Listopad 2011

Krkonoše leden 2002

25. listopadu 2011 v 23:17 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo
Poprvé jsme se vypravili na hory lyžovat. V Peci pod Sněžkou jsme zaparkovali a sněžný skútr nám odvezl zavazadla k chatě. Museli jsme dojít po svých, včetně Dana. Za chvíli z něj byla sněhová koule. I když se silně oteplilo a tálo, okolní chaty se stále krčily pod čepicemi sněhu a všude ho zatím bylo pořád víc než dost.
Vystoupali jsme k chatě. Tam jsme si převzali zavazadla a šli se ubytovat. Zjistili jsme, že paní správcová vlastní francouzského buldočka a rotvajlerku. Dan vstoupil do chaty, začenichal a hned to věděl taky. Ubytovali jsme se v podkrovním pokoji a vybalili. Když jsme byli hotovi, vzali jsme Dana s sebou do jídelny na večeři. V jídelně jsme ho posadili mezi sebe na lavici a po čas večeře jsme o něm nevěděli. Choval se slušně, tak jako vždycky.
V noci mě probudil strašlivý hukot a kvílení psa. Zprudka jsem se na posteli posadila a chytila ránu o zešikmený strop. Hučelo mi v hlavě, než jsem si uvědomila, že se střechy sjíždí kus zledovatělého sněhu, což Dana velice čílilo a štěkal jak pominutý. Po chvilce burácela po střeše další lavina a Dan spustil nanovo. O patro níž se rozštěkali rotvajlerka s buldočkem.
Na horách se nám moc líbilo, ale Dan měl zcela opačný názor. Protože každý den musel na nás v chatě čekat dost dlouho, než jsme se vrátili ze sjezdovky, pokaždé se zlobil, že jsme ho tam nechali samotného. Všechno, co jsme po příchodu svlékli, postupně odtahal co nejdál pod postele. Tam si ty mokré věci hlídal a odmítal je vydat.
Poslední večer před odjezdem jsme trochu s přáteli popili a já jsem šla brzy spát. Taťkové po půlnoci a po becherovce dostali hlad. Vzpomněli si na zbytek tlačenky uschovaný za oknem v našem pokoji.
"Jdeme pro Daníka!" bouchl do stolu Láďa. Dočkal se jen prázdných "becherovkových" pohledů.
"Jako že si ho dáme místo tý tlačenky?" zavtipkoval kdosi.
"Ale né! Půjdeme ho vyvenčit a tlačenku sníme venku!"
Taťkové neměli moc na vybranou. Jíst tlačenku v jídelně, nad jejímž vchodem visela cedule - Vnášet jídlo a nápoje zakázáno, se nedalo, a jíst ji u někoho z nich na pokoji taky nešlo, to by jim spící rodina, respektive manželky, nedovolila.
"Teď? V jednu v noci?" posměšně utrousil manžel, "vždyť chrápe! Toho neprobudíš!"
"Až ucítí tlačenku, pude s námi!" rozhodl Láďa. Zvedli se a šli pro Dana a pro tlačenku.
Spala jsem. Probudil mě Daník, když vyběhl celý napružený z pelíšku ke dveřím a začal vzrušeně čichat a frkat do škvíry pod nimi. Se vztyčenýma ušima a mrskajícím ocáskem očekával příchozí. Zavrzaly schody a ozvaly se neartikulující hlasy. Tlumené huhlání a nejistý pohyb na chodbě a nejspíš i blížící se alkoholové výpary - to vše dohnalo Dana ke štěkajícímu šílenství.
"Dane, buď zticha!" zakvílela z postele dcera. Syn se jen obrátil ke zdi. V chatě se ozvali další dva psi. "To je blázinec," zaklela jsem a otočila se taky.
Dveře do pokoje se rozletěly.
"Daníčku, půjdeme ven!" zabreptal Láďa a už měl před očima kus vysněné tlačenky.
Dan překvapením, že má jít TEĎ ven, přestal štěkat.
Ani ho nemuseli moc přemlouvat, šel za vůní tlačenky naprosto dobrovolně.

Silvestr 2001

25. listopadu 2011 v 23:16 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo
Silvestr 2001 jsme se rovněž rozhodli strávit na Monínci. Před půlnocí jsem opustila rozjařené přátele ve společenské místnosti a odešla do našeho pokoje za Danem. Pokoj byl plný dětí, které hrály na koberci různé hry, a Daník byl náramně spokojený, že má společnost. Ležel na posteli a mumraj okolo se zájmem sledoval. Musela jsem vykonat moc nepříjemnou věc a tak jsem děti z pokoje vyhnala.
Vyndala jsem z tašky malou modrou pilulku a s kouskem salámu ze Silvesrovské tabule ji Danovi nabídla. S chutí podaný kousek zhltnul, bez nejmenšího problému. Chudák netušil, že jsem ho právě teď nadopovala sedativy a že nadcházející hodiny bude "mimo". Bylo to nutné, loňského Silvestra na Monínci strávil ve skříni, vystrašený půlnočním ohňostrojem, a následující den nechtěl vystrčit z pokoje ani čumák. Dan zalezl do svého pelíšku a já ho dlouho hladila, až usnul. Dětem jsem zakázala do pokoje vstupovat a já se vrátila za ostatními do společenské místnosti.
"Co jsi s tím psem udělala?" otázal se manžel, když se vrátil z pokoje. "Nedalas mu něco jinýho?" zeptal se, "vždyť se motá a oči mu jdou šejdrem!"
"To je v pořádku," namítla jsem, "vždyť mi to pro něj dal veterinář!"
Po chvilce vstoupila do místnosti Mirka s vláčným Danem v náruči.
"Mami, on se celý třese!" sdělila vyjukaně.
"Odnes ho zpátky a polož ho do pelíšku," hlesla jsem, "hlavně ho nepokládej na postel, aby z ní nespadl."
Všichni nás sledovali a vůbec nic nechápali, vždyť jejich psy nějaké rachejtle a petardy nikdy nezaskočily.
"Naše Dáša rachejtle miluje," přeťal ticho Boris. Vybavila jsem si jeho velšteriérku, jak vloni těsně před výbuchem jednu držela v tlamě, naštěstí ji včas upustila. Pšeničná teriérka Elina a drsnosrstý jezevčík Žulík byli na tom stejně, s tím rozdílem, že rachejtle do huby nechytali před výbuchem, nýbrž až po něm.
Odbila dvanáctá a my bouchli dětská a dospělácká šampáňa. Připili jsme si. Venku zakvílely první rachejtle a zaduněly petardy. Vyběhli jsme před chatu. Tam se připravené pyrotechniky chopili tatínkové a za šíleného rachotu a světelných efektů ji posílali vzhůru ke hvězdám.
Náhle se objevil cizí pes a sadu rachejtlí zlostně povalil. Naštěstí směrem od něj a od nás. A tak rachejtle, na něž se děti těšily, že je spolu s tatínky odpálí, postupně za příšerného kouře a pištění mizely v protějším zasněženém svahu.
Jakmile ten blázinec skončil, běžela jsem se podívat na Dana do pokoje. Ležel v pelíšku a tupě na mě zíral. Hlava mu klinkala ze strany na stranu a rány venku vůbec nevnímal. Chvilku jsem ho šimrala a on usnul. Pak jsem se vrátila za ostatními.
Ráno jsem šla Dana vyvenčit. Daník radostně vyběhl před chatu, okamžitě označkoval všechny důležité body a já v duchu děkovala veterináři, že mi ty sedativa pro něj dal. Ze Silvestrovské noci si vůbec nic nepamatoval.

Zimní Monínec 2001

25. listopadu 2011 v 23:15 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo
O druhém svátku vánočním jsme naložili auto bagážemi a vydali se na Monínec prožít zimní prázdniny a silvestr. Dan na mém klíně pochrupával a my s dětmi a manželem hráli naši obvyklou hru - kdo jako první uvidí v dálce kopec s chatami, v kterých budeme trávit následující týden. Vyhrál manžel.

Dojeli jsme k úpatí kopce a zastavili na krajnici, abychom nandali sněhové řetězy. Bez nich bychom se na Monínec nedostali. Když se to manželovi konečně povedlo, jelikož neoplývá schopnostmi kutila Tima, popojeli jsme pár metrů a pravý řetěz prasknul. Můj muž zasakroval a Dan na mém klíně zaúpěl (nesnášel páníčkovo sakrování v autě). Zacpala jsem mu tlamu. Danovi. Manžel se nicméně snažil vyjet příkrý kopec jen s jedním řetězem. Vašek s Mirkou ani nešpitli a Dan se v mém sevření začal dusit. Hystericky kvílet ale nepřestal.
"Udělej NĚCO s TÍM psem!" zařval manžel, zatímco Dan začal chroptět.
"Vždyť je z tebe celej nervózní!" zvolala jsem.
Auto se na silničce zmítalo ve vyjetých zledovatělých kolejích a ustavičně sklouzávalo k jedné straně.
"S jedním řetězem to nevyjedeš," suše jsem podotkla.
Ještě chvíli manžel mlčky zledovatělé cestě vzdoroval (a Dan byl skoro udušený), pak to vzdal. Vystoupili jsme s dětmi a kvílejícím Danem z auta a radši nahoru došli pěšky.

Máme ale skvělé přátele, takže se brzy jeden z nich objevil na silnici s náhradním sněhovým řetězem a naše auto bylo brzy dopraveno do cíle.

Letní dovolená s Danem

25. listopadu 2011 v 23:14 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo
Dovolené na Monínci jsme si užívali i v létě 2001. S přáteli, jejich dětmi a psy. Přivítali jsme nový přírůstek do naší velké psí smečky - osmiměsíční akita-inu Akinu. Přijel jezevčík Žulík a přijel taktéž Artur, kříženec boxera, který Dana nedávno pokousal. Zatímco teď Artur Dana doslova přehlížel, Dan chtěl Artura okamžitě zardousit a sežrat ho za to, co mu před rokem provedl. Jelikož by ale neměl šanci, radši jsem ho držela od Artura dál. Boloňák Toník tentokrát nepřijel. Po posledním Silvestru se z petard dlouho vzpamatovával, až nakonec odmítl kamkoli jet.

Navštěvovali jsme huculskou farmu na Cunkově a při jedné návštěvě mě čekal nelehký úkol. Majitelé farmy potřebovali ostříhat mladou jorkšírku Elinku. Požádali o to mě, jelikož jsem se jednou zmínila, že Dana stříhám sama.
Děti odjely na koňskou vyjížďku, dospěláci se psy zůstali venku na sluníčku a já jsem s Danem v náruči vkročila do společenské místnosti. Stále oslněná slunečním jasem jsem za dveřmi o něco zakopla, až to heklo, a s Danem se vřítila do místnosti. Uskočila jsem stranou a znovu nohou něco nabrala. To už mi došlo, že je to místní psí staroušek, který si hověl v chladné místnosti před úmorným vedrem venku. Dan se rozklepal a pes zanaříkal. Ustála jsem rovnováhu a hned jsme se začala pejskovi omlouvat.
"Jeho každou chvíli někdo šlápne," ozvalo se ze šera, "je starej, hluchej a slepej." Pes stál opodál a na mě se zubil majitel boloňáčka Toníka, který na farmě trávil s dcerkou prázdniny. "Jdeš ostříhat Elinku? Zavolám Ivu."
Za chvíli se do místnosti vřítily za vydatného štěkání zarostlá jorkšírka Elinka a čivavka Takynka. Za nimi vešla jejich majitelka. Po vřelém psím přivítání jsem je následovala do kuchyně, i s Danem.
Tam jsme se s Ivou pustily do díla. Já Elinku stříhala, ona ji přidržovala. Takynka vlezla do svého pelíšku a pozorovala nás a nervózní Daník zalezl pod židli, odkud nás celou hodinu sledoval. Elinka způsobně stála na stolečku a postupně se stávala lehčí, hezčí a na údržbu praktičtější. Dílo se povedlo a já si oddechla.
Zvedla jsem se z bolavých kolen na nohy a Daník se zvedl také. Oprášila jsem z kalhot patnácticentimetrové chlupy a Iva je zametla. Byla spokojená a já šťastná, že tak nelehký úkol už mám za sebou.
A Daník byl nejspokojenější ze všech, protože jsem ho vzala do náruče a odnesla ho pryč od těch maličkých sebevědomých fenek.

Silvestr 2000

25. listopadu 2011 v 23:12 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo
Zarezervovali jsme chatu na Monínci pro několik rodin, tak jako každý rok. Náhle nejely asi tři rodiny, jejich děti odrostly a chtěly zkusit větší kopec, nejlépe nějaký Alpský. Mezery po odpadlících zaplnily rodiny kamarádů našich přátel.
"Vždyť ty lidi jsou úplně cizí," hořekoval manžel.
"Až je poznáme, nebudou cizí!" zakončila jsem debatu.

Každý den jsme doprovázeli své děti na cunkovskou huculskou farmu a večer, příjemně vyčerpaní, jsme se scházeli v chatě ve společenské místnosti - dospělí, děti a psi. Tentokrát se sešli čtyři pejsci - náš jorkšírek Dan, jeho kamarád boloňák Toník, fenka sibiřského huski Berenika a velšteriérka Dáša, které jsme neřekli jinak než Havlová.
Na Silvestra večer děti v karnevalových kostýmech hrály hry, z nichž ta nejzajímavější byla lítat a dupat po chatě, a netrpělivě čekaly na půlnoc. Odbila dvanáctá, připili jsme si a vyběhli před chatu shlédnout každoroční ohňostroj. Pak začalo všechno kolem kvílet a bouchat, noční nebe se rozzářilo barevností vybuchující pyrotechniky a já si vzpomněla na Dana, zavřeného v našem pokoji. Doufala jsem, že zaleze do otevřené skříně a přežije to ve zdraví i tentokrát, protože dělobuchů se bál již odmalička. Ostatní psi byli rovněž zavřeni v pokojích.
Jen velšteriérka Dáša lítala mezi bouchajícími petardami a kvílejícími rachejtlemi, z čehož měla ohromnou radost. Šly na mě mrákoty, když chytala rachejtle těsně před výbuchem do tlamy, ale vždycky je naštěstí včas upustila. Pak jsme vyrazili na sjezdovku bobovat a rozjaření taťkové odstřelovali rachejtle a petardy přímo ze saní a bobů při divoké jízdě ze svahu, za vydatné pomoci velšteriérky Dáši.
Po návratu do chaty jsem šla zkontrolovat Dana. Byl zalezlý ve skříni, zahrabaný v hromadě oblečení. Třásl se a odmítal vylézt. Půlnoc ve skříni neprožíval sám, v chatě o patro výš seděla ve skříni s boloňáčkem Toníčkem jeho panička. Toník byl natolik vyděšený, že sotva popadal dech. Z této noci se vzpamatovával ještě hodně dlouho a pro nás ostatní to znamenalo, že na Monínec přestala jezdit další rodina.

Víkend na chatě

25. listopadu 2011 v 23:10 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo
Na chatu přijely rodiny s dětmi a psy. Hrubosrstý jezevčík Žulík Daníkovi udělal ohromnou radost. Míšenec dvou plemen Artur Dana moc nepotěšil. Stále si moc dobře pamatoval, jak ho při jiném setkání pokousal.
Když se na chatě Artur objevil, mohl se Dan pominout. Vztekle na něj vrčel, cenil se a štěkal a Artur mu vydatně odpovídal. A Žulík se samozřejmě přidal. Psi štěkali a my neslyšeli vlastního slova. Chudák Artur nakonec skončil na řemenu u stromu a Dana jsme strčili do chaty. Jakmile však někdo otevřel dveře, Dan proběhnul ven a bylo to tu znova. Neskutečný blázinec!
Artur se svými páníčky zůstal u nás i přes noc, stejně jako ostatní. Dan se ježil jako starý nevrlý kocour, sotva Artura zaslechl či ucítil. Byl sice s námi v jiné místnosti, ale celou noc byl v pohotovosti, a pokud zrovna neštěkal, aspoň vrčel a prskal, což nás nenechalo spát.
Druhý den ráno přátelé chatu opustili. Dan dlouho ostražitě obcházel místnost, v níž Artur v noci přebýval. Rozčileně očichával všechna místa nasáklá nepřítelovým pachem. Kdyby mluvil, možná by nám vynadal.
Později doma, když jsme pouštěli videa z našich společných setkání s přáteli, jsme si uvědomili, že Dan pokaždé přiběhne k televizi a zlostně blafe, jakmile zaslechne štěkat Artura.

Psát či nepsat? Toť otázka!

25. listopadu 2011 v 22:16 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
CHCETE SE POBAVIT NAD NAIVKOU, KTERÁ "PROHLÉDLA" AŽ PO LETECH?
ČTĚTE!

O PSANÍ I. (září 2004)

Někdejší diplomat a nynější herec a umělecký ředitel Divadla na Vinohradech Martin Stropnický píše svou druhou knihu…

Já jsem svou první knihu dopsala před rokem. Nyní leží rukopis již ve čtvrtém nakladatelství osmý měsíc a stále se nic neděje. Mezitím mě v telefonu dvakrát ubezpečili, že je čtení zajímavé a že se určitě spolu dohodneme. Začínám o tom pochybovat. Třikrát jsem nakladatelství navštívila osobně, ale nikoho, kdo by mně mohl cokoli o osudu mého rukopisu říct, jsem tam nezastihla. Navíc se nakladatelství přejmenovalo.
Neodradilo mě to, píšu dál, i s tím příšerným pocitem, že mně nikdo nikdy nic nevydá. Nemám jméno, nejsem mediálně známá. Jedno vím jistě. Psaní se chci věnovat dál a hodlám se dostat až tak daleko, že jednou budu už jenom psát a že mě to i uživí. Neskromné? Možná. Věřím, že jednou tomu tak bude.
Martin Stropnický napsal svou první knihu povídek a fejetonů s názvem "Klídek, nerve!" prý na výzvu redaktorky jednoho nakladatelství. Nebude mít problém ani s vydáním své druhé knihy. Je známá osobnost a čtenáři si rádi každé jeho další dílko koupí.
I já si jeho první knížku koupila. Proto, že Martina znám osobně a že mě překvapilo, že i on se rozhodl psát. Myslela jsem si, že v mém okolí se další blázen jako já nevyskytuje. I on byl překvapený, že chci vydat knihu. Popřál mi tedy hodně úspěchů, aby to vyšlo i mně.
Avšak věřte, že není jednoduché psát. Když chcete tvořit, zavřete se před celým světem ke svému počítači a pište! Když tvořil Martin, rodina se přizpůsobila. Tatínek pracoval, děti ho od náročné práce nerušily. Maminka se o to postarala. Chcete-li totiž cokoli významného a obdivuhodného vytvořit, musíte mít k tomu absolutní klid, aby vaše myšlenky mohly proudit a plodit. Nemůžete neustále odbíhat k domácím pracím a k dětem. A když už odbíhat musíte, pak tedy tvořte v noci a spěte, když vám na to zbude čas.
Já chci tvořit. Ale tvořit s dětmi za zády, se zaměstnáním a s každodenními domácími pracemi je hodně těžké, když vám nikdo nepomůže. A čtyři hodiny spánku mi rozhodně nestačí. Moc času na psaní mi tedy nezbývá. Stále doufám, že mi konečně moji první knihu vydají, pak druhou, třetí… a já pak se vším ostatním prásknu, bouchnu, fláknu, atd, atd, a budu se věnovat jen věcem, které mají pro mě smysl a pak snad už budu konečně šťastná.

O PSANÍ II. (únor 2005)

Zapřísahám vás, nepište! Stejně vám to nikdy nikdo nevydá! Nikdo vás nezná a nikoho nezajímáte! Pokud jste neměli to štěstí a nestali se hercem či herečkou, zpěvákem či zpěvačkou, nebo jinak zajímavou osobností, ani to nezkoušejte! Anebo to zkuste a pak svůj drahocenný rukopis uložte někam na dno šuplíku, abyste z něj jednou mohli předčítat aspoň svým vnoučatům.
Před čtyřmi lety jsem se pustila do psaní. Před dvěma lety jsem dokončila první díl vyprávění o pejskovi, kterého si má rodina pořídila a který záhy začal hrát v pražském Divadle pod Palmovkou v divadelní hře režiséra Jana Hřebejka "Výstřely na Broadwayi", o naší rodině, našich přátelích, jejich psech a našich společných dovolených. Své drahocenné dílko jsem pojmenovala "Výstřely na Palmovce aneb jak jsme hráli divadlo", s podtitulem "Příběhy neobyčejného psa a jeho lidské smečky". Brzy jsem rozepsala i druhý díl.
Před rokem a půl jsem plná elánu a nadšení první díl rukopisu slavnostně odnesla do nakladatelství. Z mého pohledu jsem si vybrala to nejserióznější ze všech. Ředitel s panákem skotské v ruce mi řekl (aniž by to četl), že oni vydávají jen osvědčené autory, a daroval mi knihu ALMANACH LABYRINT 2002, v níž se nacházela veškerá nakladatelství v naší zemi, adresy, telefony a charakteristiky produkcí, tzn. čím se jednotlivá nakladatelství zabývají, jestli beletrií, knihami pro děti a mládež, literaturou faktu, non-fiction, historií, odbornou literaturou, společenskými vědami, hudbou, divadlem, filmem, uměním, duchovní literaturou, náboženstvím a teologií, počítačovou literaturou, informatikou, mapami, atlasy, turistickými průvodci, literaturou pro volný čas, školstvím a pedagogikou, cizojazyčnou literaturou, bibliografií a vzácnými tisky, CD-ROM, e-books.
Srdečně jsem mu děkovala, měla jsem dobrý pocit, že mi hodně pomohl.
Ještě ten den jsem se vypravila s těžkým fasciklem mého rukopisu do druhého nakladatelství. Tam mi řekli, ať přijdu nejdřív tak za půl roku, že teď mají "plno".
Ve třetím nakladatelství se můj rukopis zdržel čtrnáct dní. Prý se jim nehodí do jejich tematické řady.
Ve čtvrtém osm týdnů. Vrátili mi ho s tím, že se sice všichni nad ním pobavili, ale přece jen nemůže konkurovat nynějším nabídkám (vydali např. "Z tajného deníčku Mariky S. / aneb Karel Gott je jenom jeden" od autorky téhož jména; Růžičková, Formáčková "Obrana XXL / Můj život s dietami", K. Gott "Obrazy aneb proč je pro mě důležité malovat", E. Pilarová "Potkala jsem léčitele", atd.) Tak tomuto jsem skutečně konkurovat nemohla. Stejně jako titulům jiných nakladatelství, např. někdejší "čágo-bágo šílenkyni" Tereze Pergnerové a jejímu boji s drogou.
V pátém nakladatelství mě rovnou odkázali do šestého. S tím, že nehledě na to, jestli rukopis bude kvalitní či ne, nemohou si dovolit z existenčních důvodů vydat neznámého autora.
V šestém nakladatelství si rukopis ponechali přesně měsíc. Bez vyjádření.
Odnesla jsem fascikl do sedmého. Nechali si ho čtyři měsíce. Přihlásili ho do literární soutěže Magnesia Litera, tam však neuspěl a tudíž mi ho vrátili.
Navštívila jsem osmé nakladatelství. Po čtyřech měsících mě překvapili tím, že ho hodlají vydat, že se při čtení náramně pobavili a že se spolu určitě dohodneme. Po dalších čtyřech měsících mě překvapili tím, že zkrachovali.
V devátém nakladatelství mi sdělili, že mají "plno" až do roku dva tisíce šest.
V desátém mi vrátili rukopis po třech týdnech, zaslali mi ho poštou spolu s dopisem. Stálo v něm, že mi moc za zajímavý rukopis děkují, nicméně se svým specifickým zaměřením nehodí do koncepce edičního plánu jejich nakladatelství, atd., atd. Ale každopádně mi přejí mnoho úspěchů v další tvůrčí činnosti. Bla, bla, bla.
Další tři týdny vězel v jedenáctém. Dokonce jsem měla možnost o rukopisu pohovořit u nabídnuté kávy osobně s editorkou, což se mi zatím v předchozích nakladatelstvích nestalo. I když se jí mé vyprávění líbilo, vrátila mi ho. A ať to prý rozhodně nevzdávám. Shodly jsme se v jednom, v tom nejpodstatnějším. Aby všechna nakladatelství přežila nelítostný konkurenční boj, musí vydávat i dílka autorů, kteří "táhnou". V jejich případě to zrovna byla zakladatelka nové politické strany "Rovnost šancí". Jinde zase vydali knížku, v níž naše celebrity popisují, jak přežili katastrofu v ráji Jihovýchodní Asie, když se přihnaly ničivé vlny tsunami (26.12.2004). Kniha vyšla po měsíci. Chvíli poté do českých knihkupectví dorazil nový bestseller "Jak jsem se mýlil v politice", jehož autorem je expremiér Miloš Zeman. Co k tomu říct? Radši nic.
Svůj časem umolousaný rukopis jsem dopravila do dvanáctého nakladatelství.

Mimochodem, Martin Stropnický vydal svou druhou knihu…

SKUTEČNĚ JSEM "PROHLÉDLA" AŽ PO LETECH (viz článek Quo vadis), ALE NEBÝT V MLÁDÍ NAIVNÍ A VŠECHNO MÍT V HLAVĚ DOKONALE SROVNANÉ, TO BY SNAD ANI NEBYLO PŘIROZENÉ ;-)

Můj rukopis nakonec přijalo jedno nakladatelství s tím, že ho celý "zmenším" na jednu desetinu a přizpůsobím jejich požadavkům.
Přesto všechno vyšlo pěkné povídání o pejskovi, který se dostal na prkna, která znamenají svět. Prý… ;-)

Zkratka

23. listopadu 2011 v 22:12 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)

V jednom z předchozích článků jsem se zmínila o "zkratce". Tohle klíčové slovo vždy mělo pro mě a mé přátele veliký význam. Normálně člověk chápe význam "zkratky" tak, že je něco kratší a tudíž snadnější.
Náš kamarád Petr byl vždycky na "zkratky" machr. Kdekoli a všude HLEDAL zkratky.
"Půjdeme zkratkou!" zavelel pokaždé tak suverénně, že nás nikoho nikdy (i po pár zkušenostech) nenapadlo, že hodlá opět zaimprovizovat a že žádnou zkratku pochopitelně nezná. Několikrát nás tak zblbnul, že jsme ho uposlechli a pak nám dalo notnou práci najít cestu domů.
Tenkrát jsme Danečka ještě neměli, zato jsme všichni měli malé děti, a tak jsme kolikrát ztraceni v pustině chtěli na místě Petra uškrtit, když nás vedl z výletu svou zaručenou ZKRATKOU neznámým lesem dlouho po setmění do naší chaty, kde jsme byli ubytovaní.
Jeden z prvních "zkratkových" zážitků jsme prožili na zimní dovolené v Srní na Šumavě. Mirce byly dva roky, Vaškovi pět. Bylo nás sedm dospělých a sedm dětí. Vraceli jsme se z celodenního výletu, začalo se stmívat, děti byly hladové, žíznivé a unavené, včetně nás ostatních.
"Půjdeme zkratkou!" zavelel Petr.
"A znáš to tady dobře?" zeptali jsme se a zdaleka (opět!) netušili, co přijde.
"No jasně," suverénně přitakal Petr a dodal: "půjdeme po souřadnicích."
Před námi se objevil vysoký, sněhem zapadaný kopec a všichni zemdlelí únavou Petrovi uvěřili, že nás bezpečně a rychle dopraví svou "zkratkou" zpátky do chaty.
Naše Mirka byla ze všech dětí nejmenší a tak si ji manžel posadil za krk, zatímco ostatní děti ťapkaly po svých.
Všude závěje mrazivého sněhu, smrákalo se a studený vítr zesílil. Vepředu mezi stromy razil cestu (která tam samozřejmě nikdy nebyla!) Petr. Kopec byl místy tak strmý, že každou chvíli z ušlapané cestičky některé z dětí sklouzlo a ujelo mezi stromy do tmy. Než někdo z nás sjel za odpadlíkem, ujely mezitím i další děti. Tahle hra se dětem náramně líbila, takže rodičové po chvíli umdlévali vyčerpáním.
A jak dopadl můj manžel s naší dcerou za krkem?
Nikdy jsem netušila, že by se vůbec dala péřová bunda propotit, avšak manžel měl tenkrát propocená záda, jako by hrál celodenní turnaj ve squashi.

Dovolená bez Dana

20. listopadu 2011 v 20:37 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Rozhodli jsme se, že pojedeme k moři. Tentokrát jsem Dana brát s sebou nechtěla. Byl s námi v Itálii a moc nadšený z toho nebyl. Babičky nám ho pohlídat nemohly, jelikož jedna byla stále zaměstnaná a druhá bydlela daleko na to, abychom tam Dana těsně před cestou do Chorvatska zavezli.
Takže zbyl jen děda. Zavolala jsem mu.
"Ale jo, přivezte ho," ihned souhlasil, "on si bude u nás hrát s Nelinkou."
Stará Nelinka byla směska všech voříšků, napůl slepá, napůl hluchá, a pokaždé Dana přišlápla, takže se brzy naučil uhýbat jí z cesty. Věděla jsem, že u táty a jeho ženy se Dan bude mít víc než dobře. A tak jsme s rodinou strávili týden u moře bez našeho miláčka.
Jakmile jsme se vrátili, hned jsem zavolala tátovi, že si pro našeho pejska přijedeme.
"Ale vždyť nemusíte spěchat, máte za sebou dlouhou cestu. Přijeďte si pro něj třeba až za týden, nebo... až se vám to bude hodit."
"Přijedeme zítra, už se na něj strašně moc těšíme," zakončila jsem hovor s přesvědčením, že by si našeho hafíka klidně nechali. Táta jen zabručel a zavěsil.
Když jsme k nim přijeli a Dana nám předávali, ujistila jsem tátu i jeho ženu, že příští rok pojedeme znovu k moři a na čtrnáct dní. Takhle šťastného otce jsem nikdy v životě neviděla!

Druhá dovolená s Danem

20. listopadu 2011 v 20:34 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Na jaře v roce 1998 jsme s přáteli poprvé navštívili rekreační objekt Monínec. Zvykli jsme si tam i další roky trávit jarní, letní a zimní prázdniny. Děti se tam nikdy nenudily a psi jakbysmet. Skoro denně jsme s dětmi navštěvovali huculskou farmu na nedalekém Cunkově, a psi s námi.
Jarní prázdniny byly vskutku zvláštní. Zatímco jsme se o zimních prázdninách slunili na Javorové Skále, nyní napadlo spousty sněhu a Dan se s ním poprvé seznamoval. V závějích nebyl ani vidět, vypadal jako velká sněhová koule. S radostí v závějích skákal a dováděl, a nechal toho, až když už byl celý zmrzlý a hopsal na zledovatělých bačkorkách. Pak se rozklepal zimou a kvíkal, abych ho těch namrzlých bačkorků a rampouchů, které mu visely z fousů a břicha, zbavila. Putoval tedy do vlažné sprchy, aby roztál.
Provozovatelé Moníneckého areálu vlastnili novofunlanďačku Montanu. Byla to už Montana číslo dvě, protože tu první někdo odvedl, když byla sotva odrostlé štěně. Vůbec bych se nedivila, kdyby se brzy ztratila i ta druhá, protože se ráda toulala. Ale lidé z okolí toulavou Montanu znali a běžně ji ve svých autech přiváželi zpátky. Nebo zatelefonovali, že je zatoulaná o dvě vesnice dál, a tak její majitel nastartoval teréňáka a jel pro ni. Často se stávalo, že Montana odešla s rekreanty na Cunkov a pak se vrátila buď s nimi, nebo s někým úplně jiným. Anebo se taky nevrátila. Pak její páníček opět nastartoval a vyrazil pro ni.
Někdy šlo s Montanou doslova o život, jako o těchto jarních prázdninách 1998, kdy na Monínci bylo sněhu jako na skutečných horách...

Vyrazili jsme s dětmi a psy na Cunkov a Montana se k nám připojila. Terén v hlubokém sněhu byl namáhavý. Zdolali jsme zalesněný, sněhem zapadaný kopec a z jeho vrcholu děti dojely na bobech až do cíle. Montana běžela podél bobů spolu s ostatními psy a výlet se jí viditelně líbil. Já jsem Dana nesla v tašce, aby ve sněhu hned nepromrznul.
Na koňské farmě děti zaběhly do stáje a po chvíli s nimi a místními brigádnicemi zmizely v okolní krajině. Dospělí se ohřívali u kamen na farmě a prohřívali své útroby čajem s rumem. Dan spočinul na mém klíně, ostatní psi zalehli ke dveřím. Vzpomínali jsme, jak jsme před rokem na koních jezdili i my. Už jsme měli dost dobrý důvod na koně nesednout.
Před rokem na Monínci mě hned druhý den skolila angína s vysokými horečkami, takže jsem skončila v posteli. Ostatní denně navštěvovali huculskou farmu. Litovala jsem, že nemůžu jít s nimi. První vyjížďka dospělých dopadla katastrofálně. Koně v lese se splašili, protože jim do cesty vběhl zajíc. Přátelé popadali z koňů jako hrušky. Jeden si naštípnul žebra, druhému kůň dupnul na nohu, jiný si přiskřípnul v sedle své mužství, další si vykloubila rameno a ta poslední si poranila páteř. Ještě že já měla těch svých 39,4°C teploty!
Po hodině "grogování" v teplé místnosti se vrátily brigádnice-vodičky s dětmi přimrzlými ke koňským hřbetům. Vyběhli jsme ven naše zkřehlé ratolesti s rampouchy u nosu sundat ze sedel. Hned jsme na baru objednali čaje (tentokrát bez rumu), aby naši drobečkové roztáli.
Zpátky na Monínec jsme se nevraceli společně, ale rozdělili jsme se na dvě skupiny. Patřily jsme do první, té rozumnější, protože obloha se hrozivě zatáhla. Druhá skupina s pubertálními děvčaty v klidu dopíjela svůj čaj. Když se konečně zvedly k odchodu, už jsme dávno uháněli "zkratkou" k Monínci. Nastal problém. Montana jít domů nechtěla. Nakonec si dala říct, až když první skupina dosahovala cíle. Pak se to spustilo. Chumelilo všemi směry a my měli problém najít cestu. Dana jsem pevně svírala v náruči a všichni jsme pospíchali. Okolí splynulo v bílý celek, děti kňouraly únavou a psi obalení sněhem bafali. Jásali jsme, když se před námi objevil monínecký areál. Danečka jsem vypustila z tašky, aby se naposledy vyčural, než skončí v posteli. Dan statečně čelil větrné chumelenici a měl radost z toho, že my máme radost, a skákal v závějích jako na pérkách.
Chumelenice nepolevovala. Napínali jsme zrak do lesa, z něhož jsme se před chvílí vynořili, a doufali, že druhá skupina malých a dospívajících děvčat v čele s naší kamarádkou se brzy z lesa taky vynoří. Čekali jsme marně. Nakonec otec jedné pohřešované dívky odjel autem a doufal, že by ztracence mohl objevit někde na silnici. Ostatní taťkové se vnořili zpátky do lesa. Nebylo vidět na krok, hustě sněžilo a smrákalo se. Děti s Danem jsme poslali do chaty a vysílený Dan okamžitě usnul. My jsme čekali dál.
Po dvaceti minutách se "záchranářské" auto vrátilo nazpět. Z něj vyskákaly všechny dívky, včetně přešťastné přítelkyně. Rozesmátý záchrance otevřel kufr auta a vyskočila z něj Montana. Vypadala taky šťastně. Chvíli na to vyvrávorali z lesa i ostatní. "To je potvora, ta Montana," spustila rozšafně Helča. "Nejdřív nás táhla lesem tou zkratkou a pak se pustila za srnkou. Utíkaly jsme za ní, aby se zase neztratila, a pak jsme zabloudily. Holky začaly pobrekávat a pak, ani nevím jak, jsme se ocitly na silnici. A tam jsme uviděly Pavlovo auto. Potom jsme Montanu všichni cpali do kufru..."
Večer jsme byli výletem natolik ubití, že nejen děti, ale i my a psi šli spát bez protestů.

Dovolená s Danem

20. listopadu 2011 v 20:29 | MARCINE |  Úryvky z rukopisu "Psí historky", aneb co se do knížky nevešlo

Na Javorové Skále prožívalo s námi dovolenou dalších pět rodin. Dan si začal zvykat na cizí lidi. Poznal tady Toníka, boloňského psíka, kterého si ihned zamiloval. Vídávali se několikrát do roka a byli tak šťastní, že se radostí olizovali, přečůrávali a nastavovali jeden druhému jako "lehké děvy". Všichni jsme si na jejich neobvyklou lásku zvykli a děti se přestaly ptát, co že to ti dva spolu vlastně dělají.
Jako poslední na chatu přijel mladý pár s Anetkou a Tolečkem. Anetka byla tříleté dítko a Toleček šestiměsíční novofunlanďák. Kromě dvouletého Toníka jsme tedy měli v chatě i dvě půlroční štěňátka - Danečka a Tolečka.
O Danovi skoro nikdo nevěděl, o Tolkovi ano. Zatímco u snídaně, oběda či večeře Daník loudil o kousek drobtu z talíře a nesahal sedícím lidem u stolu po kotníky, Toleček loudil u stolů taky a přitom cintal lidem do talířů. Nebo si jednoduše ze stolu nějaký ten řízeček stáhl a s laskominou utekl.
"Odveďte někdo toho psa!" zapištěla jedna z přítomných matek, jejíž rodina nikdy psa nevlastnila (a kterou o několik let později dostaly vděčné oči kokršpanělky Benynky). Stůl plný jídla bránila vlastním tělem před uslintanou tlamou poněkud většího štěněte. Její obličej stažený do grimasy odrážel obrovskou nechuť komunikovat s tímto přerostlým ucintaným tvorem.
"Tolku!" zařval majitel novofunlanďáka, "fuj, to nesmíš!"
Pak si Toleček čapl na bobek, jak štěňata dělají, a spustil se z něj vodopád. Pejsek se tvářil naprosto blaženě a já měla strach, aby se mi Dan neutopil. Všichni byli zděšeni, jak je všechno včetně Tolečka tak obrovské. Nejen on, jeho miska a pelíšek, ale i samotné čurání.
Někdo zavolal: "Jirko! Toleček čůral!"
"Už jdu!" ozval se z dálky. Zrovna řešil naprosto stejný případ se svou tříletou dcerkou na druhé straně chaty. Přiběhl do jídelny s vykasanými rukávy, kýblem s vodou a hadrem a dal se do úklidu. Uvědomila jsem si, že při jakékoli takové kalamitě mi stačí pouze papírové kapesníčky.
Zlatý jorkšírek Dan!

14. PROFESIONÁLOVÉ

10. listopadu 2011 v 21:28 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Velmi brzy jsme se s divadlem sblížili. Zrovna tak, jako měl Dan zafixováno kdy, kde a od koho může očekávat vstřícnost a nášup dobrůtek, tak i já se začala orientovat nejen za oponou a v zákulisí, ale i v dění na jevišti.
Už jsem měla vypozorováno, kdy, kde a kdo z herců a hereček bude na scéně, jaký text bude odříkávat a co hrát. Zapamatovala jsem si celé pasáže hry a dialogy (dodnes je umím skoro nazpaměť).
Divadelní provoz i hantýrka se pro mě staly naprostou samozřejmostí. Nikdo se o mě a o Dana nemusel starat jako na začátku, kdy jsem se držela zuby nehty Danových divadelních paniček, abych nepropásla nějaký výstup. V zákulisí jsem si našla místečka, kde jsem nikomu nepřekážela. Bravurně jsem dokázala všem uhnout, neboť jsem věděla, kdy se z jeviště do portálu přiřítí Vilma Cibulková, kudy má cestičku ze scény vyšlapanou pan Bedrna, nebo kde mám stát, když přiběhne Rosťa Čtvrtlík a fofrem sklapne veliký deštník. Už jsem se neděsila, když do portálu přibíhaly a zase odbíhaly kostymérky nebo rekvizitářka. Věděla jsem, že celý ten blázinec řídí za oponou od inspicientského pultíku Aleš Alinče za asistence nápovědky Jolany. Nezasvěceným by situace v jevištním portále mohla připadat jako nikým neřízený mumraj, ale každý znal své místo, funkci a roli.

Dva měsíce po premiéře, na konci Danovy první divadelní sezony, se stala hrozná věc, která Dana nadobro poznamenala. Podruhé ho pokousal velký pes. Veterinář nás už po prvním pokousání upozornil, že po silném stisku mohutnými psími čelistmi by Dan mohl mít pozdější následky, které mohou přerůst dokonce až v epilepsii.
Nevěděla jsem, zda tento úraz nebude znamenat konec jeho divadelního vystupování.
V nové divadelní sezoně se v divadle Výstřely na Broadwayi hrály i nadále. Pokračování Danovy herecké kariéry zahájila "oprašovačka", což je zkouška inscenace, která se už delší dobu nehrála. Dana jsem ze zkoušky omluvila s tím, že on "svoji" roli rozhodně nezapomněl. Vedl mě k tomu ale jiný důvod.
Dan po dvou měsících volna stráveného na poklidném venkově v Praze znervózněl a znejistěl. I ty nejběžnější zvuky ulice ho děsily. Bál se rachotících tramvají, aut, lidí, psů a vůbec všeho, co vydávalo nějaký zvuk.
A k mému smutku se i v jím tolik milovaném divadle klepal strachy a herce ani herečky nijak nevyhledával. Nikdo nemohl pochopit, proč se z energického a družného pejska najednou stal takový ustrašenec, a já jim to dopodrobna vysvětlit neuměla. Sama jsem netušila, co se v té psí chlupaté makovičce odehrává.
Dan se na jevišti třásl a pokníkával. Ve svém výstupu už neštěkal. Skončilo období, kdy se železnou pravidelností při každém představení štěkal a znovu a znovu svým překvapujícím štěkotem diváky v hledišti udivoval a přiváděl k smíchu a následnému bouřlivému potlesku. Byli jsme bezradní.
Za měsíc se Dan jakžtakž srovnal. Když se o něco později vypravila do divadla na naše Výstřely celá moje rodina, po dlouhé době na správném místě k radosti nás všech zase zaštěkal.
Psů se už ale nikdy bát nepřestal.

Za dva roky od premiéry se ozval člověk, který měl zájem Dana nafotit do časopisu, pro nějž připravoval článek o psech v Divadle pod Palmovkou. Dana si vyfotil a za pět týdnů vyšel v časopise článek i s fotkami herců a jejich psů. Nadšeně jsme stránky pročítali a prohlíželi si fotografie pana Bedrny a jeho fenky neurčité rasy Stelly, pana Skopečka a knírače Tigrida, ředitele divadla Petra Kracika a jeho zlatého retrívra Tána a jorkšíra Ronyho s majitelkou Kateřinou Palasovou. Nechyběl ani pejsek Alf pana Kalouse z divadelního klubu a pochopitelně naše "hvězda" - Dan.
"Á, Daníčkovi kolegové," utrousil pod vousy můj manžel. Jen nevím, zda myslel herce, anebo psy.
"Něco pro vás mám," spiklenecky na mě zamrkal pan Skopeček, když jsme se potom objevili v divadle.
"Já vím," usmála jsem se. "časopis, že jo?"
Přitakal a radost z něj jakoby vyprchala.
"Já myslel, že vás…"
"Potěším, že jo!" předběhla jsem ho.
"Jo, potěším," zopakoval sklesle pan Skopeček, pokrčil rameny a odkráčel.
"Hezky tam máme ty naše pejsánky vyfocený," pochvaloval si pan Bedrna.
Časopis se dostal k Hance Seidlové.
"Daníku, tady o nás píšou, že jsme spolu jedna tlapka," řekla a sehnula se k Danovi. Ihned jí vděčně olízl nos.
"Kdyby mě tak nějakej chlap miloval jako ty…," vzdychla a vzápětí se rozchechtala.

Hodně často jsem si během představení chodila popovídat s rekvizitářkou. Připadalo mi, že se z tohoto zaměstnání musí každý "normální" člověk zbláznit. Probíraly jsme spolu všechno možné, od receptů k internetu, od rodiny po osobní zájmy. Ona byla ráda, že si může s někým poklábosit o běžných denních radostech a starostech, a já koneckonců taky. Od nikoho jiného jsem se v divadle nedozvěděla, co vyvádí doma jeho zvířecí mazlíček, co se komu urodilo na zahrádce či jaké kdo má představy a přání. Pro ostatní jsem dlouho byla (a pro některé nadále zůstala) jen TA s TÍM psem.
To není stížnost, to je prostý, holý fakt. Zvykla jsem si být ta druhá: až po Danovi. Vždyť on byl ta opravdová hvězda, a já jen bodyguard.

"Nazdar, Daníčku, ty náš sladkej vometáku! Ty chlupatá příšerko!" slýchala jsem častokrát, když se s ním herci, herečky a ostatní v zákulisí vítali. Kdyby nebyl můj, skoro bych mu záviděla. Tolik pozornosti jako on jsem nikdy v životě od nikoho nezískala.
Často jsem slyšela, že by někteří lidé chtěli být raději psy. Ano. Já s tím naprosto souhlasím. Ale nechtěla bych být ledajaký pes. Chtěla bych být pes u nás doma - a v divadle. Klidně bych si to s Danem vyměnila, ale myslím, že on by o to - holomek - ze zištních důvodů nestál.

Ale nebyly to jen radosti a nadšení, co nás v divadle provázelo. Byla to kolikrát i nechuť vypravit se na večerní představení nebo na mimopražský zájezd, když třeba pršelo nebo byla zima a já toužila po klidu a horké vodě ve vaně.
"Dala ses na to, tak nefňukej. Máš, cos chtěla," připomínal mi s oblibou manžel v takových situacích.
Dcera nadále s nadšením dělala Danovi v divadle "garde", když si vymohla návštěvu představení, a synovi to bylo úplně jedno, protože už to jednou prý stejně viděl, tak "vo co de".
Přátelé se mě zpočátku na divadelní život ptali, ale časem se ptát přestali a po několika letech se divili, že tam ještě pořád docházíme. Nikdo nám nic nezáviděl a taky neměl co.
Občas se také přihodilo, že se představení zrušilo a místo něj se hrála jiná inscenace, například když si pan Bedrna zlomil nohu nebo když skoro celý divadelní soubor položila viróza.
I Daník občas ochuravěl. Jednou jsem s ním musela docházet k veterináři na injekce antibiotik. Byl slabý a mrzutý. Měl neustále zabalený krk do Priessnitzova zábalu a bříško měl omotané teplými obklady. Navíc blinkal, takže mu veterinář nasadil krutou dietu. Dan byl tak apatický, že si nechal všechno líbit. Zavolala jsem do divadla, že Dan hrát skutečně nemůže, takže herečky musely oprášit plyšového psa.

V létě 2002 devastující záplavy Divadlo pod Palmovkou velmi poničily. Stejně jako spousta dalších pražských divadel ani libeňská scéna neunikla stoleté vodě. Divadlo přestalo na čas fungovat a počalo se rekonstruovat. Divadelní soubor přišel o své domácí prostředí a zahájil popovodňové zájezdy mimo Prahu.
V Praze se postižených libeňských divadelníků ujala Nová scéna Národního divadla. Protože nebylo běžným zvykem, aby v divadle hrál i pes, stalo se, že nás zastavila u vchodu do budovy uvaděčka a vyděšeně spustila:
"Kam jdete s tím pejskem?"
Trvalo mi, než jsem jí vysvětlila, že Dan je také herec. Než jsme se dostali do šatny, zarazil nás zamračený pán a znovu jsem si vyslechla:
"Co vy tady s tím psem!
Časem jsem si na tyto reakce zvykla a předem je očekávala.

V polovině března 2003 bylo Divadlo pod Palmovkou zrekonstruované a znovu otevřené. Na stěnách foyer visely pasparty s fotografiemi zatopeného přízemí. Všude jsem cítila vtíravou vlhkost, ze zdí vycházela zima. Všechno bylo sice nové a moderní, ale cizí a neútulné. A najednou tak nějak nanicovaté.
Zrekonstruované prostory mi moc neseděly. Vše vonělo novotou a já postrádala tu bývalou atmosféru lehce omšelého zákulisí. Chyběly mi stesky věčně uhoněné rekvizitářky, která hned po záplavách z divadla odešla, scházela mi kostymérka a vyprávění o jejím jorkšírovi Beníkovi, postrádala jsem zvonivý smích Terezy Kostkové, nybyl tu ani pan Bedrna, jehož nedávné zranění si vyžádalo dlouhodobé léčení, odešel dramaturg Martin Velíšek, Linda Rybová se věnovala své prvorozené holčičce. Chyběl mi i rekonstruovaný divadelní klub a milý a stále usměvavý barman, pan Kalous. Ta stará atmosféra, kterou jsem tolik milovala, byla pryč. Voda ji odnesla…
Pět dlouhých let jsme s Danem navštěvovali Divadlo pod Palmovkou a se všemi v zákulisí se sžili. Zvykla jsem si na vzdechy pana Skopečka, že "tuhle pitominu" hrajeme již pátý rok, i na jeho občasné zaskuhrání: "Ježíši, mě to nebaví!" Cítila jsem decentní kolínskou galantního pana Bedrny a stále slyšela jeho prosbu, když zrovna nebyla po ruce kostymérka: "Madam, vím, že vám to nepřísluší, ale mohla byste mi, prosím, odepnout z krku ty řetízky?"
Se zájmem jsem sledovala herecké výstupy pana Přibila, Danova jevištního protivníka a přítele v zákulisí. Těšila mě přítomnost Rosti Čtvrtlíka, kterého Dan cíleně vyhledával. Přestože pan Čtvrtlík na jevišti ztělesňoval gangstera, v zákulisí to byl gentleman. Obdivovala jsem postavu Honzy Moravce, který se ze scény téměř nehnul, stejně jako náročnou práci Vilmy Cibulkové, jež byla za svou roli nominována na cenu Thálie 2000. Oblíbila jsem si roli hloupé mafiánské milenky v podání Mirky Pleštilové a později Lindy Rybové. Dojímala mě křehká krása Kláry Issové, živelnost Terezy Kostkové a rutina Jolany Běhounkové. Smála jsem se rolím Aleše Procházky, Aleše Alinčeho a Martina Velíška. Milovala jsem poťapanou postavu Danovy divadelní paničky,v níž se střídala Simona Vrbická s Hankou Seidlovou.
Ne vždy jsem se na večerní představení v Libni těšila. Dan byl okamžitě připravený kdykoli za "svými kolegy" (a hlavně "kolegyněmi") vyrazit: v zimě, v létě, za každého počasí.

Po pěti letech kupodivu vše zevšední. A mimopražské zájezdy pomalu začnou být vysloveně na obtíž. Je to stále stejné, nic zvláštního a nového nepřekvapí.
"Daník je už taky starej pardál, co?" podotkla při jednom z posledních představení Hanka Seidlová.
"V létě mu bude osm let."
Od premiéry Daník zestárl o pět let. A já taky. Ztloustli jsme a zešedivěli. Pořád se těšil do divadla víc než já. Nadále se blaženě tetelil v náruči svých oblíbených divadelních paniček a dál žebral o pizzu a o řízeček. S neobyčejnou radostí vegetoval na prknech, která prý pro lidi znamenají svět. Možná i pro psy…
Pak Dana postihl záchvat. Nemohl se nadechnout, začal se dusit a já už si myslela, že to nepřežije. Po důkladné prohlídce u veterináře rentgen hrudníku odhalil zvětšené srdce s nedoléhajícími chlopněmi a nezvykle posazenou dýchací trubicí. Zda se Dan s touto srdeční vadou už narodil nebo jestli ji postupně získal, nikdo neví a také se už nedozví. Každopádně dostal léky, které bude muset brát do konce života.
V divadle jsem obě Danovy "paničky" samozřejmě se situací seznámila, aby věděly, co dělat, kdyby Dana postihl záchvat přímo na scéně. Také jsme se domluvily, že ho budou držet dál od kukuřičných kuliček, které mu vždycky tak strašně chutnaly.
Zároveň jsem se dozvěděla, že Výstřely na Broadwayi se dočasně nebudou v divadle hrát. V Maďarsku prý nějaké dílo Woodyho Allena pro
jevištní ztvárnění natolik předělali, že Mistr zakázal uvádět své hry v celé Evropě.

Ve čtvrtek 9. června 2005, po pěti letech a třech měsících, se v Divadle pod Palmovkou uskutečnila slavnostní derniéra (tedy poslední představení) hry Woodyho Allena Výstřely na Broadwayi.

Od obou premiér (jimž předcházelo osm zkoušek a dvě generálky) Dan odehrál v Divadle pod Palmovkou devadesát čtyři reprízy, dvakrát si zahrál na Nové scéně Národního divadla, na mimopražských zájezdech hrál devatenáctkrát.
A pak naše divadelní hvězda sestoupila z výšin popularity a vrátila se mezi nás, obyčejné smrtelníky…

Devět let zpestřuje Daník náš rodinný život. Naučil se žít podle našich pravidel. Občas ale vyžaduje, abychom se přizpůsobili i my jemu. Stejně to dělají jiní pejskové v dalších rodinách. I pejskové jsou tvrdohlaví, nejen jejich pánové, a někdy se snaží prosadit svou.
Život se psem je neustálý koloběh příkazů, zákazů a rezignující tolerance. Ale stojí to za to.
Včlenili jsme se do kasty lidí, kteří se všeobecně nazývají "pejskaři". Tito lidé považují svého chlupatého miláčka nejen za věrného přítele, ale především za právoplatného rodinného příslušníka.
Pes sice vezme hodně z volného času a soukromí, avšak stokrát to vynahradí svou láskou a oddaností. Je to výborný společník, a to především pro osamělé lidi. Jeho prostřednictvím se lze seznámit v podstatě s kýmkoliv. Ve všech parcích se spolu baví pejskaři, kteří by se jinak jistě ani nepozdravili. To jejich pejskové je seznámili…
Majitel psa ale musí počítat také s mnoha negativy. Tím, že si pejska za určitý finanční obnos pořídí, rozhodně finanční výdaje neskončí, naopak teprve začínají! Za návštěvy veterináře a povinné očkování platí pejskař jako mourovatý. Také za jídlo.
A ještě jsou tu poplatky. A - nedej bože - léky a operace: vždyť psi mají stejné choroby jako my a také stejně stárnou, jen ještě rychleji než lidé…
Pokud si ale psa pořídit chcete a jste ochotni mu věnovat patřičné prostředky, čas a lásku, určitě to udělejte. Uvidíte, že se zanedlouho začnete svému psovi podobat - anebo on vám? A to za to přece, stojí, ne!?


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

13. ZÁJEZDY

6. listopadu 2011 v 0:40 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Nevynechali jsme ani mimopražské divadelní zájezdy. Pravidelně mi volala herečka Tereza Kostková, která v té době pracovala jako tajemnice divadla, a tudíž měla organizaci zájezdů na starosti. (Měsíc dopředu mi také sdělovala termíny představení v libeňském divadle.)
"Dneska odjíždíme od divadla v půl čtvrté," ozvala se z mobilního telefonu.
"Já vím," řekla jsem.
"Já vím, že víte," smála se Tereza, "já volám, jen abych to potvrdila."
Párkrát jsme na zájezd nejeli, a to tehdy, když znenadání onemocněl Dan nebo moje děti a já musela narychlo do divadla zavolat, aby s sebou přibalili plyšového psa.
Pouze jedinkrát jel na představení mimo Prahu Danův "divadelní kolega" pejsek Rony se svým páníčkem, panem Palasem. Takže měli možnost zjistit, že mimopražský zájezd není taková legrace jako představení v pražském divadle. Že je to všechno o dost náročnější. Na další zájezdy už jezdit odmítli. Bylo to náročné. Pro mě tedy určitě.
Danovi zájezdy problémy nedělaly. Na mimopražský zájezd odjížděl autobus od divadla mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne a zpátky jsme se vraceli tak kolem půlnoci, bohužel někdy i daleko později.
Na místo, kde se Výstřely na Broadwayi hrály, jsme dorazili většinou dvě hodiny před začátkem představení. Kostymérky, maskérky, rekvizitářka, nápovědka a také inspicient, kteří cestovali spolu s herci a herečkami autobusem, museli mít dostatek času na přípravy k večernímu představení. Velké stěhovací auto plné kulis, beden s rekvizitami, kostýmy, líčidly a dalšími potřebnostmi s kulisáky - tedy jevištními techniky - vyjelo z Prahy mnohem dřív, aby byla scéna smontovaná ještě před příjezdem účinkujících.
Když na zájezdu Dan se zívající tlamou odehrál všechno, co měl, čekali jsme ještě minimálně hodinu do odjezdu celého ansámblu do Prahy. A bylo to někdy únavné čekání - když pršelo či mrzlo a já pochodovala s mrzutým a ospalým Danem kolem setmělého divadla, aby se naposledy vyvenčil…
Daník byl z tak náročného dne natolik unavený, že mi skoro pokaždé v náruči zvadl a usnul. Druhý den mě z věčného nošení a přenášení čtyřkilového psa pravidelně postihla svalová horečka.
Cestou zpátky Dan zpravidla v autobuse opět usnul a v tramvaji taky. Doma jsem ho pak polospícího a ukňouraného z tašky vyklopila rovnou do vany, poněvadž stejně skončil v noci u někoho z nás v posteli.
Nevěřili byste, kolik prachu je všude v divadle - prý je to po dolech a lomech třetí nejprašnější pracovní prostředí. Podle stavu Danova kožichu tohle tvrzení kdykoliv podepíšu.

I cesta na zájezd se zanedlouho stala jakýmsi rituálem, který Dan dodržoval a jehož změny těžce - a hlasitě - nesl.
Do přistaveného autobusu před libeňským divadlem jsme zpravidla nastupovali mezi posledními. Chvilku se čekalo na opozdilce, kteří se pomalu trousili z divadelního klubu, a Dan se okamžitě s každým vítal. Mezitím jsem mu z donesené láhve nalila vodu do misky a on se v rychlosti napil. Pak vytrvale přešlapoval na mém klíně a s napnutýma ušima a s hlavou vystrčenou do uličky hleděl k nástupním dveřím.
Nemusím se snad zmiňovat, na koho čekal.
Jakmile se objevila ONA, mohl se radostí pominout. Jeho ocásek se pak rozkmital neuvěřitelnou rychlostí.
Když se s ním Hanka Seidlová přišla přivítat, bylo všechno v nejlepším pořádku, když si ho nevšimla, mohl se žalem pominout. Vrtěl vším, čím mohl, a snažil se za každou cenu dostat se za ní. Všemožně jsem se snažila Dana uklidnit. Nedal se a byl čím dál nezvladatelnější.
Jednou už jsem toho měla právě tak akorát. Čapla jsem toho tvrdohlavce a strčila ho Hance na klín. Nechápavě se na mě podívala.
"Můžete se s ním, prosím vás, přivítat?" pípla jsem - a Hanka pochopila.
Daník byl tak šťastný, že už víc být ani nemohl. Lehl si Hance na klín, pak hned zase vyskočil, aby jí oblízl nastavenou tvář, a pak to celé ještě třikrát zopakoval.
"To je tvůj pes?" zajímala se herečka Jitka Sedláčková, která narychlo vystřídala nemocnou kolegyni, tedy vzala ten nevděčný "záskok".
"Není," snažila se mezi psími polibky vysvětlit smějící se Hanka, "já s ním jenom hraju!"
A Daník se rozkošnicky vyvaloval na jejím klíně, aby nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že "její" skutečně je.
Od té doby jsem se snažila s Danem sedět v autobuse na sedačce těsně za Hankou Seidlovou, abychom cestu na zájezd všichni ve zdraví přežili. Když byla na dosah, to si pak lehl dokonce poměrně klidně i vedle mě, smočil fousky do misky s vodou. Samozřejmě oči z Hanky nespustil ani na okamžik. Když si ho dlouho nevšímala, natáhl se jako kočka, která se chce neohrabaně protáhnout úzkou skulinou mezi sedačkami.
Hanka jeho urputné snažení se smíchem pozorovala a já jen vzdychala:
"Jen se nesmějte, je to tak! Dan chodí do divadla za vámi."
Náš divadelní autobus většinou zaparkoval přímo před zadním vchodem příslušného hostitelského divadla. Pokaždé jsem si připadala ověšená jako vánoční stromeček. Na rameni se mi klinkala taška s nervózně přešlapujícím Danem, v jedné ruce jsem držela misku s vodou, ve druhé batoh s dalšími věcmi nutnými pro moje i jeho přežití. Dan se z přenosné tašky neustále dral ven a já jen doufala, že nepřistane hlavou na zemi. Herci a herečky se rozprchli do města a ostatní šli vybalovat své "nádobíčko" (líčidla, kostýmy, rekvizity…). Dan a já jsme vkročili do divadla s nimi.
Leckdy se stalo, že se dopoledne přivezl kostým pro určitou herečku, která ale nakonec na zájezd jet nemohla. Většinou narychlo zaskočila jiná herečka, jíž kostým vůbec nepadl. Pak nešťastná kostymérka lomila rukama a spílala osudu, že ji takhle trestá. Stalo se, že příslušná herečka odehrála celé představení v civilu. Někdy se zase na zájezd nepřivezly nějaké důležité rekvizity, ať už z nedbalosti, anebo proto, že si je někdo z libeňské kostymérny "vypůjčil". Spíš bych řekla ukradl. Jako třeba černou pláštěnku a sněhobílé nadýchané boa. Jelikož bylo před Vánoci, leckterému Mikuláši se mohlo sněhobílé boa hodit na vousy a černou pláštěnku zas nejspíš mohl upotřebit kdejaký čert. Jakmile Vilma Cibulková zjistila, že podstatná část jejího kostýmu chybí, vyběhla do ulic a boa sehnala. Kostymérka ho pak na příslušný oděv narychlo přišila. Pláštěnku nesehnala, a tak se hrálo bez ní.
"No a co, je to JEN divadlo," říkávala s oblibou v těchto prekérních situacích Hanka Seidlová.

V jiném městě zase byly divadelní šatny tak maličké, že jsme se s Danem k herečkám nevměstnali. Zabydleli jsme se provizorně v kostymérně, což Daník rozhodně odmítal pochopit. Škrábal na dveře do dámské šatny jako zjančený a vrčel a štěkal tak dlouho, až ho herečky k sobě raději vpustily. Prostě se jim tam vecpal.
"Pozor, chlap!" stačila jsem ještě zaslechnout, než se dveře zavřely.
Jen jediný "chlap" měl povolen přístup do šaten hereček - a to byl Dan.
Jednoho dne Daník ťapkal po chodbě jednoho divadla sem a tam, chvíli běhal za Hankou Seidlovou, chvíli za mnou, až jsem najednou zaslechla:
"Tak to je taky herec?"
Otočila jsem se. Přede mnou stál šedovlasý pán s mladou slečnou.
"No jo, ten nejdůležitější ze všech," přitakala jsem.
Pán se zeširoka usmál a spustil:
"Já vám povím veselý příběh o pejskovi. Můj známý za války žral psy. A měl takovou korpulentní ženu. Jednou potkal Rusa, který nesl přes rameno zabitého psa. Tak prý ať mu ho prodá. Rus řekl, že mu ho dá výměnou za jeho ženu. A ten známý řekl, že jo, dostal psa a ten Rus v noci přišel a chtěl jeho ženu. Ona ale ztropila příšerný křik, a tak ten Rus vytáh pistoli, načež ona se tak vyděsila, že v tu ránu bylo po ní."
Zpočátku jsem pána s napětím poslouchala, pak jsem na něj chvíli zírala a nakonec se šíleně rozesmála.
"Já jsem vám říkal, že to bude veselý příběh o pejskovi," zaradoval se pán a spokojeně odkráčel.
"Tak, Dane, půjdeme zase hrát," řekla Hanka, když vyšla z maskérny. Zamířila však na toaletu. Mého psa ovšem měla jako vždy v patách.
"Dane, tam snad se mnou nemusíš…," usmála se Hanka a zavřela mu dveře před nosem.
To se Dana dotklo. Okamžitě se za Hankou začal dobývat. Jakmile vyšla, znovu se jí přilepil na paty. Potom jí automaticky naskočil do náruče a nechal se odnést za oponu. O mě ani okem nezavadil. Asi se skutečně cítil být tím nejdůležitějším hercem.
Dana jsem na zájezdech s sebou brala, i když jsem šla - s odpuštěním - na WC. Měla jsem k tomu dobrý důvod: stačila chvilka nepozornosti a mohla bych Dana hledat v neznámém divadle kdekoli. Třeba mezi lidmi v sále.
Když jsme takhle jednou hostovali v kutnohorském divadle, ještě patnáct minut před večerním představením se budovou hlasitě rozléhala taneční hudba. V prvním patře nad divadelním sálem probíhala hodina moderních tanců. WC se shodou okolností rovněž nacházelo v patře.
"Daníku, pojď se mnou," vytrhla jsem Dana z důležité činnosti - čekání na Hanku před maskérnou.
Kupodivu bez protestů vyběhl se mnou schody, a zatímco já zahnula doprava na toaletu, Daník uhnul doleva a rázem se ocitl uprostřed prostorné tělocvičny mezi mladinkými dívkami. Holky vypískly nadšením a instruktorka je napomenula:
"Neječte!"
Dívky obklíčily rozevlátého Dana a sedly si k němu na bobek. Nakoukla jsem do tělocvičny a pozdravila. Všechny naráz odpověděly a počaly se tetelit nad chomáčem chlupů, který divže nedělal salta, jak se předváděl (možná že i na Hanku v ten moment zapomněl).
Potom si jednu dívenku vybral a olízl jí nos. V tu ránu měla dívka nad ostatními navrch. A olíznutý nos nahoru. Po chvíli se Dan děvčat nabažil a metelil za mnou.
"Co bude Dan dělat, až přestaneme Výstřely hrát?" zajímala se později Mirka Pleštilová, když pozorovala Dana dorážejícího na Hanku. "Už se s námi sžil…"
"To tedy fakt nevím," povzdechla jsem si a stejně jako ostatní sledovala, jak se Dan neúnavně krdelí okolo Hanky.
Svým způsobem mi ho bylo líto. Nedovedla jsem si představit, že jednou "divadlo" definitivně skončí a on přijde o milovanou bytost, kterou zcela automaticky zařadil do své smečky. Věděla jsem, že mu bude Hanka velmi chybět, ale raději jsem na to nemyslela.
A pak - když si Dan řekne, kdykoliv ho do divadla za jeho vyvolenou odvezu. Já mám pro manýry hvězd i bolavá srdce pochopení…

Při jednom představení se strhl poprask. Chyběly zbraně, což jsou k výstřelům opravdu nezbytné rekvizity! Rekvizitářka vypadala, že omdlí. Po chvilce příslušné pistole sice někdo vyštrachal v koších, v nichž se rekvizity převážejí, ale zase k nim chyběla příslušná pouzdra.
A tak těsně před začátkem představení rekvizitářka v pracovním plášti, s hrůzou v očích a s pistolí v ruce vyběhla do kolínských ulic vyhledat nejbližší policejní stanici. Brzy si uvědomila, že ji vykulení lidé míjejí velikým obloukem, a tak alespoň zasunula ruku s pistolí do kapsy pracovního pláště.
Přiběhla na místní úřadovnu policie a na policajty vytáhla zbraň. Než popadla dech a začala vše vysvětlovat, policisté ztuhli.
"Já nejsem blázen!" spustila udýchaně, "já potřebuju jen pouzdra na pistole! My je zapomněli v Praze!"
Po řádném vysvětlení jí policisté nakonec pouzdra propůjčili a ona ozlomkrk utíkala zpátky do divadla. Byl nejvyšší čas, představení právě začínalo.
Když přišly na jevišti na řadu opravdové výstřely, stála jsem s Daníčkem před divadlem a čekala, až se dostřílí. Jenže bylo teplé počasí a okna v divadle byla otevřená dokořán, takže jevištní výstřely se rozléhaly široko daleko a my jsme jim stejně neunikli. Dan se rozklepal a ten večer ho už nikdo a nic neuklidnilo.

Někdy jsme na zájezdech s Danem chodili "přečkat" konec představení do divadelního klubu. Na jeviště se Dan vracel až na závěrečnou děrovačku.
V klubech bývalo většinou prázdno. Objednala jsem si kávu a minerálku a Dana pustila na zem. Někdy už byl ale tak uondaný, že podřimoval v křesílku a o nové prostředí se ani nezajímal.
Barmani v divadelních klubech byli většinou vstřícní a nabízeli mi pro pejska vodu či jiné dobroty. Někteří byli natolik přátelští, že než jsem dopila, honili se s Danem mezi stolky. Výhodou klubů bylo, že tam hluk výstřelů nedoléhal, takže Dan nedostal třesavku a byl ochotný vrátit se na děkovačku.
Jakmile jsem měla jistotu, že na scéně jsou už všichni "zastřelení", vrátili jsme se s Danem do dámské šatny, kde se Dan uvelebil pod Hančinou židlí a okamžitě usnul.
"Připravte se na děkovačku," zaznělo konečně jako "rajská hudba" a já se začala radovat, že nás čeká "už" jen finále představení, pak noční cesta do Prahy a nakonec trmácení z divadla domů.
Ještě předtím se ale naše "psí hvězda" měla dočkat zasloužené odměny v podobě potlesku diváků. A já - bez jakéhokoliv aplausu - jsem vždycky zvedla ze země svého psa jako kus vláčného mopu, který už s divadlem rozhodně nechtěl mít nic společného, a následovala ostatní herce a herečky do portálu. Po závěrečném tanečním výstupu jsem měla předat Dana Hance do náruče. Měl se i s ní děkovat a uklánět, což mu bylo úplně fuk, protože měl jinou starost: hlavně že byl zas u Hanky.
Několikrát se ale taky stalo, že se Hanka Seidlová natolik zabrala do závěrečného tance, že na Dana prostě zapomněla. V takové chvíli jsem se snažila ze všech sil udržet ho v portálu a zacpat mu tlamu, aby svým štěkáním nepřehlušil závěr představení. Zatímco on najednou našel v sobě ještě spoustu energie, já byla na konci svých fyzických sil.
Pokaždé se ale hned po představení do Prahy nejelo.
Na hostující soubor někdy čekalo v divadelním klubu občerstvení. Díky tomu jsem se nejednou i s Danem ocitla i na opravdickém rautu, na nějž byli pozváni pracovníci firmy pořádající divadelní představení, ale i - samozřejmě a především - "umělci z Prahy".
Uprostřed salonku na sražených stolech trůnily na mísách nejrůznější pochoutky, šampaňské i minerálky. Zástupci firmy pronášeli sáhodlouhé proslovy týkající se úspěšných pracovních výsledků a dalších podnikatelských aktivit. Pro nás to však představovalo další zdržení.
Na zpáteční cestě byl autobus leckdy skoro prázdný, to když někteří herci odjížděli domů vlastními auty. Ti "zbylí" to hned okomentovali.
V autobuse se vybalovaly nedojedené svačiny, které končily v hladových hereckých žaludcích. Šustění papírů s laskominami nenechalo Dana spát. Na rozdíl od svých hereckých "kolegů a kolegyň" byl ale pizzou, křupkami a řízečky přejedený, tudíž ode mě už nic nedostal.
Díky zájezdům jsem brzy pochopila platnost rčení: Je hladový jako herec.
I když se skoro všichni herci a herečky najedli před představením, cestou domů dostali všichni ukrutný hlad. Ani jsem se nedivila, po tak náročných a vysilujících hereckých výkonech…
Byla jsem na tom stejně, a to jsem nic nehrála, jen následovala Dana.
K Divadlu pod Palmovkou jsme většinou dorazili o půlnoci. Někteří herci nasedli do aut nebo si zastavili taxi, ostatní namířili do metra, jehož poslední spoj jezdívá ještě několik minut po půlnoci. Tedy pro upřesnění - já namířila, Dan chrněl v tašce na mém rameni.
Co naplat, umění je řehole nejen pro umělce, ale i pro jejich okolí.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

12. DIVADLO A MY

1. listopadu 2011 v 16:50 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Dan si divadlo zamiloval. Neměl snad rád tolik hraní samo jako herecké "kolegyně". Velice rychle si zvykl na typický pach zákulisí a letitý smrad vykouřených cigaret. Z Danova kožichu další den kromě příslušné herečky ten "divadelní čmuch" ještě pořádně čpěl.
Danovi se však nelíbily dlouhé přípravy na cestu do divadla. Asi by mu nejvíc vyhovovalo, kdybych mu prostě a jednoduše oznámila, že jdeme do divadla za paničkou, a on by se zvedl z pelechu a šel. Jenže se svým přeleželým a ulepeným kožichem by byl všem - hercům i divákům - leda tak pro smích. Musela jsem přece "herce" před vystoupením na veřejnosti trochu zkulturnit. I když - vždyť se hrála komedie…
"Ty vobludo," utrousila jsem vždycky před odchodem do divadla a zadívala se na chlupatou rozdrbanou kouli, jež se na mě ovšem zahleděla s tím nejnevinnějším výrazem.
Zatímco se Dan jako obvykle (patřilo to k jeho nejoblíbenějším činnostem) přemisťoval od misky s vodou k misce s granulemi, připravila jsem si psí hřeben a další pomůcky. Jakmile viděl tyto mučící nástroje, pelášil pryč. Nejčastěji se mi schoval v obýváku za sedací soupravou, za níž neustále spolu s ním mizely desítky roztodivných ukořistěných drobností: od papírků od bonbonů, pytlíků, ponožek a kapesníků až po naše tepláky, trička či pyžama. Tam si Dan všechno postupně nasyslil a pak v tom chuchvalci věcí chrněl. Cítil se nesmírně dotčený, když jsem se občas rozhodla ten "bordel" (pro něj sbírku pokladů) uklidit.
Zpoza sedačky jsem ho vždycky musela vystrkat násilím. Dan je pes moudrý. Pokaždé včas pochopil, že prohrál, a nakonec se s porážkou dokázal smířit.
Před odchodem do divadla jsem Dana vždycky vykoupala a jeho přirozený pach zaměnila za vůni psího šamponu a kondicionéru. Což ho samo sebou děsně rozčilovalo. Nesnáší totiž koupání a při něm zákonitě nesnáší ani mě. Výhrůžně na mě blafe a pak - mokrý jak utonulá myš - demonstrativně běží chroupat granule. Přitom je schválně všude rozhazuje. Můj káravě zvednutý ukazováček, jímž se ho snažím umravnit, by nejspíš nejraději sežral taky.
Pokaždé jsem Dana česala skoro hodinu. Co nešlo rozčesat, to jsem ustřihla. Jako každý jorkšír by Dan určitě potřeboval stříhat pravidelněji, ale na to jaksi nikdy nezbýval čas. To víte, program divadelních hvězd je velmi náročný… Také jsem ho nechtěla nechat napospas zkrášlovacím procedurám v psích salonech - nemá je totiž rád. Dokonce je nesnáší víc než moji domácí péči, a to je co říct.

Při každé výpravě do divadla Dan ťapkal po celém bytě za mnou a sledoval, zda vykonávám vše podle zavedeného a zaběhnutého rituálu. Po vykoupání a učesání už věděl, že se spolu chystáme jít do divadla. Seděl u mě, když jsem si pro změnu myla vlasy já, cupital za mnou, když jsem se oblékala. Nervózně mě obcházel, zatímco jsem do velké tašky ukládala vodítko, misku na vodu, mobil a další nezbytnosti, a neustále vyžadoval, abych ho konejšila a hladila. Jakmile jsem jako poslední věc vytáhla tašku, v níž jsem ho převážela, už kňoural nedočkavostí.
Když jsem Daníkovi nakonec oznámila: "Jdeme do divadla, za paničkou," nakláněl hlavičku ze strany na stranu, jako by zkoumal, zda to myslím vážně. Sotva pochopil, co ho čeká za radosti, skákal kolem mě jako hotový blázen - to víte, hrál medii i doma.
Horší však bylo, když jsem ho "zradila" a místo do divadla jsme zamířili k veterináři. Přípravy k tomu byly hodně podobné. Chudák Dan vždycky až pozdě rozpoznal, že tentokrát neskončí v něžných ručkách své milované divadelní paničky, nýbrž v obrovitých rukách našeho veterináře. V ordinaci pak na mě vrhal pohledy plné výčitek. Abych si ho udobřila, pokaždé jsem mu nakoupila hromadu laskomin, které mu jinak servíruji jen na jevišti v divadle.

Několikrát jsme nejeli do divadla tramvají jako obvykle, ale manžel nás tam vezl autem.
Dan jako jindy vycítil, že se chystáme do divadla. V autě se jeho nedočkavost vystupňovala. Jak by ne. Nedalo se rozpoznat, zda se těší na svůj výstup, na své pamlsky či na své "kolegyně", ale v každém případě vyváděl… no jako pravý komediant. Jenže můj permanentně unavený a nevyspalý muž jeho kvílení nehodlal poslouchat. A tak jízda do divadla vypadla jako zlý sen. Dan kňučel, manžel řval, ať toho okamžitě nechá, a čím víc řval, tím víc Daník naříkal. Manžel nakonec prudce zajel ke krajnici, dupl na brzdu, fobie nefobie chytil Dana pod krkem a začal řvát, že toho blbce vyhodí z auta. Stiskla jsem tedy Danovi čumák, abych jeho kvílení utlumila, a v duchu se modlila, aby nás manžel nevyhodil oba a abychom už proboha v tom divadle byli!
To mě utvrdilo v přesvědčení, že příště odvoz s díky odmítnu, a všechny další cesty i pozdní noční návraty jsem raději absolvovala veřejnou hromadnou dopravou.

Dan nebyl jediný, kdo se do divadla těšil. Časem se tam stejně těšila i dcera Mirka, která si na mně vymohla návštěvy některých večerních představení. Urputně se totiž držela naší úmluvy, že v pátek a v sobotu (když ji druhý den nečekala škola) může jít do divadla s námi. Nejednou s námi odjela i na mimopřažské představení, což se jí i Danovi náramně zamlouvalo. Mně už méně…
Tramvaj číslo 24 nás vozila z Nuslí na Palmovku k libeňskému divadlu. Zpočátku i třikrát týdně, později průměrně jednou za čtrnáct dní. Vždycky jsem se snažila najít si v tramvaji volné místo, protože Dan, jehož jsem převážela v tašce, se během téměř půlhodinové jízdy přes město pořádně pronesl.
Jednou jsme s dcerou nastoupily do tramvaje a čekaly, až se uvolní nějaké místo, abych si sedla a Dana si dala na klín.
"Pani, pojďte si sednout," oslovila mě postarší žena, vstala a začala se sápat do tašky, z níž vykukoval Danův čumák.
"To je krásnej pejsek," škytla neznámá a já z jejího dechu poznala, že ta ochotná osoba poněkud přebrala alkoholu a že by se možná ani nemusela udržet na nohou.
"Jen seďte," řekla jsem raději.
Paní se ale nenechala odbýt a dál mi své místo vnucovala. Přitom se tak klátila, až vzbudila rozruch v celé tramvaji.
Stály jsme nad sedadlem a dávaly si přednost tak dlouho, až si na uvolněné místo sedl mladík. To ovšem tu paní rozběsnilo do nepříčetnosti.
"Tobě jsem tu sedačku neuvolnila, spratku!" rozkřikla se na něj a počala šermovat rukama.
Najednou sebou tramvaj trhla, paní se zapotácela - a šla k zemi. Nadávat ale nepřestala.
Mladík vstal a zhnuseně řekl:
"To si fakt radši zase sedněte."
Tramvaj se vesele bavila, avšak dcera se za to pozdvižení způsobené vlastně Danem strašně styděla.
Ale tohle rozhodně nebyl ten nejhorší zážitek z našich cest za uměním. Ta paní aspoň moc nesmrděla, nebyla špinavá a neprskala mi z bezprostřední blízkosti do obličeje, neříkala žádné zdrobnělé nesmysly týkající se rozkošného Danova zjevu. Někdy bylo daleko hůř, hlavně v nočních tramvajích…

Na zastávce před divadlem jsem Dana vyklopila z tašky na chodník a nasazovala mu obojek s vodítkem. Musela jsem ho před představením ještě vyvenčit, aby si nevzpomněl až v divadle a nedopadl jako fenka Stella pana Bedrny, která svůj výplod položila doprostřed jeviště. Naštěstí se to stalo při divadelní zkoušce…
Dan pokaždé uháněl k divadlu, jako bych ho ukradla. V rychlosti na cestě ještě stačil označkovat všechny své strategické body. Doplápolala jsem za ním až ke vchodu budovy. Tam se Dan zastavil a přiškrcený z napnutého vodítka začal chroptět a kašlat. Jakmile v dálce zaslechl skateboard, bylo rázem po venčení. Ta prkénka s kolečky totiž nemá ani trochu rád. V takovém případě jsme museli před divadlo vyběhnout ještě jednou, těsně před představením.
Jindy venku panovalo psí počasí, takže Dan přiběhl do divadla umolousaný jako nějaký bezdomovec. To jsem ho musela hned po příchodu do zákulisí v koupelně osprchovat, aby do začátku představení stačil oschnout.
Také se stalo, že jsme se z nejrůznějších důvodů opozdili. Než jsme se dostali do divadla, už mi v kapse zvonil mobil. Sháněl nás inspicient, který má na starosti zkontrolovat, zda jsou všichni herci včas na svých místech, a pak vlastně řídí celé představení.
"Ano, jsme na cestě! Dobrý den!" hulákala jsem do aparátu celá rozhozená, neboť Dan už se hnal po své známé trase. Na jednom rameni psí tašku, na druhém kabelu a kabelku, v jedné ruce vodítko s hysterickým psem, v druhé křečovitě sevřený telefon, vlasy rozcuchané, plíce vykašlané… tak vypadal můj úprk. Ale vždycky jsem - byť nervózní a zpocená - doběhla do divadla ještě včas.
Kolikrát jsem přemýšlela, jestli mi to stojí za to plahočení. A vždycky jsem si odpověděla, že ano.

Zpočátku jsem Dana před divadlem odchytávala a po schodech do budovy ho vynášela, už proto, aby ho nikdo z čekajících diváků nezašlápl, ale brzy jsem toho nechala, protože Dan velice hravě dokázal mezi všemi prokličkovat, zlehka vyskákat schody do zvýšeného přízemí a zahnout do vrátnice.
Zaráželo mě i to, jak dlouho si Dan cestu k divadlu pamatoval. Třeba i po třech dlouhých měsících divadelních prázdnin utíkal ze zastávky k budově jako splašený. Asi jako opravdová divadelní hvězda nemohl prostě bez divadla (a bez Hanky Seidlové) žít…

Ve vrátnici jsme se všichni museli poctivě zapisovat do knihy příchodů. Protože jsem nevěděla, jak zapsat příchod psa, obvykle jsme s Danem kolem vrátného nějak proklouzli, ovšem jednou na mě pan vrátný zhurta spustil:
"Tohle by tedy takhle rozhodně nešlo! Musíte svůj příchod vždycky zapisovat! ONI mě pak za to honí!"
"Já se polepším," slíbila jsem a přemýšlela, jak to napsat.
Nakonec jsme byli tak sehraní, že sotva jsem ležérně vyšvihla do docházkové knihy svůj podpis a Danovo jméno s dodatkem PES, pan vrátný přikývl, zvedl telefon a nahlásil do zákulisí:
"Tak už jsme všichni."
Jen jednou jsme si neporozuměli. Způsobně jsem naši docházku do knihy zapsala, leč pan vrátný opustil své místo za pultem, přešel k protější nástěnce (nazývá se ferman), zabodl ukazováček do papíru s instrukcemi a prohlásil:
"Dneska má ale hrát plyšový pes! Vy tu dneska nemáte co dělat!"
Věděla jsem, že plyšový pes hrál až v tom nejkrajnějším případě, kdy už nebyl k mání Dan ani jeho alternant, jorkšír Rony, kterého Divadlo pod Palmovkou na mé výslovné přání zanedlouho opatřilo. (Bohužel Rony záhy onemocněl a svoji hvězdnou kariéru ze dne na den ukončil, takže jsme zbyli na všechna představení zase jen my.) "Vopelichanej plyšák", s nímž herečky musely vystupovat, když nebylo zbytí a Danovi zabránily zdravotní potíže hrát, se nelíbil ani mně, natožpak jim nebo divákům.
"Tak dneska tady budete mít Daníka," řekla jsem tenkrát na chodbě divadla a Simona Vrbická se na mě překvapeně podívala.
"No to je přece jasné," opáčila nechápavě, jako by nevěděla, proč jí oznamuju tak očividný fakt.
"Dneska měl přece hrát plyšák!" zavyla jsem.
"Dneska měl hrát plyšák?" zděsila se konečně. "Ještěže jsem to nevěděla, to bych se nervovala už tři dny dopředu!"
I Hanka Seidlová si několikrát posteskla, že se vždycky cítí jako idiotka, když musí hrát s plyšovým psem. A já se jí nedivila.

Náš příchod do divadla probíhal vždycky stejně.
Ještě než jsme vešli do zákulisí s nápisem JEN PRO ZAMĚSTNANCE, zvedla jsem Dana do náruče a přenesla ho přes foyer, tedy předsálí, kde se nacházela šatna a občerstvením. Tam nás zastavovaly uvaděčky a Dana zdravily a hladily. Jedna s oblibou tvrdila, že si jednou takového pejska taky koupí.
V zákulisí jsem vždycky pustila Dana na zem a on mi střelhbitě zmizel z očí. Nevzrušilo mě to, protože jsem ho našla v maskérně - tedy pokud tam byla také Hanka Seidlová.
"Jsme tady!" ohlásila jsem náš příchod inspicientovi, protože s Danem jsme se pravidelně dostavovali jako poslední. Bylo nám to dovoleno, protože Daník žádný kostým či líčení ke svému vystoupení nepotřeboval.
"To je dobře," smál se inspicient.
Jednou mi oznámil:
"Minule jsme tady měli prezidentskou návštěvu, a zrovna hrál plyšák."
"Tak to mě fakt mrzí…"
"No právě," pokračoval s úsměvem inspicient, "když Dáša Havlová má zrovna pejsky tak ráda."
Mezitím Dan vletěl do maskérny jako torpédo. Měla jsem pocit, že se radostí snad zblázní, takže stejně bude muset hrát plyšový pes. Vrtěl se okolo hereček, hlavně u své milované Hanky Seidlové. Hanka se pokaždé zeptala, jestli Daník zase trochu nepřibral, a já většinou zavrtěla hlavou. Nikdy se Dan také nezapomněl přivítat s Rosťou Čtvrtlíkem, který si pravidelně nechal Danem olíznout nos.
Když dveře do maskérny byly náhodou zavřené, Daník udělal čelem vzad a metelil do prvního patra. Věděl, že tam v dámské šatně najde svou divadelní paničku, nebo aspoň že ho tam přivítá její vůně. To už jsem ale rychle běžela za ním, aby v chodbě neztropil srdceryvný povyk. Když mu totiž nikdo rychle dveře šatny neotevřel, byl Dan schopný svým nářkem zbourat celé divadlo.
Na to, jak je Dan malý pes, dokáže řvát jako lev.

Pokud Dan neuspěl v maskérně, vběhl do příslušné šatny a zarazil se až u židle s odloženými svršky Hanky Seidlové. Zajel čenichem do jejích bot a lačně nasál známé pachy. Zavrtěl ocáskem.
Když nebyla Hanka Seidlová ještě v šatně, přinesla jsem Danovi z koupelny vodu v misce a očistila mu tlapky a intimní místa vlhkou žínkou. Srovnala jsem mu hřebenem chlupy na hlavě a na čumáku. Potom už jen napjatě čekal. Na NI.
Někdy byl Dan rychlejší než já a po urputném škrábání na dveře ho některá z přítomných hereček pustila dál. Většinou to byl právě Hanka. Daník se tak zalykal radostí z jejich setkání, až se z toho začal dusit.
"Počkej," ševelila Hanka, "něco pro tebe mám."
A pak většinou vylovila z kapsy nějakou psí pochoutku.
Dan ji zhltl jen tak, jakoby mimochodem, a dál Hanku hypnotizoval. Přitom předl jako kočka.
"Proč furt tak vrčí?" ptala se zpočátku.
"On nevrčí," smála jsem se, "on chrochtá. Blahem."
Mýlila jsem se. V té době jsem ještě netušila, že se u Dana rozvíjí závažná srdeční nemoc projevující se záchvaty dušnosti. Jeho občasné táhlé chrčení jsem přirovnávala ke kočičímu spokojenému vrnění. Nenapadlo mě, že se mu vzrušením stahuje dýchací trubice, takže nemůže dýchat.
Teprve po celém tom přivítacím ceremoniálu jsme s Danem scházeli do přízemí, kde v herecké místnosti (zde herci a herečky setrvávají mezi svými hereckými výstupy, pokud se nenacházejí v maskérně, rekvizitárně či kostymérně) nastalo všeobecné zdravení.
"Dobrý den" a "dobrý večer" a taky noblesní "rukulíbám, milostivá" pana Bedrny. Kolikrát v tom chaosu jsem jednoho člověka zdravila i dvakrát.
Dan se mezi herce a herečky vřítil jako dělová koule a se všemi se přivítal a pošmajchloval. Pak už pouze čekal na svoji vyvolenou a zbožňovanou, na Hanku Seidlovou. Sotva se objevila, přilepil se jí na paty - a už se od ní nehnul. Neopomněl přitom nasadit svůj oddaný výraz.
Většinu času jsem si tedy připadala jako Danův bodyguard. Jakmile si Hanka sedla, lehl si jí k nohám, když se zvedla a odcházela, okamžitě ji následoval. A já zase jeho. Všem se neustále pletl do cesty a překážel. Časem si ale všichni v zákulisí na jeho všetečnou přítomnost zvykli. Nestalo se, aby Dan něco vyvedl či naopak se mu něco zlého přihodilo.

Pravidelně v sedm hodin večer inspicient Aleš Alinče rozjížděl od svého řídícího pultíku v jevištním portále první půlku večerního představení. Z "volačky" (reproduktor, jehož prostřednictvím inspicient svolává herce a herečky k přípravě za oponu) nad našimi hlavami se ozvalo:
"Vítám vás na dnešním představení, připraví se..."
Následovala jména herců, kteří se na jevišti měli objevit nejdřív.
Za pět minut půl osmé se Daník konečně od Hanky (ta na začátku hry nevystupovala) odlepil a přišel za mnou. Důležitě mě pozoroval, pak zakňoural a významně pozoroval svou psí tašku, položenou na bedně s rekvizitami. Chvíli poté inspicient oznámil Danův nástup na prkna, co prý znamenají svět, a "náš" výstup začal.
"Závisláku, jdeme!" vydala Hanka povel, já vsunula nedočkavého Dana do tašky a tu zavěsila Hance na rameno.
Konečně spolu vešli na scénu. Dan už se třásl nedočkavostí, kdy ho jeho divadelní panička z tašky přendá na stůl. Tam ho pokaždé čekala mísa s nadýchanými sladkými kukuřičnými křupkami, do nichž se rovnou hladově pustil.
Když jsem to tak z portálu (prostor po stranách jeviště) sledovala, doufala jsem vždycky znovu, že se snad ani tentokrát Daník sladkými křupkami nezadusí nebo nezačne - nedejbože - zvracet.
Křupky byly jeho první "divadelní" jídlo. Bohužel nikoliv poslední. V zákulisí se o přestávce pokaždé hromadně dojídala pizza, kterou herci a herečky chvíli předtím začali jíst na scéně během jednoho výstupu. Dan věděl, že pár kousků pizzy si od někoho při té příležitosti vždycky vyžebrá. Bylo to pro něj tak samozřejmé, že si časem vypěstoval nový podmíněný reflex. Jakmile z jeviště přinesli krabice pizzy, zastříhal ušima, nasál vůni, vyskočil a uháněl k nejblíže stojícímu aktérovi.
"Hele ho, holomka! Jen aby o něco nepřišel," smávala se Hanka Seidlová, ovšem pokaždé pro trojúhelníček pizzy sáhla a kousek z něj odlomila.
"Hlavně nehltej," nařídila panáčkujícímu Danovi, pak se k němu sklonila a chtěla mu ten lákavý kousíček vsunout do tlamičky. Dan však po něm skočil a většinou ho spolkl dřív, než Hanka stačila domluvit.

Dan se svou novou paničkou nejen stoloval, ale chodil s ní i kouřit. V divadle se jednu dobu kouřilo jen v kuřárně, a Dan Hanku věrně následoval i tam.
"Proboha, kam ten poděs zase zmizel?" mumlala jsem, když jsem neposedného Dana hledala marně v rekvizitárně nebo v maskérně.
"On šel s námi kouřit!" volala na mě Hanka z kuřárny. Dan se jí snažil vyskočit na klín a packou si vynucoval její pozornost. Bedlivě sledoval kouř, který vypouštěla z úst.
"Chceš páva?" uchechtla se Hanka a cigaretu mu strčila před čumák. Odfrknul si a kýchl. Pak si jazykem srovnal fousy a odkráčel si uraženě lehnout před kuřárnu. Doma nekouříme, Dan se tedy s kouřením běžně nesetkává a nejspíš mu to musí i smrdět. Jenže - když pes miluje…
A zrovna v té chvíli pan Přibil přeslechl volačku a nedorazil do portálu, odkud měl vejít na scénu.
"Pan Přibil! Pan Přibil!" ozýval se z volačky zoufalý hlas.
"Ježkovy voči!" vyhrkl pan Přibil, který do té doby klidně seděl v kuřárně a měl psinu z naštvaného Dana. Pak překotně vyskočil ze židle, kterou málem převrátil, a vyběhl ke dveřím vedoucím na jeviště.
Jenže si v tom fofru nevšiml, že uprostřed nepříliš široké chodby na zemi trucuje Dan.
Pan Přibil ráznými kroky domašíroval k Daníkovi a snažil se ho rychle překročit. Dan se lekl, že ho pan Přibil chce zašlápnout, a začal ustrašeně couvat, krčit se a uhýbat mu z cesty. Kam uhnul Dan, chtěl nakročit i pan Přibil. V konečném efektu to vypadalo tak, že oba tančí kankán na banánových slupkách.
Nakonec Dan zakvílel - a pan Přibil zmizel za dveřmi na jeviště. Stejně ho přišlápl…
Dan byl natolik vykulený, že radši zalezl pod židli a už s tímto hercem onen večer nechtěl nic mít. Mělo to však kýžený efekt - od té doby Dan obcházel kuřárnu velikým obloukem.
Byla jsem ráda, aspoň jsem si potom nemusela doma od dětí pokaždé vyslechnout, že ten pes páchne jako tchoř.

O přestávce jsme pravidelně navštěvovali divadelní klub. Vedoucí klubu pan Kalous nikdy nezapomněl Dana podarovat psími sušenkami, které měl uschované pro svého pejska Alfa, jehož kdysi nalezl pohozeného v popelnici a nyní s ním v klubu často pobýval. Nebyl však jediný, kdo v divadle vlastnil psa. Ředitel divadla Petr Kracik choval zlatého retrívra Tána, dramaturg Martin Velíšek se ujal nalezence Kašpara. Pan Bedrna pečoval o fenku Stellu a pan Skopeček o knírače Tigrida, jehož si kdysi dávno přivezl z útulku. Simona Vrbická měla labradorku, Rosťa Čtvrtlík jezevčíka a pan Přibil fenku s předky čau-čau Nikolu, vhozenou před lety někým do odpadků. Milovníků psů bylo tedy v divadle dostatek…
Po přestávce jsem v zákulisí Dana znovu předala jeho divadelní paničce. Vstoupili spolu na setmělé jeviště za spuštěnou oponu. Před ní se začal odvíjet děj a za ní, aniž to diváci v sále tušili, se rozjela hra, mnou nazvaná "kočkovaná". Pan Skopeček přidušeně kvílel, když ho v příšeří scény honila Vilma Cibulková z rohu do rohu, a všichni herci a herečky si dělali naschvály, pošťuchovali se jako malé děti a prskali smíchy. Opakovalo se to každé představení, takže jsem to postupně přestala vnímat. Jenže někdy jsem smíchy vyprskla i já. Třeba když Vilma Cibulková uchopila spodní okraj svého kostýmku, prudce jej nadzvedla - a na nic netušícího pana Skopečka vykoukla zpod blůzky její ňadra. Byl to mžik.
To se mi snad zdálo… zauvažovala jsem na chvíli, než jsem zaslechla hlas zaskočeného pana Skopečka.
"No je tohleto vůbec možný?" kroutil nevěřícně hlavou, ale bylo vidět, že tahle legrácka stejně jako i jiné skopičiny ho baví stejně jako ostatní kolegy a kolegyně.
Líbilo se mi především to, že v divadelním zákulisí bylo skoro pořád veselo. Těšila jsem se na legrácky, na řeči, postřehy, historky a vtípky ze života herců a hereček, ať již přítomných, nebo (a to častěji) nepřítomných. Nejspíš těm druhým kolikrát muselo zvonit v uších, když herecká místnost burácela smíchy na účet některého z nich. Ale nešlo o zákeřnost či škodolibost, šlo pouze o uvolnění a přežití dalšího (nijak zvlášť výjimečného, avšak velmi namáhavého) pracovního dne.
Po poslední odehrané scéně už notně unavený a uzívaný Dan pelášil do herecké místnosti, kde čekal na kousek řízečku, což bylo v této inscenaci jeho poslední "divadelní" sousto.
V šatně ovšem před odchodem domů většinou dostal ještě od Hanky několik psích sušenek. Nosila je v kapse divadelního kostýmu tak dlouho, že patřičně ztvrdly. Danovi ale ani v nejmenším nevadilo, že se jimi leckdy skoro udávil, vždyť mu je dala právě ONA!
Cestu tramvají přežraný Daník většinou na mém klíně proklimbal a doma putoval hned do vany. Muselo to být, byl špinavý až hrůza! Potom si lehl do synovy nebo dceřiny postele, kde se na polštáři stočil do klubíčka a blaženě usnul. Někdy to spíš vypadalo, že umřel, protože se ani nehnul. Život divadelní hvězdy je skutečně nesmírně vyčerpávající řehole…

"Odehráli" jsme i několik "dvojáků", což v divadelní hantýrce znamená dvě představení zahraná v témže dni, dopoledne a večer, anebo odpoledne a večer. Byla sice mezi nimi přestávka, ale někdy natolik krátká, že se nám nevyplatilo jet domů a zůstávali jsme v divadle. Museli jsme ovšem ještě před koncem představení prchnout před oněmi výstřely z názvu inscenace z budovy ven, protože Dan se toho střílení strašně bál a v divadle jsme se před hlukem neměli kam schovat. "Volačky" byly totiž nainstalovány téměř všude: v herecké místnosti, v šatnách na chodbách, v maskérně, v rekvizitárně, v koupelně, dokonce i na WC! Vypnout se sice daly, nicméně výstřely se stejně nedaly přeslechnout, neboť se rozléhaly po celém divadle.
Když se tedy v libeňském divadle při večerním představení střílelo, seděli jsme obvykle s Danem už v tramvaji a mířili domů. Svůj poslední výstup Daník ukončil půl hodiny před koncem představení a pak už ho na závěr nepotřebovali. "Děkovačky" jsme se rádi vzdali.
Při "dvojáku" jsem mezi představeními chodila Dana venčit. Venku jsem vyčkala, až se herci a herečky na scéně vzájemně postřílejí, a teprve poté jsme se vrátili. Kdybych to takhle nedělala, příslušné výstřely by nejspíš Danovo angažmá v divadle zakončily nadobro.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/