Duben 2012

Vyvolení I. a II. (listopad 2005)

24. dubna 2012 v 23:00 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

VYVOLENÍ I. (listopad 2005)
Po nedávno odeznělé bombastické první řadě SuperStar se do Česka vecpal druhý, víc než horký a zatím v našich končinách zdaleka nepoznaný fenomén - televizní reality show, již obyvatelé Čech, Moravy a Slezska, až na nějaké výjimky, přijali s nadšením. Pochopitelně byli opět tací, kteří velmi rádi do všeho a vždy šťourají a s oblibou a povýšením horlivě konstatují, že je forma této zábavy ale vůbec nezajímá, jelikož je pokleslá a tudíž pod jejich úroveň, neboť oni sami mají jaksi "na víc".
Budiž. Já jim to brát rozhodně nebudu. Tito můžou televizi rovnou vypnout a svůj drahocenný volný čas věnovat oduševnělé četbě, rodině a přátelům, či domácím zvířecím mazlíčkům. Když ale televizi vypnout nedokážou, můžou se dívat na české seriály, které se rozbujely na všech televizních kanálech v té největší možné míře a zahltily hlavní vysílací časy, neboť jejich autoři jak upíři ucítili čerstvou krev a tu správnou dobu pro jejich odvysílání. Koneckonců existují i tací, kteří televizi vůbec nemají a ani jim nechybí.
Nehodlám se tvářit jako intelektuál, který volá po inteligentnější zábavě, než reality show je. Když se mi televizní nabídka pořadů nelíbí, klidně naši magickou bedýnku vypnu. K tomu slouží naprosto obyčejný knoflík na dálkovém ovládání.
Nechci ani soudit morální a jinou úroveň samotných soutěžících, kteří spolu měsíce přežívají v uzavřeném prostoru a jsou na ně ze strany televizního realizačního týmu kladeny až přehnané nároky a požadavky ve formě takzvaných úkolů. Často je mi soutěžících líto, nelehké úkoly a celková izolovanost se odrážejí především na jejich psychice. Všichni vstupovali do neznámého projektu s odhodláním a s přesvědčením, že prožijí jakési báječné prázdniny, na jejichž konci si jeden z nich odnese domů dary v hodnotě jedenácti miliónů. Na začátku pobytu ve "vile" všichni tančili - a dnes se hádají a pláčou.
Všichni vstoupili dobrovolně do izolace s přáním "zviditelnit se", jak uvedli, a to se jim skutečně povedlo. Toužili dobýt když už ne celý svět, tak aspoň naši malou zemičku uprostřed Evropy. Jiným způsobem by to nejspíš nedokázali, což si jasně uvědomili. Získat tak lepší výchozí pozici pro své zatím neurčité podnikání, případně se stát herci, moderátory nebo jen prachobyčejnými celebritami. Tohle mnohým stačí ke štěstí. Tak jako oni i spousta dalších touží po neobyčejném životě, popularitě, finanční nezávislosti, uznání. Jenže národem "vyvolení" zdaleka netušili, čím vším musí za své sny zaplatit. V první řadě především soukromím.
Reality show VyVolení nekompromisně spěje ke svému konci. Národ se baví a rozhoduje o osudech soutěžících. Ti to odnášejí hlubokými šrámy na psychice a na duši. Opouštějí je přátelé, s nimiž se za dobu pobytu ve "vile" sblížili. A to určitě moc bolí. Není co závidět.
Stojí za tohle všechno ty vyhrané milióny?

Několik poznámek bych přece jen měla. Tento typ pořadu bych určitě odsunula na desátou hodinu večer. V tomto čase by již nikomu nemuselo vadit "nevhodné" chování soutěžících a nebylo by nutné "vypípávat" sprostá slova z rozhovorů zúčastněných, za něž musela televize Prima zaplatit dosti vysokou pokutu (rovněž i Nova za svou reality show "Velký bratr"), neboť ne vždy se pípnutí strefilo "do černého". Nutně tedy musela přijít vlna stížností od diváků, jejichž děti v hlavním vysílacím čase VyVolené sledují. Přepnutí na jiný kanál nic neřeší, setkají se s další podobnou reality show. A jinde běží seriály, které možná vzrušují starší generace, a pak taky zajímavé dokumenty, o něž zrovna všichni také nestojí, poněvadž jim nic neříkají, bohužel.
Až donedávna jsem si nebyla jistá, zda se dají označit za reality show oba již zmíněné pořady (ale i jiné podobné), jimiž nás poslední dobou televizní stanice "obšťastňují". Přišla jsem na to, že nedají. Jedinou poctivou spontánní nevykonstruovanou reality show, jež se připojila na internet a televizní obrazovky k ostatním, je pohled do života goril v Trójské ZOO. Kolik miliónů dostane malá gorilka Moja, až diváci rozluští její pohlaví?
Gorily v pavilonu pražské ZOO se díky zvířecí reality show s názvem ODHALENÍ a s výhrou dvanácti melounů dočkaly větší proslulosti, než jejich "lidští konkurenti", kteří zavřeni ve vilách soutěží o miliony korun. České gorily jsou známé snad na všech kontinentech, v Dominikánské republice, v Indii, na Novém Zélandu, v Brazílii, v Japonsku.
Život goril v pražské ZOO tak mohou detailně sledovat nejenom ti, kteří umějí česky, pořad pronikl nejen do zpravodajství agentury Reuters a AFP, ale i do vysílání americké televizní sítě NBC News, do Yahoo News či BBC.
A co odpovědět na otázku, jestli projekt nějak negativně nezasahuje do života těchto lidoopů, kteří jsou v pavilonu pod dohledem šestnácti kamer čtyřiadvacet hodin denně?
Těmto našim blízkým příbuzným sláva rozhodně do hlavy nestoupne!!!!

VYVOLENÍ II. (listopad 2005)
Ještě mi v hlavě nedozněly myšlenky a dostatečně nevyšuměly formulace vět předešlého článku, když jsme s manželem navštívili rodinnou oslavu.
Veliká kuchyň jihočeské vesnice bez nejmenších problémů pojala oslavence i gratulanty s veškerými dary a teplem sálajícím z kachlových kamen návštěvníky po několik hodin hýčkala, jídlem krmila a pitím napájela, což s náramnou radostí a ke spokojenosti hostů i hostitelů činila.
Po vydatném obědě, někde mezi nazdobenými chlebíčky a bramborovým salátem s domácí sekanou přišla řeč na VyVolené.
"Zakázat by to měli!" durdila se babička. "Jsou strašně sprostí!" přisadila si.
Přikývla jsem, leč rebelie ukrytá v mém nitru se přihlásila o slovo.
"Oni zas tak sprostí nejsou," usmála jsem se, "takhle se mezi sebou některý lidi prostě baví a nepřipadá jim to nijak divný. A všichni tam uvnitř sprostě nemluví."
"Když mně to strašně vadí, a taky mi vadí nahota," vzdychla babička. "Proč pouští v televizi reklamu na minerálku a já se mám koukat na nějaký dva naháče, jak plavou ve vodě?"
"Aspoň si tu minerálku líp zapamatuješ a příště si ji koupíš!" uchechtl se švagr Jarda a všichni se shovívavě usmáli.
"Tuhle jsme měli doma s klukem spor, skoro až brečel," pokračoval Jarda, "přišel ze školy celej nadšenej a že prej byli se třídou někde v nějakým nákupním centru a tam byli ty vypadlý vyvolený a tak mi hned ukazoval, jak se mu podepsali do sešitu. No já mu vynadal!" Rozchechtal se.
"To já jsem mu spíš vynadala, ty ani tak ne," řekla tiše Maruška, matka. "Já jsem mu pak vysvětlovala, že to nejsou lidi, ze kterých si má brát příklad a vzor, že ani nic neumějí, že jsou jen takovej obyčejnej póvl." Pak vzdychla: "Když on se ale na ně chce dívat, protože ve škole se mu prej smějou, když se nedívá a neví o čem je pak řeč."
Všichni útrpně přikývli, vědomi si té "hnusné špíny", jež se snaží z televizních obrazovek protlačit do jejich obýváků.
"Ale Marcela se na to dívá i s dětma," prohodil do ticha můj milovaný manžel.
Všichni si mě udiveně přeměřili. Konečně mohla nastat debata.
"Já se na to s dětmi dívám, mě to nikterak nepohoršuje a děti mám naštěstí už natolik veliké, že jsou schopné si o tom udělat svůj vlastní obrázek. Když se budete snažit ochránit své dítě od všeho takzvaně zlého, to jako že mu zakážete televizi a další podle vás ošklivé věci, oddělíte ho natolik od životní reality, že nebude schopné zapadnout mezi své vrstevníky, nebude vědět, o čem je řeč a bude prostě pořád mimo. Zkrátka z něj bude permanentní Mimoň. A za to vám určitě děkovat jednou nebude. Když do něj vložíte ten správný základ už na začátku, nemusíte se obávat, že se z něj stane debil," mimochodem jsem prohodila a vybavila se mi fotografie v dá se říct seriózních novinách, na níž pornoherečka a nyní už i konečně celebrita Ester Ládová uděluje rozzářeným dítkám autogramy a ona dítka k ní dychtivě vztahují ruce a jistojistě každé druhé z nich se touží stát další Ester Ládovou.
"Ale měli by to snad vysílat až po desáté večer, ne?" zapochybovala švagrová Helena.
"V tom s tebou naprosto souhlasím," přikývla jsem.
"Já jen vidím ty jejich upoutávky během dne, a je mi z toho špatně," navázala dál Helena a další se k ní přidali.
"Vždyť tam po sobě všichni jen lezou!" zakončila fistulí "problém" babička.
Uchichtla jsem se: "Díváte se někdo tady vůbec na to? Anebo sledujete jen ty upoutávky během dne?"
Všichni se oklepali, jako by ze sebe sklepali pytel blech.
"Jak tedy můžete hodnotit nějaký pořad, když ho vlastně vůbec nesledujete?" zeptala jsem se a nikdo mi neodpověděl. "Věřte mi, že ti soutěžící nejsou zrůdy, které dychtí když už ne nás dospělé, tak aspoň naše děti oblouznit a lapit do nečistých spárů showbyznysu coby zavilé pozorovatele. A upoutávky jsou takhle sestříhány proto, aby nalákaly další diváky, oni tam skutečně po sobě pořád nelezou." Uvědomila jsem si, že se s dětmi na noční show vlastně ani nedíváme a tudíž o to "nejpodstatnější" přicházíme. O "čuňačinky" vysílané po desáté večer.
"Tak proč to vůbec vysílají?" zeptala se naštvaně babička.
"Dokud naše společnost bude konzumní a v první řadě půjde hlavně o peníze, budou se takové pořady dál vysílat," řekla jsem s úsměvem, což mi někteří i odkývali, a uvědomila si, že jim vlastně vadí už jen pouhá představa takového pořadu, stejně jako mně moje představa nekonečných, dějem většinou přiblblých seriálů, či všech nejnemožnějších bombastických estrád, které právě někteří z nich sledují a mě vůbec neoslovují.
"Takže když už jsme všichni TI KONZUMENTI, tak to rychle musíme jít konzumovat," prohodil se smíchem švagr Míra, odložil talíř s dojedenou sekanou a s chutí se zakousl do makového koláče.

Zpropadené stáří (říjen 2005)

19. dubna 2012 v 22:21 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

Tak já vám tedy něco řeknu! Veškeré řečičky, bludy a nesmysly o umění stárnout si rozhodně strčte někam za klobouk! Jestli někdo z vás umí s noblesou stárnout, tak určitě není úplně normální. Kdo tvrdí, že mu stárnout nevadí, neboť je to pro všechny přirozený a spravedlivý životní proces, je blázen a měl by se nechat vyšetřit!
Určitě nejsem jediná, kdo se lekne svého odrazu v zrcadle, když se nedej bože zcela náhodou a nepřipraveně do něj koukne. Ani radši nebudu rozvíjet úvahy o pohledu do zrcadla ihned po ránu. Jsem si téměř jistá, že existují jedinci, či spíš bych řekla že "jedinkyně", které pokaždé už pouhá představa svého obrazu vyděsí, a ani se nemusí vidět. Útěchou pro některé je, že se v zrcadle vůbec nepoznají a svůj odraz vnímají jako dost nehezký zarámovaný obraz, jejž na zeď kdosi pověsil z nějakého velmi podivného důvodu. Ale tyto jsou už dávno na psychiatrii hospitalizované.
Nebudu brečet nad rozlitým mlíkem. Je mi čtyřicet a fous a do zrcadla se dívám jen v nejkrajnějším případě. Při pohledu na dvacetileté krásky si trpce uvědomuji, jak jsem kdysi, a to je hodně dávno - milion let?, vnímala ženy mého nynějšího věku… spíš chci říct, že jsem je vůbec ani v nejmenším nevnímala, protože byly staré, příšerně oblečené, věčně moralizující, zatrpklé, ošklivé a hlavně naprosto zbytečné. Své si odžily a tenkrát podle mě už nikoho nezajímaly.
Ani už neuvažuji o žádné plastické operaci, i když jsem si svého času myslela, že bych snad i nějaké drobné kosmetické úpravy podstoupila. Ale nakonec jsem to neudělala a nikdy to ani neudělám. Už je mi to putna, šumák, free, smířila jsem se, dozrála, a peníze za takovéto nesmyslné zákroky využiji jinak. Jsem, jaká jsem, a budu taková pořád, až sem jsem zaplaťpánbůh dospěla a jsem tomu moc ráda.
No a že se i některým zralým mužům líbí "dvacítky"? Je to jen a jen jejich problém (a blbost). Možná časem skončí na psychiatrii taky, až neunesou fakt, že jim jejich lepá, svůdná manželka zahnula s mladším.
Co mě ale doopravdy trápí, je pro leckoho obyčejná banalita. Pro mě ale hodně důležitá věc. Pořád chci v rámci svých možností vypadat dobře. Nemá to nic společného se zástupci mužského pohlaví a ani ženského, je to čistě estetický problém. Mimochodem - všimli jste si, kolik řádek jsem popsala, aniž bych se dobrala k samotnému jádru pudla?
Takže:
Nevím, jak mám spát. Jak si mám lehnout. Na břicho? Nebo na záda? Anebo snad raději na bok? A na pravý či na levý? Pochopte, ve svých jednačtyřiceti letech musím volit citlivě, nemůžu si dovolit spát spontánně. Ne, neděste se, vážně nejsem blázen, jsem jen o dvacet let starší, než by bylo k tomu nejbanálnějšímu a nejprachsprostějšímu spaní potřeba. Nechápete? Pochopíte.
Kdysi jsem se velmi dobře vyspala kdykoli, kdekoli, jakkoliv a na čemkoliv. Sem by se hodilo dopsat i - s kýmkoliv - ale to by mě nejspíš odvedlo od jádra pudla.
Samozřejmě jsem zkoušela spát na zádech, což je poměrně příjemná uvolňující poloha, ale brzy jsem toho zanechala, neboť mě coby kojence maminka ukládala zásadně pokaždé na záda, čímž způsobila estetickou újmu mé lebce, která se tímto stala na mém týlu doslova placatou a do dalšího života naprosto nepoužitelnou. Maminka můj miminkovský hendikep ještě prohloubila tím, že se snažila vše horlivě napravit a počala mě ukládat na bok tak, že mi pod šišatou hlavičku vsunovala několik knížek, ale potom to vzdala, protože jsem stejně vždycky celkem spokojeně skončila na své olysalé plošince. Nakonec pakl knížek způsobil, že ona plošina se přemístila za mé pravé ucho. Smířila se s tím. Časem zasáhla matka Příroda a hlavu mi jakž takž srovnala. Jelikož ale nedokázala zázraky, část chybějící hlavy jsem si navykla začesávat vlasy. Uznejte tedy, že nemůžu jen tak večer ulehnout na záda a ráno po probuzení očekávat, že moje vlasy nebudou přeleželé a zplihlé a že moje hlava nebude placatá.
Navykla jsem si tudíž spát na boku. Na jednom i na druhém. Jenomže to takhle šlo jen do určité doby. Vyvstal totiž problém, který mi dřív vůbec nevadil. Jednoduše přišel s věkem. S hrůzou jsem postupně zjišťovala, že má lehce uvadající pleť skutečně a nekompromisně vadne čím dál víc a nejspíš to půjde stále k horšímu a já se počala ráno budit s přeskládanými tvářemi, otlaky, fleky a rýhami, což v zrcadle evokovalo obraz staré indiánské babičky. Hned jsem toho nechala.
Moje kamarádka kdysi spala na obličeji, taky měla pro své počínání dobrý důvod. Chtěla, aby její větší nos, tak ho tenkrát vnímala, i když já byla zcela opačného názoru, se změnil v kouzelný dívčí maličký pršáček. Nevím, nakolik si tímto pomohla či si uškodila, ale její vcelku normální nos se změnil v obrovský pršák. Já to ani nezkoušela, dřív než bych usnula, bych se asi spíš zadusila. Možná právě proto, že moje kamarádka nemohla pořádně dýchat, se z jejích nosních dírek časem staly nozdry.
Tak nevím. Mám pocit, že jsem zkusila všechny možné i nemožné varianty, každou noc zkouším něco nového a na nic převratného nemohu přijít. Možná, díky mé dlouhé ofině, bych mohla zkusit spát na čele…

Proč má vařit muž ? (září 2005)

17. dubna 2012 v 22:52 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Že jsme se vypravili na chatu uprostřed týdne, bylo dáno tím, že tento rok VÁCLAV vyšel na středu a že již šestým rokem se jméno českého patrona v našich zemích připomínalo a oslavovalo jako státní svátek a čeští občané tudíž dostali v zaměstnání volno a vesměs se chystali odjet na své chaty a chalupy za posledním vymodleným sluníčkem letošního končícího babího léta. I my k nim patřili, i my si nadělili volno a ne jenom na jeden den, ale dokonce hned na tři, neboť jsme si, zaplaťpánbůh, zatím sami sobě zaměstnavateli. Nebudu řešit, na jak ještě dlouho, to patří do jiné kapitoly.
Pokaždé v autě mlčky sleduji krajinu, nebylo to jinak ani tentokrát, zatímco se manžel soustředí na řízení a děti na zadních sedadlech si prostřednictvím zaražených sluchátek hluboko do uší hrnou z přehrávačů do mozku jejich oblíbenou muziku, kterou vyznávají. Pes na mém klíně bezstarostně podřimuje a vždy vládne absolutní pohoda a klídek.
Manžel po chvíli, snad aby neusnul, pustil rádio, tak jako vždycky. Zaposlouchala jsem se, tak jako vždycky.
"Takže, Jirko, ty dvě vstupenky jsou tvoje," pravil potěšeně moderátor rozhlasové stanice, když mu Jiří zodpověděl správně otázku, jež padla chvíli předtím, než jsme rádio pustili.
"A ještě mi, Jirko, řekni, jak vnímáš nedostatek žen v politice nebo v manažerských pozicích?" pokračoval moderátor.
Zpozorněla jsem. V poslední době jsem začala nabývat sílícího pocitu, že se čím dál víc mluví a píše o problematice rovnoprávnosti či spíše nerovnoprávnosti žen a mužů a že je třeba ještě pořád hodně co dohánět.
Na druhé straně telefonního rozhovoru se rozprostřelo ticho.
"Myslíš, že by se do naší politiky mělo zapojit více žen?" nedal se odradit moderátor.
"Já si nic nemyslím," odpověděl suverénně Jiří, "tyhle věci já neřeším, nezajímá mě to."
"Takže se dá říct, že patříš spíš k těm mužům, kteří radši vidí ženy v kuchyni u sporáku? Kteří je neradi vidí na vyšších postech?"
"Tak nějak, určitě, myslím, že ženská patří do kuchyně a jinam se cpát nemá."
BENG!!!! Tupá rána do hlavy.
Podívala jsem se na manžela. Uchichtl se, moc dobře znal mé postoje k problematice rovnosti pohlaví. Ihned z mého výrazu vyčetl, že dostat toho KRETÉNA do rukou, zlámu mu vaz.
Sotvaže jsem stačila tento stále ještě dost tradiční pohled dnešních mužů a dokonce i některých žen na ženy jako takové "rozdejchat", přijeli nás na chatu navštívit naši přátelé.
Ani nevím jak, ale rozhovor se po několika hodinách zcela náhle a bez jakéhokoli mého přičinění stočil na ženy a feminismus.
"Já ty feministky nemůžu ani cejtit!" odfrkla si Táňa.
"Jsou to …píp… blbý!" přidal se s úlevou manžel.
"Já bych ty …píp… věšela!" dštila oheň a síru Táňa.
Všichni vypadali, že souhlasí.
"A ta Sommerová je ze všech nejhorší!" zhodnotila Táňa. "Tyhle feministky chlapy nesnášejí a samy pak vychovají …píp..., co jsou naprosto k nepoužití a co se sami o sebe nedovedou ani postarat! Píp, píp, píp!"
Píchla do vosího hnízda. Nahrnula se mi krev do hlavy. Ne nadarmo jsem Beran.
"Já mám TY FEMINISTKY ráda!" zahulákala jsem.
Ztichli všichni, včetně mě samotné. V duchu jsem se smála. Tohle nikdo nečekal.
"A co máš, prosím tě, na nich tak ráda?" zaujala bojovou pozici Táňa. Pochopitelně vítěznou. "Co vlastně ty …píp… chtějí?"
"Chtějí pouze rovnoprávnost," řekla jsem s klidem.
Stále všichni mlčeli, jen Táňa vybuchla: "To jako aby byl chlap na mateřský s malými dětmi doma, jo?"
"O tomhle tom to jenom není, a i kdyby, tak co?" řekla jsem smířlivě.
Očima a výrazem ve tváři se dožadovala dalšího vysvětlení.
"Tobě nevadí, že o tobě jako o ženě rozhodují převážně muži?" zeptala jsem se.
"O mně tedy rozhodně nikdo nerozhoduje," zkonstatovala bojovně Táňa a říkala by naprostou pravdu, kdyby se problém dotýkal pouze její rodiny.
"A co v politice? Nevadí ti, že o tobě rozhodují převážně muži? Znáš poměr mužů a žen v Parlamentu?"
"A proč tedy nejdou ženský do politiky, když si myslí, že to chlapi dělají špatně?" nasadila protiútok Táňa.
"To není tak jednoduchý," vydechla jsem, "pro to, aby si to všichni uvědomili, bude naše společnost potřebovat ještě další vývoj."
"Ale Táňo, já ti řeknu," vložila se do rozhovoru Majda, "že je dost strašný, když v tom parlamentu převážně chlapi řeší tak choulostivou a hlavně ženskou otázku, jako jsou potraty…"
Nakonec jsme usoudily (chlapi se do debaty raději nezapojili a sledovali sportovní přenos v televizi), že proti potratům se postavili hlavně Lidovci, muži i ženy, což bylo tak přirozené, jako že jedna a jedna se rovná dvě. A pak jsme se i uklidnily.
"Kdyby v naší společnosti fungovalo všechno tak, jak by fungovat mělo, určitě by se u nás žádný feminismus ani neobjevil," řekla jsem a ostatní mlčeli.
No a mlčení znamená souhlas.

Teď se ale vrátím k původní otázce - Proč má vařit muž?
Vždyť je to tak prosté. Protože to prostě umí lépe. Když už jednou začne vařit muž, vaří proto, že ho to baví, jinak by to přece nedělal! Žena většinou vaří proto, že musí. Musí několikrát denně nasytit hladové krky celé rodiny. Nemůže být tedy ani divné, když tato každodenní činnost některé ženy v lepším případě nebaví a v horším dokonce ubíjí. Když vaří muž, pohrává si s jídlem a připravuje ho s láskou. Když vaří žena, volí většinou jednoduchá jídla, aby čas u sporáku co nejvíce ukrátila, vždyť před chvílí přiběhla ze zaměstnání, tak aby rychle všechny nasytila a pak se mohla věnovat další práci v domácnosti, se kterou jí ještě dnes málokterý muž pomůže. A věřte, že kdyby aspoň břemeno vaření převzal v rodině na sebe muž, každá žena by to přijala s nadšením (a nosila ho na rukou). Vždyť se říká, že láska prochází žaludkem, proč má tedy procházet jen tím mužským?
Avšak existují také ženy, které by muže ke sporáku ani nepustily a které dokonce vaří často, rozmanitě a dokonce s láskou. Takto hýčkaní muži mají doma skutečně drahocenné poklady a já před těmito ženami smekám.

Ungelt - rybí restaurace

15. dubna 2012 v 19:51 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Jsem soutěživý typ. Neřekla bych to do sebe ani já, natož moji nejbližší. Nezajímají mě však ledajaké soutěže. Musí být zajímavé a odlišné od nejrůznějších televizních a podobných soutěží. Nikdy mě nenapadlo se něčeho podobného účastnit, ale některé soutěže mě přece jen "dostaly". Např. soutěže na grafické návrhy pro určitou televizi na předěly pořadů, návrh maskota do hudební soutěže SOS (jistě pamatujete na "Sosáka") či návrh maskota pro Všesokolský slet. Později to byla soutěž o logo pražské Zoologické zahrady, bohužel soutěž byla nakonec zrušena. A naposledy to byla soutěž o sympaťáka psího výcvikového střediska, kterým se stal můj pes díky hlasům našich přátel, a výhrou jsme udělali radost útulkovým pejskům, pro něž jsme celou dobu "hráli" a vyhráli pytel granulí. Odměnou za předešlé soutěže mi byly CD Briana Scotta, které mi předal moderátor "Noci s Andělem" Pavel Anděl a návštěva natáčecího studia pro hudební pořad SOS, což ocenil tenkrát můj malý syn, protože byl z těch všech kamer, kabelů a světel úplně vedle, a lyže za pět tisíc korun českých jsem získala za maskota Sokolů.
Když jsem před dvanácti lety seděla doma za pracovním stolem, zaujala mě v rádiu soutěž, kterou vyhlásili moderátoři hudební stanice, kterou jsem při své práci pravidelně poslouchala, a zároveň i odměna, kterou slibovali. A jelikož já ráda jím a oni jako odměnu slibovali skvělou večeři v rybí restauraci Ungelt, neváhala jsem a zbystřila. Jednalo se o narozeninovou soutěž. A kdo prý vymyslí nejlepší básničku pro svého vyvoleného. Fajn, řekla jsem si, ta večeře bude naše! A sliny se mi začaly sbíhat. Do pěti minut jsem vyplodila básničku a zavolala do studia.
"Václave můj milý,
v tuto chvíli
chci ti popřát lásko moje
hodně štěstí a zdraví tvoje
ať každým dnem sílí."
Můj muž byl zrovna po operaci a moje přání padlo jako ušité. A taky vyhrálo. Myslím, že tenkrát i zaslzel, když to vysílání slyšel.
Po několika dnech jsme se vypravili do Ungeltu. Vzali jsme s sebou i naše dvě malé děti. Za patnáct stovek si musíme užít všichni - řekli jsme si.
V restauraci nás přivítala velmi vstřícná obsluha, jež nás okamžitě a téměř násilím zbavila zimních bund a uvedla nás s noblesou k jednomu z deseti stolků v osiřelé místnosti. Jen u jednoho se krčili dva milenci nad sklenkami červeného vína.
Z akvárií zabudovaných do zdí na nás civěly nejroztodivnější ryby a v těch větších jsme zahlédli i humry a další mořskou havěť. Děti byly u vytržení.
Hned se nám začal věnovat prkenný číšník a rozložil před nás na úhledně prostřený stůl čtyři jídelní lístky v kožených pouzdrech. Sotvaže se vzdálil, přistoupil jiný číšník a nabídl nám nápojový lístek, též vyvedený v kůži. Objednali jsme si. Děti coca-colu, my s manželem červené víno. Nato přiběhl třetí číšník a zapálil svíci na stole. Během chvilky se objevil druhý číšník s lahví červeného, zabaleného do textilního ubrousku a s bravurním švihem, až jsem se lekla, láhev před našimi zraky otevřel. Poté nalil trošku vína do manželovy sklenky, ten ochutnal, přikývl, číšník mu dolil a pak naplnil i moji sklenku. Mezitím první číšník nalil dětem do sklenic coca-colu a zbytek v lahvích postavil na stůl. Třetí číšník nám nabídl maličké večky v ošatce a bylinkovou pomazánku v mističce (dnes běžný počin) a pak stál opodál a sledoval, zda je vše v naprostém pořádku.
Začetli jsme se do jídelního lístku. Připadali jsme si jak na exkurzi v podmořském světě, když jsme pročítali nabídku jídel. A určitě jsme na personál restaurace zapůsobili jak rodinka z Horní Dolní, když jsme si sdělovali dojmy a představy o jednotlivých názvech jídel.
Dnes už vám ani nepovím, co jsme si všechno objednali, jen si pamatuji na polévku z chobotnice, jejíž poměrně velká bradavičnatá chapadla na nás vykukovala z hluboké porcelánové misky, jako by se chystala k útoku. I když si naše osmiletá dcera polévku sama objednala, nesebrala odvahu, aby ji snědla. Manžel se tedy obětoval a daroval jí svůj grilovaný steak. Náš jedenáctiletý syn byl se svými "známými" smaženými kalamáry nadmíru spokojen a já poprvé ochutnala japonské sushi.
Po dobu večeře se nás číšníci chodili ptát, jestli je vše v pořádku a zda ještě něco nepotřebujeme, až nás to natolik znervóznilo, že jsme si neustále dávali pozor, jak sedíme, jak jíme, jak pijeme a jaký z připravených příborů používáme.
Nakonec jsme zaplatili částku dvakrát vyšší, než činila výhra, ale nám to vůbec nevadilo, neboť jsme byli náramně spokojeni. Při odchodu nás personál opět navlékl do zimních bund, což našeho syna příšerně rozezlilo, jelikož se prý umí oblékat sám a vůbec - ať si ho už přestanou konečně tolik všímat, a když jsme rybí restauraci opouštěli, řekl:
"Mám nějaký hlad, zastavíme se ještě v KFC?"