Zpropadené stáří (říjen 2005)

19. dubna 2012 v 22:21 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

Tak já vám tedy něco řeknu! Veškeré řečičky, bludy a nesmysly o umění stárnout si rozhodně strčte někam za klobouk! Jestli někdo z vás umí s noblesou stárnout, tak určitě není úplně normální. Kdo tvrdí, že mu stárnout nevadí, neboť je to pro všechny přirozený a spravedlivý životní proces, je blázen a měl by se nechat vyšetřit!
Určitě nejsem jediná, kdo se lekne svého odrazu v zrcadle, když se nedej bože zcela náhodou a nepřipraveně do něj koukne. Ani radši nebudu rozvíjet úvahy o pohledu do zrcadla ihned po ránu. Jsem si téměř jistá, že existují jedinci, či spíš bych řekla že "jedinkyně", které pokaždé už pouhá představa svého obrazu vyděsí, a ani se nemusí vidět. Útěchou pro některé je, že se v zrcadle vůbec nepoznají a svůj odraz vnímají jako dost nehezký zarámovaný obraz, jejž na zeď kdosi pověsil z nějakého velmi podivného důvodu. Ale tyto jsou už dávno na psychiatrii hospitalizované.
Nebudu brečet nad rozlitým mlíkem. Je mi čtyřicet a fous a do zrcadla se dívám jen v nejkrajnějším případě. Při pohledu na dvacetileté krásky si trpce uvědomuji, jak jsem kdysi, a to je hodně dávno - milion let?, vnímala ženy mého nynějšího věku… spíš chci říct, že jsem je vůbec ani v nejmenším nevnímala, protože byly staré, příšerně oblečené, věčně moralizující, zatrpklé, ošklivé a hlavně naprosto zbytečné. Své si odžily a tenkrát podle mě už nikoho nezajímaly.
Ani už neuvažuji o žádné plastické operaci, i když jsem si svého času myslela, že bych snad i nějaké drobné kosmetické úpravy podstoupila. Ale nakonec jsem to neudělala a nikdy to ani neudělám. Už je mi to putna, šumák, free, smířila jsem se, dozrála, a peníze za takovéto nesmyslné zákroky využiji jinak. Jsem, jaká jsem, a budu taková pořád, až sem jsem zaplaťpánbůh dospěla a jsem tomu moc ráda.
No a že se i některým zralým mužům líbí "dvacítky"? Je to jen a jen jejich problém (a blbost). Možná časem skončí na psychiatrii taky, až neunesou fakt, že jim jejich lepá, svůdná manželka zahnula s mladším.
Co mě ale doopravdy trápí, je pro leckoho obyčejná banalita. Pro mě ale hodně důležitá věc. Pořád chci v rámci svých možností vypadat dobře. Nemá to nic společného se zástupci mužského pohlaví a ani ženského, je to čistě estetický problém. Mimochodem - všimli jste si, kolik řádek jsem popsala, aniž bych se dobrala k samotnému jádru pudla?
Takže:
Nevím, jak mám spát. Jak si mám lehnout. Na břicho? Nebo na záda? Anebo snad raději na bok? A na pravý či na levý? Pochopte, ve svých jednačtyřiceti letech musím volit citlivě, nemůžu si dovolit spát spontánně. Ne, neděste se, vážně nejsem blázen, jsem jen o dvacet let starší, než by bylo k tomu nejbanálnějšímu a nejprachsprostějšímu spaní potřeba. Nechápete? Pochopíte.
Kdysi jsem se velmi dobře vyspala kdykoli, kdekoli, jakkoliv a na čemkoliv. Sem by se hodilo dopsat i - s kýmkoliv - ale to by mě nejspíš odvedlo od jádra pudla.
Samozřejmě jsem zkoušela spát na zádech, což je poměrně příjemná uvolňující poloha, ale brzy jsem toho zanechala, neboť mě coby kojence maminka ukládala zásadně pokaždé na záda, čímž způsobila estetickou újmu mé lebce, která se tímto stala na mém týlu doslova placatou a do dalšího života naprosto nepoužitelnou. Maminka můj miminkovský hendikep ještě prohloubila tím, že se snažila vše horlivě napravit a počala mě ukládat na bok tak, že mi pod šišatou hlavičku vsunovala několik knížek, ale potom to vzdala, protože jsem stejně vždycky celkem spokojeně skončila na své olysalé plošince. Nakonec pakl knížek způsobil, že ona plošina se přemístila za mé pravé ucho. Smířila se s tím. Časem zasáhla matka Příroda a hlavu mi jakž takž srovnala. Jelikož ale nedokázala zázraky, část chybějící hlavy jsem si navykla začesávat vlasy. Uznejte tedy, že nemůžu jen tak večer ulehnout na záda a ráno po probuzení očekávat, že moje vlasy nebudou přeleželé a zplihlé a že moje hlava nebude placatá.
Navykla jsem si tudíž spát na boku. Na jednom i na druhém. Jenomže to takhle šlo jen do určité doby. Vyvstal totiž problém, který mi dřív vůbec nevadil. Jednoduše přišel s věkem. S hrůzou jsem postupně zjišťovala, že má lehce uvadající pleť skutečně a nekompromisně vadne čím dál víc a nejspíš to půjde stále k horšímu a já se počala ráno budit s přeskládanými tvářemi, otlaky, fleky a rýhami, což v zrcadle evokovalo obraz staré indiánské babičky. Hned jsem toho nechala.
Moje kamarádka kdysi spala na obličeji, taky měla pro své počínání dobrý důvod. Chtěla, aby její větší nos, tak ho tenkrát vnímala, i když já byla zcela opačného názoru, se změnil v kouzelný dívčí maličký pršáček. Nevím, nakolik si tímto pomohla či si uškodila, ale její vcelku normální nos se změnil v obrovský pršák. Já to ani nezkoušela, dřív než bych usnula, bych se asi spíš zadusila. Možná právě proto, že moje kamarádka nemohla pořádně dýchat, se z jejích nosních dírek časem staly nozdry.
Tak nevím. Mám pocit, že jsem zkusila všechny možné i nemožné varianty, každou noc zkouším něco nového a na nic převratného nemohu přijít. Možná, díky mé dlouhé ofině, bych mohla zkusit spát na čele…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama