"Krev jeho krve" 17. kapitola

13. dubna 2012 v 21:48 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

17.
S rodinou svého otce udržovala vřelé styky, Marii i Libora si oblíbila. I když se nevídali tak často, měla je ráda a doufala, že i oni ji, ale její vztah k nim byl přece jen trochu odměřený. Nebyl to však záměr, cítila to tak přirozeně. Vždyť to byla ona, kdo se zčistajasna najednou odkudsi zjevil a ještě k tomu s celou svojí rodinou a oni tak byli postaveni před hotovou věc, že táta už nikdy nebude patřit jen jim. Ten pocit ji ubíjel, nikdy se nechtěla nikam vtírat, být někomu na obtíž.
Často si s tátou telefonovala, někdy mluvila i s Marií a její přátelský přístup ji pokaždé na čas zbavil jakýchkoli pochyb. O tom, že je v jejich rodině nevítaným, ale zároveň bohužel i trpěným hostem. Nedovedla odhadnout, nakolik ji Marie přijala do své rodiny za vlastní a nakolik se podřídila přání otce, být v občasném kontaktu se svou dcerou a jejími dětmi.
Nakonec si zvykla. Přestala si tyto věci připouštět. Koneckonců byla ráda, že tátu znovu vyhledala, a zdálo se, že je to oboustranné.
Když jednoho zimního večera zazvonil její mobilní telefon a na displeji se modře rozsvítilo TÁTA, netušila, jakou pohromu se dozví. Byla to Marie. Zastřeným hlasem sdělila, že táta stále kašle a že mu v plících objevili jakýsi útvar, který by tam být nejspíš neměl, a že ho poženou na nejrůznější vyšetření, aby zjistili, co to vlastně je. Tenkrát slovo RAKOVINA ještě nepadlo, snad aby ho radši zaplašily, aby tu pekelnou zrůdu neoživily. Nakonec dodala, že táta neví, že jí volá, protože teď spí, a ať mu to tedy rozhodně neříká.
Zavolala zpátky za dva dny. Vzal to otec. Z jeho hlasu a obtížného dýchání usoudila, že se mu špatně dýchá. A vycítila i veliký strach. Dozvěděla se v podstatě to samé, co předevčírem od Marie, čekala ho četná vyšetření. Aby mu a zároveň sobě dodala odvahy, rozmluvila se optimisticky o vdechnutých cizích tělískách obalených hlenem, která se můžou na rentgenu objevit a která se dají nějakou zcela běžnou sondou z plic vyndat, i když vůbec nechápala čím a ani jak, jenomže tátu apatie a strachu z rakoviny nezbavila. Nakonec smířlivě řekla, ať jí určitě zavolá, až bude vědět víc.

Verunka měla kamarádek víc, než by si sama přála, její skromná, nekonfliktní, empatická a přátelská povaha tomu napomáhala. Typicky ženské vlastnosti jako hašteřivost, klevetění, urážlivost a intrikánství měly od jejích hodně daleko.
Proto se často ocitala jak mezi dvěma mlýnskými kameny, když ji tentýž den vyzvalo k trávení volného času po škole hned několik kamarádek najednou. Nechápala, že si nemůžou spolu pohrát všechny dohromady. Irenka, Jindřiška, Alenka, Vlastička a Soňa. Nemohly, každá byla úplně jiná. Nakonec se o ni přetahovaly jen ty dvě nejvěrnější, Irenka a Jindřiška. A Irenka byla houževnatější, častěji vyhrávala.
Stalo se, že v první třídě školu navštívili malíři a všechny děti rozdělily na čtrnáct dní do několika okolních škol. Tam Verunka poznala další kamarádky. A Ivanku ze sousední školy si oblíbila nejvíce. Také si s ní po vyučování chodila hrát na hřiště, které leželo na poloviční cestě od Verunčina domova a na poloviční cestě od Ivančina. Za hranice hřiště měla Verunka přísný zákaz chodit, za ním už by to bylo hodně daleko.
Ivanka si potrpěla na panenky. Před svými kamarádkami se pyšnila načančaným kočárkem s bohatými naškrobenými kanýry, které jí maminka našila na sněhobílé dečky, a chodící panenkou od tety z Ameriky, kterou nikdo z Verunčiných kamarádek zatím ještě nevlastnil.
Verunka si na panenky vůbec nepotrpěla. Ale jelikož se jí Ivanka čím dál víc zamlouvala a protože stále jenom chtěla dyndat nějaká umělohmotná miminka, vytáhla svůj umouněný bílý kočár zaparkovaný už několik let v rohu ložnice, aby ho v kuchyni vlhkou žínkou letmo omyla, pak z něj vyndala nahatou zacuchanou panenku, která byla stejně stará jako ona sama, srovnala jí ruce a nohy, otřela odřený nos a čelo z divoké jízdy před několika lety, když si z panenky na malý moment vytvořila závodní autíčko, a pak ji ledabyle nacpala zpátky do kočáru, přičemž ji zakryla až pod nos umolousanou dečkou, aby nebylo vidět, že je nahá. Potom upalovala, co jí vrzající kočárek dovolil, na hřiště za Ivankou.
Jelikož se ale po chvíli ochladilo, Ivanka navrhla, že si můžou jít klidně hrát k nim domů, že u nich stejně nikdo není a že rodiče přijdou z práce až večer. Verunka se sice zarazila, věděla, že jí maminka zakázala chodit dál za hřiště, jenže pak si řekla, že o tom před maminkou pomlčí a ona se tak stejně nic nedoví.
U Ivanky doma se Verunka cítila jak v ráji. Tolik hraček pohromadě snad ještě ani nikdy neviděla, leda tak ve snu nebo v obchodě s hračkami. Některé z nich se hýbaly, jiné vydávaly zvuky či mluvily a nějaké dokonce i blikaly a svítily.
Obě dívenky v momentě zapomněly na čas. A uvědomily si to, až když se začalo stmívat a ony v pokoji rozsvítily. Verunka se vyděsila. Rychle se rozloučila, popadla kočár a vnořila se do padajícího soumraku. Ani tak se nebála tmy, jako své maminky.
Svižně si to štrádovala opuštěnou cestou okolo hřiště, až jí plechová kolečka drkotala o dlažbu, a vymýšlela narychlo pro maminku nějakou věrohodnou omluvu, či spíš výmluvu.
Ze tmy v dálce se vynořila postava. Čím víc se přibližovala, tím větší měla Verunka strach. Začala potichu plakat a skrze slzy odevzdaně příchozího pozorovala. Když přišel až k ní, lehounce se usmála, ale ne zase moc, tušila, že to schytá.
Nad zkroušenou a přitom šťastnou Verunkou se znenadání jak oživlý kamenný Golem tyčila ubrečená spílající Hana, rozpálená vzteky do běla, se zaťatými pěstmi a útrobami sevřenými příšerným mučivým strachem z toho nejhoršího, co by mohlo její milovanou holčičku potkat.
Takový výprask, jako tentokrát, Andílek od maminky ještě nikdy nedostal…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama