13. ZÁJEZDY

6. listopadu 2011 v 0:40 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Nevynechali jsme ani mimopražské divadelní zájezdy. Pravidelně mi volala herečka Tereza Kostková, která v té době pracovala jako tajemnice divadla, a tudíž měla organizaci zájezdů na starosti. (Měsíc dopředu mi také sdělovala termíny představení v libeňském divadle.)
"Dneska odjíždíme od divadla v půl čtvrté," ozvala se z mobilního telefonu.
"Já vím," řekla jsem.
"Já vím, že víte," smála se Tereza, "já volám, jen abych to potvrdila."
Párkrát jsme na zájezd nejeli, a to tehdy, když znenadání onemocněl Dan nebo moje děti a já musela narychlo do divadla zavolat, aby s sebou přibalili plyšového psa.
Pouze jedinkrát jel na představení mimo Prahu Danův "divadelní kolega" pejsek Rony se svým páníčkem, panem Palasem. Takže měli možnost zjistit, že mimopražský zájezd není taková legrace jako představení v pražském divadle. Že je to všechno o dost náročnější. Na další zájezdy už jezdit odmítli. Bylo to náročné. Pro mě tedy určitě.
Danovi zájezdy problémy nedělaly. Na mimopražský zájezd odjížděl autobus od divadla mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne a zpátky jsme se vraceli tak kolem půlnoci, bohužel někdy i daleko později.
Na místo, kde se Výstřely na Broadwayi hrály, jsme dorazili většinou dvě hodiny před začátkem představení. Kostymérky, maskérky, rekvizitářka, nápovědka a také inspicient, kteří cestovali spolu s herci a herečkami autobusem, museli mít dostatek času na přípravy k večernímu představení. Velké stěhovací auto plné kulis, beden s rekvizitami, kostýmy, líčidly a dalšími potřebnostmi s kulisáky - tedy jevištními techniky - vyjelo z Prahy mnohem dřív, aby byla scéna smontovaná ještě před příjezdem účinkujících.
Když na zájezdu Dan se zívající tlamou odehrál všechno, co měl, čekali jsme ještě minimálně hodinu do odjezdu celého ansámblu do Prahy. A bylo to někdy únavné čekání - když pršelo či mrzlo a já pochodovala s mrzutým a ospalým Danem kolem setmělého divadla, aby se naposledy vyvenčil…
Daník byl z tak náročného dne natolik unavený, že mi skoro pokaždé v náruči zvadl a usnul. Druhý den mě z věčného nošení a přenášení čtyřkilového psa pravidelně postihla svalová horečka.
Cestou zpátky Dan zpravidla v autobuse opět usnul a v tramvaji taky. Doma jsem ho pak polospícího a ukňouraného z tašky vyklopila rovnou do vany, poněvadž stejně skončil v noci u někoho z nás v posteli.
Nevěřili byste, kolik prachu je všude v divadle - prý je to po dolech a lomech třetí nejprašnější pracovní prostředí. Podle stavu Danova kožichu tohle tvrzení kdykoliv podepíšu.

I cesta na zájezd se zanedlouho stala jakýmsi rituálem, který Dan dodržoval a jehož změny těžce - a hlasitě - nesl.
Do přistaveného autobusu před libeňským divadlem jsme zpravidla nastupovali mezi posledními. Chvilku se čekalo na opozdilce, kteří se pomalu trousili z divadelního klubu, a Dan se okamžitě s každým vítal. Mezitím jsem mu z donesené láhve nalila vodu do misky a on se v rychlosti napil. Pak vytrvale přešlapoval na mém klíně a s napnutýma ušima a s hlavou vystrčenou do uličky hleděl k nástupním dveřím.
Nemusím se snad zmiňovat, na koho čekal.
Jakmile se objevila ONA, mohl se radostí pominout. Jeho ocásek se pak rozkmital neuvěřitelnou rychlostí.
Když se s ním Hanka Seidlová přišla přivítat, bylo všechno v nejlepším pořádku, když si ho nevšimla, mohl se žalem pominout. Vrtěl vším, čím mohl, a snažil se za každou cenu dostat se za ní. Všemožně jsem se snažila Dana uklidnit. Nedal se a byl čím dál nezvladatelnější.
Jednou už jsem toho měla právě tak akorát. Čapla jsem toho tvrdohlavce a strčila ho Hance na klín. Nechápavě se na mě podívala.
"Můžete se s ním, prosím vás, přivítat?" pípla jsem - a Hanka pochopila.
Daník byl tak šťastný, že už víc být ani nemohl. Lehl si Hance na klín, pak hned zase vyskočil, aby jí oblízl nastavenou tvář, a pak to celé ještě třikrát zopakoval.
"To je tvůj pes?" zajímala se herečka Jitka Sedláčková, která narychlo vystřídala nemocnou kolegyni, tedy vzala ten nevděčný "záskok".
"Není," snažila se mezi psími polibky vysvětlit smějící se Hanka, "já s ním jenom hraju!"
A Daník se rozkošnicky vyvaloval na jejím klíně, aby nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že "její" skutečně je.
Od té doby jsem se snažila s Danem sedět v autobuse na sedačce těsně za Hankou Seidlovou, abychom cestu na zájezd všichni ve zdraví přežili. Když byla na dosah, to si pak lehl dokonce poměrně klidně i vedle mě, smočil fousky do misky s vodou. Samozřejmě oči z Hanky nespustil ani na okamžik. Když si ho dlouho nevšímala, natáhl se jako kočka, která se chce neohrabaně protáhnout úzkou skulinou mezi sedačkami.
Hanka jeho urputné snažení se smíchem pozorovala a já jen vzdychala:
"Jen se nesmějte, je to tak! Dan chodí do divadla za vámi."
Náš divadelní autobus většinou zaparkoval přímo před zadním vchodem příslušného hostitelského divadla. Pokaždé jsem si připadala ověšená jako vánoční stromeček. Na rameni se mi klinkala taška s nervózně přešlapujícím Danem, v jedné ruce jsem držela misku s vodou, ve druhé batoh s dalšími věcmi nutnými pro moje i jeho přežití. Dan se z přenosné tašky neustále dral ven a já jen doufala, že nepřistane hlavou na zemi. Herci a herečky se rozprchli do města a ostatní šli vybalovat své "nádobíčko" (líčidla, kostýmy, rekvizity…). Dan a já jsme vkročili do divadla s nimi.
Leckdy se stalo, že se dopoledne přivezl kostým pro určitou herečku, která ale nakonec na zájezd jet nemohla. Většinou narychlo zaskočila jiná herečka, jíž kostým vůbec nepadl. Pak nešťastná kostymérka lomila rukama a spílala osudu, že ji takhle trestá. Stalo se, že příslušná herečka odehrála celé představení v civilu. Někdy se zase na zájezd nepřivezly nějaké důležité rekvizity, ať už z nedbalosti, anebo proto, že si je někdo z libeňské kostymérny "vypůjčil". Spíš bych řekla ukradl. Jako třeba černou pláštěnku a sněhobílé nadýchané boa. Jelikož bylo před Vánoci, leckterému Mikuláši se mohlo sněhobílé boa hodit na vousy a černou pláštěnku zas nejspíš mohl upotřebit kdejaký čert. Jakmile Vilma Cibulková zjistila, že podstatná část jejího kostýmu chybí, vyběhla do ulic a boa sehnala. Kostymérka ho pak na příslušný oděv narychlo přišila. Pláštěnku nesehnala, a tak se hrálo bez ní.
"No a co, je to JEN divadlo," říkávala s oblibou v těchto prekérních situacích Hanka Seidlová.

V jiném městě zase byly divadelní šatny tak maličké, že jsme se s Danem k herečkám nevměstnali. Zabydleli jsme se provizorně v kostymérně, což Daník rozhodně odmítal pochopit. Škrábal na dveře do dámské šatny jako zjančený a vrčel a štěkal tak dlouho, až ho herečky k sobě raději vpustily. Prostě se jim tam vecpal.
"Pozor, chlap!" stačila jsem ještě zaslechnout, než se dveře zavřely.
Jen jediný "chlap" měl povolen přístup do šaten hereček - a to byl Dan.
Jednoho dne Daník ťapkal po chodbě jednoho divadla sem a tam, chvíli běhal za Hankou Seidlovou, chvíli za mnou, až jsem najednou zaslechla:
"Tak to je taky herec?"
Otočila jsem se. Přede mnou stál šedovlasý pán s mladou slečnou.
"No jo, ten nejdůležitější ze všech," přitakala jsem.
Pán se zeširoka usmál a spustil:
"Já vám povím veselý příběh o pejskovi. Můj známý za války žral psy. A měl takovou korpulentní ženu. Jednou potkal Rusa, který nesl přes rameno zabitého psa. Tak prý ať mu ho prodá. Rus řekl, že mu ho dá výměnou za jeho ženu. A ten známý řekl, že jo, dostal psa a ten Rus v noci přišel a chtěl jeho ženu. Ona ale ztropila příšerný křik, a tak ten Rus vytáh pistoli, načež ona se tak vyděsila, že v tu ránu bylo po ní."
Zpočátku jsem pána s napětím poslouchala, pak jsem na něj chvíli zírala a nakonec se šíleně rozesmála.
"Já jsem vám říkal, že to bude veselý příběh o pejskovi," zaradoval se pán a spokojeně odkráčel.
"Tak, Dane, půjdeme zase hrát," řekla Hanka, když vyšla z maskérny. Zamířila však na toaletu. Mého psa ovšem měla jako vždy v patách.
"Dane, tam snad se mnou nemusíš…," usmála se Hanka a zavřela mu dveře před nosem.
To se Dana dotklo. Okamžitě se za Hankou začal dobývat. Jakmile vyšla, znovu se jí přilepil na paty. Potom jí automaticky naskočil do náruče a nechal se odnést za oponu. O mě ani okem nezavadil. Asi se skutečně cítil být tím nejdůležitějším hercem.
Dana jsem na zájezdech s sebou brala, i když jsem šla - s odpuštěním - na WC. Měla jsem k tomu dobrý důvod: stačila chvilka nepozornosti a mohla bych Dana hledat v neznámém divadle kdekoli. Třeba mezi lidmi v sále.
Když jsme takhle jednou hostovali v kutnohorském divadle, ještě patnáct minut před večerním představením se budovou hlasitě rozléhala taneční hudba. V prvním patře nad divadelním sálem probíhala hodina moderních tanců. WC se shodou okolností rovněž nacházelo v patře.
"Daníku, pojď se mnou," vytrhla jsem Dana z důležité činnosti - čekání na Hanku před maskérnou.
Kupodivu bez protestů vyběhl se mnou schody, a zatímco já zahnula doprava na toaletu, Daník uhnul doleva a rázem se ocitl uprostřed prostorné tělocvičny mezi mladinkými dívkami. Holky vypískly nadšením a instruktorka je napomenula:
"Neječte!"
Dívky obklíčily rozevlátého Dana a sedly si k němu na bobek. Nakoukla jsem do tělocvičny a pozdravila. Všechny naráz odpověděly a počaly se tetelit nad chomáčem chlupů, který divže nedělal salta, jak se předváděl (možná že i na Hanku v ten moment zapomněl).
Potom si jednu dívenku vybral a olízl jí nos. V tu ránu měla dívka nad ostatními navrch. A olíznutý nos nahoru. Po chvíli se Dan děvčat nabažil a metelil za mnou.
"Co bude Dan dělat, až přestaneme Výstřely hrát?" zajímala se později Mirka Pleštilová, když pozorovala Dana dorážejícího na Hanku. "Už se s námi sžil…"
"To tedy fakt nevím," povzdechla jsem si a stejně jako ostatní sledovala, jak se Dan neúnavně krdelí okolo Hanky.
Svým způsobem mi ho bylo líto. Nedovedla jsem si představit, že jednou "divadlo" definitivně skončí a on přijde o milovanou bytost, kterou zcela automaticky zařadil do své smečky. Věděla jsem, že mu bude Hanka velmi chybět, ale raději jsem na to nemyslela.
A pak - když si Dan řekne, kdykoliv ho do divadla za jeho vyvolenou odvezu. Já mám pro manýry hvězd i bolavá srdce pochopení…

Při jednom představení se strhl poprask. Chyběly zbraně, což jsou k výstřelům opravdu nezbytné rekvizity! Rekvizitářka vypadala, že omdlí. Po chvilce příslušné pistole sice někdo vyštrachal v koších, v nichž se rekvizity převážejí, ale zase k nim chyběla příslušná pouzdra.
A tak těsně před začátkem představení rekvizitářka v pracovním plášti, s hrůzou v očích a s pistolí v ruce vyběhla do kolínských ulic vyhledat nejbližší policejní stanici. Brzy si uvědomila, že ji vykulení lidé míjejí velikým obloukem, a tak alespoň zasunula ruku s pistolí do kapsy pracovního pláště.
Přiběhla na místní úřadovnu policie a na policajty vytáhla zbraň. Než popadla dech a začala vše vysvětlovat, policisté ztuhli.
"Já nejsem blázen!" spustila udýchaně, "já potřebuju jen pouzdra na pistole! My je zapomněli v Praze!"
Po řádném vysvětlení jí policisté nakonec pouzdra propůjčili a ona ozlomkrk utíkala zpátky do divadla. Byl nejvyšší čas, představení právě začínalo.
Když přišly na jevišti na řadu opravdové výstřely, stála jsem s Daníčkem před divadlem a čekala, až se dostřílí. Jenže bylo teplé počasí a okna v divadle byla otevřená dokořán, takže jevištní výstřely se rozléhaly široko daleko a my jsme jim stejně neunikli. Dan se rozklepal a ten večer ho už nikdo a nic neuklidnilo.

Někdy jsme na zájezdech s Danem chodili "přečkat" konec představení do divadelního klubu. Na jeviště se Dan vracel až na závěrečnou děrovačku.
V klubech bývalo většinou prázdno. Objednala jsem si kávu a minerálku a Dana pustila na zem. Někdy už byl ale tak uondaný, že podřimoval v křesílku a o nové prostředí se ani nezajímal.
Barmani v divadelních klubech byli většinou vstřícní a nabízeli mi pro pejska vodu či jiné dobroty. Někteří byli natolik přátelští, že než jsem dopila, honili se s Danem mezi stolky. Výhodou klubů bylo, že tam hluk výstřelů nedoléhal, takže Dan nedostal třesavku a byl ochotný vrátit se na děkovačku.
Jakmile jsem měla jistotu, že na scéně jsou už všichni "zastřelení", vrátili jsme se s Danem do dámské šatny, kde se Dan uvelebil pod Hančinou židlí a okamžitě usnul.
"Připravte se na děkovačku," zaznělo konečně jako "rajská hudba" a já se začala radovat, že nás čeká "už" jen finále představení, pak noční cesta do Prahy a nakonec trmácení z divadla domů.
Ještě předtím se ale naše "psí hvězda" měla dočkat zasloužené odměny v podobě potlesku diváků. A já - bez jakéhokoliv aplausu - jsem vždycky zvedla ze země svého psa jako kus vláčného mopu, který už s divadlem rozhodně nechtěl mít nic společného, a následovala ostatní herce a herečky do portálu. Po závěrečném tanečním výstupu jsem měla předat Dana Hance do náruče. Měl se i s ní děkovat a uklánět, což mu bylo úplně fuk, protože měl jinou starost: hlavně že byl zas u Hanky.
Několikrát se ale taky stalo, že se Hanka Seidlová natolik zabrala do závěrečného tance, že na Dana prostě zapomněla. V takové chvíli jsem se snažila ze všech sil udržet ho v portálu a zacpat mu tlamu, aby svým štěkáním nepřehlušil závěr představení. Zatímco on najednou našel v sobě ještě spoustu energie, já byla na konci svých fyzických sil.
Pokaždé se ale hned po představení do Prahy nejelo.
Na hostující soubor někdy čekalo v divadelním klubu občerstvení. Díky tomu jsem se nejednou i s Danem ocitla i na opravdickém rautu, na nějž byli pozváni pracovníci firmy pořádající divadelní představení, ale i - samozřejmě a především - "umělci z Prahy".
Uprostřed salonku na sražených stolech trůnily na mísách nejrůznější pochoutky, šampaňské i minerálky. Zástupci firmy pronášeli sáhodlouhé proslovy týkající se úspěšných pracovních výsledků a dalších podnikatelských aktivit. Pro nás to však představovalo další zdržení.
Na zpáteční cestě byl autobus leckdy skoro prázdný, to když někteří herci odjížděli domů vlastními auty. Ti "zbylí" to hned okomentovali.
V autobuse se vybalovaly nedojedené svačiny, které končily v hladových hereckých žaludcích. Šustění papírů s laskominami nenechalo Dana spát. Na rozdíl od svých hereckých "kolegů a kolegyň" byl ale pizzou, křupkami a řízečky přejedený, tudíž ode mě už nic nedostal.
Díky zájezdům jsem brzy pochopila platnost rčení: Je hladový jako herec.
I když se skoro všichni herci a herečky najedli před představením, cestou domů dostali všichni ukrutný hlad. Ani jsem se nedivila, po tak náročných a vysilujících hereckých výkonech…
Byla jsem na tom stejně, a to jsem nic nehrála, jen následovala Dana.
K Divadlu pod Palmovkou jsme většinou dorazili o půlnoci. Někteří herci nasedli do aut nebo si zastavili taxi, ostatní namířili do metra, jehož poslední spoj jezdívá ještě několik minut po půlnoci. Tedy pro upřesnění - já namířila, Dan chrněl v tašce na mém rameni.
Co naplat, umění je řehole nejen pro umělce, ale i pro jejich okolí.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama