustále stékala a odkapávala ovocná zmrzlina, a jí hrozilo, že si pokape tričko. Vnořila se do ulice, jež slibovala vytoužený stín.
Na protějším chodníku koutkem oka zaregistrovala pěkného muže. Přicházel od Žitné. Dál by ho nesledovala, kdyby se nezastavil a nezkoprněl. Taky zůstala stát a na záhadného muže se podívala. Ještě než promluvil, věděla.
"No to snad není možný," zahalekal, "to se mi snad jenom zdá!"
"Ahoj!" zakřičela a hrnula se mu naproti.
"Tak já si zrovna říkal, co je to za hezkou holku, tu musím hned sbalit, a zatím to jsi ty!" ďábelsky se zachechtal Veroniky, na dlouhý čas osudem ztracený a zapomenutý bratranec Michal.
Objímali se jak malé děti, tak jak to dělávali v dětství.

Byl to právě bratranec Michal, kdo svedl Veroniku s otcem opět dohromady. Ne hned, za kratičký čas.

Poznala ho díky své přítelkyni, momentálně chodila s klukem a on byl jeho kamarád. Očaroval ji a učaroval jí. Svou společenskou povahou a nevšedními zážitky a příběhy z dob, které s ním neprožila. Byl úplně jiný než Daniel. Energický, nabitý optimismem a počínajícím, nově zrozeným citem, jenž ho zasáhl o něco dřív než ji. Imponovalo jí to a záhy i ona podlehla kouzlu milostného vzplanutí a pocitu sounáležitosti s člověkem, který jí byl ochoten tolik věnovat ze své tělesné i duševní schránky, ze svého odhaleného a dobrovolně nabídnutého soukromí.
Na Daniela skoro zapomněla. Aspoň se o to snažila. Jednoho dne smíchovská kasárna opustil a ona si uvědomila, že je jí to vlastně úplně jedno, že už o jeho společnost ani nestojí. Konečně si připustila fakt, který dlouho hlodal jejím vědomím, že kdyby je oba někdo někdy postavil do jednoho kouta vedle sebe, za dva dny je tam zase beze změny objeví. Ona přitom toužila po větší energii. A ta se jí momentálně nabízela.
Jelikož se po dokončení dvouleté středoškolské večerní nástavby s maturitou také nedostal na vysokou, čekalo ho totéž, co Daniela. Odvedli ho na vojnu, na povinné, dvouleté, bezvýznamné plahočení, bez nároku na soukromý život, myšlenky, pocity a city. V metru mu ještě zamávala, s tím, že se teď loučit nebudou, že budoucnost přenechají náhodě. Chtělo se jí strašně brečet, a když pak byla sama, tak příval slz neudržela. Ani se nesnažila, nemohla.
Na Daniela opravdu zapomněla. Postarala se o něj její nejlepší kamarádka. Přes její veškeré a víc jak silné námitky. Přišla i o přítelkyni…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 29. kapitola

6. června 2012 v 0:39 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

29.
Měsíc po uložení otcových ostatků do hrobu Veronika s rodinou teplický hřbitov navštívila. Byla si téměř stoprocentně jistá, že se u rodinné hrobky s Marií a Liborem nesejdou, že se zrovna sem tuhle sobotu určitě nevypraví.
Položila kytici na promrzlou žulovou desku a podívala se na obě děti. V této situaci se neocitly poprvé, aby stanuly před hrobkou svého předka, již dříve párkrát navštívily hrob druhého dědy, kterého ovšem nikdy nepoznaly. Možná právě proto jim obdobná situace nyní přišla naprosto jiná a nejspíš i šílená.
Pro oba byl děda nedílnou součástí jejich fungující milující rodiny, jeho existence jim vždy připadala natolik samozřejmá, jako že mají tátu a mámu. Ani na okamžik nezauvažovaly, že to mohlo být úplně jinak, kdyby ho kdysi máma nevyhledala. Vždyť to byl právě prvorozený syn, kdo Veroniku přesvědčil, aby to udělala.
Nyní tam oba stáli a Veronika je potají pozorovala. Viděla velice dobře, jak se jejímu synovi přespříliš barvitě prohání hlavou dědečkův nedávný pohřeb a že její dcera s láskou vzpomíná, jaká byla s dědou vždycky legrace. Bylo jí líto, že už nikdy její děti na něj nebudou myslet stejně a že od těchto chmurných myšlenek svého syna uchránit nedokázala.
"Půjdeme?" zeptal se muž, jehož Veronika skoro přehlédla.
Přikývla, i pejskovi v její náruči už začala být zima. Ale vzala ho s sebou záměrně, její otec ho miloval.

Verunka s Danielem úspěšně odmaturovali a chystali se vybídnout vrtošivé štěstí a složit přijímací zkoušky na vysoké škole. Daniel chtěl studovat "plakát", Verunka "knižní kulturu a písmo". Nepovedlo se. Neměl štěstí Daniel, i když oba jeho rodiče byli výtvarníci a ilustrátoři, neměla štěstí ani Verunka, pocházející z dělnických poměrů. Na to se tenkrát za totality kladl veliký důraz. Ani jeden z nich neměl chuť a ambice to zkoušet příští rok znovu, tak jak bylo všeobecně praktikovaným zvykem. Oba se zapojili do obyčejného, běžného pracovního procesu.
Zanedlouho Daniela povolali k povinné dvouleté vojenské službě až na druhý konec republiky a Veronika tak ztratila spřízněnou duši, bez níž její život postrádal jakýkoliv smysl. Často si psali a koncem druhé poloviny vojenského snažení a z jejího pohledu zcela bezvýznamného a nepochopitelného plahočení dokonce Daniela převeleli přímo do Prahy. Děkovala osudu za tak štědré dary.
Jednou týdně za ním docházela do smíchovských kasáren, zpočátku velice nadšeně a ráda, ale poměrně brzy zjistila, že o setkání s Danielem vlastně už tolik moc nestojí, vadily jí pravidelně naplánované návštěvy, vnímala je jako povinnost, danou a nezvratnou skutečnost, opakující se stejnou situaci. Stále častěji jen tak seděli v přijímací místnosti a neměli si vůbec co říct. Ten prvotní silný výbuch a následný žár, propalující kdysi dávno oběma tělesné útroby až na nejhlubší dno, někam definitivně zmizel, vypařil se. Nezachránily ho ani "opušťáky" či vycházky mimo vojenský objekt. Uvědomila si, že to samé cítí i Daniel.
Verunce se časem zajídalo navštěvovat obrovská, hnusná, sprostá a smrdutá smíchovská kasárna, nejasné a naprosto nevstřebatelné pochybné společenství izolovaných mladých mužů, nepříjemné místo, kde se příliš často a nedobrovolně nechala některými chudáky a převážně spíš hlupáky v zelených mundůrech okukovat, striktně a bez zábran jejich přízemními, oplzlými řečmi obluzovat, přičemž na ni každý druhý hleděl jako na potencionální oběť svého vysněného sexuálního chtíče.
V té době se znovu zamilovala…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/