"Krev jeho krve" 25. kapitola

2. května 2012 v 22:38 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

25.
Po otcově pohřbu Veronika Marii často volala. Chtěla ji hlavně a především podpořit, sama se snažila ze všech sil vžít do její nezáviděníhodné situace, ubezpečit ji, že s ní soucítí a že se jejich vztahy smrtí otce rozhodně nezmění.
Marie vypadala, že je šťastná, když zvedla telefon, a dlouho si spolu povídaly.
Veronika se snažila s Marií týden co týden po telefonu konverzovat a nacházet společná témata pro jejich dlouhé rozhovory. Ale nebylo to ani trochu jednoduché, neměly moc společného, neměly vlastně vůbec nic společného. Akorát člověka, jenž nedávno zemřel. A nebylo se čemu divit, vždyť právě otec byl tím jediným, kdo obě rodiny stmeloval, který s jasnou a naprostou samozřejmostí na všechny okolo působil, že obě rodiny patří k sobě, že jsou jedna velká rodina. Jeho rodina.
Nebyla to pravda. A Veronika to svým šestým smyslem už od začátku cítila. Jenom si to stále nechtěla připustit, konečně si to uvědomit. A kdo by taky o to stál si takovou pravdu nakonec přiznat? Že jediným pojítkem mezi nimi byl vždy a pouze jen otec, který se navíc mylně domníval, že si jeho nynější rodina vybudovala silné pouto k jeho jediné dceři a jeho vnoučatům?

Hlavou se jí promítaly vzpomínky jak ve zrychleném krátkometrážním filmu. Nebyly černobílé jako starý filmový záznam z dovolené s matkou a otčímem v Bulharsku, byly barevné a na rozdíl od letitého zaprášeného a několikrát slepeného celuloidového pásku i ozvučené.
Vzdychla a podívala se na hodinky. Budou muset jet, zdrželi se skoro hodinu. Žulová deska se třpytila pozůstatkem nevyzpytatelného letního deště, stovkami odlesků schnoucích diamantových kapiček a ona se jak v transu na ně dívala.
"Na všechny svoje děti jsem vždycky pravidelně platil alimenty, ani jednou jsem nevynechal a věř, že to pro mě kolikrát nebylo zrovna jednoduchý…," slyšela otcovo hrdé a přitom tak chabé vysvětlení, když se mu jednou a provždy snažila vysvětlit, že ne jenom ona, ale že určitě i jeho synové strašlivě trpěli jeho fyzickou nepřítomností, navždy uvalenou neexistencí a tím jejich nejen rané, ale i budoucí životy navěky poznamenal.
Stále ovšem, ani po tolika letech, nedokázala dost dobře vyhodnotit, zda byla celkově na tom lépe, když na rozdíl od nich svého otce aspoň občas viděla a zároveň s tímto zvláštním privilegiem si i hodně nehezkého prožila, či jestli přece jen nebyli v mnohem lepší situaci její nevlastní bratři, o něž jejich biologický otec vůbec nestál. Možná že právě díky tomu, bez existence pravidelného strachu, žaludečních neuróz, otcovy víc než výrazné agresivity a matčiny až moc oddané pasivity dospěli v sebevědomé, vyrovnané osobnosti, což ona o sobě rozhodně nikdy říct nemohla. A navíc si tohle všechno i velmi pozdě uvědomila. Než s tím začala něco dělat.
Tenkrát se cítil být dost dotčený, ale ona mu to říct musela. Byla stejný mezek jako on. Stejně tvrdohlavá. Řekla by mu cokoli a on by to byl nakonec stejně přijal. Věděla to, ale nevadilo by jí, ani kdyby její názor nepřijal. Byla krutá jako on, vzešla z jeho krve.
"Vím, byl jsem strašnej kanec," vzdychl, když měli potřebu si hodně věcí ani tak ne vysvětlit, jako spíš naprosto jednoduše konečně říct. Prorazit tak letitou bariéru mlčení, která stále existovala a byla na dlouhý čas uschována bokem od věcí a problémů, o kterých se běžně po celou dobu mluvilo a které se s naprostou samozřejmostí také řešily.
"Moc dobře si uvědomuju, že jsem mámě ublížil…," řekl potichu a ona jen přikývla. Ublížil i jí, doufala, že si to už taky dostatečně uvědomil. Ztratila svého milovaného zploditele, silného jedince, jehož tolik moc potřebovala, na kterého chtěla z hloubky své dětské duše být a rozhodně i byla, i kdyby nějakou náhodou nechtěla, silně fixována.
"Myslíš, že mi máma odpustila?" zeptal se a plaše na ni pohlédl.
"Nevím," vzdychla, "myslím, že váš rozchod byl pro ni vysvobozením."
Matka se občas na otce ptala, nikdy jí neměla za zlé, že se s ním stýká. Jen mezi řečí párkrát poznamenala, že při vzpomínce na něj se ještě dneska rozklepe. Jenže tohle mu rozhodně říct nemohla.
Dívala se do země, nedokázala otci pohlédnout do očí. Víc se neptal. Oba věděli.

Verunka se brzy osamostatnila, což bylo dáno především tím, že přes týden bydlela v Praze na internátě. Zpočátku jezdila domů jen na víkendy, ale později vynechávala. I když ji láskyplná péče a navařené hrnce s oblíbenými jídly její matky domů jezdit lákat nepřestaly, časem dala přednost zajímavějším aktivitám, jichž měla v Praze víc než dost. Zůstávala na internátě spolu s dalšími přespolními, kteří bydleli od metropole dál než ona a tudíž domů tak často nejezdili. Navštěvovali muzea, galerie a vyhlášenou kavárnu Slávii.
Tímto své veškeré kontakty na přátele doma postupně zpřetrhala. Nevadilo jí to, přestala žít maloměstem, přestala se zajímat o kamarády, kamarádky a první lásky, již její život donedávna smysluplně vyplňovali a bez nichž si svou existenci kdysi ani v nejmenším nedokázala představit.
A nakonec tomu byla ráda, teď patřila jinam, konečně byla pryč od kotrmelců, nesmyslů a přehmatů, jimiž ji život štědře obdaroval, přičemž jí do vínku opomněl vložit tak důležitou věc, kterou je dostatečně velké sebevědomí.
Často si vzpomněla na slzy v očích své utrápené matky a na výtky rozezleného otčíma, když si mermomocí chtěla prosadit svou a na oba byla drzá a hrubá. Až moc dobře se jí vybavovaly vyhrocené situace, když křičela na mámu, že je sto let za opicemi a tak jí tedy určitě nemůže rozumět, a jak řvala na tátu, že o něj nestojí, ani o jeho názor, protože není její vlastní otec. Pokaždé to dopadlo stejně, rezignovali a nechali ji svému osudu. Vždycky dosáhla všeho, čeho si zamanula, nestačili na ni. Brzy začala kouřit, nemohla chybět na žádné diskotéce, na žádném mejdanu. Domů se vracela připitá a ochuzená o iluzi, že by mohla pro někoho trochu víc znamenat, a bohatší o zkušenost, že láska může trvat taky jenom jednu noc…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama