14. PROFESIONÁLOVÉ

10. listopadu 2011 v 21:28 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Velmi brzy jsme se s divadlem sblížili. Zrovna tak, jako měl Dan zafixováno kdy, kde a od koho může očekávat vstřícnost a nášup dobrůtek, tak i já se začala orientovat nejen za oponou a v zákulisí, ale i v dění na jevišti.
Už jsem měla vypozorováno, kdy, kde a kdo z herců a hereček bude na scéně, jaký text bude odříkávat a co hrát. Zapamatovala jsem si celé pasáže hry a dialogy (dodnes je umím skoro nazpaměť).
Divadelní provoz i hantýrka se pro mě staly naprostou samozřejmostí. Nikdo se o mě a o Dana nemusel starat jako na začátku, kdy jsem se držela zuby nehty Danových divadelních paniček, abych nepropásla nějaký výstup. V zákulisí jsem si našla místečka, kde jsem nikomu nepřekážela. Bravurně jsem dokázala všem uhnout, neboť jsem věděla, kdy se z jeviště do portálu přiřítí Vilma Cibulková, kudy má cestičku ze scény vyšlapanou pan Bedrna, nebo kde mám stát, když přiběhne Rosťa Čtvrtlík a fofrem sklapne veliký deštník. Už jsem se neděsila, když do portálu přibíhaly a zase odbíhaly kostymérky nebo rekvizitářka. Věděla jsem, že celý ten blázinec řídí za oponou od inspicientského pultíku Aleš Alinče za asistence nápovědky Jolany. Nezasvěceným by situace v jevištním portále mohla připadat jako nikým neřízený mumraj, ale každý znal své místo, funkci a roli.

Dva měsíce po premiéře, na konci Danovy první divadelní sezony, se stala hrozná věc, která Dana nadobro poznamenala. Podruhé ho pokousal velký pes. Veterinář nás už po prvním pokousání upozornil, že po silném stisku mohutnými psími čelistmi by Dan mohl mít pozdější následky, které mohou přerůst dokonce až v epilepsii.
Nevěděla jsem, zda tento úraz nebude znamenat konec jeho divadelního vystupování.
V nové divadelní sezoně se v divadle Výstřely na Broadwayi hrály i nadále. Pokračování Danovy herecké kariéry zahájila "oprašovačka", což je zkouška inscenace, která se už delší dobu nehrála. Dana jsem ze zkoušky omluvila s tím, že on "svoji" roli rozhodně nezapomněl. Vedl mě k tomu ale jiný důvod.
Dan po dvou měsících volna stráveného na poklidném venkově v Praze znervózněl a znejistěl. I ty nejběžnější zvuky ulice ho děsily. Bál se rachotících tramvají, aut, lidí, psů a vůbec všeho, co vydávalo nějaký zvuk.
A k mému smutku se i v jím tolik milovaném divadle klepal strachy a herce ani herečky nijak nevyhledával. Nikdo nemohl pochopit, proč se z energického a družného pejska najednou stal takový ustrašenec, a já jim to dopodrobna vysvětlit neuměla. Sama jsem netušila, co se v té psí chlupaté makovičce odehrává.
Dan se na jevišti třásl a pokníkával. Ve svém výstupu už neštěkal. Skončilo období, kdy se železnou pravidelností při každém představení štěkal a znovu a znovu svým překvapujícím štěkotem diváky v hledišti udivoval a přiváděl k smíchu a následnému bouřlivému potlesku. Byli jsme bezradní.
Za měsíc se Dan jakžtakž srovnal. Když se o něco později vypravila do divadla na naše Výstřely celá moje rodina, po dlouhé době na správném místě k radosti nás všech zase zaštěkal.
Psů se už ale nikdy bát nepřestal.

Za dva roky od premiéry se ozval člověk, který měl zájem Dana nafotit do časopisu, pro nějž připravoval článek o psech v Divadle pod Palmovkou. Dana si vyfotil a za pět týdnů vyšel v časopise článek i s fotkami herců a jejich psů. Nadšeně jsme stránky pročítali a prohlíželi si fotografie pana Bedrny a jeho fenky neurčité rasy Stelly, pana Skopečka a knírače Tigrida, ředitele divadla Petra Kracika a jeho zlatého retrívra Tána a jorkšíra Ronyho s majitelkou Kateřinou Palasovou. Nechyběl ani pejsek Alf pana Kalouse z divadelního klubu a pochopitelně naše "hvězda" - Dan.
"Á, Daníčkovi kolegové," utrousil pod vousy můj manžel. Jen nevím, zda myslel herce, anebo psy.
"Něco pro vás mám," spiklenecky na mě zamrkal pan Skopeček, když jsme se potom objevili v divadle.
"Já vím," usmála jsem se. "časopis, že jo?"
Přitakal a radost z něj jakoby vyprchala.
"Já myslel, že vás…"
"Potěším, že jo!" předběhla jsem ho.
"Jo, potěším," zopakoval sklesle pan Skopeček, pokrčil rameny a odkráčel.
"Hezky tam máme ty naše pejsánky vyfocený," pochvaloval si pan Bedrna.
Časopis se dostal k Hance Seidlové.
"Daníku, tady o nás píšou, že jsme spolu jedna tlapka," řekla a sehnula se k Danovi. Ihned jí vděčně olízl nos.
"Kdyby mě tak nějakej chlap miloval jako ty…," vzdychla a vzápětí se rozchechtala.

Hodně často jsem si během představení chodila popovídat s rekvizitářkou. Připadalo mi, že se z tohoto zaměstnání musí každý "normální" člověk zbláznit. Probíraly jsme spolu všechno možné, od receptů k internetu, od rodiny po osobní zájmy. Ona byla ráda, že si může s někým poklábosit o běžných denních radostech a starostech, a já koneckonců taky. Od nikoho jiného jsem se v divadle nedozvěděla, co vyvádí doma jeho zvířecí mazlíček, co se komu urodilo na zahrádce či jaké kdo má představy a přání. Pro ostatní jsem dlouho byla (a pro některé nadále zůstala) jen TA s TÍM psem.
To není stížnost, to je prostý, holý fakt. Zvykla jsem si být ta druhá: až po Danovi. Vždyť on byl ta opravdová hvězda, a já jen bodyguard.

"Nazdar, Daníčku, ty náš sladkej vometáku! Ty chlupatá příšerko!" slýchala jsem častokrát, když se s ním herci, herečky a ostatní v zákulisí vítali. Kdyby nebyl můj, skoro bych mu záviděla. Tolik pozornosti jako on jsem nikdy v životě od nikoho nezískala.
Často jsem slyšela, že by někteří lidé chtěli být raději psy. Ano. Já s tím naprosto souhlasím. Ale nechtěla bych být ledajaký pes. Chtěla bych být pes u nás doma - a v divadle. Klidně bych si to s Danem vyměnila, ale myslím, že on by o to - holomek - ze zištních důvodů nestál.

Ale nebyly to jen radosti a nadšení, co nás v divadle provázelo. Byla to kolikrát i nechuť vypravit se na večerní představení nebo na mimopražský zájezd, když třeba pršelo nebo byla zima a já toužila po klidu a horké vodě ve vaně.
"Dala ses na to, tak nefňukej. Máš, cos chtěla," připomínal mi s oblibou manžel v takových situacích.
Dcera nadále s nadšením dělala Danovi v divadle "garde", když si vymohla návštěvu představení, a synovi to bylo úplně jedno, protože už to jednou prý stejně viděl, tak "vo co de".
Přátelé se mě zpočátku na divadelní život ptali, ale časem se ptát přestali a po několika letech se divili, že tam ještě pořád docházíme. Nikdo nám nic nezáviděl a taky neměl co.
Občas se také přihodilo, že se představení zrušilo a místo něj se hrála jiná inscenace, například když si pan Bedrna zlomil nohu nebo když skoro celý divadelní soubor položila viróza.
I Daník občas ochuravěl. Jednou jsem s ním musela docházet k veterináři na injekce antibiotik. Byl slabý a mrzutý. Měl neustále zabalený krk do Priessnitzova zábalu a bříško měl omotané teplými obklady. Navíc blinkal, takže mu veterinář nasadil krutou dietu. Dan byl tak apatický, že si nechal všechno líbit. Zavolala jsem do divadla, že Dan hrát skutečně nemůže, takže herečky musely oprášit plyšového psa.

V létě 2002 devastující záplavy Divadlo pod Palmovkou velmi poničily. Stejně jako spousta dalších pražských divadel ani libeňská scéna neunikla stoleté vodě. Divadlo přestalo na čas fungovat a počalo se rekonstruovat. Divadelní soubor přišel o své domácí prostředí a zahájil popovodňové zájezdy mimo Prahu.
V Praze se postižených libeňských divadelníků ujala Nová scéna Národního divadla. Protože nebylo běžným zvykem, aby v divadle hrál i pes, stalo se, že nás zastavila u vchodu do budovy uvaděčka a vyděšeně spustila:
"Kam jdete s tím pejskem?"
Trvalo mi, než jsem jí vysvětlila, že Dan je také herec. Než jsme se dostali do šatny, zarazil nás zamračený pán a znovu jsem si vyslechla:
"Co vy tady s tím psem!
Časem jsem si na tyto reakce zvykla a předem je očekávala.

V polovině března 2003 bylo Divadlo pod Palmovkou zrekonstruované a znovu otevřené. Na stěnách foyer visely pasparty s fotografiemi zatopeného přízemí. Všude jsem cítila vtíravou vlhkost, ze zdí vycházela zima. Všechno bylo sice nové a moderní, ale cizí a neútulné. A najednou tak nějak nanicovaté.
Zrekonstruované prostory mi moc neseděly. Vše vonělo novotou a já postrádala tu bývalou atmosféru lehce omšelého zákulisí. Chyběly mi stesky věčně uhoněné rekvizitářky, která hned po záplavách z divadla odešla, scházela mi kostymérka a vyprávění o jejím jorkšírovi Beníkovi, postrádala jsem zvonivý smích Terezy Kostkové, nybyl tu ani pan Bedrna, jehož nedávné zranění si vyžádalo dlouhodobé léčení, odešel dramaturg Martin Velíšek, Linda Rybová se věnovala své prvorozené holčičce. Chyběl mi i rekonstruovaný divadelní klub a milý a stále usměvavý barman, pan Kalous. Ta stará atmosféra, kterou jsem tolik milovala, byla pryč. Voda ji odnesla…
Pět dlouhých let jsme s Danem navštěvovali Divadlo pod Palmovkou a se všemi v zákulisí se sžili. Zvykla jsem si na vzdechy pana Skopečka, že "tuhle pitominu" hrajeme již pátý rok, i na jeho občasné zaskuhrání: "Ježíši, mě to nebaví!" Cítila jsem decentní kolínskou galantního pana Bedrny a stále slyšela jeho prosbu, když zrovna nebyla po ruce kostymérka: "Madam, vím, že vám to nepřísluší, ale mohla byste mi, prosím, odepnout z krku ty řetízky?"
Se zájmem jsem sledovala herecké výstupy pana Přibila, Danova jevištního protivníka a přítele v zákulisí. Těšila mě přítomnost Rosti Čtvrtlíka, kterého Dan cíleně vyhledával. Přestože pan Čtvrtlík na jevišti ztělesňoval gangstera, v zákulisí to byl gentleman. Obdivovala jsem postavu Honzy Moravce, který se ze scény téměř nehnul, stejně jako náročnou práci Vilmy Cibulkové, jež byla za svou roli nominována na cenu Thálie 2000. Oblíbila jsem si roli hloupé mafiánské milenky v podání Mirky Pleštilové a později Lindy Rybové. Dojímala mě křehká krása Kláry Issové, živelnost Terezy Kostkové a rutina Jolany Běhounkové. Smála jsem se rolím Aleše Procházky, Aleše Alinčeho a Martina Velíška. Milovala jsem poťapanou postavu Danovy divadelní paničky,v níž se střídala Simona Vrbická s Hankou Seidlovou.
Ne vždy jsem se na večerní představení v Libni těšila. Dan byl okamžitě připravený kdykoli za "svými kolegy" (a hlavně "kolegyněmi") vyrazit: v zimě, v létě, za každého počasí.

Po pěti letech kupodivu vše zevšední. A mimopražské zájezdy pomalu začnou být vysloveně na obtíž. Je to stále stejné, nic zvláštního a nového nepřekvapí.
"Daník je už taky starej pardál, co?" podotkla při jednom z posledních představení Hanka Seidlová.
"V létě mu bude osm let."
Od premiéry Daník zestárl o pět let. A já taky. Ztloustli jsme a zešedivěli. Pořád se těšil do divadla víc než já. Nadále se blaženě tetelil v náruči svých oblíbených divadelních paniček a dál žebral o pizzu a o řízeček. S neobyčejnou radostí vegetoval na prknech, která prý pro lidi znamenají svět. Možná i pro psy…
Pak Dana postihl záchvat. Nemohl se nadechnout, začal se dusit a já už si myslela, že to nepřežije. Po důkladné prohlídce u veterináře rentgen hrudníku odhalil zvětšené srdce s nedoléhajícími chlopněmi a nezvykle posazenou dýchací trubicí. Zda se Dan s touto srdeční vadou už narodil nebo jestli ji postupně získal, nikdo neví a také se už nedozví. Každopádně dostal léky, které bude muset brát do konce života.
V divadle jsem obě Danovy "paničky" samozřejmě se situací seznámila, aby věděly, co dělat, kdyby Dana postihl záchvat přímo na scéně. Také jsme se domluvily, že ho budou držet dál od kukuřičných kuliček, které mu vždycky tak strašně chutnaly.
Zároveň jsem se dozvěděla, že Výstřely na Broadwayi se dočasně nebudou v divadle hrát. V Maďarsku prý nějaké dílo Woodyho Allena pro
jevištní ztvárnění natolik předělali, že Mistr zakázal uvádět své hry v celé Evropě.

Ve čtvrtek 9. června 2005, po pěti letech a třech měsících, se v Divadle pod Palmovkou uskutečnila slavnostní derniéra (tedy poslední představení) hry Woodyho Allena Výstřely na Broadwayi.

Od obou premiér (jimž předcházelo osm zkoušek a dvě generálky) Dan odehrál v Divadle pod Palmovkou devadesát čtyři reprízy, dvakrát si zahrál na Nové scéně Národního divadla, na mimopražských zájezdech hrál devatenáctkrát.
A pak naše divadelní hvězda sestoupila z výšin popularity a vrátila se mezi nás, obyčejné smrtelníky…

Devět let zpestřuje Daník náš rodinný život. Naučil se žít podle našich pravidel. Občas ale vyžaduje, abychom se přizpůsobili i my jemu. Stejně to dělají jiní pejskové v dalších rodinách. I pejskové jsou tvrdohlaví, nejen jejich pánové, a někdy se snaží prosadit svou.
Život se psem je neustálý koloběh příkazů, zákazů a rezignující tolerance. Ale stojí to za to.
Včlenili jsme se do kasty lidí, kteří se všeobecně nazývají "pejskaři". Tito lidé považují svého chlupatého miláčka nejen za věrného přítele, ale především za právoplatného rodinného příslušníka.
Pes sice vezme hodně z volného času a soukromí, avšak stokrát to vynahradí svou láskou a oddaností. Je to výborný společník, a to především pro osamělé lidi. Jeho prostřednictvím se lze seznámit v podstatě s kýmkoliv. Ve všech parcích se spolu baví pejskaři, kteří by se jinak jistě ani nepozdravili. To jejich pejskové je seznámili…
Majitel psa ale musí počítat také s mnoha negativy. Tím, že si pejska za určitý finanční obnos pořídí, rozhodně finanční výdaje neskončí, naopak teprve začínají! Za návštěvy veterináře a povinné očkování platí pejskař jako mourovatý. Také za jídlo.
A ještě jsou tu poplatky. A - nedej bože - léky a operace: vždyť psi mají stejné choroby jako my a také stejně stárnou, jen ještě rychleji než lidé…
Pokud si ale psa pořídit chcete a jste ochotni mu věnovat patřičné prostředky, čas a lásku, určitě to udělejte. Uvidíte, že se zanedlouho začnete svému psovi podobat - anebo on vám? A to za to přece, stojí, ne!?


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Haimi Haimi | Web | 1. ledna 2012 v 14:50 | Reagovat

Nádherný příběh. A dokonale sepsán.

2 MARCINE MARCINE | E-mail | Web | 2. ledna 2012 v 11:33 | Reagovat

[1]: Díky, bylo to úžasné období, moc ráda na zážitky z divadla vzpomínám ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama