Březen 2012

Bouračka

14. března 2012 v 23:36 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo
"Maminko, to auto není nafukovací," utrousil už po x-té můj milovaný muž, když jsme pravidelně v pátek s dětmi a jorkem Danem odjížděli na chatu a jemu se i protentokrát podařilo naše auto nacpat bagážemi, div že neprasklo.
"Ale vešli jsme se," odpověděla jsem s úsměvem, tak jako vždy.
Každý víkend to bylo stejné. Tentokrát to ale bylo jiné…
Manžel očima přejel hromadu tašek a klidně pravil: "A to je všechno?"
Zaskočil mě, čekala jsem, jak zas budu nemožná, když nedokážu zabalit s sebou jen to nejnutnější. Jeho ta ohromná hromada zavazadel nechala v klidu! S podivným úsměvem odnosil tašky do auta před domem.
"Tak jdeme, ať jsme na chatě co nejdřív," spokojeně zavelel.
Sešli jsme před barák, ale naše temně zelená Xantia nikde! Manžel se tvářil tajemně a mně konečně došlo, že už zase na nás ušil nějakou kulišárnu.
Náš jedenáctiletý syn si všiml neznámého auta.
"Tati, tady stojí krásný auto, to je Berlingo, že jo! Takový jsi chtěl, viď! I taková barva by se ti líbila!" rozplýval se Vašek nad naleštěným modrým autem. Manžel mlčel a jen se usmíval.
Chvilkové ticho rozčísla naše osmiletá dcera Mirka.
"Jé! A mají tam vzadu naskládaný úplně stejný tašky, jako máme my!" A s úsměvem hleděla do okna obrovského zavazadlového prostoru našeho nového auta.
Když jsme opouštěli Prahu, ubezpečila jsem manžela, že všechno, co má být vypnuté, je, a nemusí si tedy dělat žádné starosti. Hned mě to připomnělo historku z doby, kdy jsme ještě děti neměli. To už jsme taky byli za Prahou a já se manžela zeptala, jestli všechno vypnul.
"No jistě," pravil podrážděně, neboť nesnáší, když po něm cokoli kontroluji.
"Úplně všechno?" pokračovala jsem.
"Úplně!" odsekl.
"Elektřinu taky?" špitla jsem po chvíli.
"Taky," vyštěkl.
Pak prudce přibrzdil, auto otočil a beze slova jsme uháněli zpět k domovu. Ten mrazák by skutečně celý týden naší dovolené udržet zmrazené potraviny nevydržel.

Předchůdcem našeho dnes již otlučeného stařečka Berlinga tedy byla elegantní temně zelená Xantia. Zachránila život nám a o ten svůj téměř přišla.
V době, kdy jsme si ji silnou a nablýskanou pořídili, nebylo běžné pořizovat dětem autosedačky. Dřív se jezdilo s dětmi stojícími vzadu, zaklíněnými mezi předními sedadly. Dnes mě z toho běhá mráz po zádech. Ale byla jiná doba, jezdilo méně aut, převážně českých, východoněmeckých a ruských a ne tolik "nadupaných". Naše tehdejší vykotlané silnice by ani vyšší rychlost nedovolily.
V roce 1995 bylo synovi let šest a dceři tři. Náš rzí prokvetlý Ford Sierra jsme tehdy vyměnili za pohodlný rodinný vůz Citroën Xantia. Po vzoru našich přátel jsme dokoupili autosedačky, protože doba žádala změny a na trhu se s nimi roztrhnul pytel.
Brzy na to jsme jeli navštívit rodinu do Teplic. Děti v sedačkách podřimovaly a obě svíraly v klínech své oblíbené plyšáky, Vašek medvídka, Mirka želvu. Míjela nás monotónní krajina a těšili jsme se na cíl. Otáčela jsem se na děti a spokojeně "předla jako kočka". Vjeli jsme do dlouhých Lovosic…
Moje příjemné "kočičí vrnění" přetnulo silné brzdění a kvílení a smrad a manželovo zaúpění. Než jsem se stačila od dětí otočit zpátky dopředu, abych zjistila nějakou příčinu, moje krční páteř prudce sebou trhla, zakvílela, zapraskala a bočním pohledem jsem zaznamenala červené auto letící přímo na nás. Ani jsem nestačila spočítat vteřiny a auto do nás naletělo v plné rychlosti. A pak bylo několik vteřin absolutní ticho…
"Pryč!" zakřičel manžel a snažil se poněkolikáté vykopnout vzpříčené přední dveře. Držela jsem se za bolavý krk a hmatala si na klíční kost, přes níž mě bolestivě a nekompromisně držel bezpečnostní pás. Cítila jsem benzín a smrt a bzučelo mně v hlavě. Křik dětí přicházel velmi pozvolna…
"Pryč!" zopakovala jsem jak ve snách a po vzoru manžela kopla do dveří, které se ihned rozletěly. Zatímco manžel bojoval na své straně ještě chvíli se vzpříčenými dveřmi, já vystartovala z auta, odepnula děti ze sedaček a vytáhla je ven. Ve stejné době vyběhl z auta i manžel. Utekli jsme co nejdál.
"Mamí, můj medvídek…," rozplakal se syn a já viděla, jak se jeho plyšák válí v kapalině u auta. Jestli to byla brzdová kapalina, či úplně jiná nebo dokonce benzín, jsem vůbec neřešila a pro plyšáka ihned vystartovala. Želva byla v bezpečí náruče plačící Mirky.
Z červeného kouřícího sešrotovaného auta se vysoukal mladík, chodil chvíli dokola, jako by se potřeboval vzpamatovat. Uviděla jsem autobus u krajnice, z něj vycházeli lidé a zrovna tak i z aut ostatních, která jsme zablokovali.
"Nestalo se vám nic?" ptali se lidé, když viděli děti plakat.
"Asi nic," řekla jsem a snažila se narovnat svůj bolestivý krk.
"Autobus nabral toho kluka v tom červeném sporťáku, když odbočoval vlevo a stál uprostřed silnice a čekal, až projedete. Autobusák to napálil přímo do něj a hodil vám ho cesty! Řidič prý zrovna s někým mluvil a tak nedával pozor na cestu."
Došla jsem ke klukovi a jeho červenému sporťáku. Pořád byl mimo. Jediná část jeho přepychového vozítka, která zbyla celá, byla ta, ve které seděl. Místo spolujezdce, předek i zadek byl totálně zdemolovaný. Uvnitř trosky jsem zahlédla řidičovu sedačku zlomenou vejpůl.
Pro mladíka přijela sanitka, pro nás odtahovka.
Dodnes jsem vděčná našim přátelům, kteří mně vnukli, že sedačky do auta jsou nezbytností, bez nich by tady přinejmenším moje děti už být nemusely. A nechci ani pomyslet, kdyby se tato bouračka stala v době, kdy jsme vlastnili prorezlý Ford Sierra… to by už rodina Zajíčků nejspíš neexistovala…

Škoda na autě 400 000,-Kč.
Škoda na mé osobě: modřina na pravé klíční kosti velikosti dlaně a měkký krční límec na čtrnáct dní.
Děti, manžel a plyšáci vyvázli bez zranění.
Zaplaťpánbůh.


Karnevalové silvestry

11. března 2012 v 22:13 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Před patnácti lety jsme si nedovedli představit, že bychom měli jet na dovolenou bez přátel. V létě i v zimě jsme běžně zamlouvali chatu pro několik rodin najednou. Všichni jsme tenkrát měli malé děti a psy, ale děti postupně vyrostly a "dovolenkářská parta" se časem rozpadla. Bylo to úžasné několikaleté období, kdy nás tmelily podobné starosti, radosti, průšvihy, představy a sny.
Letní dovolené probíhaly v duchu Olympijských her, kdy jsme pro naše ratolesti vymysleli sportovní kategorie a nakonec celodenní soutěž korunovali diplomy, stupni vítězů a bohatými výhrami, a jak vás jistě napadlo - i na poslední místa zbyly hodnotné ceny. Když se tedy počasí kabonilo a nedovolilo dětem koupání a další letní aktivity, přišla na řadu Letní olympiáda, ta se dala hrát i v dešti. Děti byly ze soutěží velmi nadšené, měnily mezi sebou vyhrané ceny a těšily se na příští dovolenou.
Zimní dovolené byly pro nás dospělé o dost jednodušší v tom, že sníh většinou na kopci byl, buď přírodní anebo umělý, takže jsme nemuseli vymýšlet další iniciativy, jimiž bychom skoro dvacet dětí usměrnili a natolik unavili, že by večer do pelíšků zalezly samy rády a dobrovolně.
Hřebem zimních prázdnin se stával Silvestr, a to jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Dovolenou jsme tak zakončovali silvestrovským karnevalem, na který jsme se všichni těšili.

V zimě 1998 jsme s manželem poprvé obvolali naše přátele, ať přivezou na zimní prázdniny kostýmy nejen dětem, ale i sobě.
Manžel se na premiéru silvestrovské noci v kostýmech svědomitě připravoval. Vždycky byl "tahounem" společnosti a všichni si na jeho občasné exhibice už zvykli. Rozhodl se pro masku "fešné ženské". Před Silvestrem, krom toho, že byl taky v práci, jezdil po Praze a sháněl v "sekáčích" dámské šaty a k nim různé doplňky. Já v tu dobu již prožívala několikátý den s našimi dětmi a jorkem Danem, partou přátel, jejich dětmi a psy na Monínci. O silvestrovské noci jsme v kostýmech křepčili za šíleného rachotu šmoulovské muziky, až se chata otřásala.
Manžel pak situaci okolo nákupů svého kostýmu popsal. Šel si koupit šaty do sekáče. Jedny velmi pěkné visely ve výloze. Požádal prodavačku, ať mu je vyndá, že si je zkusí. Ta se vyděsila, ale manžel jí vše vysvětlil. Nakonec ho i prodavačka pochválila, když je na sebe navlékl, že si lépe vybrat nemohl.
Ještě doma si je znovu navlékl, ale něco se mu pořád nezdálo. Pak na to přišel - chyběla mu prsa! Okamžitě prohrabal můj prádelník, vytáhl podprsenku a s pomocí jehly, nitě a silné gumy ji upravil. Pak do pevných košíčků vložil tlusté fusekle. Natáčel se před zrcadlem a hodnotil výsledek své práce. Zhrozil se! Mezitím se venku setmělo a on automaticky rozsvítil. Samozřejmě nezatáhl žaluzie. Oblilo ho horko, když si představil, že ho někdo z protějšího baráku sleduje.
Na Monínci se stal králem silvestrovské noci, a ti, kdo neměli kostým, litovali.

O Silvestru 1999 už měli masky všichni, děti i dospělí. A všichni si dali na jejich výběru záležet. Naše děti ovlivnění trilogií Star Wars se proměnily v královnu Amidalu a Dartha Maula, dále perlili dva policajti, jeden uměl číst a druhý psát, objevila se elegantní dáma s psíkem ze staré doby, sportovkyně v dresu, co nikdy nesportovala, slečna s otlučenými klučičími koleny, pionýrka s pionýrem, pár v róbě a ve fraku z "horních deseti tisíc", Starý a Nový rok a dívky v rozpuku - Jaro, Léto, Podzim a Zima. Dále silvestrovský paňáca a Ledová královna. Skupinu masek uzavíral Santa Claus, který byl natolik uchvácen policajtskou čepicí, že svou santovskou zahodil a tu policajtskou si pláčem vymohl.
Zbývali jsme my, já a manžel. Jenže práce na synově masce zabrala celou hodinu, obličej jsem mu líčila černou a červenou barvou, vlasy mu zakrývala koupací čepicí, tu jsem také přetírala barvami a navrch lepila růžky z papíru. Manžel už byl nervózní. Všichni čekali jen na nás a on potřeboval nalíčit.
Proklínala jsem se, že musím pokaždé vymyslet tak složité věci, samozřejmě že byla ke koupi hotová maska Dartha Maula, vždyť Česko zachvátila Star Wars mánie, jenže nabízená maska v obchodech se sladce usmívala, což se našemu desetiletému synovi samozřejmě nelíbilo, protože chtěl vypadat krutě a zle, stejně jako herec ve filmu. A tak jsem mu malovala masku přímo na obličej. Když pak přišel mezi ostatní masky, sklidil ohromný aplaus, díky němuž se rozpačitě a sladce usmíval a vůbec se netvářil krutě a zle, jak měl původně v plánu, což dcera okamžitě okomentovala slovy: " Směješ se úplně stejně blbě jako ta maska, cos ji nechtěl koupit!"
Když jsme se konečně objevili s manželem my, vstoupili jsme do společenské místnosti za zvuků Mozartovy Malé noční hudby v dobových kostýmech jako hrabě a hraběnka, s Danečkem v náruči, jehož momentálně škrtila na krku velká zlatá mašle.
"Fůj, pryč s feudálama!" křičeli pionýři a přítomní policajti zklidňovali vyhrocenou situaci. Jeden diktoval, druhý psal. Madam s načesaným boloňáčkem v náruči se nás zastávala zřejmě proto, že i v ní kolovala modrá krev. Čtyřletý Santa Claus s velikou policajtskou čepicí na hlavě spolu se stejně malou Sněhovou královnou se zdržovali v blízkosti svých rodičů a zkoumali, zda se pod hrůzostrašnou maskou Dartha Maula skutečně skrývá náš Vašek. I když byli již poněkolikáté ujištěni, že je to skutečně on, drželi si odstup.
Záhy se rozparáděná pionýrka vyhoupla na stůl plný jídla a za zvuku kytary pionýra a halasného zpěvu všech tančila mezi skleničkami s vínem a talíři s chlebíčky "Slavíky z Madridu".
"Ó žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít! Ve stínu pod fíky poslouchat slavíky…" vřeštěli jsme všichni a děti z toho měly druhé Vánoce. A to bylo teprve půl deváté večer.
O půlnoci jsme si ťukli šampaňským a všichni se vyvalili před chatu shlédnout každoroční ohňostroj. Ještě předtím jsme Dana zavřeli do pokoje, aby kvílení rachejtlí a dunivé petardy raději přečkal pod postelí nebo ve skříni. Boloňák Toníček putoval do pokoje taky. A velšteriérka Dáša naopak vyběhla s páníčky před chatu, aby si ten rachot užila.
Temné nebe nad Moníncem se rozzářilo a rozdunělo pyrotechnikou a nám jektaly zuby zimou, protože jsme vyběhli ven jen v kostýmech, a mně jektaly zuby i strachem, protože ty rachejtle pouštěl kdo chtěl, jak chtěl a kde chtěl a okolo se pohybovali děti a psi.
Když už jsem myslela, že je to za námi a že jsme zaplaťpánbůh i letos vyvázli bez zranění, zasáhla mě žhavá štěpinka do výstřihu mého barokního kostýmu. Zařvala jsem bolestí, ale nikdo mě neslyšel. "Jaúúú!" ozvalo se hned vedle a k zemi se skácel hrabě, jenž si bleskově sáhl pod oko. Dostal TO taky.
Vrátili jsme se do chaty, zkontrolovala jsem děti a pak se běžela podívat na Dana v pokoji. Našla jsem ho ve skříni rozklepaného, v hromadě našeho oblečení. Od té doby se Dan bál pyrotechniky a Toník se uklidnil až po několika dnech doma v Praze.
K ránu jsme posbírali po chatě spící děti a konečně je uložili. Mirka usnula v kostýmu a nalíčení, Vašek se sice osprchoval, ale ráno měl černou barvu v uších a nosních dírkách.
Na tento silvestr děti vzpomínají jako na "nejlepší silvestr všech dob". Já s manželem taky. Letopočet se třemi nulami na konci jsme vskutku přivítali jaksepatří.