Druhá dovolená s Danem

20. listopadu 2011 v 20:34 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Na jaře v roce 1998 jsme s přáteli poprvé navštívili rekreační objekt Monínec. Zvykli jsme si tam i další roky trávit jarní, letní a zimní prázdniny. Děti se tam nikdy nenudily a psi jakbysmet. Skoro denně jsme s dětmi navštěvovali huculskou farmu na nedalekém Cunkově, a psi s námi.
Jarní prázdniny byly vskutku zvláštní. Zatímco jsme se o zimních prázdninách slunili na Javorové Skále, nyní napadlo spousty sněhu a Dan se s ním poprvé seznamoval. V závějích nebyl ani vidět, vypadal jako velká sněhová koule. S radostí v závějích skákal a dováděl, a nechal toho, až když už byl celý zmrzlý a hopsal na zledovatělých bačkorkách. Pak se rozklepal zimou a kvíkal, abych ho těch namrzlých bačkorků a rampouchů, které mu visely z fousů a břicha, zbavila. Putoval tedy do vlažné sprchy, aby roztál.
Provozovatelé Moníneckého areálu vlastnili novofunlanďačku Montanu. Byla to už Montana číslo dvě, protože tu první někdo odvedl, když byla sotva odrostlé štěně. Vůbec bych se nedivila, kdyby se brzy ztratila i ta druhá, protože se ráda toulala. Ale lidé z okolí toulavou Montanu znali a běžně ji ve svých autech přiváželi zpátky. Nebo zatelefonovali, že je zatoulaná o dvě vesnice dál, a tak její majitel nastartoval teréňáka a jel pro ni. Často se stávalo, že Montana odešla s rekreanty na Cunkov a pak se vrátila buď s nimi, nebo s někým úplně jiným. Anebo se taky nevrátila. Pak její páníček opět nastartoval a vyrazil pro ni.
Někdy šlo s Montanou doslova o život, jako o těchto jarních prázdninách 1998, kdy na Monínci bylo sněhu jako na skutečných horách...

Vyrazili jsme s dětmi a psy na Cunkov a Montana se k nám připojila. Terén v hlubokém sněhu byl namáhavý. Zdolali jsme zalesněný, sněhem zapadaný kopec a z jeho vrcholu děti dojely na bobech až do cíle. Montana běžela podél bobů spolu s ostatními psy a výlet se jí viditelně líbil. Já jsem Dana nesla v tašce, aby ve sněhu hned nepromrznul.
Na koňské farmě děti zaběhly do stáje a po chvíli s nimi a místními brigádnicemi zmizely v okolní krajině. Dospělí se ohřívali u kamen na farmě a prohřívali své útroby čajem s rumem. Dan spočinul na mém klíně, ostatní psi zalehli ke dveřím. Vzpomínali jsme, jak jsme před rokem na koních jezdili i my. Už jsme měli dost dobrý důvod na koně nesednout.
Před rokem na Monínci mě hned druhý den skolila angína s vysokými horečkami, takže jsem skončila v posteli. Ostatní denně navštěvovali huculskou farmu. Litovala jsem, že nemůžu jít s nimi. První vyjížďka dospělých dopadla katastrofálně. Koně v lese se splašili, protože jim do cesty vběhl zajíc. Přátelé popadali z koňů jako hrušky. Jeden si naštípnul žebra, druhému kůň dupnul na nohu, jiný si přiskřípnul v sedle své mužství, další si vykloubila rameno a ta poslední si poranila páteř. Ještě že já měla těch svých 39,4°C teploty!
Po hodině "grogování" v teplé místnosti se vrátily brigádnice-vodičky s dětmi přimrzlými ke koňským hřbetům. Vyběhli jsme ven naše zkřehlé ratolesti s rampouchy u nosu sundat ze sedel. Hned jsme na baru objednali čaje (tentokrát bez rumu), aby naši drobečkové roztáli.
Zpátky na Monínec jsme se nevraceli společně, ale rozdělili jsme se na dvě skupiny. Patřily jsme do první, té rozumnější, protože obloha se hrozivě zatáhla. Druhá skupina s pubertálními děvčaty v klidu dopíjela svůj čaj. Když se konečně zvedly k odchodu, už jsme dávno uháněli "zkratkou" k Monínci. Nastal problém. Montana jít domů nechtěla. Nakonec si dala říct, až když první skupina dosahovala cíle. Pak se to spustilo. Chumelilo všemi směry a my měli problém najít cestu. Dana jsem pevně svírala v náruči a všichni jsme pospíchali. Okolí splynulo v bílý celek, děti kňouraly únavou a psi obalení sněhem bafali. Jásali jsme, když se před námi objevil monínecký areál. Danečka jsem vypustila z tašky, aby se naposledy vyčural, než skončí v posteli. Dan statečně čelil větrné chumelenici a měl radost z toho, že my máme radost, a skákal v závějích jako na pérkách.
Chumelenice nepolevovala. Napínali jsme zrak do lesa, z něhož jsme se před chvílí vynořili, a doufali, že druhá skupina malých a dospívajících děvčat v čele s naší kamarádkou se brzy z lesa taky vynoří. Čekali jsme marně. Nakonec otec jedné pohřešované dívky odjel autem a doufal, že by ztracence mohl objevit někde na silnici. Ostatní taťkové se vnořili zpátky do lesa. Nebylo vidět na krok, hustě sněžilo a smrákalo se. Děti s Danem jsme poslali do chaty a vysílený Dan okamžitě usnul. My jsme čekali dál.
Po dvaceti minutách se "záchranářské" auto vrátilo nazpět. Z něj vyskákaly všechny dívky, včetně přešťastné přítelkyně. Rozesmátý záchrance otevřel kufr auta a vyskočila z něj Montana. Vypadala taky šťastně. Chvíli na to vyvrávorali z lesa i ostatní. "To je potvora, ta Montana," spustila rozšafně Helča. "Nejdřív nás táhla lesem tou zkratkou a pak se pustila za srnkou. Utíkaly jsme za ní, aby se zase neztratila, a pak jsme zabloudily. Holky začaly pobrekávat a pak, ani nevím jak, jsme se ocitly na silnici. A tam jsme uviděly Pavlovo auto. Potom jsme Montanu všichni cpali do kufru..."
Večer jsme byli výletem natolik ubití, že nejen děti, ale i my a psi šli spát bez protestů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama