Svatba

14. května 2012 v 23:36 | MARCINE |  Z našich Deníčků
SVATBA

Ahoj kamarádi Hafíci!
Minulé jaro jsem z mojí paničky vycítil obrovskou nervozitu, kterou jsem si nedokázal nijak rozumně vysvětlit. Pořád s páníčkem mluvili o jakési svatbě a panička se tvářila ustaraně. Já jsem vůbec nechápal o čem mluví, ale pořád jsem paničce olizoval ruce, aby nebyla smutná, a lehal si oddaně k jejím nohám.
Nakonec jsem pochopil, že všichni moji čtyři páníčci jsou někam zvaní, ovšem beze mě, a prý nezbyl nikdo, kdo by mě doma ohlídal. Byl jsem malý roční puberťák a zatím jsem nikde sám bez paničky nebyl a ani bych bez ní dlouho nevydržel. Podle zasmušilé paničky jsem usoudil, že nastal veliký problém.
Panička moc možností neměla. Mohla mě vzít s sebou do tašky jako slušného svatebčana a pak by podle situace jela se mnou domů nebo bychom zůstali, anebo mohla rovnou se mnou zůstat doma a užili bychom si pěkný den spolu na zahradě. Ostatní páníčci by se mohli veselit bez nás. Ale že prý ne všichni jsou "pejskaři" a mohl bych tam prý dokonce někomu vadit. No považte, já malý pejsek, který v té době neuměl ani pořádně štěknout! Nikdo se paničky nezastal, ani nezeptal ani neporadil, jak to má udělat! Byla z toho špatná.
Svatba se konala daleko od našeho domova a noc předtím jsme měli přespat poblíž u jakési babičky, abych si tak na nové prostředí zvyknul a pak prý svoje páníčky bez problému pustím na půl dne pryč. Moje panička hned kroutila hlavou, že mě nemůžou jen tak nechat v "cizím" prostředí, protože jsem tuhle babičku zatím ani moc neznal, a taky říkala, že prý se nám to všem nakonec vymstí, protože se pak můžu bát pokaždé i doma, kde jsem si konečně zvykl, když mě páníčci budou chtít třeba jen na chvíli opustit.
Cesta k té babičce se mi celkem líbila, i její byt. Byl jsem naprosto klidný, i když jsem to tam příliš neznal, protože tam se mnou byli všichni moji páníčci. Večer, v půli naší rozehrané hry, se všichni najednou zvedli že "prý to vyzkouší" a odešli pryč! Mně se to ani trochu nelíbilo, ale naštěstí moje panička se mnou zůstala. Šli jsme spolu hned ven, abych se vyvenčil, jenže na vesnici nesvítí světla tak jako v Praze a odevšad se navíc ozývalo hlasité štěkání velkých psů. Panička mi říkala, ať se nebojím, že je to prý jen za plotem, ale mohl já snad tenkrát vědět, co je to plot a jestli mě před těmi psy ochrání? Vždyť jsme kvůli té tmě na krok neviděli! Hrozně jsem se bál, sotva jsem se stačil vyčurat a na kakání jsem ani nepomyslil.
Vrátili jsme se do toho babiččina bytu a já si oddechl. Lehl jsem si k paničce do křesla a ona mě vískala, až jsem skoro usnul. Po chvíli se panička z křesla zvedla a že prý mám na ni počkat, že prý brzy přijde. Ona chtěla odejít, a beze mě!!!! Hned jsem vyskočil na všechny čtyři. Tohle jsem v žádném případě nečekal, že by mě tam moje panička chtěla nechat samotného a o to víc jsem se dral za ní. Snažila se zadržet mě v bytě, strkala mě zpátky za dveře, domlouvala mi i hrozila, ale čím víc se snažila, tím víc jsem tropil povyk. Nakonec ten večer před svatbou, kdy se zbytek mé rodinné smečky sešel ve vedlejším domě s příbuznými, moje panička trávila čas se mnou při našich společných hrách. Ještě ten večer se rozhodlo, že hned ráno odjedeme.
Byl jsem šťastný, když jsme dorazili domů. Hned jsem vyběhl na zahradu a konečně jsem se vykakal. Páníčci se za chvíli chystali odejít, ale mně to vůbec nevadilo, zvykl jsem si, že každý den odcházejí do práce. Uvelebil jsem se v pelíšku a pozoroval je. Bylo to pokaždé stejné, převlékali se, panička se česala a malovala barvičky na obličej, pak mi dala voňavou pusu a odešli. Byl jsem spokojený, věděl jsem, že se zase vrátí, tak jako vždycky. A taky jsem byl rád, že už jsme z výletu doma.
Haf! Kamarády Hafíky zdraví Lui

…Protože mě manžel během cesty domů "umlátil" argumenty, proč se musíme vrátit zpátky, vyrazili jsme z Prahy zpátky poté, co jsem se v rychlosti osprchovala, oblékla zmuchlané oblečení, které jsem ledabyle naházela do tašky při odjezdu od babičky domů s tím, že nakonec zůstanu s pejskem doma a nemělo tedy smysl oblečení rovnat. V mezích zbývajícího času jsem se nalíčila, vlasy jsem neřešila, byly týden neumyté a hnusné a chystala jsem se na jejich úpravu těsně před svatbou. Stáhla jsem si je bez emocí do ohonu, protože jsem dospěla do bodu, kdy už mi bylo všechno úplně jedno.
Lui byl v naprosté pohodě, opouštěli jsme ho, jako když odcházíme do práce, koukal na nás ze svého pelíšku a věděl, že se zase vrátíme, tak jako každý den.
Do Březnického zámečku jsme dorazili pár minut po dvanácté, obřad začal ve dvanáct. Zchvácení jsme vpadli do obřadní síně a po čas svatebního ceremoniálu jsme zůstali stát u dveří. Dokázala jsem si představit, že bych přišla s pejskem v tašce na rameni. Pak jsme se přesunuli na hostinu a ani tady by pejsek nepřekážel, bylo možné trávit s ním čas venku na zahradě před restaurací. Kolem páté hodiny odpoledne, na začátku veselí, odjela naše čtyřčlenná rodina domů za pejskem, který už konečně potřeboval vyvenčit. Kdybych s Luiem rovnou zůstala doma, mohli se pobavit aspoň mí nejbližší, manžel, dcera a syn. Takhle měli smůlu všichni…
My "pejskaři" odhadneme celkem lehce, jak se mohou u našich pejsků vyvinout určité situace, známe jejich "myšlenkové pochody". Víme, kdy náš mazlík bude šťastný či nešťastný. Jenom mně bylo jasné, že to nedopadne tak, jak si to ostatní představují. Vzít psa s sebou na svatbu mi neschválili a ani neřešili, co s ním udělám, ale očekávali, že přijdu. Nedošlo jim a ani je nezajímalo, že to byl roční pes, který si musí na všechno postupně zvykat. Že poměrně brzy zvládal naše odchody z domova, protože věděl, že se mu vrátíme. Že na jiná prostředí si musel taky nejdříve zvyknout. Je pochopitelné, že bude malý pejsek vyvádět, když ho opustíme v místě, které nezná. Náš první jorkšírek Daneček jezdil k babičce velmi rád, byl to jeho druhý domov, tohle se dalo od Luie očekávat až po pár návštěvách. Dnes je Lui na babičku už zvyklý a pokaždé žene k jejím dveřím jako zběsilý!

Moji přátelé mají běžně děti i psy a nemyslím, že dělají mezi nimi významné rozdíly. Já jsem taky měla malé děti a jorkšírka a byli pro mě vším, byli pro mě rovnocenní, byla to moje rodina.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 21. září 2012 v 8:55 | Reagovat

SUpr, u mě taky nikdo nepřemýšlím, že je Pišta zvyklej kolik let jen na to, že jsem s ním doma, děti nemám, ale u ostatních musím tolerovat málem lezení po stropě, takže bych mohla taky vyprávět, všecko je to o lidech! Pa a pohlazení Luíkovi Jana z Hafíků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama