Kosice

5. prosince 2011 v 21:47 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Ráno jsem navlékla Dana do kabátku a vydali jsme se na procházku do parku. Mráz už sice trochu polevil, ale rtuť teploměru stále sahala hluboko pod bod mrazu. Ještě jsme ani nedošli do parku, když jsem zahlédla sedět na chodníku v poprašku sněhu schouleného ptáka. Čekala jsem, že uletí, až ho budeme míjet, ale hnědočerný opeřenec se nehýbal. Dan ho obešel velikým obloukem a já se zastavila před ním. Trochu jsem do něj strčila, ale nijak zvlášť nezareagoval, jen se ještě víc schoulil do klubíčka. Tak, a co teď? Nastalo dilema - nechat ptáka svému osudu, nebo se o něj postarat? Dana moje zastavení zmátlo, nechápal, proč nejdeme dál. Vehementně se domáhal svojí pravidelné ranní procházky do parku.
Vzala jsem ptáka do dlaní a pečlivě ho prohlédla. Zraněný viditelně nebyl. Chvíli jsem ho hřála v rukavicích a pak ho znovu položila na chodník. Odhopsal kousek dál. Protože Dan byl již značně netrpělivý, ptáka jsme tam nechali a šli dál. Když jsme se vraceli, pořád seděl na stejném místě. Bylo mi jasné, že svým příštím konáním si způsobím další starosti, ale ptáka jsem jemně zvedla ze země a odnesla ho domů. Na dno staré přepravky jsem rozložila hadry a opeřence do nich uložila. Pak jsem před něj položila misku s vodou a vyloupaná slunečnicová semínka spolu s lojovou koulí, co jsem koupila hned vedle v obchodě se zvířátky.
Pták sledoval moje počínání celkem bez zájmu, zato Dan vzrušeně pobíhal kolem něj a opatrně k vetřelci přičichával. Párkrát ho oblízl. A při tom všem mě bombardoval tázavými pohledy. Naprosto nic nechápal.
Zavolala jsem na veterinární stanici, kde mi sdělili, že mohu ptáka kdykoli přinést. Domluvili jsme se na odpoledne, až přijde dcera ze školy. Celý den se pták ze své pozice nehnul a Dan v podstatě také ne, protože ptáka důležitě hlídal. Jakmile se pták trochu zavrtěl, Dan vyskočil z lehu na všechny čtyři a rychle ho celého očichal.
Odpoledne přišla dcera ze školy a byla ráda, že jsem počkala s tak důležitým úkolem - odnést ptáčka k lékaři - na ni. Sáhla jsem pro opeřence do přepravky a on konečně zareagoval. Vyskočil z ní a snažil se uletět, ale nedokázal to. Mával křídly, až z něj peříčka lítaly, a my ho nakonec za vydatné pomoci Dana honili po celé kuchyni. Zanechával za sebou kromě peří i trus a jeho zobák byl nadmíru ostrý. Když jsme ho po dlouhé době chytili, zabalila jsem ho do hadru a vyrazili jsme k veterináři.
Pták se celou dobu snažil vymanit z mého sevření, cesta tramvají s ním byla nekonečná, ještě i v čekárně veterinární kliniky jsem ho udržela, ale jakmile jsme vstoupili do ordinace, konečně se osvobodil. A tak jsme v ordinaci za ptákem poskakovali všichni - já, dcera, lékař a sestra. Nakonec na něj veterinář hodil ručník a uprchlíka lapil.
"Co je to vlastně za ptáka?" zeptala jsem se.
"Je to kosice," řekla sestra, "nahoře má sice zobák černý, ale uvnitř je žlutý."
Za pár dní jsem na veterinární stanici zavolala, abych se zeptala, jak kosice dopadla. Že prý po ošetření ji vypustili za Prahou do přírody.
Dan doma ještě dlouho poté capkal s čumáčkem přitisknutým k zemi a funěl a nasával zbylé pachy, které v naší kuchyni kosice zanechala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama