"Krev jeho krve" 26. kapitola

13. května 2012 v 22:57 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

26.
Ani Marie nebyla Richardových excesů ušetřena. I ona si s ním prožila své. Nejspíš ale o tom s Veronikou nikdy mluvit nechtěla a určitě by na to nejradši sama také zapomněla, ale stalo se.
Otec se zotavoval z posledního infarktu a Veronika obdržela od Marie dopis. Byla překvapená, když rozlepovala tučnou obálku, ještě nikdy jí takhle nenapsala, vždycky všechno řešili přes mobilní telefony. Netušila, co jí tak důležitého potřebuje sdělit, proč jednoduše nezavolá. S obavami rozložila na stůl několikastránkový pakl dopisního papíru a začetla se do úhledně sepsaných řádek.
S každým dalším archem drobně napsaného písma se jí udělalo hůř. Marie se potřebovala vybrečet, vykřičet, svěřit se. V každém řádku jejího očistného psaní nacházela sebe a svou týranou matku. Psala a pořád se omlouvala, že takhle ošklivě o otci píše, ale že zase začal strašně pít, předtím to bylo jen občas, ale teď je to skoro pořád, je na ni moc zlý a bije ji. Druhý den dělá jakoby nic a za tři dny je to stejné. Že nebere léky na srdce, jak by měl, a jak taky může, když se třeba dva dny doma neukáže. Že v opilosti naboural auto a jak jí pořád zakazuje, aby s ní o čemkoli mluvila, poněvadž je prý pro ni úplně cizí.
Samozřejmě o tom s otcem nemluvila, ani by to nedokázala, nemohla jim do posvátného soukromí, jež otec před ní pečlivě střežil, zasahovat a takto nešťastnou Marii odhalit, že se jí svěřila, že jí to nešťastně a naplno vykřičela, protože se neměla s kým jiným o své utrpení podělit. Pochopila, proč napsala zrovna jí, a i když nikdy spolu o dávné minulosti nemluvily, obě tušily, že je otec v podstatě stále stejný. Teď i předtím.
Marii odepsala, že bude vždycky stát při ní, protože kdysi jako dítě tenhle problém taky dosti silně a příliš často prožívala a že ještě dneska se jí nepříjemné vzpomínky na ubohou a věčně bitou matku stále vracejí. Zároveň ji ubezpečila, že bude-li v tom otec dál pokračovat, ať mu vyřídí, že ho zatratí podruhé a ji a děti už nikdy v životě neuvidí.
Z jedné strany svého otce chápala, musel se vzdát práce, která ho těšila a naplňovala, a zažádat o invalidní důchod, což bylo pro něj naprosto zničující a totálně degradující. Konečně si uvědomit, že rozhodně není nenahraditelný a jeho místo ve fabrice převezme někdo úplně jiný a je konečně jedno kdo, stejně zdatný, výkonný a zrovna tak jako on i šikovný. Že ho tam vlastně už ani potřebovat nebudou. Z druhé strany s ní cloumala hořkost a vztek, že není takový, jakého by si ho aspoň nyní přála mít, a dělá stejné nepřístojnosti jako kdysi, když byl mladý, dostatečně nevyzrálý a pro rodinný život v podstatě nepoužitelný.

Na konci druhého ročníku střední umělecké školy se Verunka zamilovala. Až doteď si Daniela ani v nejmenším nevšimla, přestože seděl v lavici před ní. Do té doby se její myšlenky zaobíraly pouze kamarády, kamarádkami, láskami a známými v místě trvalého bydliště. A jak se říká "sejde z očí, sejde z mysli", ve druhém ročníku na své přátele z okresního města dočista zapomněla.
Daniel nebyl natolik krásný, aby ho dívky ze třídy houfně obletovaly a snad mu dokonce nadbíhaly, měl křehkou krásu uloženou hluboko v sobě, na samotném dně. Trpělivě čekala, až ji někdo vnímavý oživí a z té tmavé hlubiny vytáhne na světlo boží ven.
Krásně hrál na kytaru a nádherně zpíval. Jeho temné modré oči orámované dlouhými hustými řasami ji nějakou chvíli sledovaly, než si jich konečně všimla.
Zamilovala se. Nedokázala pochopit, že ho ve třídě ještě ani jednou nepotkala, i když se pravidelně denně míjeli, navzájem se vyhýbali, když se obloukem obcházeli. Že ho vlastně vůbec nezahlédla a přitom seděl před ní v lavici. Celou dobu ho měla na očích a přesto ho neviděla.
Milovala ho všemi pěti smysly, šesti, sedmi, vším, každou částečkou své nevyrovnané skomírající bytosti dychtící po tom nejprachobyčejnějším a nejkrásnějším citu, jenž se pro ni na dlouhý čas stal nedostatkovým zbožím.
Také ji miloval, čistě a spontánně, a zatímco pro ni byl on již několikátý v řadě, ona byla jeho první a na dva roky jediná. Za tu dobu velice ochotně zapomněla, jak vypadá obyčejná tělesná láska, ta, kterou si již několikrát prožila, tělo na tělo, žár, výbuch, šum a nic. Nic neříkající a přitom všemi zcela běžně provozovaný sex.
A když se to nakonec přece jen stalo, on přišel o své dosud schraňované panictví a ona o své znovu nabyté panenství. Žár, výbuch, šum a nekonečná slast. Nádherné a netrpělivě očekávané uvolnění.
"Miluješ mě?" ptávala se ho, aby se snad ubezpečila, že je to tentokrát doopravdy, že se nemýlí.
Nikdy jí neodpověděl, jen se usmíval a ona se topila v jeho modrých očích.
Ve třetím ročníku je náhoda svedla do jedné z pěti třídních skupin, když měli odborné předměty. Byla štěstím bez sebe, vyplňoval její veškerý čas. Ve škole i po ní. Nalezla tolik postrádanou rovnováhu a klid v duši.
V posledním ročníku je už všichni brali jako milence, nejen spolužáci, i kantoři. Profesoři si je z legrace dobírali a profesorky jemně upozorňovaly, že není až tak vhodné, aby se ve škole pořád vodili za ruce.
Ruku v ruce spolu došli až k maturitě…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama