"Krev jeho krve" 18. kapitola

13. dubna 2012 v 21:54 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

18.
Po telefonátu s otcem si uvědomila, že se děje něco, na co se rozhodně nikdy nepřipravovala, něco naprosto neočekávaného, zákeřného, a možná i dokonce totálně a nekompromisně zničujícího. Chtělo se jí brečet. Začala volat tátovi častěji, vlastně každý týden.
Podrobnější vyšetření prokázalo přítomnost rakoviny v jedné plíci. Jasný a nezvratný verdikt. Teď už nemělo cenu tátovi podsouvat laické a naprosto zavádějící teorie o jednom zahleněném kousku, který se dá naprosto lehce a bez nějakých větších problémů dostat z plic ven.
S bolestí v duši poslouchala z mobilního telefonu unavený hlas svého otce o tom, že to už lepší nebude, že nezbývá, než se s tím vším smířit.
Nechtěla! Celou svou bytostí řvala: Já nechci! Já nemůžu! Přece tě nenechám umřít!
Otec se podrobil prvním dávkám chemoterapie. Ona stále naivně doufala, že se zase uzdraví. Věřila špičkovým lékařům, že jsou všemocní, a současné medicíně, jež už dneska dokáže dělat zázraky. Každý týden se jí svíralo úzkostí hrdlo, když vytáčela číslo telefonu svého otce, a pak se dozvídala jen špatné zprávy. Byl na dně. Fyzicky i psychicky.
Pravidelně se táty ptala, jestli by za ním přece jen neměla přijet. Pokaždé řekl, že teď určitě ne, ať prý radši přijede i s rodinou, až mu bude líp. Občas zvedla telefon Marie, když táta spal. I jí se ptala. Unaveně odpovídala, ať se dohodnou spolu s tátou.
Nebylo dne, kdy by na otce nemyslela. Nevěděla, co má dělat. Žila jak v křeči, s permanentně staženým žaludkem, nemohla mu nijak pomoci. Pochopila, proč táta o její přítomnost nestojí, proč si nepřeje, aby ho nyní viděla. Zuboženého a sraženého na kolena momentální drastickou chemoterapií, naprosto závislého na svých nejbližších. Často tajně brečela.
Opatrně dětem sdělila, že se děda potýká s těžkou léčbou a že pokládá za nutné jim říct, aby počítaly i s tím nejhorším. Sama si to ale nechtěla připustit. Stále doufala, že se stane zázrak a táta se uzdraví.

I když Hana Verunku občas seřezala, Verunka ji nadevše milovala. Cítila, že její nejbližší chápající bytostí je právě ona. Nejbližším spřízněným člověkem, kterého má, který její hluboké city opětuje a dokáže i hodně odpouštět. Na kterého se může kdykoliv obrátit, když její dětská dušička volala o radu, o pomoc. Který byl vždy na dosah.
Zatímco Richard na svého Andílka nikdy ruku nevztáhl, a to si zatraceně dobře uvědomovala, přilnula více k lehce hysterické, náladové a v podstatě nešťastné Haně. Nemohla ji v tom nechat. Rány, jimiž ji Hana čas od času zasypávala, přestala vnímat. Brala je jako nutné zlo, součást jejich nelehkého společného soužití.
Když Richard svou holčičku poprvé udeřil, vnímala to jako nespravedlivou, ničím omluvitelnou, obrovskou křivdu, chtěla řvát, prát se, opustit ho nadobro. Nikdy ho už nevidět. Aby trpěl i on. Tak jako doposud ona.
Bylo jí dvanáct a Hana svolila, aby si ji Richard odvezl na víkend na chalupu, kam kdysi jezdila i ona, když jejich rozvedené manželství ještě jakýmsi zvláštním způsobem snad i fungovalo.
Verunka byla šťastná, zase mohla prožívat drahocenné chvilky s původní rodinou na chalupě, kterou kdysi dávno dávali všichni dohromady, kdy se celá rekonstruovala a každý z rodiny měl svůj pokojík, nejen máma s tátou, ale i strýcové s tetami, dědeček a pak i ona s bratrancem Míšou. Nikdy nemohla zapomenout na půdní prostory pod střechou a na bývalý zakálený holubník, v němž si s Míšou zbudovali "klubovnu". Na obrovskou studenou koupelnu s velikánskou plechovou oprýskanou vanou, na kuchyň s kachlovými kamny, na nichž se vařilo pro celou rodinu jak pro vojenský regiment, když se spolu s ženskými a Míšou účastnila škrábání brambor do toho největšího možného hrnce, který byl k nalezení, na obývací pokoj, v němž děda vystavěl obdivuhodný velký krb, na původní starý nábytek po bývalém majiteli, v jehož zásuvkách našla s Míšou mnoho neznámých a lákavých předmětů, od nejrozmanitějších vývrtek, cvikrů, zapalovačů, starých propisovacích tužek až po další nejrozličnější blbosti, na všechny prostory, jejichž stěny voněly čerstvým obloženým dřevem, na nový nábytek, židle, křesla, stůl a stolek, a v neposlední řadě na nezapomenutelnou atmosféru rodinné soudržnosti, stmelenosti a kdysi samozřejmého nepostradatelného vnitřního štěstí.
Tentokrát ale bylo všechno trochu jinak. Místo maminky nahradila tátova přítelkyně, s dcerou ve stejném věku, jako byla Verunka. Vzala to. Co mohla dělat?
Už tu sobotní noc se stalo něco nečekaného, co děti ani nezaregistrovaly, neboť šly dřív spát. Po večeři se ještě staly svědky lívancové války, kdy lítaly lívance se šlehačkou z jednoho konce dlouhého jídelního stolu na druhý a přistávaly za hurónského smíchu protihráčům na hlavách a obličejích, ale později kdosi vzpomenul Hanu a následně někdo další označil Richarda za kurevníka. Bylo zle. Nastala skutečná bitka. Pod vlivem alkoholu a emocí.
Druhý den ráno děti vyskákaly ze svých pelíšků a s víkendovým nadšením sdusaly schody z prvního patra do přízemí. Pod nimi čekal naštvaný Richard. Všichni už totiž byli vzhůru, kromě jeho momentální milované. Nemístné řeči o přelétavých vztazích svého milého zatím vyspávala. Pod schody její dcera chytila jednu facku, druhou obdržel Míša a třetí, tu největší, schytal Andílek…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama