"Krev jeho krve" 19. kapitola

19. dubna 2012 v 0:08 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

19.
Poprvé svého otce po léčbě chemoterapií navštívila na podzim. Pozval ji už v létě, zcela náhle, až ji to zaskočilo, když se mu po léčení udělalo trochu líp, ale ona hned přijet nemohla, její muž byl po operaci a ona ho opustit nechtěla. Také ji potřeboval. Rázem se ocitla jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Nakonec se s tátou domluvila, že přijede i s rodinou až po prázdninách.
Pak ale přišly další starosti, do toho návštěva její matky, která pravidelně přijížděla za svými vnoučaty dvakrát do roka, a slibovaná návštěva se tak odsunula až na listopad.
Celou tu dlouhou dobu jen čekala na otcovo pozvání, které nechtěla nijak uspěchat, jelikož měla pocit, že si to dosud nepřál, a chápala, že nechtěl před ní odhalit svou nemohoucnost a závislost na druhých. Nakonec přijela i s rodinou až na jeho narozeniny.
Táta měl šedesát let. Děti mu nakoupily malé upomínkové dárky, ona s manželem přivezla potravinový balíček. Až na místě jí došlo, že situaci neodhadla, že mu dárkově zabalené potraviny budou na nic. Zhubl, skoro nic nejedl, a to, co snědl, hned vyzvracel. Jenže to se dozvěděla až na místě. Do telefonu jí to nikdo neřekl. Táta určitě ne a Marie jakbysmet. Táta to říkat nechtěl, Marie myslela, že se dovtípí sama. Bohužel se nedovtípila. Zkušenosti s rakovinou zatím žádné neměla.
Po celkem vřelém uvítání se všichni usadili v obývacím pokoji a ona už na začátku cítila, že něco udělala špatně. Že se zřejmě měla zachovat jinak, tak, jak to od ní očekávali. Jenže pořád nevěděla jak.
Pozorovala svého pohublého otce na vedlejším křesle, s propadlými rysy v unaveném obličeji, a i když vycítila, že je hrozně rád vidí, nebylo jí dobře. Byla sice šťastná, že opět přijeli, i když po takové době, ale nebyla si jistá, zda splnila to, co měla. Sice pořád nevěděla co, ale cítila něco ve vzduchu.
Po chvíli se zvedla od stolu s naservírovanými chlebíčky, které Marie pro ně připravila, a odešla za ní do kuchyně, aby jí pomohla připravit kafe.
"Táta vypadá docela dobře, co?" snažila se opatrně zhodnotit momentální situaci, poněvadž opravdu na ni otec zapůsobil, že je mu zrovna teď mnohem lépe, než si myslela.
Marie ustala v přípravě kávy, ztěžka dosedla na židli a rozplakala se.
"Veroniko, proboha, ty snad nevidíš, že ti táta umírá?"
Zasáhlo ji to jak blesk z čistého nebe. Čekala cokoli, ale ne hlavně tohle. Bránila se tomu už několik měsíců, nechtěla to slyšet.
"Ale vždyť se léčí, to neznamená, že musí hned umřít!" zavzdychala.
"Vždyť je to naprosto jasný! Přece nejsi blbá! Táta ti umírá!"
"Ale já nechci…," špitla. "Oni ho uzdraví…"
"Buď jsi strašně naivní, nebo nevím," ulevila si Marie. Pak se znovu rozplakala: "Proč jsi nepřijela? Vždyť jste se tu ukázali naposledy před osmi měsíci!"
"Ale vždyť já bych přece přijela, ale vy jste mi neřekli… že můžu," vzlykla.
"Vždyť jsi tady přece doma!" ohradila se Marie.
Jenže ona to tak nikdy necítila. Přijela by, ale jen na jejich výslovné pozvání a toho se jí v těchto složitých chvílích nedostalo. I když se několikrát ptala.
"Vždyť jsi mi vůbec nepomohla!" zašeptala Marie.
"Maruš, já přece nemůžu nikam jezdit, když mě nepozvete! A hlavně to tam doma prostě nemůžu jen tak zavřít na klíč, říct rodině sbohem a odjet pryč! I já mám plno starostí! Práci, rodinu, domácnost, psa! A pak - nechtěla jsem vám tady překážet…" Rozbrečela se. "Kdybych ale věděla, že mě táta opravdu potřebuje…"
Marie na ni nevěřícně zírala a kroutila hlavou.
"Proč ses tedy nezeptala lékařů, jak na tom táta je? Copak tě to vůbec nezajímalo? Vždyť jsi za nimi vůbec nebyla!" vydechla.
"Já jsem nechtěla nikoho otravovat, myslela jsem, že stačí to, co uslyším od vás," vzdychla, "já neznám a nevím, co je rakovina, já jsem se s ní ještě nesetkala! Já pořád myslím, že se dá léčit!"
Veronika přistoupila k Marii a objala ji. Marie se odtáhla.
"Víš, co já si všechno vytrpěla?" zavzlykala. "Když uvaříš jídlo, které má táta rád, on do něj jen rýpne a pak to všechno vyzvrací? Když ho každý den koupu, pomáhám mu do vany i z vany, protože on by to sám nezvlád? Když každý den utíkám z práce hned domů, protože na mě táta čeká, a pak se zase jen bavíme o té jeho zpropadené nemoci?"
Marie si otřela oči. "Ještě, že mám Libora, aspoň ten mi pomůže."
"Marie, já jsem přece nechtěla nikomu ublížit, vždyť vás mám ráda!" špitla a odešla za ostatními do pokoje. Marie v kuchyni zůstala, aby dovařila kafe.
V obývacím pokoji vládlo naprosté ticho. Nikdo z přítomných nemohl neslyšet, co se před chvílí odehrálo za zavřenými dveřmi kuchyně.
Posadila se do křesla a mlčky před sebe zírala.
"Víš," ztěžka promluvil otec, "na Marii je toho opravdu moc. A Libor je hodný, hodně nám pomáhá."
Přikývla, aniž by se na něj podívala. Ostatní mlčeli.
"Má to se mnou těžký," pokračoval, "každý den přiběhne z práce, aby vyvenčila psa, já už na to nestačil, dřív jsem ho venčil já, pak jsem ho pouštěl už jen na zahradu. Ale i to bylo moc těžký, ty schody ven jsem musel sejít po čtyřech…"
"Tati," podívala se na něj a jejich bolestné pohledy se střetly. Dívali se na sebe a ani si nemuseli nic říct. "Já jsem přece nechtěla nikomu ublížit…"
"Já vím," řekl.
Marie přinesla do pokoje podnos se skleničkami voňavé kávy. Zatímco se snažila dělat, že se před chvílí v kuchyni nic podstatného nestalo a nabízela přítomným chlebíčky z doneseného tácu, při pohledu na ni vjížděl do Veroniky vztek. Její mozek pracoval na plné obrátky, jak soukolí vrzajících, dlouho nepoužívaných starožitných hodin. Z čeho že ji to vlastně obvinila? Že se dostatečně nezajímala o svého otce? Že na něj kašlala? Že jí nepomohla, když to potřebovala? A jak to měla, sakra, asi tak udělat?
Dost dobře si uvědomovala, že je s tátou zle, ale stále doufala, že by snad až tak zle být nemuselo, že se najde léčba, která tátovu RAKOVINU zastaví. A pak věděla, že je o něj i doma dobře postaráno, jak ze strany Marie, tak i Libora. Že tito dva jeho nejbližší jsou jediní, kterým se otec chce zcela svěřit do péče, že o jinou ani nestojí. Přece by dal najevo, že počítá i s její účastí!
Když se děti s dědou a tetou loučily, obdržely od nich obálku, jejíž obsah ani radši nekomentovala. Při pohledu na otce to raději nechala plavat. Z výše "kapesného" jí bylo spíše smutno. Jako by od něj už neměly nikdy nic dostat. Bylo to "rozlučné".
"Prosím tě, zavolej, když budeš chtít, abych přijela," řekla otci, "přijedu i sama."
Přikývl. "A ty, prosím tě, zavolej taky někdy Marii, ať nemá pocit, že je v tom sama."

Hana si našla přítele. Byl o jedenáct let starší, jmenoval se Štefan. Verunka si s ním báječně rozuměla. Ve svých dvanácti letech byla natolik vyspělá, aby pochopila matčinu potřebu mít někoho, o koho se může takzvaně opřít, začít konečně žít.
Štefan Verunce učaroval. Svou pozornost dělil mezi ní a matku rovným dílem. Nežárlila. Naopak, byla nadšená, že se o ně někdo tak pozorný a milý zajímá. Rozhodnutí matky naprosto schvalovala, k radosti přešťastné Hany.
Hana se scházela se Štefanem, kde to šlo a časem ho zvala na víkendová odpoledne i do bytu, když měla jistotu, že se ten den už Richard neukáže. Ten veškeré víkendy většinou trávil u svých přítelkyň nebo s kamarády v hospodě.
Verunka se na Štefanovy návštěvy také moc těšila a připravovala nejrůznější hry, které si s ním zahraje, ať už to bylo Pexeso, Prší, Mikádo či Člověče, nezlob se. Věděla, že žádnou hru neodmítne, že jí ve všem vyhoví.
A tak se stávalo, že ji na sobotu a neděli, jak to občas dělávali, pozvala k sobě domů teta, Míšova matka. Zatímco Verunka byla radostí bez sebe, neboť víkendy u tety a strýce ve společnosti svého bratrance přímo zbožňovala, Hana se těšila na intimní chvíle strávené se Štefanem.
Pak se taky stalo, že Hana situaci dostatečně neodhadla, když počítala s tím, že ten den Richard už domů určitě nepřijde, a Štefana pozvala. Nechtěla se s ním věčně stýkat po kavárnách a vinárnách, bála se, aby ji s ním někdo neviděl, aby se to nedoneslo až k Richardovi. Současně chtěla svůj nový vztah posunout o trochu dál, za hranice nevinného objímání a vodění se za ruku.
Když se Richard objevil ve dveřích, byli překvapeni všichni tři. Tohle v žádném případě nikdo z nich nečekal. Po bitce, jež se strhla vzápětí, Richard Štefana z bytu surově vyhodil…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama