Květen 2012

"Krev jeho krve" 28. kapitola

29. května 2012 v 21:33 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

28.
Veronika dlouho nechápala, co se vlastně stalo. Domnívala se, že má Marie rozbitý telefon, už dva týdny jí bezvýsledně volala. Blížily se Vánoce, a jelikož byla na celé dny uvězněná v práci, příliš se tím nezabývala, neměla na to nejmenší čas. Minimálně obden zkoušela Marii volat, marně.
Naposledy jí zavolala měsíc po tátově pohřbu. Marie vypadala, že ji zase ráda slyší, a Veronika tak nabyla dojmu, že se snad i na její telefonáty těší. Probraly spolu opravdu hodně, tátův pohřeb a příbuzné z Mariiny strany, když si s lítostí postěžovala, že jí od pohřbu ještě ani jednou nezavolali. Rozebíraly, jestli by možná nebylo lepší, aby se Marie nechala co nejdříve uschopnit a nastoupila tedy do práce, že takhle přijde i na jiné myšlenky. Nechtěla o tom ani slyšet, zatím si netroufala. Stále jen vzlykala, co prý bude dělat s otcovým šatstvem ve skříních a spoustou dalších věcí, které po něm zůstaly. Pořád se ubezpečovala, že má ještě Libora a ten jí se vším pomůže.
Krátce na to Marii vydali urnu s tátovými ostatky. Potom zavolala Veronice, že je spolu s Liborem uložili do hrobu. A že tedy už může s rodinou tátu na hřbitově navštívit, tak jak se nakonec domluvily. Původně chtěla Veronika přijet již po pohřbu, když na náhrobní desce pod jmény milované babičky a dědečka přibylo i tátovo, ale pak si to rozmyslela, připadalo jí celkem nesmyslné přijít s kyticí za otcem na hrob, v němž ještě stále neležel. Domnívala se, že to Marie vnímá stejně jako ona a že to určitě také chápe, aspoň tak při posledních hovorech působila.
Když jí Marie zavolala, aby tedy přijela, zastihla ji v zaměstnání, v nejhorším možném pracovním šílenství, v každoročním dennodenním maratónu, jenž jí pravidelně předvánoční čas servíroval, aniž by se jí kdokoliv zeptal, nakolik je schopná hektické pracovní tempo zvládnout. A čím víc se Vánoce přibližovaly, tím víc se objednaná práce kupila a vršila a Veronika se chodila domů jenom vyspat. Ani na děti nezbyl čas, vídala je ráno před odchodem do školy a večer před spaním, přes den si jen telefonovali. O víkendech to bylo stejné. Aby jejich rodinná firma zase další rok slušně přežila, musela vydat ze sebe nejvíc právě před Vánoci. Přála si, aby se Marie ozvala ohledně uložení tátových ostatků do hrobu až po nich.
"Ahoj Marie," hlesla do mobilního telefonu.
"Ahoj Veroniko, tátu jsme už dali do hrobu, můžete přijet."
Zatmělo se jí před očima, do Vánoc zbývalo několik dní, nyní rozhodně nikam odjet nemohla.
"Víš, Marie, my teď fakt přijet nemůžeme, máme hrozně moc práce, vůbec nestíháme, vždyť víš, jak to v obchodě chodí," řekla nešťastně, "ale přijedeme hned po nich, jak jen to bude možný."
"Jak myslíš, přijeďte tedy, až vám to vyjde," řekla Marie a zavěsila.
Následujících čtrnáct dní Veronika Marii nesehnala. Telefon jí nebrala a sama se rovněž neozvala. Konečně se převalily odpracované, fyzicky i psychicky náročné Vánoce a Veronika strávila zimní prázdniny s dětmi na horách, dlužila jim to. Chvílemi myslela na tátu a pak taky na Marii, přitom začala tušit něco hodně nepříjemného.
Jakmile se vrátili, Veronika opět po týdenní pauze Marii několikrát zavolala. Chtěla se s ní dohodnout, kdy by se jí hodilo, aby přijeli na tátův hrob, že by se pro ni zastavili. Poněvadž se ale pořád nemohla dovolat, napsala jí SMSzprávu, že přijedou v sobotu. Odpověděla, taktéž esemeskou:
"Veroniko, chovala ses necitlivě v době nemoci a umírání tvého otce a chováš se tak i po jeho smrti, navštiv jeho hrob, kdy chceš, ale beze mne, já tě k návštěvě jeho hrobu nepotřebuju, celé dva měsíce sis nenašla čas, nevím proč bych se ti měla přizpůsobovat, nic dodnes nechápeš, co jsem si prožila a prožívám, Marie"

Pomalu každý pátek večer se Verunka s nestrojenou radostí a obrovskou chutí zjevovala na prahu domova, jejž nedokázala a v žádném případě ani nechtěla definitivně, navždy a nadobro opustit, možná kvůli obyčejné pohodě a lásce, jimiž byly prosyceny všechny zdi a kouty prostorných místností rodinného domu, či láskyplné péči a někdy až přehnané starostlivosti obou rodičů a nebo snad jen kvůli tomu nejobyčejnějšímu pocitu, že je někým postrádaná, netrpělivě očekávaná a především všemi nadevše milovaná. Předla by jako kočka, kdyby mohla z fleku své pocity vyjádřit, lísala by se jako pes.
Zbožňovala páteční návraty domů, když její náhlé zjevení ve dveřích pravidelně vyvolalo na matčině tváři nehrané překvapení, pak úlevu a smích, nehodlala se provždy těchto pozorností vzdát. Matka vzápětí škrtla zápalkou pod připraveným hrncem na plotně a během malé chvilky nandala na talíř porci jídla jako pro dva chasníky. Pokaždé si připadala jak Rembrandtův ztracený a znovu nalezený syn. Otčím si je vždycky s úsměvem dobíral, že to matka se svou pečlivostí šíleně přehání, ale stejně byl rád, když za nimi zase přijela.
Nejvíc se na Verunku těšila Alenka. S upoutanými kyčlemi v ortopedickém strojku a sádrovými dlahami na nožkách radostně kopala, tleskala ručičkama a smála se, až se zajíkala. Pak si ji přitáhla za vlasy ke svému voňavému obličejíčku, aby jí vlípla uslintanou pusu. O tohle Verunka rozhodně přijít nechtěla. Tohle bylo pravé rodinné štěstí, takové sama nikdy nepoznala.
"Máš mě ráda?" ptala se a Alenka rychle zvedala ručky nad hlavu, že tááákhle. "A dáš mi ještě jednu pusu?"
Nemusela se ptát, Alenka by se rozdala. Její hebká pokožka s nezaměnitelnou vůní Verunkou prostupovala a ona ji lačně do sebe nasávala jako růžový nadýchaný papírový piják…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

Svatba

14. května 2012 v 23:36 | MARCINE |  Z našich Deníčků
SVATBA

Ahoj kamarádi Hafíci!
Minulé jaro jsem z mojí paničky vycítil obrovskou nervozitu, kterou jsem si nedokázal nijak rozumně vysvětlit. Pořád s páníčkem mluvili o jakési svatbě a panička se tvářila ustaraně. Já jsem vůbec nechápal o čem mluví, ale pořád jsem paničce olizoval ruce, aby nebyla smutná, a lehal si oddaně k jejím nohám.
Nakonec jsem pochopil, že všichni moji čtyři páníčci jsou někam zvaní, ovšem beze mě, a prý nezbyl nikdo, kdo by mě doma ohlídal. Byl jsem malý roční puberťák a zatím jsem nikde sám bez paničky nebyl a ani bych bez ní dlouho nevydržel. Podle zasmušilé paničky jsem usoudil, že nastal veliký problém.
Panička moc možností neměla. Mohla mě vzít s sebou do tašky jako slušného svatebčana a pak by podle situace jela se mnou domů nebo bychom zůstali, anebo mohla rovnou se mnou zůstat doma a užili bychom si pěkný den spolu na zahradě. Ostatní páníčci by se mohli veselit bez nás. Ale že prý ne všichni jsou "pejskaři" a mohl bych tam prý dokonce někomu vadit. No považte, já malý pejsek, který v té době neuměl ani pořádně štěknout! Nikdo se paničky nezastal, ani nezeptal ani neporadil, jak to má udělat! Byla z toho špatná.
Svatba se konala daleko od našeho domova a noc předtím jsme měli přespat poblíž u jakési babičky, abych si tak na nové prostředí zvyknul a pak prý svoje páníčky bez problému pustím na půl dne pryč. Moje panička hned kroutila hlavou, že mě nemůžou jen tak nechat v "cizím" prostředí, protože jsem tuhle babičku zatím ani moc neznal, a taky říkala, že prý se nám to všem nakonec vymstí, protože se pak můžu bát pokaždé i doma, kde jsem si konečně zvykl, když mě páníčci budou chtít třeba jen na chvíli opustit.
Cesta k té babičce se mi celkem líbila, i její byt. Byl jsem naprosto klidný, i když jsem to tam příliš neznal, protože tam se mnou byli všichni moji páníčci. Večer, v půli naší rozehrané hry, se všichni najednou zvedli že "prý to vyzkouší" a odešli pryč! Mně se to ani trochu nelíbilo, ale naštěstí moje panička se mnou zůstala. Šli jsme spolu hned ven, abych se vyvenčil, jenže na vesnici nesvítí světla tak jako v Praze a odevšad se navíc ozývalo hlasité štěkání velkých psů. Panička mi říkala, ať se nebojím, že je to prý jen za plotem, ale mohl já snad tenkrát vědět, co je to plot a jestli mě před těmi psy ochrání? Vždyť jsme kvůli té tmě na krok neviděli! Hrozně jsem se bál, sotva jsem se stačil vyčurat a na kakání jsem ani nepomyslil.
Vrátili jsme se do toho babiččina bytu a já si oddechl. Lehl jsem si k paničce do křesla a ona mě vískala, až jsem skoro usnul. Po chvíli se panička z křesla zvedla a že prý mám na ni počkat, že prý brzy přijde. Ona chtěla odejít, a beze mě!!!! Hned jsem vyskočil na všechny čtyři. Tohle jsem v žádném případě nečekal, že by mě tam moje panička chtěla nechat samotného a o to víc jsem se dral za ní. Snažila se zadržet mě v bytě, strkala mě zpátky za dveře, domlouvala mi i hrozila, ale čím víc se snažila, tím víc jsem tropil povyk. Nakonec ten večer před svatbou, kdy se zbytek mé rodinné smečky sešel ve vedlejším domě s příbuznými, moje panička trávila čas se mnou při našich společných hrách. Ještě ten večer se rozhodlo, že hned ráno odjedeme.
Byl jsem šťastný, když jsme dorazili domů. Hned jsem vyběhl na zahradu a konečně jsem se vykakal. Páníčci se za chvíli chystali odejít, ale mně to vůbec nevadilo, zvykl jsem si, že každý den odcházejí do práce. Uvelebil jsem se v pelíšku a pozoroval je. Bylo to pokaždé stejné, převlékali se, panička se česala a malovala barvičky na obličej, pak mi dala voňavou pusu a odešli. Byl jsem spokojený, věděl jsem, že se zase vrátí, tak jako vždycky. A taky jsem byl rád, že už jsme z výletu doma.
Haf! Kamarády Hafíky zdraví Lui

…Protože mě manžel během cesty domů "umlátil" argumenty, proč se musíme vrátit zpátky, vyrazili jsme z Prahy zpátky poté, co jsem se v rychlosti osprchovala, oblékla zmuchlané oblečení, které jsem ledabyle naházela do tašky při odjezdu od babičky domů s tím, že nakonec zůstanu s pejskem doma a nemělo tedy smysl oblečení rovnat. V mezích zbývajícího času jsem se nalíčila, vlasy jsem neřešila, byly týden neumyté a hnusné a chystala jsem se na jejich úpravu těsně před svatbou. Stáhla jsem si je bez emocí do ohonu, protože jsem dospěla do bodu, kdy už mi bylo všechno úplně jedno.
Lui byl v naprosté pohodě, opouštěli jsme ho, jako když odcházíme do práce, koukal na nás ze svého pelíšku a věděl, že se zase vrátíme, tak jako každý den.
Do Březnického zámečku jsme dorazili pár minut po dvanácté, obřad začal ve dvanáct. Zchvácení jsme vpadli do obřadní síně a po čas svatebního ceremoniálu jsme zůstali stát u dveří. Dokázala jsem si představit, že bych přišla s pejskem v tašce na rameni. Pak jsme se přesunuli na hostinu a ani tady by pejsek nepřekážel, bylo možné trávit s ním čas venku na zahradě před restaurací. Kolem páté hodiny odpoledne, na začátku veselí, odjela naše čtyřčlenná rodina domů za pejskem, který už konečně potřeboval vyvenčit. Kdybych s Luiem rovnou zůstala doma, mohli se pobavit aspoň mí nejbližší, manžel, dcera a syn. Takhle měli smůlu všichni…
My "pejskaři" odhadneme celkem lehce, jak se mohou u našich pejsků vyvinout určité situace, známe jejich "myšlenkové pochody". Víme, kdy náš mazlík bude šťastný či nešťastný. Jenom mně bylo jasné, že to nedopadne tak, jak si to ostatní představují. Vzít psa s sebou na svatbu mi neschválili a ani neřešili, co s ním udělám, ale očekávali, že přijdu. Nedošlo jim a ani je nezajímalo, že to byl roční pes, který si musí na všechno postupně zvykat. Že poměrně brzy zvládal naše odchody z domova, protože věděl, že se mu vrátíme. Že na jiná prostředí si musel taky nejdříve zvyknout. Je pochopitelné, že bude malý pejsek vyvádět, když ho opustíme v místě, které nezná. Náš první jorkšírek Daneček jezdil k babičce velmi rád, byl to jeho druhý domov, tohle se dalo od Luie očekávat až po pár návštěvách. Dnes je Lui na babičku už zvyklý a pokaždé žene k jejím dveřím jako zběsilý!

Moji přátelé mají běžně děti i psy a nemyslím, že dělají mezi nimi významné rozdíly. Já jsem taky měla malé děti a jorkšírka a byli pro mě vším, byli pro mě rovnocenní, byla to moje rodina.

"Krev jeho krve" 27. kapitola

13. května 2012 v 23:03 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

27.
Dala se do ní zima. Svěží větřík honil zbylá mračna po obloze a jilmové lístky zlehka dopadaly na očištěný hrob. Byla zahloubaná do svých myšlenek a okolí nevnímala.
Za ní se ozvalo sotva znatelné zakašlání. Až teď si znovu uvědomila manželovu přítomnost. Ohlédla se.
"Budeme muset pomalu jet," řekl jemně.
Přikývla a opět se odvrátila.

Otec se polepšil. Nepátrala po tom, kdy a jak se to stalo, ale Marie si už na něj nestěžovala. Doufala jen, že to tak skutečně je a že se Marie nerozhodla o dalších tátových excesech raději pomlčet. Nechtěla si připustit, že by to mohlo být jinak, chtěla ho mít ráda.
Z hloubi duše nenáviděla alkohol, nesnesla by, aby její muž pil pivo, a nebyla by ani tolerantní, kdyby ho pil denně, třebaže jen v malém množství. Tento všeobecně opěvovaný zlatavý mok přímo nesnášela. A věděla proč. To ale neznamená, že by na jiný alkohol úplně zanevřela. I ona se příležitostně napila, jako každý druhý, měla jen štěstí, že mu jako otec nepropadla.
Pořád si dokázala dost barvitě vzpomenout, jak z otce táhl čpící pach piva, když se večer vracel z hospody domů a pod vlivem alkoholu a vzteku matku v rohu kuchyně bil. Na to se nedalo jednoduše zapomenout. Ještě teď si vybavovala, kterak ji matka několikrát pro otce do hospody poslala, s absurdní, naivní představou, že aspoň jejich dítě ho přinutí jít včas domů. Strašlivě se spletla, nakonec si pro ně pro oba vždycky musela dojít sama. Nikdy se nevrátil s nimi domů, pokaždé zůstal až do samého konce.
Otec se tedy polepšil. Pakliže skutečně ano, velikou roli sehrál nesporný fakt, že začal znovu pracovat. Co na tom, že pobíral invalidní důchod, ve fabrice ho přece zase nutně potřebovali! Vždyť mu věčně a neodbytně volali, aby přišel o víkendu večer či na noční! Nebo raději rovnou na obě směny najednou! Otec se nejspíš polepšil, určitě, alespoň částečně. Potřebovali ho v práci, a on potřeboval vědomí, že ještě stále do starého železa nepatří.
Když ho opět s rodinou přijela navštívit, Marie si na něj postěžovala, že je v práci víc jak doma a potom je strašně moc unavený, což jeho celkovému zdravotnímu stavu ani trošičku nesvědčí. Neměla pravdu. Takhle spokojeného otce Veronika snad ještě nikdy předtím neviděla.

Po maturitě se Verunka k rodičům už nevrátila. I když se jejich vzájemné, výraznou pubertou narušené vztahy již dávno uklidnily, rozhodla se zůstat v Praze. Věděla, že jim to až tak moc vadit zase nebude. Před rokem se jim narodila dcera a tak se bez přílišných výčitek sbalila a rodinné hnízdo opustila. Sehnala si práci a podnájem a začala žít velkoměstem.
Domů se ale přece jenom na víkendy vracela, táhlo ji to za rodinou, zejména za její maličkou, tělesně postiženou nevlastní sestrou. Už při jejím narození vyřkli lékaři neúprosný ortel, že její postižení jí neumožní nikdy chodit. Matka přišla do jiného stavu, když už dávno s otčímem přestali doufat, že by se to mohlo povést. Mohla za to nejspíš matčina nemoc a podávané léky v prvních měsících gravidity a taktéž fakt, že o svém požehnaném stavu zpočátku ani nevěděla. Alenka se narodila v sedmém měsíci, s postižením dolních končetin. Když je otčím přivezl z porodnice domů a ubrečená matka ji vybalila ze zavinovačky, brečeli všichni.
Snad právě proto chtěla být Verunka alespoň občas matce nablízku, aby nešťastnou rodinu podpořila a dala tak najevo, že je v tom společně s nimi, že je v tom určitě samotné nenechá. Autobusem pendlovala mezi oběma městy sem a tam, do jednoho za prací a zábavou, do druhého za ustaranou rodinou. V jednom se na ni těšil Daniel, ve druhém matka…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 26. kapitola

13. května 2012 v 22:57 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

26.
Ani Marie nebyla Richardových excesů ušetřena. I ona si s ním prožila své. Nejspíš ale o tom s Veronikou nikdy mluvit nechtěla a určitě by na to nejradši sama také zapomněla, ale stalo se.
Otec se zotavoval z posledního infarktu a Veronika obdržela od Marie dopis. Byla překvapená, když rozlepovala tučnou obálku, ještě nikdy jí takhle nenapsala, vždycky všechno řešili přes mobilní telefony. Netušila, co jí tak důležitého potřebuje sdělit, proč jednoduše nezavolá. S obavami rozložila na stůl několikastránkový pakl dopisního papíru a začetla se do úhledně sepsaných řádek.
S každým dalším archem drobně napsaného písma se jí udělalo hůř. Marie se potřebovala vybrečet, vykřičet, svěřit se. V každém řádku jejího očistného psaní nacházela sebe a svou týranou matku. Psala a pořád se omlouvala, že takhle ošklivě o otci píše, ale že zase začal strašně pít, předtím to bylo jen občas, ale teď je to skoro pořád, je na ni moc zlý a bije ji. Druhý den dělá jakoby nic a za tři dny je to stejné. Že nebere léky na srdce, jak by měl, a jak taky může, když se třeba dva dny doma neukáže. Že v opilosti naboural auto a jak jí pořád zakazuje, aby s ní o čemkoli mluvila, poněvadž je prý pro ni úplně cizí.
Samozřejmě o tom s otcem nemluvila, ani by to nedokázala, nemohla jim do posvátného soukromí, jež otec před ní pečlivě střežil, zasahovat a takto nešťastnou Marii odhalit, že se jí svěřila, že jí to nešťastně a naplno vykřičela, protože se neměla s kým jiným o své utrpení podělit. Pochopila, proč napsala zrovna jí, a i když nikdy spolu o dávné minulosti nemluvily, obě tušily, že je otec v podstatě stále stejný. Teď i předtím.
Marii odepsala, že bude vždycky stát při ní, protože kdysi jako dítě tenhle problém taky dosti silně a příliš často prožívala a že ještě dneska se jí nepříjemné vzpomínky na ubohou a věčně bitou matku stále vracejí. Zároveň ji ubezpečila, že bude-li v tom otec dál pokračovat, ať mu vyřídí, že ho zatratí podruhé a ji a děti už nikdy v životě neuvidí.
Z jedné strany svého otce chápala, musel se vzdát práce, která ho těšila a naplňovala, a zažádat o invalidní důchod, což bylo pro něj naprosto zničující a totálně degradující. Konečně si uvědomit, že rozhodně není nenahraditelný a jeho místo ve fabrice převezme někdo úplně jiný a je konečně jedno kdo, stejně zdatný, výkonný a zrovna tak jako on i šikovný. Že ho tam vlastně už ani potřebovat nebudou. Z druhé strany s ní cloumala hořkost a vztek, že není takový, jakého by si ho aspoň nyní přála mít, a dělá stejné nepřístojnosti jako kdysi, když byl mladý, dostatečně nevyzrálý a pro rodinný život v podstatě nepoužitelný.

Na konci druhého ročníku střední umělecké školy se Verunka zamilovala. Až doteď si Daniela ani v nejmenším nevšimla, přestože seděl v lavici před ní. Do té doby se její myšlenky zaobíraly pouze kamarády, kamarádkami, láskami a známými v místě trvalého bydliště. A jak se říká "sejde z očí, sejde z mysli", ve druhém ročníku na své přátele z okresního města dočista zapomněla.
Daniel nebyl natolik krásný, aby ho dívky ze třídy houfně obletovaly a snad mu dokonce nadbíhaly, měl křehkou krásu uloženou hluboko v sobě, na samotném dně. Trpělivě čekala, až ji někdo vnímavý oživí a z té tmavé hlubiny vytáhne na světlo boží ven.
Krásně hrál na kytaru a nádherně zpíval. Jeho temné modré oči orámované dlouhými hustými řasami ji nějakou chvíli sledovaly, než si jich konečně všimla.
Zamilovala se. Nedokázala pochopit, že ho ve třídě ještě ani jednou nepotkala, i když se pravidelně denně míjeli, navzájem se vyhýbali, když se obloukem obcházeli. Že ho vlastně vůbec nezahlédla a přitom seděl před ní v lavici. Celou dobu ho měla na očích a přesto ho neviděla.
Milovala ho všemi pěti smysly, šesti, sedmi, vším, každou částečkou své nevyrovnané skomírající bytosti dychtící po tom nejprachobyčejnějším a nejkrásnějším citu, jenž se pro ni na dlouhý čas stal nedostatkovým zbožím.
Také ji miloval, čistě a spontánně, a zatímco pro ni byl on již několikátý v řadě, ona byla jeho první a na dva roky jediná. Za tu dobu velice ochotně zapomněla, jak vypadá obyčejná tělesná láska, ta, kterou si již několikrát prožila, tělo na tělo, žár, výbuch, šum a nic. Nic neříkající a přitom všemi zcela běžně provozovaný sex.
A když se to nakonec přece jen stalo, on přišel o své dosud schraňované panictví a ona o své znovu nabyté panenství. Žár, výbuch, šum a nekonečná slast. Nádherné a netrpělivě očekávané uvolnění.
"Miluješ mě?" ptávala se ho, aby se snad ubezpečila, že je to tentokrát doopravdy, že se nemýlí.
Nikdy jí neodpověděl, jen se usmíval a ona se topila v jeho modrých očích.
Ve třetím ročníku je náhoda svedla do jedné z pěti třídních skupin, když měli odborné předměty. Byla štěstím bez sebe, vyplňoval její veškerý čas. Ve škole i po ní. Nalezla tolik postrádanou rovnováhu a klid v duši.
V posledním ročníku je už všichni brali jako milence, nejen spolužáci, i kantoři. Profesoři si je z legrace dobírali a profesorky jemně upozorňovaly, že není až tak vhodné, aby se ve škole pořád vodili za ruce.
Ruku v ruce spolu došli až k maturitě…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 25. kapitola

2. května 2012 v 22:38 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

25.
Po otcově pohřbu Veronika Marii často volala. Chtěla ji hlavně a především podpořit, sama se snažila ze všech sil vžít do její nezáviděníhodné situace, ubezpečit ji, že s ní soucítí a že se jejich vztahy smrtí otce rozhodně nezmění.
Marie vypadala, že je šťastná, když zvedla telefon, a dlouho si spolu povídaly.
Veronika se snažila s Marií týden co týden po telefonu konverzovat a nacházet společná témata pro jejich dlouhé rozhovory. Ale nebylo to ani trochu jednoduché, neměly moc společného, neměly vlastně vůbec nic společného. Akorát člověka, jenž nedávno zemřel. A nebylo se čemu divit, vždyť právě otec byl tím jediným, kdo obě rodiny stmeloval, který s jasnou a naprostou samozřejmostí na všechny okolo působil, že obě rodiny patří k sobě, že jsou jedna velká rodina. Jeho rodina.
Nebyla to pravda. A Veronika to svým šestým smyslem už od začátku cítila. Jenom si to stále nechtěla připustit, konečně si to uvědomit. A kdo by taky o to stál si takovou pravdu nakonec přiznat? Že jediným pojítkem mezi nimi byl vždy a pouze jen otec, který se navíc mylně domníval, že si jeho nynější rodina vybudovala silné pouto k jeho jediné dceři a jeho vnoučatům?

Hlavou se jí promítaly vzpomínky jak ve zrychleném krátkometrážním filmu. Nebyly černobílé jako starý filmový záznam z dovolené s matkou a otčímem v Bulharsku, byly barevné a na rozdíl od letitého zaprášeného a několikrát slepeného celuloidového pásku i ozvučené.
Vzdychla a podívala se na hodinky. Budou muset jet, zdrželi se skoro hodinu. Žulová deska se třpytila pozůstatkem nevyzpytatelného letního deště, stovkami odlesků schnoucích diamantových kapiček a ona se jak v transu na ně dívala.
"Na všechny svoje děti jsem vždycky pravidelně platil alimenty, ani jednou jsem nevynechal a věř, že to pro mě kolikrát nebylo zrovna jednoduchý…," slyšela otcovo hrdé a přitom tak chabé vysvětlení, když se mu jednou a provždy snažila vysvětlit, že ne jenom ona, ale že určitě i jeho synové strašlivě trpěli jeho fyzickou nepřítomností, navždy uvalenou neexistencí a tím jejich nejen rané, ale i budoucí životy navěky poznamenal.
Stále ovšem, ani po tolika letech, nedokázala dost dobře vyhodnotit, zda byla celkově na tom lépe, když na rozdíl od nich svého otce aspoň občas viděla a zároveň s tímto zvláštním privilegiem si i hodně nehezkého prožila, či jestli přece jen nebyli v mnohem lepší situaci její nevlastní bratři, o něž jejich biologický otec vůbec nestál. Možná že právě díky tomu, bez existence pravidelného strachu, žaludečních neuróz, otcovy víc než výrazné agresivity a matčiny až moc oddané pasivity dospěli v sebevědomé, vyrovnané osobnosti, což ona o sobě rozhodně nikdy říct nemohla. A navíc si tohle všechno i velmi pozdě uvědomila. Než s tím začala něco dělat.
Tenkrát se cítil být dost dotčený, ale ona mu to říct musela. Byla stejný mezek jako on. Stejně tvrdohlavá. Řekla by mu cokoli a on by to byl nakonec stejně přijal. Věděla to, ale nevadilo by jí, ani kdyby její názor nepřijal. Byla krutá jako on, vzešla z jeho krve.
"Vím, byl jsem strašnej kanec," vzdychl, když měli potřebu si hodně věcí ani tak ne vysvětlit, jako spíš naprosto jednoduše konečně říct. Prorazit tak letitou bariéru mlčení, která stále existovala a byla na dlouhý čas uschována bokem od věcí a problémů, o kterých se běžně po celou dobu mluvilo a které se s naprostou samozřejmostí také řešily.
"Moc dobře si uvědomuju, že jsem mámě ublížil…," řekl potichu a ona jen přikývla. Ublížil i jí, doufala, že si to už taky dostatečně uvědomil. Ztratila svého milovaného zploditele, silného jedince, jehož tolik moc potřebovala, na kterého chtěla z hloubky své dětské duše být a rozhodně i byla, i kdyby nějakou náhodou nechtěla, silně fixována.
"Myslíš, že mi máma odpustila?" zeptal se a plaše na ni pohlédl.
"Nevím," vzdychla, "myslím, že váš rozchod byl pro ni vysvobozením."
Matka se občas na otce ptala, nikdy jí neměla za zlé, že se s ním stýká. Jen mezi řečí párkrát poznamenala, že při vzpomínce na něj se ještě dneska rozklepe. Jenže tohle mu rozhodně říct nemohla.
Dívala se do země, nedokázala otci pohlédnout do očí. Víc se neptal. Oba věděli.

Verunka se brzy osamostatnila, což bylo dáno především tím, že přes týden bydlela v Praze na internátě. Zpočátku jezdila domů jen na víkendy, ale později vynechávala. I když ji láskyplná péče a navařené hrnce s oblíbenými jídly její matky domů jezdit lákat nepřestaly, časem dala přednost zajímavějším aktivitám, jichž měla v Praze víc než dost. Zůstávala na internátě spolu s dalšími přespolními, kteří bydleli od metropole dál než ona a tudíž domů tak často nejezdili. Navštěvovali muzea, galerie a vyhlášenou kavárnu Slávii.
Tímto své veškeré kontakty na přátele doma postupně zpřetrhala. Nevadilo jí to, přestala žít maloměstem, přestala se zajímat o kamarády, kamarádky a první lásky, již její život donedávna smysluplně vyplňovali a bez nichž si svou existenci kdysi ani v nejmenším nedokázala představit.
A nakonec tomu byla ráda, teď patřila jinam, konečně byla pryč od kotrmelců, nesmyslů a přehmatů, jimiž ji život štědře obdaroval, přičemž jí do vínku opomněl vložit tak důležitou věc, kterou je dostatečně velké sebevědomí.
Často si vzpomněla na slzy v očích své utrápené matky a na výtky rozezleného otčíma, když si mermomocí chtěla prosadit svou a na oba byla drzá a hrubá. Až moc dobře se jí vybavovaly vyhrocené situace, když křičela na mámu, že je sto let za opicemi a tak jí tedy určitě nemůže rozumět, a jak řvala na tátu, že o něj nestojí, ani o jeho názor, protože není její vlastní otec. Pokaždé to dopadlo stejně, rezignovali a nechali ji svému osudu. Vždycky dosáhla všeho, čeho si zamanula, nestačili na ni. Brzy začala kouřit, nemohla chybět na žádné diskotéce, na žádném mejdanu. Domů se vracela připitá a ochuzená o iluzi, že by mohla pro někoho trochu víc znamenat, a bohatší o zkušenost, že láska může trvat taky jenom jednu noc…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 24. kapitola

2. května 2012 v 22:33 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

24.
Zaposlouchala se. Obřadní síní teplického krematoria se teskně nesla smuteční skladba českého hudebního velikána. Seděla ve druhé řadě vyrovnaných lavic malého sálu a pořád si říkala, jestli to není jen šílený sen, jestli je to vůbec doopravdy a jestli sem vlastně patří. Cítila se být hrozně maličká, tak maličká, aby ji radši tam v té lavici nikdo sedět neviděl. Vedle sebe cítila přítomnost muže a syna. Věděla, že jim bude hodně dlužit, že je sem s sebou zatáhla. Stále měla před očima svého otce, když před několika měsíci na stejném místě, ve stejné lavici seděl a plakal, jako ona nalepená u postranní bílé zdi. Pořád ho viděla, sesypaného a najednou tak malého, zhrouceného.
Teď na jeho místě seděla ona a on se mohl těšit veškeré přízni přítomných truchlících. Nyní její otec zaujímal nejdůležitější místo v obřadní síni, v rakvi na vyvýšeném katafalku, obsypaném nádherně uvázanými čerstvými květy, pod nímž byly jak vojáci vyrovnány věnce s černými sametovými stuhami a pozlacenými okraji, se vzkazy jemu i všem pozůstalým.
Ani sama nevěděla, který naaranžovaný věnec patří jí a její rodině, o všechno se postaral otcův bratr. Když ale zahlédla na jedné stuze jména svých dětí, rozplakala se. To se jí opravdu zatraceně dotklo.
Seděla jak přišpendlená k dřevěné lavici a přes slzy, jež měla v plánu ovládnout, neviděla. Cítila před sebou Marii a Libora a jejich viditelný žal ji zarážel do lavice čím dál víc. Nejraději by vůbec nebyla, nejradši by vůbec neexistovala.
Neměla ani nejmenší ponětí o tom, kdo se ve smuteční síni nachází, je dost možné, že se přišli se svým otcem rozloučit i jeho dva nemanželští synové, a možná že i se svými rodinami, nebo jeho známí a kamarádi, kteří by jí i byli rádi projevili kondolenční účast, neboť ji jako dítě znali, ale ona neměla na nic takového sebemenší pomyšlení.
Bez zájmu si vyslechla průvodní bolnou řeč pracovnice krematoria, v níž zaznamenala prvky shodné, i když s menšími obměnami, s řečí před pár měsíci, kdy si prakticky tutéž vyslechla společně s otcem na pohřbu strýce, a hned jak to bylo možné, obřadní síň opustila. Nedopustila, aby jí kdokoli z těch neznámých kondoloval. Neměla na strojené "upřímnou soustrast" žaludek.
Uvolnila se až při posezení v rodinném kruhu, když cítila, že je mezi svými. Dokonce nabyla dojmu, že jí Marie odpustila, i když stále nevěděla co.

Verunka na otce zanevřela a bylo jí to úplně jedno. Smazala ze své paměti cokoli, co by jí ho připomnělo. Spolu s otcem bohužel vymazala i existenci rodiny, jež s ním souvisela. To si ale ve svém pubertálním věku ani neuvědomovala. A nikdo z té rodiny se nikterak nesnažil, aby svůj omyl prohlédla.
Byla šťastná, dostala se na střední školu, po které tolik toužila. I když její otčím dlouho remcal, že je tahle škola naprosto k ničemu, přece jen i on svým dílem přispěl, aby se na ni dostala. Přesvědčil ředitele základní školy, že jeho dcera rozhodně netouží, i když víc než s dobrými známkami, po gymnáziu či ekonomické škole, nýbrž po umělecké. A tak se původní přihláška na místní gymnázium změnila na střední výtvarnou v Praze.
Byla v sedmém nebi. Matku i otčíma milovala. Dali jí hrozně moc. Začali v ní pěstovat sebevědomí. Pro někoho obyčejnou, avšak pro ni neobyčejnou věc, kterou donedávna postrádala.
A pak jakoby se utrhla ze řetězu. Stále se snažila všem i sobě dokazovat, že na všechno možné i nemožné samozřejmě má. Že ji nic a nikdo nemůže zastavit. Neuvědomovala si, že ještě zdaleka není zhola na nic připravená. Že na některé věci zkrátka ještě nemá a dlouho ještě mít nebude. Že je to sakramentsky moc brzo a že jiní s vypěstovaným sebevědomím jsou mnohem dál.
Brzy ztratila panenství, tak strašně rychle a jednoduše, že si to ani nestačila uvědomit. Zbyla jí jen hořká pachuť z prvního milování. Oklepala se a myslela, že napodruhé to bude lepší. Spletla se. Nevyšlo to ani napotřetí. Uzavřela se do sebe a dlouho nechtěla nikoho k sobě blíž připustit. Tím si v místě bydliště vykoledovala punc namyšlené pražské umělkyně. Vyřešila to jednoduše, přestala se s "mimopražskými" stýkat…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/