Duben 2012

"Krev jeho krve" 23. kapitola

26. dubna 2012 v 22:22 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

23.
Stejně jako řada dalších příbuzných a známých Veronika obdržela poštou podlouhlou obálku, v níž nalezla smuteční parte. Vydechla úlevou, měla obavy, aby jí vůbec někdo sdělil, kdy a kde má otec pohřeb.
O to víc byla překvapenější, když jí zavolala Marie, že se má s rodinou u nich doma ještě před samotným smutečním obřadem v krematoriu zastavit.
Dlouho zvažovala, jestli s sebou vezme i děti. Chtěla, aby si dědu zapamatovaly živého, a ne v rakvi na černém vyvýšeném katafalku, v záplavě pestrobarevných věnců a květin. Ji samotnou vzpomínky na babičky a dědy spíš děsily. Kdykoli si na některého z nich vzpomněla, nebyly to pohledy do vzdálené slastné minulosti, kdy babička klimbala u stolu nad otevřenou knížkou, když ji spolu s bratrancem vypravovala na nedělní mši do kostela nebo když kárně zvedala svůj masitý prst, aby jí nebo jemu vyhubovala, či pro oba rozevřela svou milující náruč dokořán. Nestávalo se, že by si dědečka představovala před stojanem s napnutým a našepsovaným plátnem, vysokého a hrdě vztyčeného, s malířskou paletou upatlanou od olejových barev na levém předloktí a štětcem v pravé ruce, jak klade barvu k barvě do rozpracovaného barevného obrazu české krajiny, přičemž se místností line vůně terpentýnu, hladí ji po hlavě a vroucně říká: Jednou budeš taky malovat. - Nic takhle nebylo! Bylo to nepředstavitelně horší! Jediné co si zapamatovala a co se jí při vzpomínkách neustále vracelo, byly zešedlé propadlé tváře milovaných bytostí uložených do strašidelných, černých, monstrózních rakví.
Dlouho přemýšlela, zda něčemu podobnému má vystavit i svoje děti. Byla přesvědčená, že by je měla od tohoto děsivého obrazu odchodu blízkého milovaného člověka z tohoto pozemského světa uchránit, leč jiný přijatelný způsob posledního rozloučení zatím neznala. Nakonec na nátlak manžela a letitých zažitých konvencí souhlasila, že se poslední rozlučky zúčastní jen její starší syn, mladší dceru z pěveckého soustředění neodvolala. Aspoň u té měla jasné, jakou představu dědy si v sobě navždy uchová. Co by sama za to dala!
Když jejich auto zaparkovalo před otcovým domem, sevřelo se jí hrdlo úzkostí a tlukot jejího srdce zesílil. Cítila, jak jí chce za každou cenu oběma spánky proskočit ven. Začala se ozývat migréna. Podívala se letmo na syna a pak na manžela. Ten jí pohled opětoval a na prochladlou ruku jí položil svou teplou dlaň. Měkce ji sevřel. Pochopila, že musí vystoupit. Že jinou možnost nemá.
Lehce se dotkla zvonku na plotě a pak stiskla kliku u vrátek. Nebyly zamčené jako jindy, už je zřejmě čekali. Vešli na zahradu a minuli malé jezírko, které otec před lety vybudoval a na něž byl pyšný. Její myšlenky sklouzly do ne tak dávné minulosti. Otec byl odjakživa velmi tvořivý a byl spokojený, když byla za ním jeho práce vidět. Usmála se, byla na tom stejně.
Než došli k domu, rozhlédla se. V dálce zahlédla zahradní krb s posezením a bolestně si uvědomila, že se již nikdy všichni nesejdou pohromadě tak jako kdysi, když o své pozvolna bující nemoci otec ještě nevěděl. Do očí jí vstoupily slzy. Od teď už bude všechno jiné, ale jaké to jiné vlastně bude? Bude to vůbec fungovat? Bez něj?
Zabouchali na dveře. Ozval se hlasitý štěkot a pak důrazné povely, jež psa usměrňovaly. Pochopila, že byl pes okamžitě a nemilosrdně vykázán do sklepa. Pak se dveře otevřely.
Na prahu stála Marie, celá v černém, a zvala je dál.
"Maruš…," špitla Veronika a snažila se o nemožné, zachovat klid.
Přikývla a její červené nateklé oči řekly naprosto všechno. O tom, co si prožila a co vytrpěla. O ukrutné beznaději, která ji několik měsíců věrně provázela a která ji i zároveň teprve čeká.
Padly si do náruče.
"Marie…," hlesla Veronika a rozbrečela se.

Ztrátu otce Verunka ani nijak zvlášť nezaznamenala, natož aby ji nějak výrazně pocítila. Koneckonců byla zvyklá, že ho v ranném dětství tolik moc neviděla a tudíž ani nepotřebovala, nechyběl jí. Jen občas si vzpomněla a většinou jen na to horší. Neměla žádné krásné vzpomínky na společně prožité chvíle, nevzpomněla si, že by spolu s matkou a s ní někdy někam jezdil na výlety jako rodiče jiných, neznala pro jiné samozřejmý pocit nenarušitelné rodinné soudržnosti, stmelenosti, kdy žije jeden pro druhého, kdy se vzájemně ctí, tolerují, odpouštějí si a nadevše se milují. Ani kousek z tohoto štěstí Verunku nezasáhl.
Když už si na otce vzpomněla, raději myšlenky urychleně zaplašila a vlastně se je snažila i pohřbít. Kdo by taky stál o vzpomínky, kdy se do mysli neustále vkrádají neutěšitelné scenérie z dětství, které byla nucena si prožít a přežít? Stále měla za nehty zahryznuté potupné zacházení, když už ne s ní samotnou, tak s její matkou, která jí byla vším. Jediným, o co se dalo vždycky opřít, komu mohla skutečně věřit. Neustále se jí vybavovalo a vlastně už o to ani nestála, kterak s matkou otec krutě zacházel. Nemohla zapomenout na otcovy pravidelné noční příchody do teplého domova, který si nuceně spolu s matkou zbudovaly, a pak se dívat na týrání bytosti, bez které by nemohla ani v nejmenším existovat. Vždy se jí před oči vkradl pohled na nebohou matku, jak ji opilý agresivní otec v koutě místnosti řeže hlava nehlava. Na to se nedá jen tak zapomenout.
Dlouho v sobě Verunka bojovala o pocit z toho všeho, když si náhodou na své dětství vzpomněla či když se s otcem čas od času setkala.
Pak ale přišel zlom, bolestivý a Verunka na svého otce definitivně zanevřela. Zcela náhodně zjistila, že nebyla jediná, kdo by mohl a hlavně měl jejího otce, kterého i přes to všechno tolik milovala a který nebyl schopen její vroucí city podle její představy opětovat, zajímat a potřebovat. Naprosto náhodou vyštrachala při své nezkrotné zvědavosti rozvodový list své matky a k svému úžasu zjistila, že její otec není jen jejím otcem, tím jedinečným zploditelem, nýbrž i otcem dalších dvou dětí…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 22. kapitola

26. dubna 2012 v 22:06 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

22.
Když se display jejího mobilního telefonu rozsvítil modrým světlem a ozval se vyzváněcí tón SMSzprávy, byla v zaměstnání, zavalena hromadou práce, která nesnesla odkladu, musela se dokončit ještě do Vánoc. I když bylo teprve dvacátého října.
Sáhla po něm automaticky, byla zvyklá, že jí každou chvíli někdo z dětí potřebuje něco neodkladného sdělit.
Vymáčkla zprávu a pocítila nepříjemné zašimrání okolo žaludku. Tentokrát jí děti nic důležitého napsat nechtěly. Zpráva došla od Marie.
"Jestli máš svého otce aspoň trochu ráda, navštiv ho v nemocnici, interna pokoj č.214a."
Zatmělo se jí před očima. Zhluboka se nadechla a snažila se uvažovat. Co se stalo? Proč mi Marie rovnou nezavolala? Vidina nedokončené, víc než důležité a spěchající práce se v momentě vytratila jak mýdlová bublina.
Obratem Marii zatelefonovala. Nebrala to. Nedala se odradit a ještě to párkrát zkusila. Marně.
Pak, po dvou hodinách ustavičného a nikam vedoucího volání Marii, kdy už napevno domluvila s manželem neplánovaný odjezd za otcem do teplické nemocnice, ji napadl spásný nápad. Zavolala na informace a tam jí sdělili číslo pevné linky její tety, otcovy setry. Doktorky medicíny, která v poslední době nemocného otce často navštěvovala.
"Ahoj teto!" rozčileně křikla, "prosím tě, co se děje s tátou, Marie mi nebere mobil!"
Chvíli byl klid.
"Víš, Veroniko, táta před hodinou umřel…," ozvalo se u jejího ucha z modrostříbrné nitěrné věcičky, tak samozřejmě, jasně, věcně. Jakoby jí někdo sdělil, že si zrovna koupil v trafice noviny.
Nemohla se nadechnout, pocítila závrať. Sedla si na bobek. Snažila se dýchat.
"Umřel?" vyslovila nevěřícně otázku a hučelo jí v celé hlavě.
Nechápala. Jak to, že umřel?, chtělo se jí řvát. To přece nemůže…
"Marie ho přivezla do nemocnice se silným krvácením z konečníku, nevěděla si s ním doma rady… byla jsem u něj do poslední chvíle… jeho nemocné srdce to nevydrželo…," hlesla.
Vymáčkla mobil a ještě chvilku trvalo, než se rozbrečela. Než si to celé uvědomila. Že tu něco až doteď bylo a teď už definitivně nebude. Že je to vlastně strašně nespravedlivé. A že mu už nebude nikdy moci říct, jak ho milovala a že jí bude, sakra, scházet. Jak to že čelí tak šílené nemoci a nakonec ho zradí srdce?!
Ani si neuvědomila, jak se dostala domů. Jen matně přes proud hořkých slz zaznamenala, kterak ji obloukem ostatní míjejí a ještě dlouho za ní koukají. Možná proto, aby se sami ubezpečili, že se jich ten ukrutný žal netýká. Nekrotila své pocity. Nešlo to.
Znovu vzala mobilní telefon a zavolala Marii. Měla štěstí.
"Maruš, už to vím," řekla zkroušeně.
Na druhém konci zavládlo překvapené ticho.
"Jak ses to dozvěděla?" zeptal se zlomený hlas.
"Od tety, volala jsem jí, když jsem se nemohla dovolat tobě."
"Veroniko, nezlob se," vzdychla Marie, "já teď s tebou mluvit nechci!"
Dlouho nevěřícně civěla na mobil ve své ruce, jenž prostě, bez jakýchkoli emocí nahlásil ukončený hovor. Znovu se rozbrečela.
Potom otevřela láhev červeného vína a celou ji najednou vypila, natruc všem zúčastněným i ostatním, naschvál, snad aby vyčinila nespravedlivému a krutému osudu, nebo třeba taky jen proto, aby se uvedla do stavu blažené nevědomosti, momentálního nebytí.
Když přišly děti ze školy domů, ještě jim stačila říct, že děda umřel, a když se vrátil manžel z práce, už o sobě nevěděla.

Verunka prožívala nádherné období. O pozornostech, kterými ji ustavičně zahrnoval Štefan, mohla doposud jen snít. Na dotazy svých přátel a známých vždy s naprostou samozřejmostí a lišáckým úsměvem odpovídal, že má už tak velikou a krásnou dceru, což jim zřejmě uniklo, a Verunce se tahle libozvučná lež náramně zamlouvala. Velice si Štefana oblíbila a spokojeně přihlížela, jak je s ním Hana šťastná.
I tak si ale občas na svého otce vzpomněla. Jak mu asi bylo, když přišel domů a zjistil, že spolu s ní a Hanou zmizela i část vybavení jejich společného domova, jeho neochvějného zázemí? Když nevěděl, kdy a kam se odstěhovaly a hlavně s kým? V těchto chvílích pociťovala jakýsi zadostiučinění, vlastně měla tak trochu dá se říct škodolibou radost, z toho, že by pro změnu mohl zase chvíli trpět on. Přála mu to.
Zřídkakdy se stalo, že se Verunka příležitostně zastavila u rodiny ze strany otce, když Štefan s Hanou a s ní jeli na fotbalový zápas někam poblíž nebo přímo tam. Nechali na jejím uvážení, zda se chce či nechce s příbuznými setkat. Nadšeně se vítala s bratrancem, neodlučitelným společníkem z dětství, s dědečkem, který až slzel dojetím, když ji po dlouhé době zase uviděl, a zastavila se také u otce, jenž počal budovat své druhé rodinné zázemí - s Marií a tříletým Liborem.
Tenkrát si ale ještě spolu do oka zdaleka nepadli, Verunka byla v období dospívání k otci stejně necitelná jako kdysi on k ní, aspoň tak zpětně jeho vztah k sobě vyhodnotila, chtěla po něm pouze v té době nedostatkové tuzexové rifle a taky kazetový magnetofon, který jí dlouho sliboval. Kalhoty z džínoviny měl pro ni přichystané a hned jí je také dal, magnetofon neměl, stál moc peněz a on prý na něj neměl. Verunka ale tohle nebyla ochotná chápat, byla přesvědčená, že jí nikdy, když měl a mohl, nic nedal. To ještě netušila, proč jí ten "blbej kazeťák" nemohl koupit. Záhy se však dozvěděla…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

Vyvolení I. a II. (listopad 2005)

24. dubna 2012 v 23:00 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

VYVOLENÍ I. (listopad 2005)
Po nedávno odeznělé bombastické první řadě SuperStar se do Česka vecpal druhý, víc než horký a zatím v našich končinách zdaleka nepoznaný fenomén - televizní reality show, již obyvatelé Čech, Moravy a Slezska, až na nějaké výjimky, přijali s nadšením. Pochopitelně byli opět tací, kteří velmi rádi do všeho a vždy šťourají a s oblibou a povýšením horlivě konstatují, že je forma této zábavy ale vůbec nezajímá, jelikož je pokleslá a tudíž pod jejich úroveň, neboť oni sami mají jaksi "na víc".
Budiž. Já jim to brát rozhodně nebudu. Tito můžou televizi rovnou vypnout a svůj drahocenný volný čas věnovat oduševnělé četbě, rodině a přátelům, či domácím zvířecím mazlíčkům. Když ale televizi vypnout nedokážou, můžou se dívat na české seriály, které se rozbujely na všech televizních kanálech v té největší možné míře a zahltily hlavní vysílací časy, neboť jejich autoři jak upíři ucítili čerstvou krev a tu správnou dobu pro jejich odvysílání. Koneckonců existují i tací, kteří televizi vůbec nemají a ani jim nechybí.
Nehodlám se tvářit jako intelektuál, který volá po inteligentnější zábavě, než reality show je. Když se mi televizní nabídka pořadů nelíbí, klidně naši magickou bedýnku vypnu. K tomu slouží naprosto obyčejný knoflík na dálkovém ovládání.
Nechci ani soudit morální a jinou úroveň samotných soutěžících, kteří spolu měsíce přežívají v uzavřeném prostoru a jsou na ně ze strany televizního realizačního týmu kladeny až přehnané nároky a požadavky ve formě takzvaných úkolů. Často je mi soutěžících líto, nelehké úkoly a celková izolovanost se odrážejí především na jejich psychice. Všichni vstupovali do neznámého projektu s odhodláním a s přesvědčením, že prožijí jakési báječné prázdniny, na jejichž konci si jeden z nich odnese domů dary v hodnotě jedenácti miliónů. Na začátku pobytu ve "vile" všichni tančili - a dnes se hádají a pláčou.
Všichni vstoupili dobrovolně do izolace s přáním "zviditelnit se", jak uvedli, a to se jim skutečně povedlo. Toužili dobýt když už ne celý svět, tak aspoň naši malou zemičku uprostřed Evropy. Jiným způsobem by to nejspíš nedokázali, což si jasně uvědomili. Získat tak lepší výchozí pozici pro své zatím neurčité podnikání, případně se stát herci, moderátory nebo jen prachobyčejnými celebritami. Tohle mnohým stačí ke štěstí. Tak jako oni i spousta dalších touží po neobyčejném životě, popularitě, finanční nezávislosti, uznání. Jenže národem "vyvolení" zdaleka netušili, čím vším musí za své sny zaplatit. V první řadě především soukromím.
Reality show VyVolení nekompromisně spěje ke svému konci. Národ se baví a rozhoduje o osudech soutěžících. Ti to odnášejí hlubokými šrámy na psychice a na duši. Opouštějí je přátelé, s nimiž se za dobu pobytu ve "vile" sblížili. A to určitě moc bolí. Není co závidět.
Stojí za tohle všechno ty vyhrané milióny?

Několik poznámek bych přece jen měla. Tento typ pořadu bych určitě odsunula na desátou hodinu večer. V tomto čase by již nikomu nemuselo vadit "nevhodné" chování soutěžících a nebylo by nutné "vypípávat" sprostá slova z rozhovorů zúčastněných, za něž musela televize Prima zaplatit dosti vysokou pokutu (rovněž i Nova za svou reality show "Velký bratr"), neboť ne vždy se pípnutí strefilo "do černého". Nutně tedy musela přijít vlna stížností od diváků, jejichž děti v hlavním vysílacím čase VyVolené sledují. Přepnutí na jiný kanál nic neřeší, setkají se s další podobnou reality show. A jinde běží seriály, které možná vzrušují starší generace, a pak taky zajímavé dokumenty, o něž zrovna všichni také nestojí, poněvadž jim nic neříkají, bohužel.
Až donedávna jsem si nebyla jistá, zda se dají označit za reality show oba již zmíněné pořady (ale i jiné podobné), jimiž nás poslední dobou televizní stanice "obšťastňují". Přišla jsem na to, že nedají. Jedinou poctivou spontánní nevykonstruovanou reality show, jež se připojila na internet a televizní obrazovky k ostatním, je pohled do života goril v Trójské ZOO. Kolik miliónů dostane malá gorilka Moja, až diváci rozluští její pohlaví?
Gorily v pavilonu pražské ZOO se díky zvířecí reality show s názvem ODHALENÍ a s výhrou dvanácti melounů dočkaly větší proslulosti, než jejich "lidští konkurenti", kteří zavřeni ve vilách soutěží o miliony korun. České gorily jsou známé snad na všech kontinentech, v Dominikánské republice, v Indii, na Novém Zélandu, v Brazílii, v Japonsku.
Život goril v pražské ZOO tak mohou detailně sledovat nejenom ti, kteří umějí česky, pořad pronikl nejen do zpravodajství agentury Reuters a AFP, ale i do vysílání americké televizní sítě NBC News, do Yahoo News či BBC.
A co odpovědět na otázku, jestli projekt nějak negativně nezasahuje do života těchto lidoopů, kteří jsou v pavilonu pod dohledem šestnácti kamer čtyřiadvacet hodin denně?
Těmto našim blízkým příbuzným sláva rozhodně do hlavy nestoupne!!!!

VYVOLENÍ II. (listopad 2005)
Ještě mi v hlavě nedozněly myšlenky a dostatečně nevyšuměly formulace vět předešlého článku, když jsme s manželem navštívili rodinnou oslavu.
Veliká kuchyň jihočeské vesnice bez nejmenších problémů pojala oslavence i gratulanty s veškerými dary a teplem sálajícím z kachlových kamen návštěvníky po několik hodin hýčkala, jídlem krmila a pitím napájela, což s náramnou radostí a ke spokojenosti hostů i hostitelů činila.
Po vydatném obědě, někde mezi nazdobenými chlebíčky a bramborovým salátem s domácí sekanou přišla řeč na VyVolené.
"Zakázat by to měli!" durdila se babička. "Jsou strašně sprostí!" přisadila si.
Přikývla jsem, leč rebelie ukrytá v mém nitru se přihlásila o slovo.
"Oni zas tak sprostí nejsou," usmála jsem se, "takhle se mezi sebou některý lidi prostě baví a nepřipadá jim to nijak divný. A všichni tam uvnitř sprostě nemluví."
"Když mně to strašně vadí, a taky mi vadí nahota," vzdychla babička. "Proč pouští v televizi reklamu na minerálku a já se mám koukat na nějaký dva naháče, jak plavou ve vodě?"
"Aspoň si tu minerálku líp zapamatuješ a příště si ji koupíš!" uchechtl se švagr Jarda a všichni se shovívavě usmáli.
"Tuhle jsme měli doma s klukem spor, skoro až brečel," pokračoval Jarda, "přišel ze školy celej nadšenej a že prej byli se třídou někde v nějakým nákupním centru a tam byli ty vypadlý vyvolený a tak mi hned ukazoval, jak se mu podepsali do sešitu. No já mu vynadal!" Rozchechtal se.
"To já jsem mu spíš vynadala, ty ani tak ne," řekla tiše Maruška, matka. "Já jsem mu pak vysvětlovala, že to nejsou lidi, ze kterých si má brát příklad a vzor, že ani nic neumějí, že jsou jen takovej obyčejnej póvl." Pak vzdychla: "Když on se ale na ně chce dívat, protože ve škole se mu prej smějou, když se nedívá a neví o čem je pak řeč."
Všichni útrpně přikývli, vědomi si té "hnusné špíny", jež se snaží z televizních obrazovek protlačit do jejich obýváků.
"Ale Marcela se na to dívá i s dětma," prohodil do ticha můj milovaný manžel.
Všichni si mě udiveně přeměřili. Konečně mohla nastat debata.
"Já se na to s dětmi dívám, mě to nikterak nepohoršuje a děti mám naštěstí už natolik veliké, že jsou schopné si o tom udělat svůj vlastní obrázek. Když se budete snažit ochránit své dítě od všeho takzvaně zlého, to jako že mu zakážete televizi a další podle vás ošklivé věci, oddělíte ho natolik od životní reality, že nebude schopné zapadnout mezi své vrstevníky, nebude vědět, o čem je řeč a bude prostě pořád mimo. Zkrátka z něj bude permanentní Mimoň. A za to vám určitě děkovat jednou nebude. Když do něj vložíte ten správný základ už na začátku, nemusíte se obávat, že se z něj stane debil," mimochodem jsem prohodila a vybavila se mi fotografie v dá se říct seriózních novinách, na níž pornoherečka a nyní už i konečně celebrita Ester Ládová uděluje rozzářeným dítkám autogramy a ona dítka k ní dychtivě vztahují ruce a jistojistě každé druhé z nich se touží stát další Ester Ládovou.
"Ale měli by to snad vysílat až po desáté večer, ne?" zapochybovala švagrová Helena.
"V tom s tebou naprosto souhlasím," přikývla jsem.
"Já jen vidím ty jejich upoutávky během dne, a je mi z toho špatně," navázala dál Helena a další se k ní přidali.
"Vždyť tam po sobě všichni jen lezou!" zakončila fistulí "problém" babička.
Uchichtla jsem se: "Díváte se někdo tady vůbec na to? Anebo sledujete jen ty upoutávky během dne?"
Všichni se oklepali, jako by ze sebe sklepali pytel blech.
"Jak tedy můžete hodnotit nějaký pořad, když ho vlastně vůbec nesledujete?" zeptala jsem se a nikdo mi neodpověděl. "Věřte mi, že ti soutěžící nejsou zrůdy, které dychtí když už ne nás dospělé, tak aspoň naše děti oblouznit a lapit do nečistých spárů showbyznysu coby zavilé pozorovatele. A upoutávky jsou takhle sestříhány proto, aby nalákaly další diváky, oni tam skutečně po sobě pořád nelezou." Uvědomila jsem si, že se s dětmi na noční show vlastně ani nedíváme a tudíž o to "nejpodstatnější" přicházíme. O "čuňačinky" vysílané po desáté večer.
"Tak proč to vůbec vysílají?" zeptala se naštvaně babička.
"Dokud naše společnost bude konzumní a v první řadě půjde hlavně o peníze, budou se takové pořady dál vysílat," řekla jsem s úsměvem, což mi někteří i odkývali, a uvědomila si, že jim vlastně vadí už jen pouhá představa takového pořadu, stejně jako mně moje představa nekonečných, dějem většinou přiblblých seriálů, či všech nejnemožnějších bombastických estrád, které právě někteří z nich sledují a mě vůbec neoslovují.
"Takže když už jsme všichni TI KONZUMENTI, tak to rychle musíme jít konzumovat," prohodil se smíchem švagr Míra, odložil talíř s dojedenou sekanou a s chutí se zakousl do makového koláče.

"Krev jeho krve" 21. kapitola

24. dubna 2012 v 21:39 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

21.
Otec podstoupil druhou vlnu sžírající chemoterapie. Jeho pravidelné kardiologické vyšetření pro něj momentálně nemělo význam, odložil ho. K lékům na srdce dostal i spoustu dalších. Na rozbolavělý žaludek, na kožní problémy a další útrapy, jež s sebou chemoterapie přináší.
Často mu volala a ptala se, jestli má za ním přijet. Řekl, ať zatím nejezdí, že mu teď není dobře. Volala i Marii. I ona měla zdravotní problémy a lékařka jí napsala neschopenku, aby mohla se svým nemocným manželem zůstat doma. Starala se o něj, jak nejlíp uměla, a trpěla. Za léčbou ho vozil Libor autem, sám to nezvládal.
Pak už mluvila jenom s Marií. Párkrát se stalo, že zavolala a zvedl to táta, to byla Marie zrovna venčit jejich psa, a ona zjistila, že ho vyrušila z blahodárného spánku, který tolik potřeboval, aby své nekončící fyzické i duševní bolesti prospal, aby nabral další sílu v boji proti zákeřné chorobě. Ptala se Marie, jestli si táta přeje, aby za ním přijela, odpovídala unaveně, že se ho zeptá, až se probudí. Při dalším telefonátu řekla, že mu to vyřídila, ale že si to zatím nepřeje.
Byla bezradná. Kdykoliv zavolala, táta spal. A když už s ním náhodou mluvila, měla pocit, že ji přeci rád slyší a dlouho si povídali. O nemoci, naději i beznaději. Na otázku, zda má za ním přijet, odpovídal, že radši až později, že jí dá vědět. Rozhovor končil s tím, že jde zase spát, protože je unavený. Nakonec si od Marie vyslechla, že by neměla pokaždé s tátou tak dlouho telefonovat, poněvadž ho to vysiluje.
Cítila, že nemůže do jejich intimity bolestného života jen tak vrazit bez pozvání, a to jenom proto, že ona to chce. Neřekli, aby přijela. Držela se zpátky a trpělivě čekala.
Dočkala se. Otec měl za sebou druhou sérii léčebných dávek chemoterapie a pomalu se z nich zotavoval. Projevil přání, aby ho navštívila i s rodinou. Od posledního setkání, kdy je pozval do restaurace na oběd, aby si ho zapamatovali ještě v plné síle, neboť se definitivně odevzdal představě, že následující, již druhou chemoterapii nepřežije, uplynulo několik měsíců.
Přijela i s rodinou, tak jak se s otcem domluvili. Přivítala je Marie. Její tmavé kruhy pod očima dávaly znát, co prožívá. Uvedla je do obývacího pokoje a tam je usadila. Sama odběhla do kuchyně, aby uvařila kafe. Po chvíli se vrátila a naservírovala je na stůl. Přisedla k nim, nabídla jim bábovku a počala se dětí vyptávat na školu a další banality.
"Kde je táta?" opatrně položila otázku.
Marie na ni odevzdaně pohlédla. "Sedí na záchodě, někdy je tam i hodinu," vzdychla, "strašně špatně se vyprazdňuje a přitom skoro nic nejí."
Uhnula přímému pohledu plného utrpení a křivdy. Marie mluvila smířlivým hlasem dál, o útrapách nemoci, bolesti duše a bezvýchodné apatii, o vedlejších účincích otcovy léčby a jeho vnitřního boje, který už dávno vzdal. Přitom mu nedokáže pomoci, i když se snaží ze všech sil. "Dobře že jste přijeli," zašeptala.
Ve dveřích se objevil otec. Děti vyskočily, aby se s dědou přivítaly. Ona se svým mužem učinili totéž. Snažila se, aby na ní nebylo znát, jak se při pohledu na něj vyděsila. Byl hubený a strhaný. Jeho zešedlá propadlá neholená tvář se stáhla a do očí se mu vedraly slzy. Pochopil jejich zděšení. Posadil se k nim.
Chvíli nemluvili. Pozorovala jeho zesláblé tělo v letitém proužkovaném županu a nemohla pochopit, kam že se najednou mohla tak rychle vytratit veškerá mužná síla jejího zploditele, kdysi tak silného jedince, jejího vlastního táty, jehož i přes jeho četná selhání vždycky milovala. Chtělo se jí brečet. Ovládla se. Nemohla dát najevo, že myslí na to nejhorší.
Zdrželi se dvě hodiny, během nichž se od táty dozvídala další podrobnosti o prodělané chemoterapii, lécích a injekcích proti bolestem, lékařských testech a dalších možnostech následné léčby.
Když se loučili, poslala rodinu napřed do auta a sama počkala, až se i Marie vzdálí. Potom svého nemocného otce objala a přes překotný příval slz a sevřené hrdlo špitla: "Tati, mám tě ráda." Vyřkla větu zcela banální, vesměs obyčejnou, kterou se jiní častují už při pouhém setkání. Pro ni ale měla obrovský význam. Takhle otevřít se nikdy nikomu neuměla, nedokázala to, nebyla schopná takto jednoduše své hluboké city vypustit ze svého nitra ven.
"Tati, prosím tě, kdykoliv zavolej a já přijedu," zadívala se do bolestné tváře svého otce, ten mlčky přikývl a ještě jednou ji objal.
Z auta pak zahlédla otce, jak jim na rozloučenou z balkonu mává. Jeho vzpřímená postava připomínala kamennou sochu nezlomného antického boha.
V příštím telefonátu jí Marie vyčinila, že se u nich na návštěvě zdrželi až moc dlouho a tátu to strašlivě vysílilo, že by k němu mohla být příště ohleduplnější.
Brečela. Měla pocit, že ať udělá cokoli, stejně to bude vždycky špatně.

Konečně byla Hana šťastná. Štefan jí skutečně snášel "modré z nebe". Stejně šťastní byli i rodiče Hany, i když se o svatbě dozvěděli dosti neobvyklým způsobem, a to tak, že je tentokrát nepřijela navštívit pouze s Verunkou, nýbrž i se svým novým právoplatným mužem. Byli dosti zaskočeni z nenadálé nečekané návštěvy, ale i tak velmi rychle usoudili, že si Hana lépe vybrat nemohla, a svatbu jí schválili.
Stejně tak byla spokojená i Verunka. V dvougarsonce vonící novotou získala svůj vlastní pokoj, o kterém si mohla do svých dvanácti let nechat jenom zdát. Štefan nebyl lakomý. Na co si Verunka vzpomněla, to doopravdy měla. Najednou se mohla oblíkat do čeho chtěla, mít věci, na něž dříve radši ani nepomýšlela. Počínaje obyčejným fénem a kulmou, zbrusu novými lyžemi a kazetovým magnetofonem až po nejrůznější maličkosti, po nichž léta toužila. Přesto Štefanovy štědrosti nezneužívala. Byla vychovaná ve skromnosti a nenáročnosti.
Verunka si otčíma oblíbila. Myslel rovným dílem na matku i na ni. S profesí elektrikáře dokázal obě velmi dobře finančně zajistit a činil to s radostí. O víkendech fungoval jako fotbalový rozhodčí, přičemž ho obě nadšeně doprovázely do nejrůznějších koutů republiky, do velkých i menších měst, obcí a zapadlých vísek, kde je vesměs všechny fotbalové kluby přijímaly s otevřenou náručí, aby si u pana rozhodčího "šplhli". Bylo jen na nich, zda se posadí na tribuny a fotbalové zápasy shlédnou či prolelkují, ale většinou se obě sebraly a vyrazily do okolí. Někdy po odehrané hře je fotbaloví funkcionáři pozvali na oběd či na večeři, čímž vzdali dík rozhodčímu za "dobře odpískaný zápas". Navrch většinou dostali igelitovou tašku plnou reklamních klubových drobností a cetek, jako byly vlaječky, odznaky a samolepky, a dalších maličkostí typických pro město či vesnici, kde se fotbal odehrával. V Plzni to byly sluneční brýle, v Nelahozevsi toaletní mýdla, v Teplicích užitkové sklo. Leckdy to byla i docela obyčejná štangle šunky nebo trvanlivého salámu. Také se ale stávalo, že nedostali vůbec nic, jen pár peprných připomínek či nadávek se sneslo na hlavu rozhodčího. Jednou jejich Wartburg odnesl soudcování na hřišti prořízlou gumou. A jedenkrát se dokonce přímo stali aktéry automobilové honičky, přičemž těmi honěnými byli zrovna oni, když se fanouškům nelíbil výsledek fotbalového utkání. Bylo to zlaté období.
Po dvou šťastně strávených letech ve dvougarsoniéře se Štefan s Hanou u příbuzných zadlužili a koupili domek. Vyměnili bydlení se starou paní, pro niž začal být baráček zátěží a starost o něj nad její síly. S radostí se přestěhovala do malého bytečku, jenž byl vybaven koberci a záclonami, které v něm Hana zanechala.
Verunce bylo čtrnáct let, když se stěhovali do nového domova. Naštěstí to nebylo daleko, centrum okresního města vyměnili za klidnou okrajovou část s rodinnými domky, jejichž ulice ústily do luk a polí. Ne nadarmo se poklidná čtvrť jmenovala Zátiší…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 20. kapitola

19. dubna 2012 v 22:41 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

20.
Zahleděla se do koruny obrovitého jilmu. S lístečky si pohrával svěží vánek a tu a tam nějaké odtrhl od ostatních a pomalinku je seslal k zemi. Některé nasměroval na náhrobní desky pod sebou, jiné vedle hrobky do trávy.
V den otcových šedesátin zemřel jeho starší bratr. Dostala ho rakovina. Na pohřeb konaný na druhém konci republiky nejela. Snad by i jela, ale smuteční parte ani neobdržela a o strýcově smrti se dozvěděla z rodiny jako poslední. Věděla, že je smrtelně nemocný a už nemá šanci se uzdravit, že je to jen otázka času, kdy své blízké navždy opustí. Jeho smrt ji ani tak nezaskočila, jako vyděsila. Nejspíš by na ten pohřeb stejně nejela, neměla jak, manžel by ji tam autem odvézt nemohl, jelikož se na něj práce valila ze všech stran, a cestu vlakem či autobusem by určitě vzdala.
Nedlouho po Novém roce navštívila s manželem rodinu svého otce znovu. Když nečekaně zemřel strýc, otcův švagr. V obřadní síni teplického krematoria pocítila kromě neovladatelného trýznivého smutku a vyprahlosti vlastního nitra i šílenství daného nezvratného okamžiku a snahy obrátit běh času čelem zpátky, zároveň znovu nabytou rodinnou soudržnost, když se prakticky doteď stýkala pouze s rodinou svého otce, silnou stmelenost a přirozenou zařazenost "ke svým", od jejichž společné pupeční šňůry nakonec nejste schopni se odtrhnout, ani když se přestěhujete na druhý konec světa. Zkoumala přes četné slzy své zarmoucené, brečící čtyřicetileté bratrance, Míšu a Ivoška. Oba přišli během necelých tří měsíců o své otce. Její zatím žil. Zatím.
Až dost dobře si dokázala představit, že jednou do této smuteční místnosti přijde a v uzavřené rakvi na vyvýšeném černém katafalku bude spočívat její vlastní otec. Vždy raději tyto úděsné a přespříliš realistické představy zaplašila. Pokaždé si vynadala, že něco tak příšerného dokáže byť jen na chvilinku do svých myšlenek vpustit.

Nikoho tehdy nijak zvlášť nepřekvapilo, když náhle Hana oznámila, že se chce vdát. Dokonce i Verunka její rozhodnutí nadšeně schvalovala. Jen jeden člověk nic nevěděl. A tím byl nic netušící Richard.
Svatba byla s důslednou přesností načasovaná, domyšlená do nejmenších detailů. Nešlo jen o samotný obřad, ale i o další ne méně důležité navazující skutečnosti. Jednou z nejdůležitějších bylo včasné zapakování, bleskurychlé sbalení a především tajné opuštění domova, jenž už dávno pro obě přestal existovat, a jistota i bezpečí jeho stěn se postupně a pomalu vytrácely a vyhasínaly jako stará krbová kamna, do nichž záhy přestanete přikládat voňavá olšová polínka. Verunka s Hanou se už těšily na jiný domov ve zcela jiném městě.
Svatba byla přenádherná, jak Slunce na obloze Hana zářila nově nabytým štěstím, žíznivě vstřebávaným až do konečků prstů, přičemž Štefan z ní nespustil své jiskrné oči a chvílemi vypadal, že jí snad i snese "modré z nebe". Verunka si veselí do sytosti užívala a vychutnávala, s radostí si čím dál víc uvědomovala, že i ona cosi dost podstatného a významného pro svého nového otce v jejich společném životě znamená.
Po obřadu konaném ve společnosti nejbližších přátel, bujaré svatební hostině a nepostradatelné návštěvy u fotografa se všichni přesunuli k Haně a Verunce domů, do Richardova bytu. V momentě se nevelká kuchyně přeměnila v taneční parket a šťastné Haně tentokrát vůbec nevadilo, že její choulostivé, pečlivě udržované a pravidelně pastované světle zelené linoleum se postupně mění pod botami náruživých tanečníků a tanečnic v nevábný šmouhatý povrch se zašlapanými nedopalky cigaret, drobků z přichystaného pohoštění a fleků od rozlitého červeného vína. Ani jí nevadilo, že hlasitá muzika a řev svatebčanů ruší noční klid sousedů. Neřešila to, byla vdaná za Štefana, byla svou paní a její strach z Richarda se konečně někam vypařil.
Svatební radovánky se protáhly až do brzkých ranních hodin, kdy přijelo stěhovací auto, které se naložilo nábytkem a dalšími věcmi a Hana s Verunkou se definitivně se svým dosavadním domovem rozloučily…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

Zpropadené stáří (říjen 2005)

19. dubna 2012 v 22:21 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

Tak já vám tedy něco řeknu! Veškeré řečičky, bludy a nesmysly o umění stárnout si rozhodně strčte někam za klobouk! Jestli někdo z vás umí s noblesou stárnout, tak určitě není úplně normální. Kdo tvrdí, že mu stárnout nevadí, neboť je to pro všechny přirozený a spravedlivý životní proces, je blázen a měl by se nechat vyšetřit!
Určitě nejsem jediná, kdo se lekne svého odrazu v zrcadle, když se nedej bože zcela náhodou a nepřipraveně do něj koukne. Ani radši nebudu rozvíjet úvahy o pohledu do zrcadla ihned po ránu. Jsem si téměř jistá, že existují jedinci, či spíš bych řekla že "jedinkyně", které pokaždé už pouhá představa svého obrazu vyděsí, a ani se nemusí vidět. Útěchou pro některé je, že se v zrcadle vůbec nepoznají a svůj odraz vnímají jako dost nehezký zarámovaný obraz, jejž na zeď kdosi pověsil z nějakého velmi podivného důvodu. Ale tyto jsou už dávno na psychiatrii hospitalizované.
Nebudu brečet nad rozlitým mlíkem. Je mi čtyřicet a fous a do zrcadla se dívám jen v nejkrajnějším případě. Při pohledu na dvacetileté krásky si trpce uvědomuji, jak jsem kdysi, a to je hodně dávno - milion let?, vnímala ženy mého nynějšího věku… spíš chci říct, že jsem je vůbec ani v nejmenším nevnímala, protože byly staré, příšerně oblečené, věčně moralizující, zatrpklé, ošklivé a hlavně naprosto zbytečné. Své si odžily a tenkrát podle mě už nikoho nezajímaly.
Ani už neuvažuji o žádné plastické operaci, i když jsem si svého času myslela, že bych snad i nějaké drobné kosmetické úpravy podstoupila. Ale nakonec jsem to neudělala a nikdy to ani neudělám. Už je mi to putna, šumák, free, smířila jsem se, dozrála, a peníze za takovéto nesmyslné zákroky využiji jinak. Jsem, jaká jsem, a budu taková pořád, až sem jsem zaplaťpánbůh dospěla a jsem tomu moc ráda.
No a že se i některým zralým mužům líbí "dvacítky"? Je to jen a jen jejich problém (a blbost). Možná časem skončí na psychiatrii taky, až neunesou fakt, že jim jejich lepá, svůdná manželka zahnula s mladším.
Co mě ale doopravdy trápí, je pro leckoho obyčejná banalita. Pro mě ale hodně důležitá věc. Pořád chci v rámci svých možností vypadat dobře. Nemá to nic společného se zástupci mužského pohlaví a ani ženského, je to čistě estetický problém. Mimochodem - všimli jste si, kolik řádek jsem popsala, aniž bych se dobrala k samotnému jádru pudla?
Takže:
Nevím, jak mám spát. Jak si mám lehnout. Na břicho? Nebo na záda? Anebo snad raději na bok? A na pravý či na levý? Pochopte, ve svých jednačtyřiceti letech musím volit citlivě, nemůžu si dovolit spát spontánně. Ne, neděste se, vážně nejsem blázen, jsem jen o dvacet let starší, než by bylo k tomu nejbanálnějšímu a nejprachsprostějšímu spaní potřeba. Nechápete? Pochopíte.
Kdysi jsem se velmi dobře vyspala kdykoli, kdekoli, jakkoliv a na čemkoliv. Sem by se hodilo dopsat i - s kýmkoliv - ale to by mě nejspíš odvedlo od jádra pudla.
Samozřejmě jsem zkoušela spát na zádech, což je poměrně příjemná uvolňující poloha, ale brzy jsem toho zanechala, neboť mě coby kojence maminka ukládala zásadně pokaždé na záda, čímž způsobila estetickou újmu mé lebce, která se tímto stala na mém týlu doslova placatou a do dalšího života naprosto nepoužitelnou. Maminka můj miminkovský hendikep ještě prohloubila tím, že se snažila vše horlivě napravit a počala mě ukládat na bok tak, že mi pod šišatou hlavičku vsunovala několik knížek, ale potom to vzdala, protože jsem stejně vždycky celkem spokojeně skončila na své olysalé plošince. Nakonec pakl knížek způsobil, že ona plošina se přemístila za mé pravé ucho. Smířila se s tím. Časem zasáhla matka Příroda a hlavu mi jakž takž srovnala. Jelikož ale nedokázala zázraky, část chybějící hlavy jsem si navykla začesávat vlasy. Uznejte tedy, že nemůžu jen tak večer ulehnout na záda a ráno po probuzení očekávat, že moje vlasy nebudou přeleželé a zplihlé a že moje hlava nebude placatá.
Navykla jsem si tudíž spát na boku. Na jednom i na druhém. Jenomže to takhle šlo jen do určité doby. Vyvstal totiž problém, který mi dřív vůbec nevadil. Jednoduše přišel s věkem. S hrůzou jsem postupně zjišťovala, že má lehce uvadající pleť skutečně a nekompromisně vadne čím dál víc a nejspíš to půjde stále k horšímu a já se počala ráno budit s přeskládanými tvářemi, otlaky, fleky a rýhami, což v zrcadle evokovalo obraz staré indiánské babičky. Hned jsem toho nechala.
Moje kamarádka kdysi spala na obličeji, taky měla pro své počínání dobrý důvod. Chtěla, aby její větší nos, tak ho tenkrát vnímala, i když já byla zcela opačného názoru, se změnil v kouzelný dívčí maličký pršáček. Nevím, nakolik si tímto pomohla či si uškodila, ale její vcelku normální nos se změnil v obrovský pršák. Já to ani nezkoušela, dřív než bych usnula, bych se asi spíš zadusila. Možná právě proto, že moje kamarádka nemohla pořádně dýchat, se z jejích nosních dírek časem staly nozdry.
Tak nevím. Mám pocit, že jsem zkusila všechny možné i nemožné varianty, každou noc zkouším něco nového a na nic převratného nemohu přijít. Možná, díky mé dlouhé ofině, bych mohla zkusit spát na čele…

"Krev jeho krve" 19. kapitola

19. dubna 2012 v 0:08 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

19.
Poprvé svého otce po léčbě chemoterapií navštívila na podzim. Pozval ji už v létě, zcela náhle, až ji to zaskočilo, když se mu po léčení udělalo trochu líp, ale ona hned přijet nemohla, její muž byl po operaci a ona ho opustit nechtěla. Také ji potřeboval. Rázem se ocitla jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Nakonec se s tátou domluvila, že přijede i s rodinou až po prázdninách.
Pak ale přišly další starosti, do toho návštěva její matky, která pravidelně přijížděla za svými vnoučaty dvakrát do roka, a slibovaná návštěva se tak odsunula až na listopad.
Celou tu dlouhou dobu jen čekala na otcovo pozvání, které nechtěla nijak uspěchat, jelikož měla pocit, že si to dosud nepřál, a chápala, že nechtěl před ní odhalit svou nemohoucnost a závislost na druhých. Nakonec přijela i s rodinou až na jeho narozeniny.
Táta měl šedesát let. Děti mu nakoupily malé upomínkové dárky, ona s manželem přivezla potravinový balíček. Až na místě jí došlo, že situaci neodhadla, že mu dárkově zabalené potraviny budou na nic. Zhubl, skoro nic nejedl, a to, co snědl, hned vyzvracel. Jenže to se dozvěděla až na místě. Do telefonu jí to nikdo neřekl. Táta určitě ne a Marie jakbysmet. Táta to říkat nechtěl, Marie myslela, že se dovtípí sama. Bohužel se nedovtípila. Zkušenosti s rakovinou zatím žádné neměla.
Po celkem vřelém uvítání se všichni usadili v obývacím pokoji a ona už na začátku cítila, že něco udělala špatně. Že se zřejmě měla zachovat jinak, tak, jak to od ní očekávali. Jenže pořád nevěděla jak.
Pozorovala svého pohublého otce na vedlejším křesle, s propadlými rysy v unaveném obličeji, a i když vycítila, že je hrozně rád vidí, nebylo jí dobře. Byla sice šťastná, že opět přijeli, i když po takové době, ale nebyla si jistá, zda splnila to, co měla. Sice pořád nevěděla co, ale cítila něco ve vzduchu.
Po chvíli se zvedla od stolu s naservírovanými chlebíčky, které Marie pro ně připravila, a odešla za ní do kuchyně, aby jí pomohla připravit kafe.
"Táta vypadá docela dobře, co?" snažila se opatrně zhodnotit momentální situaci, poněvadž opravdu na ni otec zapůsobil, že je mu zrovna teď mnohem lépe, než si myslela.
Marie ustala v přípravě kávy, ztěžka dosedla na židli a rozplakala se.
"Veroniko, proboha, ty snad nevidíš, že ti táta umírá?"
Zasáhlo ji to jak blesk z čistého nebe. Čekala cokoli, ale ne hlavně tohle. Bránila se tomu už několik měsíců, nechtěla to slyšet.
"Ale vždyť se léčí, to neznamená, že musí hned umřít!" zavzdychala.
"Vždyť je to naprosto jasný! Přece nejsi blbá! Táta ti umírá!"
"Ale já nechci…," špitla. "Oni ho uzdraví…"
"Buď jsi strašně naivní, nebo nevím," ulevila si Marie. Pak se znovu rozplakala: "Proč jsi nepřijela? Vždyť jste se tu ukázali naposledy před osmi měsíci!"
"Ale vždyť já bych přece přijela, ale vy jste mi neřekli… že můžu," vzlykla.
"Vždyť jsi tady přece doma!" ohradila se Marie.
Jenže ona to tak nikdy necítila. Přijela by, ale jen na jejich výslovné pozvání a toho se jí v těchto složitých chvílích nedostalo. I když se několikrát ptala.
"Vždyť jsi mi vůbec nepomohla!" zašeptala Marie.
"Maruš, já přece nemůžu nikam jezdit, když mě nepozvete! A hlavně to tam doma prostě nemůžu jen tak zavřít na klíč, říct rodině sbohem a odjet pryč! I já mám plno starostí! Práci, rodinu, domácnost, psa! A pak - nechtěla jsem vám tady překážet…" Rozbrečela se. "Kdybych ale věděla, že mě táta opravdu potřebuje…"
Marie na ni nevěřícně zírala a kroutila hlavou.
"Proč ses tedy nezeptala lékařů, jak na tom táta je? Copak tě to vůbec nezajímalo? Vždyť jsi za nimi vůbec nebyla!" vydechla.
"Já jsem nechtěla nikoho otravovat, myslela jsem, že stačí to, co uslyším od vás," vzdychla, "já neznám a nevím, co je rakovina, já jsem se s ní ještě nesetkala! Já pořád myslím, že se dá léčit!"
Veronika přistoupila k Marii a objala ji. Marie se odtáhla.
"Víš, co já si všechno vytrpěla?" zavzlykala. "Když uvaříš jídlo, které má táta rád, on do něj jen rýpne a pak to všechno vyzvrací? Když ho každý den koupu, pomáhám mu do vany i z vany, protože on by to sám nezvlád? Když každý den utíkám z práce hned domů, protože na mě táta čeká, a pak se zase jen bavíme o té jeho zpropadené nemoci?"
Marie si otřela oči. "Ještě, že mám Libora, aspoň ten mi pomůže."
"Marie, já jsem přece nechtěla nikomu ublížit, vždyť vás mám ráda!" špitla a odešla za ostatními do pokoje. Marie v kuchyni zůstala, aby dovařila kafe.
V obývacím pokoji vládlo naprosté ticho. Nikdo z přítomných nemohl neslyšet, co se před chvílí odehrálo za zavřenými dveřmi kuchyně.
Posadila se do křesla a mlčky před sebe zírala.
"Víš," ztěžka promluvil otec, "na Marii je toho opravdu moc. A Libor je hodný, hodně nám pomáhá."
Přikývla, aniž by se na něj podívala. Ostatní mlčeli.
"Má to se mnou těžký," pokračoval, "každý den přiběhne z práce, aby vyvenčila psa, já už na to nestačil, dřív jsem ho venčil já, pak jsem ho pouštěl už jen na zahradu. Ale i to bylo moc těžký, ty schody ven jsem musel sejít po čtyřech…"
"Tati," podívala se na něj a jejich bolestné pohledy se střetly. Dívali se na sebe a ani si nemuseli nic říct. "Já jsem přece nechtěla nikomu ublížit…"
"Já vím," řekl.
Marie přinesla do pokoje podnos se skleničkami voňavé kávy. Zatímco se snažila dělat, že se před chvílí v kuchyni nic podstatného nestalo a nabízela přítomným chlebíčky z doneseného tácu, při pohledu na ni vjížděl do Veroniky vztek. Její mozek pracoval na plné obrátky, jak soukolí vrzajících, dlouho nepoužívaných starožitných hodin. Z čeho že ji to vlastně obvinila? Že se dostatečně nezajímala o svého otce? Že na něj kašlala? Že jí nepomohla, když to potřebovala? A jak to měla, sakra, asi tak udělat?
Dost dobře si uvědomovala, že je s tátou zle, ale stále doufala, že by snad až tak zle být nemuselo, že se najde léčba, která tátovu RAKOVINU zastaví. A pak věděla, že je o něj i doma dobře postaráno, jak ze strany Marie, tak i Libora. Že tito dva jeho nejbližší jsou jediní, kterým se otec chce zcela svěřit do péče, že o jinou ani nestojí. Přece by dal najevo, že počítá i s její účastí!
Když se děti s dědou a tetou loučily, obdržely od nich obálku, jejíž obsah ani radši nekomentovala. Při pohledu na otce to raději nechala plavat. Z výše "kapesného" jí bylo spíše smutno. Jako by od něj už neměly nikdy nic dostat. Bylo to "rozlučné".
"Prosím tě, zavolej, když budeš chtít, abych přijela," řekla otci, "přijedu i sama."
Přikývl. "A ty, prosím tě, zavolej taky někdy Marii, ať nemá pocit, že je v tom sama."

Hana si našla přítele. Byl o jedenáct let starší, jmenoval se Štefan. Verunka si s ním báječně rozuměla. Ve svých dvanácti letech byla natolik vyspělá, aby pochopila matčinu potřebu mít někoho, o koho se může takzvaně opřít, začít konečně žít.
Štefan Verunce učaroval. Svou pozornost dělil mezi ní a matku rovným dílem. Nežárlila. Naopak, byla nadšená, že se o ně někdo tak pozorný a milý zajímá. Rozhodnutí matky naprosto schvalovala, k radosti přešťastné Hany.
Hana se scházela se Štefanem, kde to šlo a časem ho zvala na víkendová odpoledne i do bytu, když měla jistotu, že se ten den už Richard neukáže. Ten veškeré víkendy většinou trávil u svých přítelkyň nebo s kamarády v hospodě.
Verunka se na Štefanovy návštěvy také moc těšila a připravovala nejrůznější hry, které si s ním zahraje, ať už to bylo Pexeso, Prší, Mikádo či Člověče, nezlob se. Věděla, že žádnou hru neodmítne, že jí ve všem vyhoví.
A tak se stávalo, že ji na sobotu a neděli, jak to občas dělávali, pozvala k sobě domů teta, Míšova matka. Zatímco Verunka byla radostí bez sebe, neboť víkendy u tety a strýce ve společnosti svého bratrance přímo zbožňovala, Hana se těšila na intimní chvíle strávené se Štefanem.
Pak se taky stalo, že Hana situaci dostatečně neodhadla, když počítala s tím, že ten den Richard už domů určitě nepřijde, a Štefana pozvala. Nechtěla se s ním věčně stýkat po kavárnách a vinárnách, bála se, aby ji s ním někdo neviděl, aby se to nedoneslo až k Richardovi. Současně chtěla svůj nový vztah posunout o trochu dál, za hranice nevinného objímání a vodění se za ruku.
Když se Richard objevil ve dveřích, byli překvapeni všichni tři. Tohle v žádném případě nikdo z nich nečekal. Po bitce, jež se strhla vzápětí, Richard Štefana z bytu surově vyhodil…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

Proč má vařit muž ? (září 2005)

17. dubna 2012 v 22:52 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Že jsme se vypravili na chatu uprostřed týdne, bylo dáno tím, že tento rok VÁCLAV vyšel na středu a že již šestým rokem se jméno českého patrona v našich zemích připomínalo a oslavovalo jako státní svátek a čeští občané tudíž dostali v zaměstnání volno a vesměs se chystali odjet na své chaty a chalupy za posledním vymodleným sluníčkem letošního končícího babího léta. I my k nim patřili, i my si nadělili volno a ne jenom na jeden den, ale dokonce hned na tři, neboť jsme si, zaplaťpánbůh, zatím sami sobě zaměstnavateli. Nebudu řešit, na jak ještě dlouho, to patří do jiné kapitoly.
Pokaždé v autě mlčky sleduji krajinu, nebylo to jinak ani tentokrát, zatímco se manžel soustředí na řízení a děti na zadních sedadlech si prostřednictvím zaražených sluchátek hluboko do uší hrnou z přehrávačů do mozku jejich oblíbenou muziku, kterou vyznávají. Pes na mém klíně bezstarostně podřimuje a vždy vládne absolutní pohoda a klídek.
Manžel po chvíli, snad aby neusnul, pustil rádio, tak jako vždycky. Zaposlouchala jsem se, tak jako vždycky.
"Takže, Jirko, ty dvě vstupenky jsou tvoje," pravil potěšeně moderátor rozhlasové stanice, když mu Jiří zodpověděl správně otázku, jež padla chvíli předtím, než jsme rádio pustili.
"A ještě mi, Jirko, řekni, jak vnímáš nedostatek žen v politice nebo v manažerských pozicích?" pokračoval moderátor.
Zpozorněla jsem. V poslední době jsem začala nabývat sílícího pocitu, že se čím dál víc mluví a píše o problematice rovnoprávnosti či spíše nerovnoprávnosti žen a mužů a že je třeba ještě pořád hodně co dohánět.
Na druhé straně telefonního rozhovoru se rozprostřelo ticho.
"Myslíš, že by se do naší politiky mělo zapojit více žen?" nedal se odradit moderátor.
"Já si nic nemyslím," odpověděl suverénně Jiří, "tyhle věci já neřeším, nezajímá mě to."
"Takže se dá říct, že patříš spíš k těm mužům, kteří radši vidí ženy v kuchyni u sporáku? Kteří je neradi vidí na vyšších postech?"
"Tak nějak, určitě, myslím, že ženská patří do kuchyně a jinam se cpát nemá."
BENG!!!! Tupá rána do hlavy.
Podívala jsem se na manžela. Uchichtl se, moc dobře znal mé postoje k problematice rovnosti pohlaví. Ihned z mého výrazu vyčetl, že dostat toho KRETÉNA do rukou, zlámu mu vaz.
Sotvaže jsem stačila tento stále ještě dost tradiční pohled dnešních mužů a dokonce i některých žen na ženy jako takové "rozdejchat", přijeli nás na chatu navštívit naši přátelé.
Ani nevím jak, ale rozhovor se po několika hodinách zcela náhle a bez jakéhokoli mého přičinění stočil na ženy a feminismus.
"Já ty feministky nemůžu ani cejtit!" odfrkla si Táňa.
"Jsou to …píp… blbý!" přidal se s úlevou manžel.
"Já bych ty …píp… věšela!" dštila oheň a síru Táňa.
Všichni vypadali, že souhlasí.
"A ta Sommerová je ze všech nejhorší!" zhodnotila Táňa. "Tyhle feministky chlapy nesnášejí a samy pak vychovají …píp..., co jsou naprosto k nepoužití a co se sami o sebe nedovedou ani postarat! Píp, píp, píp!"
Píchla do vosího hnízda. Nahrnula se mi krev do hlavy. Ne nadarmo jsem Beran.
"Já mám TY FEMINISTKY ráda!" zahulákala jsem.
Ztichli všichni, včetně mě samotné. V duchu jsem se smála. Tohle nikdo nečekal.
"A co máš, prosím tě, na nich tak ráda?" zaujala bojovou pozici Táňa. Pochopitelně vítěznou. "Co vlastně ty …píp… chtějí?"
"Chtějí pouze rovnoprávnost," řekla jsem s klidem.
Stále všichni mlčeli, jen Táňa vybuchla: "To jako aby byl chlap na mateřský s malými dětmi doma, jo?"
"O tomhle tom to jenom není, a i kdyby, tak co?" řekla jsem smířlivě.
Očima a výrazem ve tváři se dožadovala dalšího vysvětlení.
"Tobě nevadí, že o tobě jako o ženě rozhodují převážně muži?" zeptala jsem se.
"O mně tedy rozhodně nikdo nerozhoduje," zkonstatovala bojovně Táňa a říkala by naprostou pravdu, kdyby se problém dotýkal pouze její rodiny.
"A co v politice? Nevadí ti, že o tobě rozhodují převážně muži? Znáš poměr mužů a žen v Parlamentu?"
"A proč tedy nejdou ženský do politiky, když si myslí, že to chlapi dělají špatně?" nasadila protiútok Táňa.
"To není tak jednoduchý," vydechla jsem, "pro to, aby si to všichni uvědomili, bude naše společnost potřebovat ještě další vývoj."
"Ale Táňo, já ti řeknu," vložila se do rozhovoru Majda, "že je dost strašný, když v tom parlamentu převážně chlapi řeší tak choulostivou a hlavně ženskou otázku, jako jsou potraty…"
Nakonec jsme usoudily (chlapi se do debaty raději nezapojili a sledovali sportovní přenos v televizi), že proti potratům se postavili hlavně Lidovci, muži i ženy, což bylo tak přirozené, jako že jedna a jedna se rovná dvě. A pak jsme se i uklidnily.
"Kdyby v naší společnosti fungovalo všechno tak, jak by fungovat mělo, určitě by se u nás žádný feminismus ani neobjevil," řekla jsem a ostatní mlčeli.
No a mlčení znamená souhlas.

Teď se ale vrátím k původní otázce - Proč má vařit muž?
Vždyť je to tak prosté. Protože to prostě umí lépe. Když už jednou začne vařit muž, vaří proto, že ho to baví, jinak by to přece nedělal! Žena většinou vaří proto, že musí. Musí několikrát denně nasytit hladové krky celé rodiny. Nemůže být tedy ani divné, když tato každodenní činnost některé ženy v lepším případě nebaví a v horším dokonce ubíjí. Když vaří muž, pohrává si s jídlem a připravuje ho s láskou. Když vaří žena, volí většinou jednoduchá jídla, aby čas u sporáku co nejvíce ukrátila, vždyť před chvílí přiběhla ze zaměstnání, tak aby rychle všechny nasytila a pak se mohla věnovat další práci v domácnosti, se kterou jí ještě dnes málokterý muž pomůže. A věřte, že kdyby aspoň břemeno vaření převzal v rodině na sebe muž, každá žena by to přijala s nadšením (a nosila ho na rukou). Vždyť se říká, že láska prochází žaludkem, proč má tedy procházet jen tím mužským?
Avšak existují také ženy, které by muže ke sporáku ani nepustily a které dokonce vaří často, rozmanitě a dokonce s láskou. Takto hýčkaní muži mají doma skutečně drahocenné poklady a já před těmito ženami smekám.

Ungelt - rybí restaurace

15. dubna 2012 v 19:51 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Jsem soutěživý typ. Neřekla bych to do sebe ani já, natož moji nejbližší. Nezajímají mě však ledajaké soutěže. Musí být zajímavé a odlišné od nejrůznějších televizních a podobných soutěží. Nikdy mě nenapadlo se něčeho podobného účastnit, ale některé soutěže mě přece jen "dostaly". Např. soutěže na grafické návrhy pro určitou televizi na předěly pořadů, návrh maskota do hudební soutěže SOS (jistě pamatujete na "Sosáka") či návrh maskota pro Všesokolský slet. Později to byla soutěž o logo pražské Zoologické zahrady, bohužel soutěž byla nakonec zrušena. A naposledy to byla soutěž o sympaťáka psího výcvikového střediska, kterým se stal můj pes díky hlasům našich přátel, a výhrou jsme udělali radost útulkovým pejskům, pro něž jsme celou dobu "hráli" a vyhráli pytel granulí. Odměnou za předešlé soutěže mi byly CD Briana Scotta, které mi předal moderátor "Noci s Andělem" Pavel Anděl a návštěva natáčecího studia pro hudební pořad SOS, což ocenil tenkrát můj malý syn, protože byl z těch všech kamer, kabelů a světel úplně vedle, a lyže za pět tisíc korun českých jsem získala za maskota Sokolů.
Když jsem před dvanácti lety seděla doma za pracovním stolem, zaujala mě v rádiu soutěž, kterou vyhlásili moderátoři hudební stanice, kterou jsem při své práci pravidelně poslouchala, a zároveň i odměna, kterou slibovali. A jelikož já ráda jím a oni jako odměnu slibovali skvělou večeři v rybí restauraci Ungelt, neváhala jsem a zbystřila. Jednalo se o narozeninovou soutěž. A kdo prý vymyslí nejlepší básničku pro svého vyvoleného. Fajn, řekla jsem si, ta večeře bude naše! A sliny se mi začaly sbíhat. Do pěti minut jsem vyplodila básničku a zavolala do studia.
"Václave můj milý,
v tuto chvíli
chci ti popřát lásko moje
hodně štěstí a zdraví tvoje
ať každým dnem sílí."
Můj muž byl zrovna po operaci a moje přání padlo jako ušité. A taky vyhrálo. Myslím, že tenkrát i zaslzel, když to vysílání slyšel.
Po několika dnech jsme se vypravili do Ungeltu. Vzali jsme s sebou i naše dvě malé děti. Za patnáct stovek si musíme užít všichni - řekli jsme si.
V restauraci nás přivítala velmi vstřícná obsluha, jež nás okamžitě a téměř násilím zbavila zimních bund a uvedla nás s noblesou k jednomu z deseti stolků v osiřelé místnosti. Jen u jednoho se krčili dva milenci nad sklenkami červeného vína.
Z akvárií zabudovaných do zdí na nás civěly nejroztodivnější ryby a v těch větších jsme zahlédli i humry a další mořskou havěť. Děti byly u vytržení.
Hned se nám začal věnovat prkenný číšník a rozložil před nás na úhledně prostřený stůl čtyři jídelní lístky v kožených pouzdrech. Sotvaže se vzdálil, přistoupil jiný číšník a nabídl nám nápojový lístek, též vyvedený v kůži. Objednali jsme si. Děti coca-colu, my s manželem červené víno. Nato přiběhl třetí číšník a zapálil svíci na stole. Během chvilky se objevil druhý číšník s lahví červeného, zabaleného do textilního ubrousku a s bravurním švihem, až jsem se lekla, láhev před našimi zraky otevřel. Poté nalil trošku vína do manželovy sklenky, ten ochutnal, přikývl, číšník mu dolil a pak naplnil i moji sklenku. Mezitím první číšník nalil dětem do sklenic coca-colu a zbytek v lahvích postavil na stůl. Třetí číšník nám nabídl maličké večky v ošatce a bylinkovou pomazánku v mističce (dnes běžný počin) a pak stál opodál a sledoval, zda je vše v naprostém pořádku.
Začetli jsme se do jídelního lístku. Připadali jsme si jak na exkurzi v podmořském světě, když jsme pročítali nabídku jídel. A určitě jsme na personál restaurace zapůsobili jak rodinka z Horní Dolní, když jsme si sdělovali dojmy a představy o jednotlivých názvech jídel.
Dnes už vám ani nepovím, co jsme si všechno objednali, jen si pamatuji na polévku z chobotnice, jejíž poměrně velká bradavičnatá chapadla na nás vykukovala z hluboké porcelánové misky, jako by se chystala k útoku. I když si naše osmiletá dcera polévku sama objednala, nesebrala odvahu, aby ji snědla. Manžel se tedy obětoval a daroval jí svůj grilovaný steak. Náš jedenáctiletý syn byl se svými "známými" smaženými kalamáry nadmíru spokojen a já poprvé ochutnala japonské sushi.
Po dobu večeře se nás číšníci chodili ptát, jestli je vše v pořádku a zda ještě něco nepotřebujeme, až nás to natolik znervóznilo, že jsme si neustále dávali pozor, jak sedíme, jak jíme, jak pijeme a jaký z připravených příborů používáme.
Nakonec jsme zaplatili částku dvakrát vyšší, než činila výhra, ale nám to vůbec nevadilo, neboť jsme byli náramně spokojeni. Při odchodu nás personál opět navlékl do zimních bund, což našeho syna příšerně rozezlilo, jelikož se prý umí oblékat sám a vůbec - ať si ho už přestanou konečně tolik všímat, a když jsme rybí restauraci opouštěli, řekl:
"Mám nějaký hlad, zastavíme se ještě v KFC?"

"Krev jeho krve" 18. kapitola

13. dubna 2012 v 21:54 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

18.
Po telefonátu s otcem si uvědomila, že se děje něco, na co se rozhodně nikdy nepřipravovala, něco naprosto neočekávaného, zákeřného, a možná i dokonce totálně a nekompromisně zničujícího. Chtělo se jí brečet. Začala volat tátovi častěji, vlastně každý týden.
Podrobnější vyšetření prokázalo přítomnost rakoviny v jedné plíci. Jasný a nezvratný verdikt. Teď už nemělo cenu tátovi podsouvat laické a naprosto zavádějící teorie o jednom zahleněném kousku, který se dá naprosto lehce a bez nějakých větších problémů dostat z plic ven.
S bolestí v duši poslouchala z mobilního telefonu unavený hlas svého otce o tom, že to už lepší nebude, že nezbývá, než se s tím vším smířit.
Nechtěla! Celou svou bytostí řvala: Já nechci! Já nemůžu! Přece tě nenechám umřít!
Otec se podrobil prvním dávkám chemoterapie. Ona stále naivně doufala, že se zase uzdraví. Věřila špičkovým lékařům, že jsou všemocní, a současné medicíně, jež už dneska dokáže dělat zázraky. Každý týden se jí svíralo úzkostí hrdlo, když vytáčela číslo telefonu svého otce, a pak se dozvídala jen špatné zprávy. Byl na dně. Fyzicky i psychicky.
Pravidelně se táty ptala, jestli by za ním přece jen neměla přijet. Pokaždé řekl, že teď určitě ne, ať prý radši přijede i s rodinou, až mu bude líp. Občas zvedla telefon Marie, když táta spal. I jí se ptala. Unaveně odpovídala, ať se dohodnou spolu s tátou.
Nebylo dne, kdy by na otce nemyslela. Nevěděla, co má dělat. Žila jak v křeči, s permanentně staženým žaludkem, nemohla mu nijak pomoci. Pochopila, proč táta o její přítomnost nestojí, proč si nepřeje, aby ho nyní viděla. Zuboženého a sraženého na kolena momentální drastickou chemoterapií, naprosto závislého na svých nejbližších. Často tajně brečela.
Opatrně dětem sdělila, že se děda potýká s těžkou léčbou a že pokládá za nutné jim říct, aby počítaly i s tím nejhorším. Sama si to ale nechtěla připustit. Stále doufala, že se stane zázrak a táta se uzdraví.

I když Hana Verunku občas seřezala, Verunka ji nadevše milovala. Cítila, že její nejbližší chápající bytostí je právě ona. Nejbližším spřízněným člověkem, kterého má, který její hluboké city opětuje a dokáže i hodně odpouštět. Na kterého se může kdykoliv obrátit, když její dětská dušička volala o radu, o pomoc. Který byl vždy na dosah.
Zatímco Richard na svého Andílka nikdy ruku nevztáhl, a to si zatraceně dobře uvědomovala, přilnula více k lehce hysterické, náladové a v podstatě nešťastné Haně. Nemohla ji v tom nechat. Rány, jimiž ji Hana čas od času zasypávala, přestala vnímat. Brala je jako nutné zlo, součást jejich nelehkého společného soužití.
Když Richard svou holčičku poprvé udeřil, vnímala to jako nespravedlivou, ničím omluvitelnou, obrovskou křivdu, chtěla řvát, prát se, opustit ho nadobro. Nikdy ho už nevidět. Aby trpěl i on. Tak jako doposud ona.
Bylo jí dvanáct a Hana svolila, aby si ji Richard odvezl na víkend na chalupu, kam kdysi jezdila i ona, když jejich rozvedené manželství ještě jakýmsi zvláštním způsobem snad i fungovalo.
Verunka byla šťastná, zase mohla prožívat drahocenné chvilky s původní rodinou na chalupě, kterou kdysi dávno dávali všichni dohromady, kdy se celá rekonstruovala a každý z rodiny měl svůj pokojík, nejen máma s tátou, ale i strýcové s tetami, dědeček a pak i ona s bratrancem Míšou. Nikdy nemohla zapomenout na půdní prostory pod střechou a na bývalý zakálený holubník, v němž si s Míšou zbudovali "klubovnu". Na obrovskou studenou koupelnu s velikánskou plechovou oprýskanou vanou, na kuchyň s kachlovými kamny, na nichž se vařilo pro celou rodinu jak pro vojenský regiment, když se spolu s ženskými a Míšou účastnila škrábání brambor do toho největšího možného hrnce, který byl k nalezení, na obývací pokoj, v němž děda vystavěl obdivuhodný velký krb, na původní starý nábytek po bývalém majiteli, v jehož zásuvkách našla s Míšou mnoho neznámých a lákavých předmětů, od nejrozmanitějších vývrtek, cvikrů, zapalovačů, starých propisovacích tužek až po další nejrozličnější blbosti, na všechny prostory, jejichž stěny voněly čerstvým obloženým dřevem, na nový nábytek, židle, křesla, stůl a stolek, a v neposlední řadě na nezapomenutelnou atmosféru rodinné soudržnosti, stmelenosti a kdysi samozřejmého nepostradatelného vnitřního štěstí.
Tentokrát ale bylo všechno trochu jinak. Místo maminky nahradila tátova přítelkyně, s dcerou ve stejném věku, jako byla Verunka. Vzala to. Co mohla dělat?
Už tu sobotní noc se stalo něco nečekaného, co děti ani nezaregistrovaly, neboť šly dřív spát. Po večeři se ještě staly svědky lívancové války, kdy lítaly lívance se šlehačkou z jednoho konce dlouhého jídelního stolu na druhý a přistávaly za hurónského smíchu protihráčům na hlavách a obličejích, ale později kdosi vzpomenul Hanu a následně někdo další označil Richarda za kurevníka. Bylo zle. Nastala skutečná bitka. Pod vlivem alkoholu a emocí.
Druhý den ráno děti vyskákaly ze svých pelíšků a s víkendovým nadšením sdusaly schody z prvního patra do přízemí. Pod nimi čekal naštvaný Richard. Všichni už totiž byli vzhůru, kromě jeho momentální milované. Nemístné řeči o přelétavých vztazích svého milého zatím vyspávala. Pod schody její dcera chytila jednu facku, druhou obdržel Míša a třetí, tu největší, schytal Andílek…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 17. kapitola

13. dubna 2012 v 21:48 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

17.
S rodinou svého otce udržovala vřelé styky, Marii i Libora si oblíbila. I když se nevídali tak často, měla je ráda a doufala, že i oni ji, ale její vztah k nim byl přece jen trochu odměřený. Nebyl to však záměr, cítila to tak přirozeně. Vždyť to byla ona, kdo se zčistajasna najednou odkudsi zjevil a ještě k tomu s celou svojí rodinou a oni tak byli postaveni před hotovou věc, že táta už nikdy nebude patřit jen jim. Ten pocit ji ubíjel, nikdy se nechtěla nikam vtírat, být někomu na obtíž.
Často si s tátou telefonovala, někdy mluvila i s Marií a její přátelský přístup ji pokaždé na čas zbavil jakýchkoli pochyb. O tom, že je v jejich rodině nevítaným, ale zároveň bohužel i trpěným hostem. Nedovedla odhadnout, nakolik ji Marie přijala do své rodiny za vlastní a nakolik se podřídila přání otce, být v občasném kontaktu se svou dcerou a jejími dětmi.
Nakonec si zvykla. Přestala si tyto věci připouštět. Koneckonců byla ráda, že tátu znovu vyhledala, a zdálo se, že je to oboustranné.
Když jednoho zimního večera zazvonil její mobilní telefon a na displeji se modře rozsvítilo TÁTA, netušila, jakou pohromu se dozví. Byla to Marie. Zastřeným hlasem sdělila, že táta stále kašle a že mu v plících objevili jakýsi útvar, který by tam být nejspíš neměl, a že ho poženou na nejrůznější vyšetření, aby zjistili, co to vlastně je. Tenkrát slovo RAKOVINA ještě nepadlo, snad aby ho radši zaplašily, aby tu pekelnou zrůdu neoživily. Nakonec dodala, že táta neví, že jí volá, protože teď spí, a ať mu to tedy rozhodně neříká.
Zavolala zpátky za dva dny. Vzal to otec. Z jeho hlasu a obtížného dýchání usoudila, že se mu špatně dýchá. A vycítila i veliký strach. Dozvěděla se v podstatě to samé, co předevčírem od Marie, čekala ho četná vyšetření. Aby mu a zároveň sobě dodala odvahy, rozmluvila se optimisticky o vdechnutých cizích tělískách obalených hlenem, která se můžou na rentgenu objevit a která se dají nějakou zcela běžnou sondou z plic vyndat, i když vůbec nechápala čím a ani jak, jenomže tátu apatie a strachu z rakoviny nezbavila. Nakonec smířlivě řekla, ať jí určitě zavolá, až bude vědět víc.

Verunka měla kamarádek víc, než by si sama přála, její skromná, nekonfliktní, empatická a přátelská povaha tomu napomáhala. Typicky ženské vlastnosti jako hašteřivost, klevetění, urážlivost a intrikánství měly od jejích hodně daleko.
Proto se často ocitala jak mezi dvěma mlýnskými kameny, když ji tentýž den vyzvalo k trávení volného času po škole hned několik kamarádek najednou. Nechápala, že si nemůžou spolu pohrát všechny dohromady. Irenka, Jindřiška, Alenka, Vlastička a Soňa. Nemohly, každá byla úplně jiná. Nakonec se o ni přetahovaly jen ty dvě nejvěrnější, Irenka a Jindřiška. A Irenka byla houževnatější, častěji vyhrávala.
Stalo se, že v první třídě školu navštívili malíři a všechny děti rozdělily na čtrnáct dní do několika okolních škol. Tam Verunka poznala další kamarádky. A Ivanku ze sousední školy si oblíbila nejvíce. Také si s ní po vyučování chodila hrát na hřiště, které leželo na poloviční cestě od Verunčina domova a na poloviční cestě od Ivančina. Za hranice hřiště měla Verunka přísný zákaz chodit, za ním už by to bylo hodně daleko.
Ivanka si potrpěla na panenky. Před svými kamarádkami se pyšnila načančaným kočárkem s bohatými naškrobenými kanýry, které jí maminka našila na sněhobílé dečky, a chodící panenkou od tety z Ameriky, kterou nikdo z Verunčiných kamarádek zatím ještě nevlastnil.
Verunka si na panenky vůbec nepotrpěla. Ale jelikož se jí Ivanka čím dál víc zamlouvala a protože stále jenom chtěla dyndat nějaká umělohmotná miminka, vytáhla svůj umouněný bílý kočár zaparkovaný už několik let v rohu ložnice, aby ho v kuchyni vlhkou žínkou letmo omyla, pak z něj vyndala nahatou zacuchanou panenku, která byla stejně stará jako ona sama, srovnala jí ruce a nohy, otřela odřený nos a čelo z divoké jízdy před několika lety, když si z panenky na malý moment vytvořila závodní autíčko, a pak ji ledabyle nacpala zpátky do kočáru, přičemž ji zakryla až pod nos umolousanou dečkou, aby nebylo vidět, že je nahá. Potom upalovala, co jí vrzající kočárek dovolil, na hřiště za Ivankou.
Jelikož se ale po chvíli ochladilo, Ivanka navrhla, že si můžou jít klidně hrát k nim domů, že u nich stejně nikdo není a že rodiče přijdou z práce až večer. Verunka se sice zarazila, věděla, že jí maminka zakázala chodit dál za hřiště, jenže pak si řekla, že o tom před maminkou pomlčí a ona se tak stejně nic nedoví.
U Ivanky doma se Verunka cítila jak v ráji. Tolik hraček pohromadě snad ještě ani nikdy neviděla, leda tak ve snu nebo v obchodě s hračkami. Některé z nich se hýbaly, jiné vydávaly zvuky či mluvily a nějaké dokonce i blikaly a svítily.
Obě dívenky v momentě zapomněly na čas. A uvědomily si to, až když se začalo stmívat a ony v pokoji rozsvítily. Verunka se vyděsila. Rychle se rozloučila, popadla kočár a vnořila se do padajícího soumraku. Ani tak se nebála tmy, jako své maminky.
Svižně si to štrádovala opuštěnou cestou okolo hřiště, až jí plechová kolečka drkotala o dlažbu, a vymýšlela narychlo pro maminku nějakou věrohodnou omluvu, či spíš výmluvu.
Ze tmy v dálce se vynořila postava. Čím víc se přibližovala, tím větší měla Verunka strach. Začala potichu plakat a skrze slzy odevzdaně příchozího pozorovala. Když přišel až k ní, lehounce se usmála, ale ne zase moc, tušila, že to schytá.
Nad zkroušenou a přitom šťastnou Verunkou se znenadání jak oživlý kamenný Golem tyčila ubrečená spílající Hana, rozpálená vzteky do běla, se zaťatými pěstmi a útrobami sevřenými příšerným mučivým strachem z toho nejhoršího, co by mohlo její milovanou holčičku potkat.
Takový výprask, jako tentokrát, Andílek od maminky ještě nikdy nedostal…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 16. kapitola

7. dubna 2012 v 21:07 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

16.
Podívala se na hodinky a pak na muže. Její pohled neopětoval, jen sevřel rty a dlouze vzdychl.
Znala ho dobře, věděla, co se mu honí v hlavě. Ale nebyla si zas tak jistá, jestli s ním vlastně souhlasí.
Neuznával hřbitovy, místa posledního odpočinku svých předků. Říkal, že on rozhodně o žádný svůj pohřeb nestojí, a prohlašoval, že chce, aby ho jednou jeho rodina nechala rozprášit. Stál si skálopevně za svým přesvědčením a tvrdil to i své matce, s níž občas hrob svého otce navštívil, což jeho máti nejednou přivedlo až k slzám.
Ona sama měla v hlavě zmatek, neměla dosud na problematiku odchodu ze světa názor. Její prarodiče spočívali v hrobech daleko od jejího bydliště a ona nepokládala za nutné tato místa navštěvovat. Stačilo jí, když na ně občas myslela. V tom se se svým mužem shodla. Jenže teď jí připadalo, že je všechno jinak. Až když přišel na řadu jeden z jejích rodičů.
Nedokázala si představit, že by měla za životy svých nejbližších definitivně udělat tlustou čáru. Jak otce, tak jednou i matky a pak třeba i manžela. Nebo, nedej bože, dokonce dětí. Nedovedla si představit, že by je už nemohla nikdy navštívit, byť jen jejich hrob. Vzdát se tak posledního bližšího kontaktu s lidmi, které milovala.

Podruhé se Verunka zamilovala v první třídě. Do Pepíčka Nývlta. Jeho světlé modré oči ji nenechaly v noci klidně spát a vlasy jak mlíko rozechvívaly její nitro jak neposedné struny na mandolíně. Časem ale pochopila, že jeho šibalský široký bezzubý úsměv, stižený přirozenou výměnou zubů, patří jiné.
Potřetí se fatálně zamilovala do Ivoška, svého bratrance. Každý rok v létě přijížděl k babičce na prázdniny. Bydlel s rodiči na druhém konci republiky, takže Verunce a Míšovi byl hodně vzácný. Oba se na něj vždycky moc těšili.
Verunka ho milovala. Láskou bolestnou, nevyslyšenou. On její city neopětoval. Líbily se mu dlouhé vlasy a Verunka byla ostříhaná "na kluka". Strašně ji to mrzelo, ale když jí řekl, aby si nechala vlasy narůst, vzbouřila se matčině praktičnosti a už se ostříhat nenechala.
Jednou vzala babička všechny tři děti na prázdniny do Beskyd. Verunka byla štěstím bez sebe, trávit se svým vyvoleným, kterého si mimochodem jednou samozřejmě hodlala i vzít, romantické chvíle uprostřed nádherné přírody, ve společnosti pasoucích se krav, koní a omamné vůně beskydského venkova.
Neradovala se však z blízkosti svého milého dlouho. Do penzionu, kde byli ubytováni, přijela rodina s dcerou, která měla vlasy až po pás. Evička se jmenovala.
Krve by se ve Verunce nedořezal! Přišlo přesně to, co očekávala. Ivošek se do Evičky zakoukal. Měla sto chutí ji zabít. Nicméně to překousla a nakonec se s ní skamarádila. Nic jiného jí totiž nezbylo. Bravurně tedy hrála druhé housle a se sžíravou žárlivostí sledovala, jak Ivoškovi žhnou oči, jen ji zahlédne. Stále přemýšlela, kterak svému miláčkovi dlouhovlasou Evu znechutit. Na nic převratného ale nepřišla.
A pak se stalo něco příšerného a Verunka se děsila pocitu, že to přivolala.
S Míšou, Ivoškem a Evičkou hráli na honěnou a Míša, ten věčný pošuk, který každou chvíli něco natropil a jeho studnice vtípků a neočekávaných impulsů a zvratů byla bezedná, podtrhl kládu, jež zapírala obrovská dřevěná vrata u stodoly. Evička se padající masivní kládě vyhnula, neunikla však obrovitým vratům stodoly, která se s rachotem řítila na zem. Všichni v úžasu uskočili, Evička to nestihla. Vrata ji přibouchla k zemi.
Míša klečel v rohu místnosti a babička mu strašlivě nadávala. Evička ležela ve vedlejším pokoji pod starostlivým dohledem svých rodičů na podlaze a plakala. Vrata ji přetáhla přes záda a ona, celá uřvaná a od pláče červená, se neustále za ně chytala. Ivošek byl vyplašený a Verunka - ta vcelku spokojená. Ještě ten den Evička s rodiči odjela…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 15. kapitola

7. dubna 2012 v 21:05 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

15.
Uvědomila si, že tři zlacená příjmení vytesaná pod sebou do kamenného náhrobku symbolizují kus její vlastní existence, kus její rozpolcené osobnosti, kus jejího pozemského bytí, sama toto příjmení téměř polovinu svého života s sebou po všech čertech vláčela. Než ho před devatenácti lety vyměnila za jiné.
V hlavě se jí počaly odvíjet výjevy z babiččina pohřbu před jednatřiceti lety. Tělo vystavili v kostele, páter Hladký za ni sloužil zádušní mši. Bylo jí deset a neuměla se s tím srovnat. Babička měla rakovinu. Dlouho s ní bojovala. Když zemřela, měla celou rodinu u sebe.
Vybavila si, jak se všichni příbuzní tenkrát odpoledne sešli u babičky a u dědy doma, tak, jako pravidelně každou neděli. Jak ji spolu s Míšou poslali ještě před Večerníčkem se na nemocnou babičku do pokoje podívat, jak spala a těžce dýchala a jak po pohádce na dobrou noc se na ni došel opět podívat děda. Jak vyběhl z pokoje a plakal a křičel: "Ona nedýchá!"
Všichni se rozběhli do pokoje a vycházeli a plakali. Ona nemohla. Byla v šoku. Vytřeštěně pozorovala trýznivou bolest všech ostatních a nebyla schopna vyloudit jedinou slzu. Seděla zaraženě na gauči a všechny nevěřícně pozorovala.
Za chvíli si toho všimli.
"Ty nebrečíš? Ty jsi neměla babičku ráda?" ptali se všichni překvapeně.
Odšpuntovali hlavní uzávěr. Rozbrečela se lítostí nad ukrutně nespravedlivým obviněním, že měla babičku málo ráda.

Potají si otřela slzu v pravém koutku oka, tak, aby ji neviděl. Nedíval se, nejspíš se taky zamyslel.
Děda, druhý na seznamu žulového náhrobku. Babičku přežil o čtrnáct let. Zemřel, brzy po její svatbě. Půl roku předtím přišla i o dědu z matčiny strany. Do roka a do dne, a to doslova, zemřel i otec jejího muže.
Seznam na žulové desce uzavíral její otec.

Verunka se ve školce poprvé zamilovala. Do Pavlíčka Hlavenky. Jeho jasná, rezavá kštice se majestátně odrážela v panenkách Verunčiných rozzářených očí, když se potají na něj s bušícím srdcem dívala, jak žhavé slunce pronikala do její duše a ona byla v momentě a na věky věků ochotná za něj i dýchat. Jeho pohled a pihy ji spalovaly jak starý přeschlý papír a jeho pronikavý hlas ji lechtal okolo žaludku.
Když na školním dvoře děti hrály hru "Král vysílá své vojsko" a ona se jakousi nezaviněnou náhodou ocitla v soupeřícím družstvu, okamžitě se nechala lapit, aby mohla posílit řady svého milovaného prince. Ovšem tak, aby za žádnou cenu nikdy nikdo nic nevytušil, aby její skrývané tajemství neodhalil, propadla by se studem do země, kdyby na to někdo přišel. Nedokázala svou lásku vytáhnout na světlo boží, zveřejnit ji tak, jako jiní, hrdě a suverénně, za své hluboké city se odjakživa styděla, bála se, že by se jí vysmál jak on, tak i ostatní.
Při obědě si ve školní jídelně zásadně sedala co nejdál od něj, ale přitom tak, aby na něj zatraceně dobře viděla, aby ho při jídle mohla nerušeně pozorovat. S napětím sledovala, kterak s ostatními u stolu živě komunikuje, jak nenuceně pohazuje svou oslnivou rezavou hřívou tam a sem, jak se od srdce směje. Milovala ho. Nadevše.
Po obědě je učitelky pravidelně zaháněly spát. Všichni se převlékli do pyžamek nebo do triček a punčocháčků a společně sešli o patro níž do tělocvičny. Tam rozložili lehátka poskládaná na sobě po celé ploše místnosti. Poté z veliké bedny vyndali polštářky s výšivkami nejrůznějších motivů a každý si vzal ten svůj. K nim dostali i deky. Pak si museli jít povinně na hodinku zdřímnout.
Verunce už před pár lety na začátku docházky do školky, to byla ještě hodně maličká, přidělili motiv střevíčku. A ten se s ní táhl celé čtyři roky, než konečně odešla do školy. Měla ho našitý nejen na polštářku a na dece, zdobil i její věšák a botník v šatně, dokonce i ručník v koupelně.
Jenže pak se stalo něco krutého a ponižujícího a Verunku to bolestně ranilo, zlomilo, v momentě odhalilo a nadlouho poznamenalo. Tenkrát svou pečlivě tajenou lásku, o níž se až dosud nikdy nikdo nic nedozvěděl, definitivně odvrhla, zapověděla a navěky pohřbila.
V osudný den Pavlíček onemocněl a do školky nepřišel. Když si šly děti po obědě opět lehnout a rozkládaly svá lehátka, sáhla Verunka v nestřeženém okamžiku po polštářku a dece svého milého. Nikdo v tom mumraji a křiku nezpozoroval, že zaměnila svůj střevíček za Pavlíčkovo autíčko. Nikdo si nevšiml, jak jí tluče ve spáncích jako o život, jak se jí hrne krev do hlavy, jak plaše těká očima z jednoho na druhého a jak se nečekaně zadýchala.
Zvesela se uložila, šťastná a nadmíru spokojená, zlehka se přikryla, polštářek pod hlavou tajně políbila a něžně pohladila. Blaženě usnula.
Probudil jí nutkavý pocit jít čůrat. Otevřela oči a ještě než úplně procitla, vytušila, že něco není zcela v pořádku, že by to takhle rozhodně nemělo být. Podívala se pod deku a šíleně se vyděsila. Rozplakala se. Její punčošky, košilka i deka s červeným autíčkem byly totálně promáčené a pod lehátkem se nekompromisně rozprostírala úctyhodná louže…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 14. kapitola

4. dubna 2012 v 22:27 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

14.
Vysmrkala se.
Plaše pohlédla k východu ze hřbitova a oklepala se. Ne zimou, vlahý vzduch po dešti byl stále ještě příjemně teplý.
Podíval se tam taky.
"Myslíš, že přijde?" tiše se zeptal.
Trhla rameny a ušklíbla se.
Skutečně nestála o setkání s Marií. Naposledy se viděly na tátově pohřbu a jí tenkrát připadalo, že jí už Marie všechno odpustila. Pak ale od ní přišla ta SMSzpráva…
"Jen si říkám, že když měl táta předevčírem svátek, že by tu mohlo být víc kytek," zamumlal a kývnul hlavou ke hrobu.
"Možná přijde dneska, až Libor skončí v práci, tak ji přiveze autem."
Zahloubala se.
Vybavilo se jí, jak ji s rodinou několik měsíců před smrtí táta s Marií a Liborem pozvali na oběd do reprezentačního salónku nejlepší restaurace ve městě. Chystal se na druhou dlouhou léčbu zničující chemoterapie a nevěřil, že ji přežije. Proto sezval své nejbližší, chtěl se vlastně rozloučit.
"Chci, abyste na naše poslední setkání, kdy jsem ještě relativně v pohodě, měli pěkné vzpomínky, abyste si mě zapamatovali takhle…," řekl a hlas se mu zlomil. V očích měl slzy, stejně jako i všichni ostatní.
Odjížděla odtamtud se smíšenými pocity. Děti seděly zamlkle na zadních sedadlech a ona neměla sílu jim říct, že dneska dědu taky možná viděly naposledy.

I když si to Andílek vůbec neuvědomoval, byl mezi Hanou a Richardem dost podstatným jablkem sváru. Ne že by Richarda nějak zvlášť zajímal nebo že by mu snad dokonce chtěl něco ze svého drahocenného času věnovat, ale někdy si prostě postavil hlavu s tím, že Andílek je zrovna tak dítě jeho, jako Hany, a podle toho se i zachoval.
A tak se často stávalo, že Richard tahal Verunku i ke svým momentálním či ještě ne zcela a nadobro opuštěným milenkám. Pochopitelně bez nejmenšího vědomí Hany. Říkal Andílkovi, že je to jen jejich společné tajemství, že se o něm nesmí vůbec nikdo dozvědět. A Verunka pochopitelně tatínkovi věřila.
Poprvé ji odvezl k Boženě.
Když Hana ten den odpoledne nenašla Andílka ve školce, kde se pro něj pravidelně po práci stavovala, ani u své tchýně, jež by jakýmsi nedopatřením Verunku ze školky vyzvedla a Haně to neoznámila, šla najisto.
Poté, co jí po zazvonění zaskočená Richardova bývalá milenka otevřela, jak uragán Hana vtrhla dovnitř a tam nalezla Verunku na koberci, kterak si hraje s chlapečkem o dva roky mladším, s jejím nevlastním bratrem.
I podruhé si pro Verunku přišla. K Evě, s níž Richard později zplodil dalšího ze svých synů.
Tam Verunku taky našla bez Richarda. Seděl s místními štamgasty v hospodě a Andílka hlídala jeho současná milenka.
Hana tehdy na bouřlivém odchodu, když za ní vyděšená Verunka na schodišti vlála, řvala: "Richarda si klidně vezmi, ale Andílka ti nedám!"
Ani potřetí to nebylo jiné. To už Verunka chodila do školy. Přišel si po vyučování pro ni s tím, že mu maminka dovolila, aby si spolu udělali perfektní víkend. Přesunuli se o pár bloků dál k paní Haničce. S její stejně starou dcerou téhož jména si koneckonců Verunka dokonce i rozuměla.
Hana samozřejmě nic nevěděla a nejspíš se musela o Verunku i hodně strachovat, když nevěděla, kde ji má tentokrát zase hledat. Nenašla ji ani u tchýně a ani u Richardových opuštěných zhrzených bývalek. Ani ji nikterak moc nepřekvapil čím dál více se stupňující a sílící pocit, že Richard nejspíš odvezl na celý víkend Andílka k nějaké nové děvce. Nemohla nic dělat, nemohla se vzbouřit ani nikomu vynadat, musela počkat, až jí Verunku opět přiveze domů.
Počtvrté Hana Verunku vyslala za Richardovou momentální láskou sama. Potřebovala velice nutně peníze, kterých se jí od Richarda stále a pravidelně nedostávalo. Na složenky kupící se v kuchyni na stole, na činži, na elektřinu, na plyn.
V té době již Andílek natolik vyrostl a vyspěl, že byl sám schopný leccos pochopit, udělat si na všechno vlastní názor, Hana tedy neměla strach, že by snad o Verunku nějakým způsobem mohla přijít. Věřila v její přirozenou inteligenci…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 13. kapitola

4. dubna 2012 v 22:25 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

13.
Rodinu svého otce navštěvovala dvakrát do roka. Děti se na dědu a tetu vždycky moc těšily. Rovněž i na Libora a jejich fenku Nelinku, bílou chundelatou kouli.
Bydleli ve vilové čtvrti na kraji města v rodinném domku, který si postavili v době, kdy se měl táta po infarktu šetřit. Už předtím jeden dům na druhém konci města renovovali, ale nakonec koupili výhodně pozemek v klidové zóně a tak se rozhodli pro kompletní stavbu.
I když měl otec nemocné srdce, měl celkem tuhý kořínek. Byl dříč. Nedopřál si chvilku klidu.
Pravidelně jezdil autem do pražské nemocnice na nejrůznější vyšetření. Marie ho často doprovázela. Potom se pokaždé zastavili i u jeho vnoučat doma. Večer jeli zpátky.
Každé léto trávili týden s vnoučaty na chatě u Orlické přehrady. Děti si je oba zamilovaly a doma se pak se smíchem překřikovaly, co že si to na ně zase děda vymyslel a co všechno s ním a tetou podnikaly.
Skončilo to. Definitivně.

Rodiče Hany dlouho neměli tušení, co se děje. Ani tehdy, když za nimi po čase začala Hana s Verunkou jezdit vlakem.
Hana nepřítomnost Richarda vždycky omluvila. Chvíli se divili, že si taky nemohl udělat v práci volno, aby rodinu přivezl autem, prý by to bylo rozhodně jednodušší, bezpečnější a určitě i lepší, než ji nechat cestovat přes celou republiku s tak malým dítětem samotnou.
Až po několika letech, když už rodiče začali být nervózní, neboť se Richard již poněkolikáté neukázal a ony opět přijely vlakem, jim Hana svou nezáviděníhodnou situaci vyklopila. Konečně se svěřila.
Otec zarytě mlčel, matka to nemohla pochopit.
"Vždyť on byl vždycky tak hodný…," jen dokola opakovala.
Hana souhlasně přikyvovala.
Snažili se jí pomoci, jak jen mohli. Navrhovali, aby se k nim s Andílkem zase vrátila, že jim oběma bude u nich určitě mnohem lépe. Nechtěla. Na to byla až příliš hrdá.
A tak Verunka prožívala letní prázdniny u babičky a dědečka na Moravě. Rok co rok ji Hana přivážela vlakem tam, pak odjela a po měsíci, i delší době, si pro ni zas přijela. Richard se u nich už nikdy neukázal…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 12. kapitola

2. dubna 2012 v 22:18 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

12.
Byla šťastná, že si nakonec k otci našla cestu zpátky. Celý život jí vlastně scházel, a to nejen po rozchodu s matkou. Chyběl jí. Pochopila to, až ho znovu vyhledala.
Jako dítě si jeho přítomnosti moc neužila a nyní se i některé nepříjemné vzpomínky snažila zaplašit. Nemyslet na ně. Pro žádné dítě není příjemné, když se jeho rodiče hádají a pak ustavičně rozcházejí. A ona, byť tenkrát vypadala a dokonce si i sama o sobě myslela, že se s tím dokáže hravě vyrovnat, trpěla. I když to zatím nevěděla. To si uvědomila až později.
Jako malá cítila, že není pro tátu až tak důležitá, ale nepřipadalo jí to nijak zvláštní, nedokázala si to nikterak svým dětským rozumem vysvětlit, vyhodnotit, neměla srovnání.
Byl na ni hodný, nikdy jí fyzicky neublížil. Matka se s ním rozvedla a ona se to ani nedozvěděla. Nadále bydleli všichni pohromadě a jí ani nepřipadalo divné, že se občas otec třeba i celý týden doma neukáže. Zvykla si. Měla je ráda oba.
To až mnohem později mohla srovnávat. Až dospěla. Pochopila, že za spoustou jejích životních omylů, trapasů, problémů a přehmatů stojí nedostatečné sebevědomí, jehož podstatná část zůstala kdysi ležet někde v zapomenutém temném koutě spolu s jejím dětstvím. A že hlavním viníkem jejího citového zmítání, strádání a neschopnosti "otevřít se ostatním" je její vlastní milovaný otec. Ten, který ji nemiloval natolik, aby se z ní stala sebevědomá žena, vědoma si jeho pevné otcovské lásky, jež je pro dítě nejdůležitější devizou do samostatného života.
Nechápavě zírala na své přátele, kteří se při všech setkáních spontánně objímali či dokonce na uvítanou líbali! Naprosto tomu nerozuměla. Ona se vždycky držela zpátky, vždyť by o takové otevřené citové projevy ani nemuseli stát! Navíc se styděla odkrýt jim své zabedněné nitro. Nitro zatlučené hřebíky až do doby, než si tohle všechno postupně uvědomila.
Až dost pozdě si to uvědomila. Měla muže a dvě malé děti. Před ním se málokdy ukázala zcela nahá, a když už, tak jen proto, že se cítila být zahnaná do kouta, odkud pro ni nebylo úniku, a tak se podvolila. Své děti nadevše milovala a chtěla jim připravit mnohem lepší dětství, než které sama prožila, ale její duše byla uvnitř studená jak psí čumák, nikdy je neuměla veřejně pomuchlat a polaskat, tak jak to naprosto běžně a navíc i pyšně dělaly jiné mámy. Stále ji brzdil vždy a všude přítomný nepochopitelný stud.

Plat, který Hana za svou dřinu ve fabrice dostávala, stačil akorát tak na činži a pokrytí základních potřeb jejích a Verunčiných. Na Richarda se spoléhat nemohla. Někdy od něj nějaké peníze dostala, záleželo v jakém byl rozmaru, a jindy taky ne. Stávalo se dost často, že se i pro to málo zase vrátil, neboť sám potřeboval a nebylo výjimečné, když si nějakou stovku i od Hany vyžebral. Po dobrém, i po zlém.
Hana s tím krušným málem statečně hospodařila. Nepatřila k těm, co se s klidem zadluží, od nikoho si peníze nepůjčovala. Když už bylo nejhůř, pomohla jí tchýně, párkrát si vzala k sobě Andílka domů, do doby, než se Hany situace urovnala.
Verunce nepřipadalo nikterak zvláštní, že nemá věci jako její vrstevníci. Nezáviděla. Jen občas jí přišlo trochu líto, že musí nosit jedny kalhoty tak dlouho, až jí z nich začaly čouhat kotníky. Navíc ty původně krásné červené "krimplenky", na něž byla zezačátku tak hrdá, časem vybledly a měly vyspravená kolena, protože na ně v té době věčně padala. S lítostí pokukovala po kamarádkách, které přišly každou chvíli do školy vystrojené v něčem novém. Také by se ráda parádila, ale věděla, že to nejde. Že na to zkrátka nemají.
Hana by Verunce ze srdce byla ráda přilepšila, ale skutečně nebylo z čeho, vždycky pořizovala jen ty nejpotřebnější věci a navíc nic nekupovala. Nemohla si to dovolit. Pár korun, které se jí přece jen vždycky podařilo našetřit, dávala bokem do hrnečku v kredenci a na ty se nesmělo sáhnout, o těch nesměl Richard vědět, to byla rezerva na horší časy. A taky na vlakové jízdenky pro ni a jejího Andílka, když už později Richard odmítal ke svým tchánům jezdit, což Hana zpočátku, než "kápla božskou", vždycky nějak v jeho prospěch rodičům vysvětlila.
Obě si zvykly na to málo, co měly. Žily skromně a ani jim to nepřišlo. Hana denně přepírala Andílkovo i svoje spodní a další našpiněné prádlo, aby včas stačilo doschnout, neboť více toho nevlastnily. Vařila skromné večeře a ke svačině do školy většinou Verunka dostala chleba s džemem. Zhnusil se jí na celý život. Obědy ve škole nejedla, tato jídla Hana nevařila a Verunka je tudíž neznala. Občas si ze školní jídelny aspoň odnesla nějaké ovoce, to doma nemívaly, bylo moc drahé. Toho si užívala u svých babiček z jejich zahrádek.
I když Verunka téměř žádné hračky nevlastnila, neboť ty její by se daly jednoduše spočítat na prstech jedné ruky, nenudila se. Jednoduše si je sama vyrobila. S úžasem a obdivem Hana několikrát pozorovala, jak si její Andílek v naprosté tichosti na zemi uprostřed kuchyně vyrábí pokojíčky pro panenky ze starých pohlednic a různých krabic, i promaštěných od potravin a vánočního cukroví, jak je pečlivě k sobě sešívá jehlou a nití a pak v nich vystřihuje okénka, do nichž věší nejroztodivnější záclonky. Potom si vyštrachala z krabice s hračkami několik spoře oděných maličkých panenek a začala si hrát na domov. A taky na školu, to se Verunce moc líbilo. Jindy si zase na panenky šila oblečky nebo si pořád něco kreslila. Nejčastěji princezny a koně.
Když už tedy neměla žádné hračky Verunka, měl je její bratranec Míša. Jako dítko lékařů jich vlastnil opravdu hodně a občas některý z nich Verunce daroval. A nebo ho na čas zapůjčil. Nebyl lakomý. Verunka měla Míšu moc ráda, i když se věčně škorpili. Byli stejně staří, dělili je tři týdny. A byli pořád spolu jak dvojčata. Narodili se do jednoho velikého bytu, který obývali jejich rodiče společně s prarodiči. Téměř současně se z něj všichni vystěhovali. Obě mladé rodiny získaly byty, babička s dědou si postavili domek a Verunka s Míšou se začali scházet o víkendech tam…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/

"Krev jeho krve" 11. kapitola

1. dubna 2012 v 23:08 | MARCINE |  Rukopis "Krev jeho krve"

11.
"Chceš se zastavit u příbuzných?" zeptal se znenadání, až se lekla.
Zavrtěla hlavou. Přijeli rovnou z práce a opravdu jen na otočku. Ne že by své blízké snad nechtěla vidět a za položenou otázku byla svému muži vděčná, ale oba pospíchali, nemohli se příliš zdržovat. Stejně o jejich příjezdu nikdo nevěděl a tak nemuseli být ani doma.
Minulý rok se s celým svým příbuzenstvem sešla hned dvakrát, koncem zimy, když náhle zemřel strýc, a na tátově pohřbu, v říjnu. Mezitím přijela s rodinou za tátou jen jednou, těsně před smrtí. Hrob s jeho ostatky navštívili až po dvou měsících.
Otřásla se. Do mysli se jí vloudil obraz tátovy ženy. Ta jediná věděla, že dneska přijedou. Ale její poslední SMSzpráva zněla naprosto jasně: "Chovala ses necitlivě v době nemoci a umírání tvého otce a chováš se tak i po jeho smrti, navštiv jeho hrob, kdy chceš, ale beze mne, já tě k návštěvě jeho hrobu nepotřebuju, celé dva měsíce sis nenašla čas, nevím proč bych se ti měla přizpůsobovat, nic dodnes nechápeš, co jsem si prožila a prožívám, Marie."

Richard byl velmi slušný, nadmíru společenský a všemi obdivovaný člověk. Takhle ho Hana poznala. Milovala ho. Pro svou rodinu byl ochoten a schopen udělat cokoli, možné i nemožné.
Rozkrájet se ale nedovedl. Nedokázal svůj čas rozkouskovat mezi všechny nemilé povinnosti a o to milejší záliby, které měl. I tak se snažil všechny strany uspokojit. Ustavičně ho postrádali jeho letití kamarádi, manželka s dcerkou, ta dvě zpropadená závaží, kterým se ne až tak dobrovolně upsal, a v neposlední řadě ženy, jež ho pořád okouzlovaly a stále jeho společnost vyhledávaly. Doslova mu nadbíhaly.
Ženil se velmi mladý, nedozrál do stádia, kdy by si chtěl založit rodinu. Ale stalo se a on se cítil za ni zodpovědný. Zpočátku.
Za dva roky po narození Verunky zplodil potomka s kolegyní z práce.
Doma zažíval peklo. Ani tak ne od Hany, jako od svých vlastních rodičů. Jeho vznětlivá povaha dosáhla vrcholu, když ho matka chtěla navždy vykázat z jejich společného bytu. Surově ji chytil a snad by ji i vyhodil z okna, kdyby se do sporu nevložila Hana. Odpustila mu.
Za další dva roky se stal otcem druhého nemanželského dítěte, když se zapletl s jinou kolegyní.
Hana se s ním rozvedla. Tímto odvážným rázným rozhodnutím ale svůj zpackaný život nikterak nezměnila. Naopak si přitížila. Stále žila se svým Andílkem v bytě, který nedávno Richardovi přidělil zaměstnavatel. A Richard se z bytu nehodlal odstěhovat.
Hana doslova trpěla, neměla však odvahu vrátit se s Verunkou zpátky k rodičům. Richard by jí to ani nedovolil.
Neustále vyhrožoval: "Já si tě všude najdu, pamatuj si to!"
Pranic ho nezajímalo, že jsou rozvedení, že je Hana zase svobodná žena se svobodnou vůlí učinit cokoli, kdykoli, kdekoli a s kýmkoli.
Říkal: "Jsi stále moje žena, na tom nic nezmění ani rozvod."
Mohl se odstěhovat, měl kam, matky jeho synů by ho braly všema deseti. Nechtěl. Hanu si jednou vzal a nesnesl pomyšlení, že by ho měla někdy opustit. O jinou rodinu, než byla ta jeho, nestál. A Hanu měl koneckonců pořád rád.
To však nic neměnilo na situaci, že se Richard každou chvíli s nějakou další ženou seznámil, bleskově se zamiloval, na čas se k ní nastěhoval, a když ho omrzela, vracel se s železnou pravidelností zpátky domů ke své rodině.
Zezačátku se Hana snažila svou nelehkou pozici věčné čekatelky a posléze konejšitelky nějak zvládnout, ale brzy ji začaly unavovat a zároveň rozčilovat stále četnější Richardovy návraty od žen, které definitivně opustil. Také ho občas napadlo zaskočit si od momentální milenky domů pro kousek její něhy.
Několikrát Hana vyměnila zámek ve dveřích. Naprosto zbytečně. Když podnapilý Richard bouchal v noci na dveře jak zběsilý a vykřikoval na chodbě své vulgárnosti, jimiž probudil celý činžák, stejně odemkla. Pokud ji přímo neseřezal, záleželo v jakém rozmaru se navrátil, začal plakat a omlouvat se jí za své nepřístojnosti, alkoholismus a nezvladatelnou touhu po jiných ženách. Ať už to hrdě přešla nebo mu odpustila, když ji o to neodbytně hodinu žádal, závěr byl vždycky stejný. Richard dosáhl toho, pro co si původně přišel. Oddala se mu, aby to už hlavně měla za sebou a konečně měla od něj pokoj a on pak co nejrychleji usnul. Aby neprobudil Andílka.

Jen jednou se stalo, že mu neodemkla. Zrovna přišel v té nejhorší možné náladě. Když už myslela, že dveře rozkopne, běžela do ložnice, zavřela za sebou, otočila klíčem v zámku a stulila se ke spící Verunce pod peřinu. Ta spokojeně zamručela, že jde maminka už taky spát. Jejich poslední dobou společně obývaný noční pelíšek začínal pozvolna hřát.
Hana čekala, ani nedýchala. Zaslechla tlumené bouchání doprovázené ozvěnou z hlavní chodby činžáku, pak řinčení skla a potom další rány, ty byly mnohem blíž. Došlo jí, že se Richard dobývá do bytu záchodovým okýnkem, poté, co rozrazil ne příliš bytelné prosklené dveře ze schodiště na maličký sousedící balkon.
Schoulila se k Verunce ještě víc. Nechtěla domyslet následky svého vzpurného vzdoru. Zavřela oči. Naslouchala. Tupá rána na záchodě ji nenechala na pochybách, že se Richard do bytu dostal.
Verunka se probudila.
"Mamí," zakníkala ospale a zívla.
"Spinkej, Andílku, prosím tě, spinkej," hlesla Hana.
Bytem se rozlehly toporné kroky a nesrozumitelné nadávky. Obojí mířilo ke dveřím do ložnice. Před nimi se to zastavilo. Pak zavrzala klika. A potom ještě jednou. Nic. Bylo zamčeno.
"Hanči," zahuhlal Richard, "no tak neblbni."
Neozvala se. Aby dokázala ovládnout vlastní strach, začala konejšit vyjukanou Verunku. Andílek tušil, že něco není v pořádku.
"Votevři ty dveře!" zařval a pěstí zasadil ránu do futer.
Verunka se vyděsila a rozplakala.
"Jdi pryč!" zakřičela Hana. "Vrať se tam, odkud jsi přišel!"
To neměla říkat, tohle se Richarda citelně dotklo, takhle mu poroučet rozhodně nebude. Tohle si nemůže v jeho vlastním bytě dovolovat.
Na dveře do ložnice se snesla sprcha nadávek, kopanců a jiných nedefinovatelných ran. Během kratičké doby zámek povolil a dveře se rozletěly dokořán…

Ucelený rukopis ke stažení zde :
http://www.ebookforum.cz/knihy/psychologicke/krev-jeho-krve/