Prosinec 2011

Skočili jsme do toho rovnýma nohama

15. prosince 2011 v 21:56 | MARCINE |  Z našich Deníčků
Ano, je to tak, skočili jsme do toho rovnýma nohama. Jeden den nás ani ve snu nenapadlo, že bychom si pořídili dalšího pejska, a za dva dny jsme ho měli doma.

Dlouho jsem sledovala mezi našimi hafíkovskými kamarády (Hafici.cz) profily biewerů Rafael/KATRIN a Lex/MAJKA. Když se objevil profil Rafaelka, nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že to není plyšový pejsek. Takového jorkšíra jsem ještě nikdy neviděla. Pravidelně jsem ho sledovala a pak se objevil profil Lexíka. Ten mě naprosto dostal, hlavně díky jeho pěkným fotografiím. Časem mi napsala KATRIN, že její známá má čerstvě narozená štěňátka biewerů a poslala mi odkaz na její stránky. Částka za ně byla pro mě v té době hodně vysoká a ani jsem neměla dosud vyjasněné, zda pejska vůbec chci. Napsala i MAJKA, že Lexíkův taťka Homer vyhrál na nedávné klubové výstavě biewerů.

Dcera pro zajímavost zadala v počítači inzerci biewerů a vyskočilo hned několik inzerátů. Na jedné fotografii byl pejsek hodně podobný Lexíkovi. Hned druhý den jsme se jeli na pejska podívat. Celý Lexík. Ale byl to Lui. Zeptala jsem se na jeho rodiče. Otec Homer, matka Zara. Narozen 17.2.2010. Lexíkův bráška. Jako malé štěňátko měl Lui putovat až do Litvy, byla na něj složená záloha, ale nakonec z toho sešlo a chovná stanice ho prodávala hodně pod cenou. Koupili ho chovatelé jorků a novofunlanďáků a chtěli začít i s chovem biewerů. Jenže pak pořídili dalšího pejska a Luie po měsíci a půl prodávali (vyrůstal z něj bernardýnek, nevhodný pro chov). Cena za něj tak byla podstatně nižší, než jsme původně očekávali. Kdybychom se pro něj nerozhodli hned, hodinu po nás měl přijet další zájemce, museli jsme jednat rychle.
Věděla jsem, že napořád bez pejska nebudu, ale že to přijde tak najednou...

Dan je pořád mým nejdražším pejskem a spřízněnou dušičkou, kdybych mu mohla věnovat pár let navíc z těch mých, nerozmýšlím se. Poslední jeho roky byly o nemocích, nejdřív srdíčko a pak se přidaly ledviny. Poslední rok mu selhaly čtyřikrát, věděli jsme, že tu nebude věčně, scházel nám před očima. O to víc jsme se k sobě semknuli a stali se na sobě závislými. Dan dlouho s nemocí bojoval, a já s ním, ale donekonečna to nešlo.

Čas mezi odchodem Dana a příchodem Luie jsem prožívala "jako tělo bez duše", žila jsem jen ze dne na den a pořád vzpomínala hlavně na ten Danův hrozný konec. Na nohy mě postavili až kamarádi Hafíci, jejich profily žijících i obláčkových pejsků, poznala jsem, že nejsem sama, kdo je z odchodu svého kamaráda nešťastný.

Díky za vše, kamarádi. MARCINE
(13. červen 2010)


Můj bráška Lui

14. prosince 2011 v 22:39 | MARCINE |  Z našich Deníčků

Moji milí kamarádi Hafíci,

tak vám štěknu, že si ta moje panička konečně pořídila kamaráda. Jmenuje se Lui. Odešel jsem po vleklé nemoci na obláčky a ona byla moc smutná, že tomu nedokázala zabránit, i když se ze všech sil snažila. Nevěděl jsem, jak ji zase udělat veselou, tak jako bývala se mnou. Pak jsem na to přišel.
Štěkal jsem na ni z obláčku, ať se skamarádí s Hafíky a nabídne jim moji knížku, kterou o mně napsala a ilustrovala ještě za mého života. Mezi pejsky (a kočičkami) jsme objevili spoustu kamarádů, a jsme tomu moc rádi, bez nich by se moje panička snad utrápila. Během doby, kdy jsme se s mým profilem DAN vyskytovali na Hafíkách, odešli někteří z vás za Duhový most, což moji paničku velmi roztesknilo, ale my pejsci máme čas k žití na zemi mnohem kratší než naši páníci, a jestli ho prožijeme v láskyplném domově společně s nimi, odcházíme smířeni a šťastní.

Nedávno přišla do Dárkovky se svojí maminkou malá holčička, zatahala moji paničku za rukáv, oči sklopené, a zatímco její maminka nakupovala, ona natáhla drobnou ručku a podala mojí paničce složený papír. Panička se udiveně zeptala, jestli je to opravdu pro ni. Dívenka přikývla. Panička lístek rozložila a uviděla namalované flekaté zvířátko.
"To je pejsek?" zeptala se panička.
Dívka přitakala.
"A drží kostičku?"
Kývla.
"A tys mi ho dala?"
Opět beze slova kývla.
Panička holčičce poděkovala a obrázek si schovala.
Zatím zdaleka netušila, že ten flekatý pejsek skutečně existuje a čeká jen na to, až se jeho současní páníci rozhodnou k jeho prodeji a až moje panička objeví ten inzerát a pojede si pro něj.

Jak vidíte, mám hodně nebeské práce s řízením všeho okolo mé rodiny na zemi, aby nakonec všechno dopadlo tak, jak si přeji. Pa. Váš kamarád DAN
(8. červen 2010)


Naše rodina a fobie

13. prosince 2011 v 0:08 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Vždycky jsem se snažila o to, aby se moje malé děti nebály přírody a živočichů v ní. Nejlepší podmínky pro pozorování jsme měli na naší chatě. Každý rok na jaře jsme chatu vysmýčili od pavouků a hmyzu a zabydleli se. Chytali jsme nejrůznější živočichy jen tak do ruky a studovali je. Ještěrky, žáby, slepýše, hmyz. Vydrželo nám to celé léto.
Když byl syn ještě hodně malý, chytil ještěrku za ocásek a ten mu zůstal v ruce. Šokovalo ho to. Vysvětlila jsem mu, že je to naprosto normální a že ještěrce ocásek zase doroste. Odešel tedy s mladší sestrou vykopat ocásku hrobeček.
Jindy ho Mirka upozornila, že mu na prsou visí velká chlupatá housenka. Vašek dostal hysterický záchvat. Jen co jsem mu housenku z trička setřásla, uklidnil se, ale rozbrečel se, přičemž mi vysvětloval, že pláče proto, protože ta ohavná housenka se na tom jeho tričku proti němu zvedla a koukala se mu přímo do očí! No považte!
Jindy jsme honili myšku v garáži s uříznutou pet lahví, abychom ji do ní nahnali a prohlídli si ji zblízka. Manžel jen kroutil hlavou a snažil se obvykle proti takovýmto praktikám protestovat, ale ne z důvodu ochrany přírody či týrání zvířat, ale jednoduše proto, že se myší bojí. I když je to neuvěřitelné, myšku jsme nakonec lapili. Prohlédli jsme si zblízka její korálkové oči, ochmýřený čumáček a dlouhý ocásek a zase ji z lahve vypustili. To už byl ale manžel v chatě a klepal si na čelo. On totiž myši a ještěrky nemusel nikdy.
Přes to všechno jsem nedokázala děti přinutit ke studiu živočichů, jichž je na naší chatě bezpočet, a to pavouků. Já sama jsem zdědila pavoukovskou fobii po své matce, ale částečně jsem se s ní vyrovnala - pokud pavouk nesedí v ložnici na stropě přímo nad mojí hlavou, nevyšiluji. Kdysi jsme s mým manželem k jeho veliké nelibosti místo intimních radovánek prohledávali celou ložnici a převraceli nejen matrace, ale i celé postele vzhůru nohama! Pavouka jsme nenašli a bylo po radovánkách. Přikryla jsem si i hlavu.
Syn dodnes odmítá jezdit na chatu, protože když už není zbytí a on tam musí, převrátí naruby celou ložnici a hledá a hledá a hledá… Modlím se, aby nenašel, protože by tam už nikdy nespal.
Před rokem strávil s kamarády týden v Maroku. Na pobřeží surfovali, ve vnitrozemí na hřbetech velbloudů a s beduínskými šátky omotanými kolem hlavy fotili a filmovali a nakonec byli nuceni strávit v poušti noc.
Nejenže se ochladilo, ale hmyz, zalezlý před úporným denním horkem v chladném písku, navečer ožil a vylezl na povrch. Tu noc syn téměř nespal. Neměli spacáky, jen beduínské šátky. A tak tam tu noc ležely vedle sebe přitisknuté tři mumie, s nohavicemi od kalhot pečlivě zastrčenými do ponožek a bot a s rozprostřenými šátky přes hlavy, ramena a ruce, dokonale utěsněnými ze všech stran. Myslím, že to kamarádům doporučil můj syn…

"Mamí!" ozval se Vašek ze svého pokoje, když po "dovolené" vybaloval. "Mně vylezl z batohu obrovskej pavouk!?"
"Cožééé?!" zděsila jsem se a uvažovala, kolik že jedovatých pavouků může žít v Maroku.
Syn vypadal, že si nevymýšlí. A že omdlí.
Oba jsme vlezli pod jeho pracovní stůl, kam měl údajně vetřelec zmizet (manžel si opět klepal na čelo). V levé ruce jsem držela baterku, v pravé bačkoru. Neptejte se proč. Byla jsem připravená tu jedovatou bestii sprovodit ze světa!
A pak to vylezlo, bylo to žluté a bylo to malé. A nejspíš to nebylo ani jedovaté. Ale jelikož to vylezlo v nesprávný čas a na nesprávném místě (a to rozrušení a ta bačkora v ruce) a navíc vědomí, že to mohlo přicestovat i se svojí obrovskou maminkou...
Omlouvám se tímto všem milovníkům osminohých členovců.

Omlouvám se i synovi, jelikož jsem si jeho příběh trochu upravila ;-)

Léto 2003

6. prosince 2011 v 22:17 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Jednoho červencového rána jsme se s Danem vypravili do parku na Folimanku. Ranní procházky měl Dan nejraději, už taky proto, že nastala ukrutná vedra a odpoledne a večer chodit ven na delší dobu nechtěl. Přispali jsme si a vyrazili později. V parku se už téměř žádný pes nevyskytoval. Pustila jsem Dana "na volno". Ťapkal přede mnou a byl náramně spokojený.
Náhle se zastavil a zavětřil. V dálce jsem viděla skupinu postav a podle kamery jsem ji identifikovala jako televizní štáb. Dan je upřeně pozoroval. Skupinka nás taky zahlédla. My koukali na ně, oni zase na nás. Pak mezi sebou začali gestikulovat. Daník se konečně pohnul z místa a velikým obloukem filmaře obcházel. Od skupiny se odlepila paní a nadešla nám. Vysvětlila, že přijeli natočit pořad o pejscích a že ten můj by se jim zrovna moc hodil. Bodejť by ne, když tam žádný jiný pes nebyl, že ano. Souhlasila jsem. Došli jsme společně k ostatním a já v jednom z nich poznala "zpívajícího právníka", doktora Ivo Jahelku. Došlo mi, že točí pořad "Neznalost neomlouvá".
Zeptali se mě, jestli Daník nekouše, a po mém ubezpečení, že ani náhodou, požádali mě, abych pejska vložila panu Jahelkovi do rukou. Ten ho uchopil tak neobratně, že jsem ihned usoudila, že žádného pejska nevlastní. Ale dost možná že si jen nechtěl zvalchovat a ušpinit světlé sako. Potom na ně namířili kameru a pan Jahelka se rozpovídal. Mluvil o volně puštěných psech na ulici.
"Jako třeba takový jorkšír -," řekl do kamery, "když vám vběhne do silnice pod auto -"
Celý jeho přednes jsem neslyšela, stáli dost daleko. Jen já na rozdíl od všech ostatních věděla, že se pózování před kamerou Danovi ani trochu nezamlouvá.
"Bude slavnej," špitla potutelně asistentka štábu.
"On už je zvyklej," utrousila jsem, "do hlavy mu to rozhodně nestoupne."
Pak jsem jí řekla o Danově divadelním angažmá. Smála se, a když filmování skončilo, řekla všem:
"On je na slávu zvyklý, už tři roky hraje v Divadle pod Palmovkou!"
Pak mi Dana vrátili a Dan spokojeně mrsknul ocáskem a odcupital po své venčící trase. Když jsme Folimanku opouštěli, televizní štáb stál u silnice a filmoval zbylé psí opozdilce. Někteří byli na vodítku, jiní ne. Dan byl samozřejmě uvázaný a na přechodu pro chodce se choval přímo předpisově.

Jaro 2003

6. prosince 2011 v 22:14 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Přišlo opravdové jaro. Slunečné a teplé. Danovo ranní venčení bylo mnohem příjemnější. Zimní bundu jsem vyměnila za jarní a Daník se definitivně zbavil svého zimního kabátku.
Ráno jsme s Danem vyběhli na pravidelnou procházku do nuselského parku Folimanka. V dálce jsme zahlédli statného vlčáka, jehož panička vždy venčila "na volno". Volně pobíhajícího psa jsem ale nezaregistrovala sama. Paní venčící jezevčíka, se pořád starostlivě za psem otáčela. Přišla až ke mně a pozdravily jsme se, což běžně dělali všichni pejskaři z okolí.
"Zase je tu ta s tím vlčákem," vzdychla paní, "ona ho snad nikdy nepoutá." Přikývla jsem. "Tenhle vždycky na každýho velkýho psa vyběhne a pak to špatně dopadne," zadívala se láskyplně na svého jezevčíka.
"No jo, ti malí to pak odnesou," zdvořile jsem doplnila a vzpomněla si na Danova pokousání.
"Už jednou mu šili ucho," pokračovala žena, "a pak musel nosit ten límec." A rukou naznačila chomout okolo krku. "Naštěstí se to ale stalo Bróďovi ve Slunečné," řekla a chvatně odcházela, neboť obrovský vlčák se blížil.
Dívala jsem se za nimi a rovnala si její slova v hlavě. Slyšela jsem dobře? Po chvilce vlčák zmizel a paní s jezevčíkem se vraceli zpátky.
Nedalo mně to.
"Promiňte, ale vy jste mluvila o panu Brodském?" zeptala jsem se a paní se usmála.
"Ano, o Bróďovi..., a tohle je jeho Hugánek," ukázala na hubeného jezevčíka. "Přežil svého pána," dodala smutně. "Nakonec to udělal," zašeptala a pak zvýšila hlas, "ale on už od ledna říkal, že se zastřelí, jen co k tomu sebere odvahu..., když onemocněl jeho přítel Horníček, byl na tom hodně špatně."
"Jo, je to hodně smutný, když nejbližší přátelé odcházejí," špitla jsem. "A tohle je tedy Hugo? Já jsem tady pana Brodského dřív potkávala, když ho venčil."
Vznešený král z Arabely - napadlo mě.
"Ano, Bróďa sem za mnou jezdil," přikývla.
"Ale vypadá úplně jak štěně," obrátila jsem se na jezevčíka.
"To jo, on tak vypadá, protože je hubenej, ale jemu už bude čtrnáct let! Navíc má nemocnou slinivku, takže má pořád dietu."
Pak jsme se rozloučily. Cestou z parku jsme s Danem míjeli domovní dveře, z nichž jeden z nejlepších českých herců Vlastimil Brodský vycházel, když chodil venčit svého jezevčíka Hugánka, a bylo mi tak nějak smutno.

Kosice

5. prosince 2011 v 21:47 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Ráno jsem navlékla Dana do kabátku a vydali jsme se na procházku do parku. Mráz už sice trochu polevil, ale rtuť teploměru stále sahala hluboko pod bod mrazu. Ještě jsme ani nedošli do parku, když jsem zahlédla sedět na chodníku v poprašku sněhu schouleného ptáka. Čekala jsem, že uletí, až ho budeme míjet, ale hnědočerný opeřenec se nehýbal. Dan ho obešel velikým obloukem a já se zastavila před ním. Trochu jsem do něj strčila, ale nijak zvlášť nezareagoval, jen se ještě víc schoulil do klubíčka. Tak, a co teď? Nastalo dilema - nechat ptáka svému osudu, nebo se o něj postarat? Dana moje zastavení zmátlo, nechápal, proč nejdeme dál. Vehementně se domáhal svojí pravidelné ranní procházky do parku.
Vzala jsem ptáka do dlaní a pečlivě ho prohlédla. Zraněný viditelně nebyl. Chvíli jsem ho hřála v rukavicích a pak ho znovu položila na chodník. Odhopsal kousek dál. Protože Dan byl již značně netrpělivý, ptáka jsme tam nechali a šli dál. Když jsme se vraceli, pořád seděl na stejném místě. Bylo mi jasné, že svým příštím konáním si způsobím další starosti, ale ptáka jsem jemně zvedla ze země a odnesla ho domů. Na dno staré přepravky jsem rozložila hadry a opeřence do nich uložila. Pak jsem před něj položila misku s vodou a vyloupaná slunečnicová semínka spolu s lojovou koulí, co jsem koupila hned vedle v obchodě se zvířátky.
Pták sledoval moje počínání celkem bez zájmu, zato Dan vzrušeně pobíhal kolem něj a opatrně k vetřelci přičichával. Párkrát ho oblízl. A při tom všem mě bombardoval tázavými pohledy. Naprosto nic nechápal.
Zavolala jsem na veterinární stanici, kde mi sdělili, že mohu ptáka kdykoli přinést. Domluvili jsme se na odpoledne, až přijde dcera ze školy. Celý den se pták ze své pozice nehnul a Dan v podstatě také ne, protože ptáka důležitě hlídal. Jakmile se pták trochu zavrtěl, Dan vyskočil z lehu na všechny čtyři a rychle ho celého očichal.
Odpoledne přišla dcera ze školy a byla ráda, že jsem počkala s tak důležitým úkolem - odnést ptáčka k lékaři - na ni. Sáhla jsem pro opeřence do přepravky a on konečně zareagoval. Vyskočil z ní a snažil se uletět, ale nedokázal to. Mával křídly, až z něj peříčka lítaly, a my ho nakonec za vydatné pomoci Dana honili po celé kuchyni. Zanechával za sebou kromě peří i trus a jeho zobák byl nadmíru ostrý. Když jsme ho po dlouhé době chytili, zabalila jsem ho do hadru a vyrazili jsme k veterináři.
Pták se celou dobu snažil vymanit z mého sevření, cesta tramvají s ním byla nekonečná, ještě i v čekárně veterinární kliniky jsem ho udržela, ale jakmile jsme vstoupili do ordinace, konečně se osvobodil. A tak jsme v ordinaci za ptákem poskakovali všichni - já, dcera, lékař a sestra. Nakonec na něj veterinář hodil ručník a uprchlíka lapil.
"Co je to vlastně za ptáka?" zeptala jsem se.
"Je to kosice," řekla sestra, "nahoře má sice zobák černý, ale uvnitř je žlutý."
Za pár dní jsem na veterinární stanici zavolala, abych se zeptala, jak kosice dopadla. Že prý po ošetření ji vypustili za Prahou do přírody.
Dan doma ještě dlouho poté capkal s čumáčkem přitisknutým k zemi a funěl a nasával zbylé pachy, které v naší kuchyni kosice zanechala.

Velšteriérka Dáša

5. prosince 2011 v 21:43 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

"Teriéři mají posunutou hranici bolesti," opakoval často Boris, majitel velšteriérky Dáši, když nás seznamoval s jejími ozlomvaz krkolomnými kousky. Na povel přeskakovala křesla, židle, stolky a vždycky se hlavou nebo nohou o něco břinkla tak, až nám všem zatrnulo. Usoudila jsem v duchu, že náš jorkšír Dan nejspíš nebude teriér.
Boris nám vyprávěl, jak Dáša dokáže vylézt pro balónek na strom až tři metry vysoko. A jak dolů spadne jako zralá hruška. Ale hlavně - jak ji to baví.
"Jednou mi utekla na zamrzlej rybník," pokračoval Boris, "a daleko od břehu se probořila. Vůbec se nemohla dostat zpátky na břeh. Vzal jsem kameny a všechno, co mi přišlo do ruky, a házel jejím směrem, abych led mezi ní a břehem prolomil. A pak jsem přivázal provaz na klacek a ten házel po Dáše tak dlouho, až ho chytila do tlamy a já ji tou prolámanou cestičkou v ledu dotáhl až ke mně."
Zhrozili jsme se:
"A kolikrát dostala tím klackem do hlavy?"
Boris se jen usmál:
"Vždyť vám říkám, že teriéři mají hranici bolesti posunutou." Pak pokračoval: "Jednou Dášu hlídali Michal se Zuzanou (jeho přátelé) a ona jim skočila do řeky. Proud ji hnal dál a ona se nemohla dostat ke břehu. Oba běželi podél řeky a volali ji zpátky, až se dostali pod most. Na něm byla spousta turistů a všichni situaci sledovali. Jedna žena hystericky volala, ať toho psa, proboha, zachrání. Tak se Michal svlíknul do slipů a opatrně slézal kamenitý břeh do řeky. A pak si řekl, že si nechce odřít nohy, a do vody raději skočil. Odřel si břicho. Ale Dášu zachránil."
Řehtali jsme se všichni a mě napadlo, jestli náhodou Michal nemá hranici bolesti taky posunutou.

Kokřice Benynka

5. prosince 2011 v 21:39 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Na začátku letních prázdnin 2002 vběhla hlavním vchodem do "naší" samoobsluhy fena zlatého kokršpaněla. V té době jsme Dárkovou prodejnu ještě neprovozovali, tenkrát nás docela obstojně uživil obchod s potravinami.
Protože má manžel odnepaměti respekt ze psů, poslal skladníka, ať ji vyvede ven. Sotva tak skladník učinil, s dalším zákazníkem byla fena zase uvnitř. Opět ji odvedl. Tato situace se zopakovala několikrát. Nakonec kokřice vběhla do zázemí samoobsluhy, kam ji nejspíš zavedly lákavé pachy uzenin a dalších lahůdek.
Když manžel zjistil, že to rozhodně není žádná krvelačná šelma dychtící po jeho krvi (fobie ze psů), zželelo se mu jí a vyvedl ji na zadní rampu, kam jí osobně přinesl tác plný šunky z úseku lahůdek. Fena všechno schramstla a manžel vzápětí pochopil, že má problém - kokřice se od něj nechtěla hnout. Upírala k němu své vděčné, řasami orámované oči. Nechal ji tam a ona tam na něj trpělivě čekala celou hodinu, než se přišel podívat, jestli už je pryč.
Jakmile ho znovu spatřila, měla nepopsatelnou radost. Kmitala celým svým zadečkem, nejen ocáskem. Manžel tak nadšený nebyl, jednoho pejska jsme doma už měli. Pak vymačkal čísla na mobilním telefonu.
"Nazdar, Leoši, vy jste s Majdou chtěli nějakýho psa, ne?" Hladil fenu za ušima a ta hltala každé jeho slovo. Manžel převyprávěl příteli příběh toho dne. "Přijedeme se na ni podívat," souhlasil Leoš.
Závěr byl takový, že si naši kamarádi fenku odvezli domů. Zbavili ji klíšťat, odblešili a nahlásili vytetované číslo v jejích slabinách. Nikdo se ale o ni nepřihlásil, a tak jim zůstala. Dali jí jméno Benynka, podle BENE, což je název naší letité rodinné firmy.
Naši kamarádi se trochu vyděsili, jestli si ji náhodou nevzali domů i s nenarozenými štěňátky. Veterinář je ale ujistil, že v očekávání rozhodně není, i když její vypouklé břicho tomu nasvědčovalo. Byl to jen pozůstatek vydatného krmení v zázemí manželovy samoobsluhy.
Benynka zůstala v rodině následujících osm let a naši kamarádi si uvědomili, že pes není jenom obyčejné zvíře, ale že je to hlavně obrovský přítel ;-)

Dan nemá rád přestavby

2. prosince 2011 v 22:27 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

30.dubna 2002 jsme s manželem rozebrali v ložnici manželskou postel, která každé dopoledne sloužila jako pelech Danovi, abychom ji v následujícím volném dnu odvezli na chatu. Dan to samozřejmě okamžitě zjistil, neboť jsme mu přímo před nosem likvidovali jeho životní jistoty. Když přiběhl do ložnice a JEHO velké postelové letiště bylo fuč, fakt nevěděl, čí je.
Během dne na to pozapomněl, ale když se mu podařilo ukořistit synovu smrdutou ponožku, čapnul ji do tlamičky a tak jak byl zvyklý, uháněl s ní do ložnice, aby se schoval za tu velikou postel, která tam vždycky stála, ale najednou tam už nebyla.
Popadala jsem se smíchy za břicho, když jsem viděla, jak Dan s ukradenou ponožkou v hubě běží okolo již neexistující postele! Byl tak překvapený, že ponožku z tlamy upustil a překvapeně civěl do míst, kde měl ještě včera jistou schovávačku.
Během dne jsem ho ještě několikrát viděla unaveného odkráčet do ložnice spát, ale za chvilku byl zpátky a nechápavě na mě čučel. Pak mrzutě odkráčel do obýváku, kde vzal zavděk svým malým polstrovaným pelíškem, do nějž si lehal jen v nejkrajnějším případě.
Další dny jsme s přestavbou v bytě pokračovali! Sedačku v obýváku jsme přesunuli k jiné stěně, což se Danovi ale vůbec nelíbilo, protože za sedačkou bylo jeho útočiště, do něhož si každou chvilku byl schopen odnosit naprosto všechno - žínky, kapesníky, ponožky, trička, tepláky. K tomu všemu i papírky od bonbonů a od žvýkaček (nedivte se, vyrůstal s malými dětmi!).
Pochopil, že je po všem, za sedačku se už nevtěsnal. A to ještě zdaleka netušil, že časem i tato sedačka přijde pryč, že nám brzy přivezou novou, že budeme malovat a všechny pokoje zbrusu přestavovat!
Hodně dlouho s námi nemluvil...

Na návštěvě

2. prosince 2011 v 22:22 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Chystali jsme se navštívit rodinu mého otce. Zvali nás sice na celý víkend, ale radši jsme se domluvili jen na neděli. Dostali odrostlé štěně dalmatina od rodiny, v níž se vyskytla alergie na psí chlupy. Děti by rády jely k dědovi a tetě na delší dobu, ale na otestování vztahů mezi Danem a novým pejskem postačilo zatím jen jedno odpoledne.
Dan i děti byli nevýslovně rádi, když jsme tam přijeli. Po vřelém uvítání Dan hnal rovnou do bytu, ale v hale se najednou zastavil a zavětřil. Potom vystřelil jako šíp. Než jsme se stačili vyzout a svléknout bundy, ozval se z útrob bytu dvojhlasný štěkot. A pak jsme to uviděli. Dan se zabořeným čumákem do škvíry pod kuchyňskými dveřmi rozčileně funěl a frkal, ježil se a výhrůžně štěkal. Za dveřmi se dělo to samé.
"To je Áronek, Daníčku," usmála se tátova žena.
Dan naprosto nic nechápal. Byl rozezlený a rozpálený do ruda nad tím, že "u něj doma", v jeho teritoriu je psí vetřelec. Vždyť nedávno tady byl pánem ON, když jsme mu odjeli na dovolenou, a ON tenhle barák dokázal setsakramentsky ohlídat! Do odjezdu domů to nepochopil. Celou dobu nevraživě sledoval kuchyňské dveře a občas vystřelil ke škvíře pod nimi Áronkovi vynadat. Ten si to nenechal líbit a my vlastního slova neslyšeli.
A tak jsme neděli trávili v obývací hale a dalmatin v kuchyni. Mirka se v kuchyni s Áronkem brzy spřátelila a on byl rád, že tam s ním aspoň někdo je. Když po čase vyšla ven a já viděla její černé kalhoty obalené bílými kratičkými štětinkami, dostala jsem alergii na psí chlupy taky. Naštěstí jorkšírci nelínají!

Dan a hospoda

2. prosince 2011 v 22:14 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Dan byl zvyklý zcela běžně s námi navštěvovat hospůdky, restaurace a pohostinství, když jsme byli na dovolené. Seděl mezi námi na lavici a nikdo o něm ani nevěděl. Byl tak hodný, až se stalo, že jsme ho tam jednou málem zapomněli. Ale to by se stejně nikdy stát nemohlo, protože by se ozval. A to si pište, že dost hlasitě.
Tomu, že náš Dan chodil s námi na obědy a večeře, se nikdo ze známých nedivil. A nedivila se ani obsluha v restauracích, vždyť už před deseti lety nebylo ojedinělé mít pejska s sebou. Někde dokonce nabídli pejskovi misku s vodou.
V létě 2001, to byly Danovi čtyři roky, jsme prožívali s dětmi prázdniny na chatě u Orlické přehrady. Na oběd jsme zajeli do blízkého Milešova. Vstoupili jsme do restaurace s Danem v náruči a proti nám vyběhla obsluhující paní. Máchala rukama a pištěla:
"Toho psa si uvažte venku!"
Otočila jsem se překvapeně a žádného psa jsem neviděla, jen mého zaraženého muže a vykulené děti. Až pak mi to došlo. Že má na mysli našeho pidipsa. Paní lamentovala cosi o hygienicích a posílala nás SE PSEM na dvůr. Beze slova jsme se obrátili a odešli.
Na oběd jsme se zastavili ve vedlejší vesnici v hospodě, kde u nohou obědvajících páníčků spočívali dva psi, desetkrát větší než Dan. Pochutnali jsme si na výtečném obědě a pan vrchní nás ujistil, že kdykoliv můžeme s pejskem zase přijít.

Tajemná návštěva

2. prosince 2011 v 22:04 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Mirka přiběhla ze školy domů v doprovodu své spolužačky Evičky, která s sebou přinesla bedýnku s tajemným obsahem. Dan je radostně přivítal a přihopkal k bedničce v domnění, že mu holky přinesly něco na zub. Je zvyklý na babiččiny návštěvy, která po vřelém uvítání otevře tašku a něco dobrého z ní vyndá. Plexisklový objekt uprostřed předsíně nedůvěřivě očichal a čumáček mu zakmital všemi směry, z čehož byl úplně vedle, protože se s tímto pachem ještě nikdy nesetkal.
Evička zvedla víko a k Danovu i mému překvapení vytáhla z bedničky živého chlupatého plyšáka - morče. Holky si sedly v pokoji na postel a začaly si s morčetem hrát. Dan byl v tu ránu na posteli taky a ocásek mu vibroval jako vrtule. Opatrně a zvědavě zvířátko očichával a nervózně obíhal okolo děvčat. Mirka s Evičkou se chichotaly, jak to malé holky dokážou, a Dan se vztyčeným kmitajícím ocáskem se snažil dostat k morčeti co nejblíž. Jakmile zakviklo, byl z toho naprosto "jelen".
"Jé, morčátko udělalo loužičku," zašvitořila s láskou Evička.
"A tady taky," ukázala prstem na svoji postel překvapená Mirka. Nejistě se na mě podívala, co tomu jako řeknu.
Zaskočilo mě to. Dan nám běžně do postele nikdy nečural.
"To je normální, to dělá i u nás doma," ubezpečilo mě devítileté děvčátko.
Vzpamatovala jsem se.
"Ale teď se ti může, Mirko, stát, že Dan ty loužičky bude přečurávat, tak jako je zvyklý venku, aby všichni dobře věděli, že je tady jeho teritorium," snažila jsem se uvést situaci na správnou míru, "a loužička od Dana bude podstatně větší..."
A tak si Evička radši položila morčátko na klín a já odešla z pokoje s vroucím přáním, že když se morče náhodou znovu počurá, nebude to na postel.