12. DIVADLO A MY

1. listopadu 2011 v 16:50 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Dan si divadlo zamiloval. Neměl snad rád tolik hraní samo jako herecké "kolegyně". Velice rychle si zvykl na typický pach zákulisí a letitý smrad vykouřených cigaret. Z Danova kožichu další den kromě příslušné herečky ten "divadelní čmuch" ještě pořádně čpěl.
Danovi se však nelíbily dlouhé přípravy na cestu do divadla. Asi by mu nejvíc vyhovovalo, kdybych mu prostě a jednoduše oznámila, že jdeme do divadla za paničkou, a on by se zvedl z pelechu a šel. Jenže se svým přeleželým a ulepeným kožichem by byl všem - hercům i divákům - leda tak pro smích. Musela jsem přece "herce" před vystoupením na veřejnosti trochu zkulturnit. I když - vždyť se hrála komedie…
"Ty vobludo," utrousila jsem vždycky před odchodem do divadla a zadívala se na chlupatou rozdrbanou kouli, jež se na mě ovšem zahleděla s tím nejnevinnějším výrazem.
Zatímco se Dan jako obvykle (patřilo to k jeho nejoblíbenějším činnostem) přemisťoval od misky s vodou k misce s granulemi, připravila jsem si psí hřeben a další pomůcky. Jakmile viděl tyto mučící nástroje, pelášil pryč. Nejčastěji se mi schoval v obýváku za sedací soupravou, za níž neustále spolu s ním mizely desítky roztodivných ukořistěných drobností: od papírků od bonbonů, pytlíků, ponožek a kapesníků až po naše tepláky, trička či pyžama. Tam si Dan všechno postupně nasyslil a pak v tom chuchvalci věcí chrněl. Cítil se nesmírně dotčený, když jsem se občas rozhodla ten "bordel" (pro něj sbírku pokladů) uklidit.
Zpoza sedačky jsem ho vždycky musela vystrkat násilím. Dan je pes moudrý. Pokaždé včas pochopil, že prohrál, a nakonec se s porážkou dokázal smířit.
Před odchodem do divadla jsem Dana vždycky vykoupala a jeho přirozený pach zaměnila za vůni psího šamponu a kondicionéru. Což ho samo sebou děsně rozčilovalo. Nesnáší totiž koupání a při něm zákonitě nesnáší ani mě. Výhrůžně na mě blafe a pak - mokrý jak utonulá myš - demonstrativně běží chroupat granule. Přitom je schválně všude rozhazuje. Můj káravě zvednutý ukazováček, jímž se ho snažím umravnit, by nejspíš nejraději sežral taky.
Pokaždé jsem Dana česala skoro hodinu. Co nešlo rozčesat, to jsem ustřihla. Jako každý jorkšír by Dan určitě potřeboval stříhat pravidelněji, ale na to jaksi nikdy nezbýval čas. To víte, program divadelních hvězd je velmi náročný… Také jsem ho nechtěla nechat napospas zkrášlovacím procedurám v psích salonech - nemá je totiž rád. Dokonce je nesnáší víc než moji domácí péči, a to je co říct.

Při každé výpravě do divadla Dan ťapkal po celém bytě za mnou a sledoval, zda vykonávám vše podle zavedeného a zaběhnutého rituálu. Po vykoupání a učesání už věděl, že se spolu chystáme jít do divadla. Seděl u mě, když jsem si pro změnu myla vlasy já, cupital za mnou, když jsem se oblékala. Nervózně mě obcházel, zatímco jsem do velké tašky ukládala vodítko, misku na vodu, mobil a další nezbytnosti, a neustále vyžadoval, abych ho konejšila a hladila. Jakmile jsem jako poslední věc vytáhla tašku, v níž jsem ho převážela, už kňoural nedočkavostí.
Když jsem Daníkovi nakonec oznámila: "Jdeme do divadla, za paničkou," nakláněl hlavičku ze strany na stranu, jako by zkoumal, zda to myslím vážně. Sotva pochopil, co ho čeká za radosti, skákal kolem mě jako hotový blázen - to víte, hrál medii i doma.
Horší však bylo, když jsem ho "zradila" a místo do divadla jsme zamířili k veterináři. Přípravy k tomu byly hodně podobné. Chudák Dan vždycky až pozdě rozpoznal, že tentokrát neskončí v něžných ručkách své milované divadelní paničky, nýbrž v obrovitých rukách našeho veterináře. V ordinaci pak na mě vrhal pohledy plné výčitek. Abych si ho udobřila, pokaždé jsem mu nakoupila hromadu laskomin, které mu jinak servíruji jen na jevišti v divadle.

Několikrát jsme nejeli do divadla tramvají jako obvykle, ale manžel nás tam vezl autem.
Dan jako jindy vycítil, že se chystáme do divadla. V autě se jeho nedočkavost vystupňovala. Jak by ne. Nedalo se rozpoznat, zda se těší na svůj výstup, na své pamlsky či na své "kolegyně", ale v každém případě vyváděl… no jako pravý komediant. Jenže můj permanentně unavený a nevyspalý muž jeho kvílení nehodlal poslouchat. A tak jízda do divadla vypadla jako zlý sen. Dan kňučel, manžel řval, ať toho okamžitě nechá, a čím víc řval, tím víc Daník naříkal. Manžel nakonec prudce zajel ke krajnici, dupl na brzdu, fobie nefobie chytil Dana pod krkem a začal řvát, že toho blbce vyhodí z auta. Stiskla jsem tedy Danovi čumák, abych jeho kvílení utlumila, a v duchu se modlila, aby nás manžel nevyhodil oba a abychom už proboha v tom divadle byli!
To mě utvrdilo v přesvědčení, že příště odvoz s díky odmítnu, a všechny další cesty i pozdní noční návraty jsem raději absolvovala veřejnou hromadnou dopravou.

Dan nebyl jediný, kdo se do divadla těšil. Časem se tam stejně těšila i dcera Mirka, která si na mně vymohla návštěvy některých večerních představení. Urputně se totiž držela naší úmluvy, že v pátek a v sobotu (když ji druhý den nečekala škola) může jít do divadla s námi. Nejednou s námi odjela i na mimopřažské představení, což se jí i Danovi náramně zamlouvalo. Mně už méně…
Tramvaj číslo 24 nás vozila z Nuslí na Palmovku k libeňskému divadlu. Zpočátku i třikrát týdně, později průměrně jednou za čtrnáct dní. Vždycky jsem se snažila najít si v tramvaji volné místo, protože Dan, jehož jsem převážela v tašce, se během téměř půlhodinové jízdy přes město pořádně pronesl.
Jednou jsme s dcerou nastoupily do tramvaje a čekaly, až se uvolní nějaké místo, abych si sedla a Dana si dala na klín.
"Pani, pojďte si sednout," oslovila mě postarší žena, vstala a začala se sápat do tašky, z níž vykukoval Danův čumák.
"To je krásnej pejsek," škytla neznámá a já z jejího dechu poznala, že ta ochotná osoba poněkud přebrala alkoholu a že by se možná ani nemusela udržet na nohou.
"Jen seďte," řekla jsem raději.
Paní se ale nenechala odbýt a dál mi své místo vnucovala. Přitom se tak klátila, až vzbudila rozruch v celé tramvaji.
Stály jsme nad sedadlem a dávaly si přednost tak dlouho, až si na uvolněné místo sedl mladík. To ovšem tu paní rozběsnilo do nepříčetnosti.
"Tobě jsem tu sedačku neuvolnila, spratku!" rozkřikla se na něj a počala šermovat rukama.
Najednou sebou tramvaj trhla, paní se zapotácela - a šla k zemi. Nadávat ale nepřestala.
Mladík vstal a zhnuseně řekl:
"To si fakt radši zase sedněte."
Tramvaj se vesele bavila, avšak dcera se za to pozdvižení způsobené vlastně Danem strašně styděla.
Ale tohle rozhodně nebyl ten nejhorší zážitek z našich cest za uměním. Ta paní aspoň moc nesmrděla, nebyla špinavá a neprskala mi z bezprostřední blízkosti do obličeje, neříkala žádné zdrobnělé nesmysly týkající se rozkošného Danova zjevu. Někdy bylo daleko hůř, hlavně v nočních tramvajích…

Na zastávce před divadlem jsem Dana vyklopila z tašky na chodník a nasazovala mu obojek s vodítkem. Musela jsem ho před představením ještě vyvenčit, aby si nevzpomněl až v divadle a nedopadl jako fenka Stella pana Bedrny, která svůj výplod položila doprostřed jeviště. Naštěstí se to stalo při divadelní zkoušce…
Dan pokaždé uháněl k divadlu, jako bych ho ukradla. V rychlosti na cestě ještě stačil označkovat všechny své strategické body. Doplápolala jsem za ním až ke vchodu budovy. Tam se Dan zastavil a přiškrcený z napnutého vodítka začal chroptět a kašlat. Jakmile v dálce zaslechl skateboard, bylo rázem po venčení. Ta prkénka s kolečky totiž nemá ani trochu rád. V takovém případě jsme museli před divadlo vyběhnout ještě jednou, těsně před představením.
Jindy venku panovalo psí počasí, takže Dan přiběhl do divadla umolousaný jako nějaký bezdomovec. To jsem ho musela hned po příchodu do zákulisí v koupelně osprchovat, aby do začátku představení stačil oschnout.
Také se stalo, že jsme se z nejrůznějších důvodů opozdili. Než jsme se dostali do divadla, už mi v kapse zvonil mobil. Sháněl nás inspicient, který má na starosti zkontrolovat, zda jsou všichni herci včas na svých místech, a pak vlastně řídí celé představení.
"Ano, jsme na cestě! Dobrý den!" hulákala jsem do aparátu celá rozhozená, neboť Dan už se hnal po své známé trase. Na jednom rameni psí tašku, na druhém kabelu a kabelku, v jedné ruce vodítko s hysterickým psem, v druhé křečovitě sevřený telefon, vlasy rozcuchané, plíce vykašlané… tak vypadal můj úprk. Ale vždycky jsem - byť nervózní a zpocená - doběhla do divadla ještě včas.
Kolikrát jsem přemýšlela, jestli mi to stojí za to plahočení. A vždycky jsem si odpověděla, že ano.

Zpočátku jsem Dana před divadlem odchytávala a po schodech do budovy ho vynášela, už proto, aby ho nikdo z čekajících diváků nezašlápl, ale brzy jsem toho nechala, protože Dan velice hravě dokázal mezi všemi prokličkovat, zlehka vyskákat schody do zvýšeného přízemí a zahnout do vrátnice.
Zaráželo mě i to, jak dlouho si Dan cestu k divadlu pamatoval. Třeba i po třech dlouhých měsících divadelních prázdnin utíkal ze zastávky k budově jako splašený. Asi jako opravdová divadelní hvězda nemohl prostě bez divadla (a bez Hanky Seidlové) žít…

Ve vrátnici jsme se všichni museli poctivě zapisovat do knihy příchodů. Protože jsem nevěděla, jak zapsat příchod psa, obvykle jsme s Danem kolem vrátného nějak proklouzli, ovšem jednou na mě pan vrátný zhurta spustil:
"Tohle by tedy takhle rozhodně nešlo! Musíte svůj příchod vždycky zapisovat! ONI mě pak za to honí!"
"Já se polepším," slíbila jsem a přemýšlela, jak to napsat.
Nakonec jsme byli tak sehraní, že sotva jsem ležérně vyšvihla do docházkové knihy svůj podpis a Danovo jméno s dodatkem PES, pan vrátný přikývl, zvedl telefon a nahlásil do zákulisí:
"Tak už jsme všichni."
Jen jednou jsme si neporozuměli. Způsobně jsem naši docházku do knihy zapsala, leč pan vrátný opustil své místo za pultem, přešel k protější nástěnce (nazývá se ferman), zabodl ukazováček do papíru s instrukcemi a prohlásil:
"Dneska má ale hrát plyšový pes! Vy tu dneska nemáte co dělat!"
Věděla jsem, že plyšový pes hrál až v tom nejkrajnějším případě, kdy už nebyl k mání Dan ani jeho alternant, jorkšír Rony, kterého Divadlo pod Palmovkou na mé výslovné přání zanedlouho opatřilo. (Bohužel Rony záhy onemocněl a svoji hvězdnou kariéru ze dne na den ukončil, takže jsme zbyli na všechna představení zase jen my.) "Vopelichanej plyšák", s nímž herečky musely vystupovat, když nebylo zbytí a Danovi zabránily zdravotní potíže hrát, se nelíbil ani mně, natožpak jim nebo divákům.
"Tak dneska tady budete mít Daníka," řekla jsem tenkrát na chodbě divadla a Simona Vrbická se na mě překvapeně podívala.
"No to je přece jasné," opáčila nechápavě, jako by nevěděla, proč jí oznamuju tak očividný fakt.
"Dneska měl přece hrát plyšák!" zavyla jsem.
"Dneska měl hrát plyšák?" zděsila se konečně. "Ještěže jsem to nevěděla, to bych se nervovala už tři dny dopředu!"
I Hanka Seidlová si několikrát posteskla, že se vždycky cítí jako idiotka, když musí hrát s plyšovým psem. A já se jí nedivila.

Náš příchod do divadla probíhal vždycky stejně.
Ještě než jsme vešli do zákulisí s nápisem JEN PRO ZAMĚSTNANCE, zvedla jsem Dana do náruče a přenesla ho přes foyer, tedy předsálí, kde se nacházela šatna a občerstvením. Tam nás zastavovaly uvaděčky a Dana zdravily a hladily. Jedna s oblibou tvrdila, že si jednou takového pejska taky koupí.
V zákulisí jsem vždycky pustila Dana na zem a on mi střelhbitě zmizel z očí. Nevzrušilo mě to, protože jsem ho našla v maskérně - tedy pokud tam byla také Hanka Seidlová.
"Jsme tady!" ohlásila jsem náš příchod inspicientovi, protože s Danem jsme se pravidelně dostavovali jako poslední. Bylo nám to dovoleno, protože Daník žádný kostým či líčení ke svému vystoupení nepotřeboval.
"To je dobře," smál se inspicient.
Jednou mi oznámil:
"Minule jsme tady měli prezidentskou návštěvu, a zrovna hrál plyšák."
"Tak to mě fakt mrzí…"
"No právě," pokračoval s úsměvem inspicient, "když Dáša Havlová má zrovna pejsky tak ráda."
Mezitím Dan vletěl do maskérny jako torpédo. Měla jsem pocit, že se radostí snad zblázní, takže stejně bude muset hrát plyšový pes. Vrtěl se okolo hereček, hlavně u své milované Hanky Seidlové. Hanka se pokaždé zeptala, jestli Daník zase trochu nepřibral, a já většinou zavrtěla hlavou. Nikdy se Dan také nezapomněl přivítat s Rosťou Čtvrtlíkem, který si pravidelně nechal Danem olíznout nos.
Když dveře do maskérny byly náhodou zavřené, Daník udělal čelem vzad a metelil do prvního patra. Věděl, že tam v dámské šatně najde svou divadelní paničku, nebo aspoň že ho tam přivítá její vůně. To už jsem ale rychle běžela za ním, aby v chodbě neztropil srdceryvný povyk. Když mu totiž nikdo rychle dveře šatny neotevřel, byl Dan schopný svým nářkem zbourat celé divadlo.
Na to, jak je Dan malý pes, dokáže řvát jako lev.

Pokud Dan neuspěl v maskérně, vběhl do příslušné šatny a zarazil se až u židle s odloženými svršky Hanky Seidlové. Zajel čenichem do jejích bot a lačně nasál známé pachy. Zavrtěl ocáskem.
Když nebyla Hanka Seidlová ještě v šatně, přinesla jsem Danovi z koupelny vodu v misce a očistila mu tlapky a intimní místa vlhkou žínkou. Srovnala jsem mu hřebenem chlupy na hlavě a na čumáku. Potom už jen napjatě čekal. Na NI.
Někdy byl Dan rychlejší než já a po urputném škrábání na dveře ho některá z přítomných hereček pustila dál. Většinou to byl právě Hanka. Daník se tak zalykal radostí z jejich setkání, až se z toho začal dusit.
"Počkej," ševelila Hanka, "něco pro tebe mám."
A pak většinou vylovila z kapsy nějakou psí pochoutku.
Dan ji zhltl jen tak, jakoby mimochodem, a dál Hanku hypnotizoval. Přitom předl jako kočka.
"Proč furt tak vrčí?" ptala se zpočátku.
"On nevrčí," smála jsem se, "on chrochtá. Blahem."
Mýlila jsem se. V té době jsem ještě netušila, že se u Dana rozvíjí závažná srdeční nemoc projevující se záchvaty dušnosti. Jeho občasné táhlé chrčení jsem přirovnávala ke kočičímu spokojenému vrnění. Nenapadlo mě, že se mu vzrušením stahuje dýchací trubice, takže nemůže dýchat.
Teprve po celém tom přivítacím ceremoniálu jsme s Danem scházeli do přízemí, kde v herecké místnosti (zde herci a herečky setrvávají mezi svými hereckými výstupy, pokud se nenacházejí v maskérně, rekvizitárně či kostymérně) nastalo všeobecné zdravení.
"Dobrý den" a "dobrý večer" a taky noblesní "rukulíbám, milostivá" pana Bedrny. Kolikrát v tom chaosu jsem jednoho člověka zdravila i dvakrát.
Dan se mezi herce a herečky vřítil jako dělová koule a se všemi se přivítal a pošmajchloval. Pak už pouze čekal na svoji vyvolenou a zbožňovanou, na Hanku Seidlovou. Sotva se objevila, přilepil se jí na paty - a už se od ní nehnul. Neopomněl přitom nasadit svůj oddaný výraz.
Většinu času jsem si tedy připadala jako Danův bodyguard. Jakmile si Hanka sedla, lehl si jí k nohám, když se zvedla a odcházela, okamžitě ji následoval. A já zase jeho. Všem se neustále pletl do cesty a překážel. Časem si ale všichni v zákulisí na jeho všetečnou přítomnost zvykli. Nestalo se, aby Dan něco vyvedl či naopak se mu něco zlého přihodilo.

Pravidelně v sedm hodin večer inspicient Aleš Alinče rozjížděl od svého řídícího pultíku v jevištním portále první půlku večerního představení. Z "volačky" (reproduktor, jehož prostřednictvím inspicient svolává herce a herečky k přípravě za oponu) nad našimi hlavami se ozvalo:
"Vítám vás na dnešním představení, připraví se..."
Následovala jména herců, kteří se na jevišti měli objevit nejdřív.
Za pět minut půl osmé se Daník konečně od Hanky (ta na začátku hry nevystupovala) odlepil a přišel za mnou. Důležitě mě pozoroval, pak zakňoural a významně pozoroval svou psí tašku, položenou na bedně s rekvizitami. Chvíli poté inspicient oznámil Danův nástup na prkna, co prý znamenají svět, a "náš" výstup začal.
"Závisláku, jdeme!" vydala Hanka povel, já vsunula nedočkavého Dana do tašky a tu zavěsila Hance na rameno.
Konečně spolu vešli na scénu. Dan už se třásl nedočkavostí, kdy ho jeho divadelní panička z tašky přendá na stůl. Tam ho pokaždé čekala mísa s nadýchanými sladkými kukuřičnými křupkami, do nichž se rovnou hladově pustil.
Když jsem to tak z portálu (prostor po stranách jeviště) sledovala, doufala jsem vždycky znovu, že se snad ani tentokrát Daník sladkými křupkami nezadusí nebo nezačne - nedejbože - zvracet.
Křupky byly jeho první "divadelní" jídlo. Bohužel nikoliv poslední. V zákulisí se o přestávce pokaždé hromadně dojídala pizza, kterou herci a herečky chvíli předtím začali jíst na scéně během jednoho výstupu. Dan věděl, že pár kousků pizzy si od někoho při té příležitosti vždycky vyžebrá. Bylo to pro něj tak samozřejmé, že si časem vypěstoval nový podmíněný reflex. Jakmile z jeviště přinesli krabice pizzy, zastříhal ušima, nasál vůni, vyskočil a uháněl k nejblíže stojícímu aktérovi.
"Hele ho, holomka! Jen aby o něco nepřišel," smávala se Hanka Seidlová, ovšem pokaždé pro trojúhelníček pizzy sáhla a kousek z něj odlomila.
"Hlavně nehltej," nařídila panáčkujícímu Danovi, pak se k němu sklonila a chtěla mu ten lákavý kousíček vsunout do tlamičky. Dan však po něm skočil a většinou ho spolkl dřív, než Hanka stačila domluvit.

Dan se svou novou paničkou nejen stoloval, ale chodil s ní i kouřit. V divadle se jednu dobu kouřilo jen v kuřárně, a Dan Hanku věrně následoval i tam.
"Proboha, kam ten poděs zase zmizel?" mumlala jsem, když jsem neposedného Dana hledala marně v rekvizitárně nebo v maskérně.
"On šel s námi kouřit!" volala na mě Hanka z kuřárny. Dan se jí snažil vyskočit na klín a packou si vynucoval její pozornost. Bedlivě sledoval kouř, který vypouštěla z úst.
"Chceš páva?" uchechtla se Hanka a cigaretu mu strčila před čumák. Odfrknul si a kýchl. Pak si jazykem srovnal fousy a odkráčel si uraženě lehnout před kuřárnu. Doma nekouříme, Dan se tedy s kouřením běžně nesetkává a nejspíš mu to musí i smrdět. Jenže - když pes miluje…
A zrovna v té chvíli pan Přibil přeslechl volačku a nedorazil do portálu, odkud měl vejít na scénu.
"Pan Přibil! Pan Přibil!" ozýval se z volačky zoufalý hlas.
"Ježkovy voči!" vyhrkl pan Přibil, který do té doby klidně seděl v kuřárně a měl psinu z naštvaného Dana. Pak překotně vyskočil ze židle, kterou málem převrátil, a vyběhl ke dveřím vedoucím na jeviště.
Jenže si v tom fofru nevšiml, že uprostřed nepříliš široké chodby na zemi trucuje Dan.
Pan Přibil ráznými kroky domašíroval k Daníkovi a snažil se ho rychle překročit. Dan se lekl, že ho pan Přibil chce zašlápnout, a začal ustrašeně couvat, krčit se a uhýbat mu z cesty. Kam uhnul Dan, chtěl nakročit i pan Přibil. V konečném efektu to vypadalo tak, že oba tančí kankán na banánových slupkách.
Nakonec Dan zakvílel - a pan Přibil zmizel za dveřmi na jeviště. Stejně ho přišlápl…
Dan byl natolik vykulený, že radši zalezl pod židli a už s tímto hercem onen večer nechtěl nic mít. Mělo to však kýžený efekt - od té doby Dan obcházel kuřárnu velikým obloukem.
Byla jsem ráda, aspoň jsem si potom nemusela doma od dětí pokaždé vyslechnout, že ten pes páchne jako tchoř.

O přestávce jsme pravidelně navštěvovali divadelní klub. Vedoucí klubu pan Kalous nikdy nezapomněl Dana podarovat psími sušenkami, které měl uschované pro svého pejska Alfa, jehož kdysi nalezl pohozeného v popelnici a nyní s ním v klubu často pobýval. Nebyl však jediný, kdo v divadle vlastnil psa. Ředitel divadla Petr Kracik choval zlatého retrívra Tána, dramaturg Martin Velíšek se ujal nalezence Kašpara. Pan Bedrna pečoval o fenku Stellu a pan Skopeček o knírače Tigrida, jehož si kdysi dávno přivezl z útulku. Simona Vrbická měla labradorku, Rosťa Čtvrtlík jezevčíka a pan Přibil fenku s předky čau-čau Nikolu, vhozenou před lety někým do odpadků. Milovníků psů bylo tedy v divadle dostatek…
Po přestávce jsem v zákulisí Dana znovu předala jeho divadelní paničce. Vstoupili spolu na setmělé jeviště za spuštěnou oponu. Před ní se začal odvíjet děj a za ní, aniž to diváci v sále tušili, se rozjela hra, mnou nazvaná "kočkovaná". Pan Skopeček přidušeně kvílel, když ho v příšeří scény honila Vilma Cibulková z rohu do rohu, a všichni herci a herečky si dělali naschvály, pošťuchovali se jako malé děti a prskali smíchy. Opakovalo se to každé představení, takže jsem to postupně přestala vnímat. Jenže někdy jsem smíchy vyprskla i já. Třeba když Vilma Cibulková uchopila spodní okraj svého kostýmku, prudce jej nadzvedla - a na nic netušícího pana Skopečka vykoukla zpod blůzky její ňadra. Byl to mžik.
To se mi snad zdálo… zauvažovala jsem na chvíli, než jsem zaslechla hlas zaskočeného pana Skopečka.
"No je tohleto vůbec možný?" kroutil nevěřícně hlavou, ale bylo vidět, že tahle legrácka stejně jako i jiné skopičiny ho baví stejně jako ostatní kolegy a kolegyně.
Líbilo se mi především to, že v divadelním zákulisí bylo skoro pořád veselo. Těšila jsem se na legrácky, na řeči, postřehy, historky a vtípky ze života herců a hereček, ať již přítomných, nebo (a to častěji) nepřítomných. Nejspíš těm druhým kolikrát muselo zvonit v uších, když herecká místnost burácela smíchy na účet některého z nich. Ale nešlo o zákeřnost či škodolibost, šlo pouze o uvolnění a přežití dalšího (nijak zvlášť výjimečného, avšak velmi namáhavého) pracovního dne.
Po poslední odehrané scéně už notně unavený a uzívaný Dan pelášil do herecké místnosti, kde čekal na kousek řízečku, což bylo v této inscenaci jeho poslední "divadelní" sousto.
V šatně ovšem před odchodem domů většinou dostal ještě od Hanky několik psích sušenek. Nosila je v kapse divadelního kostýmu tak dlouho, že patřičně ztvrdly. Danovi ale ani v nejmenším nevadilo, že se jimi leckdy skoro udávil, vždyť mu je dala právě ONA!
Cestu tramvají přežraný Daník většinou na mém klíně proklimbal a doma putoval hned do vany. Muselo to být, byl špinavý až hrůza! Potom si lehl do synovy nebo dceřiny postele, kde se na polštáři stočil do klubíčka a blaženě usnul. Někdy to spíš vypadalo, že umřel, protože se ani nehnul. Život divadelní hvězdy je skutečně nesmírně vyčerpávající řehole…

"Odehráli" jsme i několik "dvojáků", což v divadelní hantýrce znamená dvě představení zahraná v témže dni, dopoledne a večer, anebo odpoledne a večer. Byla sice mezi nimi přestávka, ale někdy natolik krátká, že se nám nevyplatilo jet domů a zůstávali jsme v divadle. Museli jsme ovšem ještě před koncem představení prchnout před oněmi výstřely z názvu inscenace z budovy ven, protože Dan se toho střílení strašně bál a v divadle jsme se před hlukem neměli kam schovat. "Volačky" byly totiž nainstalovány téměř všude: v herecké místnosti, v šatnách na chodbách, v maskérně, v rekvizitárně, v koupelně, dokonce i na WC! Vypnout se sice daly, nicméně výstřely se stejně nedaly přeslechnout, neboť se rozléhaly po celém divadle.
Když se tedy v libeňském divadle při večerním představení střílelo, seděli jsme obvykle s Danem už v tramvaji a mířili domů. Svůj poslední výstup Daník ukončil půl hodiny před koncem představení a pak už ho na závěr nepotřebovali. "Děkovačky" jsme se rádi vzdali.
Při "dvojáku" jsem mezi představeními chodila Dana venčit. Venku jsem vyčkala, až se herci a herečky na scéně vzájemně postřílejí, a teprve poté jsme se vrátili. Kdybych to takhle nedělala, příslušné výstřely by nejspíš Danovo angažmá v divadle zakončily nadobro.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama