Ungelt - rybí restaurace

15. dubna 2012 v 19:51 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Jsem soutěživý typ. Neřekla bych to do sebe ani já, natož moji nejbližší. Nezajímají mě však ledajaké soutěže. Musí být zajímavé a odlišné od nejrůznějších televizních a podobných soutěží. Nikdy mě nenapadlo se něčeho podobného účastnit, ale některé soutěže mě přece jen "dostaly". Např. soutěže na grafické návrhy pro určitou televizi na předěly pořadů, návrh maskota do hudební soutěže SOS (jistě pamatujete na "Sosáka") či návrh maskota pro Všesokolský slet. Později to byla soutěž o logo pražské Zoologické zahrady, bohužel soutěž byla nakonec zrušena. A naposledy to byla soutěž o sympaťáka psího výcvikového střediska, kterým se stal můj pes díky hlasům našich přátel, a výhrou jsme udělali radost útulkovým pejskům, pro něž jsme celou dobu "hráli" a vyhráli pytel granulí. Odměnou za předešlé soutěže mi byly CD Briana Scotta, které mi předal moderátor "Noci s Andělem" Pavel Anděl a návštěva natáčecího studia pro hudební pořad SOS, což ocenil tenkrát můj malý syn, protože byl z těch všech kamer, kabelů a světel úplně vedle, a lyže za pět tisíc korun českých jsem získala za maskota Sokolů.
Když jsem před dvanácti lety seděla doma za pracovním stolem, zaujala mě v rádiu soutěž, kterou vyhlásili moderátoři hudební stanice, kterou jsem při své práci pravidelně poslouchala, a zároveň i odměna, kterou slibovali. A jelikož já ráda jím a oni jako odměnu slibovali skvělou večeři v rybí restauraci Ungelt, neváhala jsem a zbystřila. Jednalo se o narozeninovou soutěž. A kdo prý vymyslí nejlepší básničku pro svého vyvoleného. Fajn, řekla jsem si, ta večeře bude naše! A sliny se mi začaly sbíhat. Do pěti minut jsem vyplodila básničku a zavolala do studia.
"Václave můj milý,
v tuto chvíli
chci ti popřát lásko moje
hodně štěstí a zdraví tvoje
ať každým dnem sílí."
Můj muž byl zrovna po operaci a moje přání padlo jako ušité. A taky vyhrálo. Myslím, že tenkrát i zaslzel, když to vysílání slyšel.
Po několika dnech jsme se vypravili do Ungeltu. Vzali jsme s sebou i naše dvě malé děti. Za patnáct stovek si musíme užít všichni - řekli jsme si.
V restauraci nás přivítala velmi vstřícná obsluha, jež nás okamžitě a téměř násilím zbavila zimních bund a uvedla nás s noblesou k jednomu z deseti stolků v osiřelé místnosti. Jen u jednoho se krčili dva milenci nad sklenkami červeného vína.
Z akvárií zabudovaných do zdí na nás civěly nejroztodivnější ryby a v těch větších jsme zahlédli i humry a další mořskou havěť. Děti byly u vytržení.
Hned se nám začal věnovat prkenný číšník a rozložil před nás na úhledně prostřený stůl čtyři jídelní lístky v kožených pouzdrech. Sotvaže se vzdálil, přistoupil jiný číšník a nabídl nám nápojový lístek, též vyvedený v kůži. Objednali jsme si. Děti coca-colu, my s manželem červené víno. Nato přiběhl třetí číšník a zapálil svíci na stole. Během chvilky se objevil druhý číšník s lahví červeného, zabaleného do textilního ubrousku a s bravurním švihem, až jsem se lekla, láhev před našimi zraky otevřel. Poté nalil trošku vína do manželovy sklenky, ten ochutnal, přikývl, číšník mu dolil a pak naplnil i moji sklenku. Mezitím první číšník nalil dětem do sklenic coca-colu a zbytek v lahvích postavil na stůl. Třetí číšník nám nabídl maličké večky v ošatce a bylinkovou pomazánku v mističce (dnes běžný počin) a pak stál opodál a sledoval, zda je vše v naprostém pořádku.
Začetli jsme se do jídelního lístku. Připadali jsme si jak na exkurzi v podmořském světě, když jsme pročítali nabídku jídel. A určitě jsme na personál restaurace zapůsobili jak rodinka z Horní Dolní, když jsme si sdělovali dojmy a představy o jednotlivých názvech jídel.
Dnes už vám ani nepovím, co jsme si všechno objednali, jen si pamatuji na polévku z chobotnice, jejíž poměrně velká bradavičnatá chapadla na nás vykukovala z hluboké porcelánové misky, jako by se chystala k útoku. I když si naše osmiletá dcera polévku sama objednala, nesebrala odvahu, aby ji snědla. Manžel se tedy obětoval a daroval jí svůj grilovaný steak. Náš jedenáctiletý syn byl se svými "známými" smaženými kalamáry nadmíru spokojen a já poprvé ochutnala japonské sushi.
Po dobu večeře se nás číšníci chodili ptát, jestli je vše v pořádku a zda ještě něco nepotřebujeme, až nás to natolik znervóznilo, že jsme si neustále dávali pozor, jak sedíme, jak jíme, jak pijeme a jaký z připravených příborů používáme.
Nakonec jsme zaplatili částku dvakrát vyšší, než činila výhra, ale nám to vůbec nevadilo, neboť jsme byli náramně spokojeni. Při odchodu nás personál opět navlékl do zimních bund, což našeho syna příšerně rozezlilo, jelikož se prý umí oblékat sám a vůbec - ať si ho už přestanou konečně tolik všímat, a když jsme rybí restauraci opouštěli, řekl:
"Mám nějaký hlad, zastavíme se ještě v KFC?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama