11. DIVADELNÍ HVĚZDA

31. října 2011 v 20:41 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
V březnu 2000 u nás doma zazvonil telefon.
"Ahoj, tady Helča, prosím tě, v Divadle pod Palmovkou shánějí pejska do komedie Jana Hřebejka," vysypala na mě kamarádka. "Tak jsem si hned vzpomněla na vašeho Dana."
"Ty myslíš toho režiséra Hřebejka?" začala jsem si rovnat v hlavě nečekané informace. "Že by Dan hrál v divadle?! To by mohlo být zajímavé!"
Pak už všechno šlo jako po másle. Dostala jsem telefonní číslo na pana Našice, manažera a fotografa divadla. S ním jsem si na druhý den domluvila schůzku v divadle. Zkoušky divadelní hry VÝSTŘELY NA BROADWAYI, inspirované stejnojmenným filmem Woodyho Allena, už prý probíhaly dva měsíce, ale stále jim chyběl pes, jehož do inscenace nutně potřebovali.
Položila jsem telefon a se smíchem oznámila Danovi:
"Bude z tebe divadelní hvězda!"
Dan se na mě podíval nechápavě a klidně si chroustal svou zaručeně zdravě vyváženou granulovanou stravu, jako by se snad ani netěšil, že má možnost stát se celebritou.
Druhý den dopoledne nás manžel odvezl autem do divadla. V divadelním klubu nás očekával manažer Našic a režisér Hřebejk. Při vzájemném představování se mi rozklepala kolena.
"Tak to je ten pejsek," usmíval se Jan Hřebejk. "Moc se mi líbí."
Dan byl ze všech těch cizích lidí úplně vedle. Kroutil se mi v náruči a chtěl, abych ho pustila na zem. Když jsem mu vyhověla, lítal od jednoho člověka ke druhému a byl šťastný, že si ho všichni všímají. Oba páni pobaveně sledovali, jak Dan šikovně kličkuje mezi nohama lidí, stolků a židlí.
"Ten je k neutahání," smáli se oba.
Pak se v divadelním klubu objevila herečka Hanka Seidlová, která ve zkoušené divadelní hře měla hrát Danovu "paničku". V ruce držela pocukrovanou koblihu. Než jsme se stačily představit, už byl Dan u ní a u té její voňavé dobroty. Hanka Seidlová se sehnula, Dan kus té mňamoty zhltl - a jednou provždy byl "její". Už se od ní nehnul. Zvedla ho do náruče a on ji olizoval, jako by ji dávno znal.
Podle mého to byla láska na první pohled. Aspoň z jeho strany určitě.
"No ty seš přítulnej," smála se paní Seidlová. "To bude hned jiný hraní než s tím plyšákem, se kterým jsme až dosud zkoušeli."
"Můžete tady zůstat na dnešní zkoušku?" zeptal se mě manažer a já horlivě přitakala.
S Danem v náruči jsem následovala pana režiséra do zákulisí. Tam jsem spatřila herce a herečky, Mirku Pleštilovou, Rosťu Čtvrtlíka, Jana Skopečka, Vlastimila Bedrnu, Lindu Rybovou, Terezu Kostkovou a Vilmu Cibulkovou. Ostatní jsem neznala.
Mezi přítomnými vzbudil Dan rozruch.
"Já bych taky chtěla takovýho pejska!" rozplývala se Mirka Pleštilová. "Ale teď čekáme mimčo, tak snad až potom..."
"A kolik Daneček stál?" sondovala Hanka Seidlová. Po mé odpovědi se zhrozila: "Pár gramů masa, a tolik peněz!"
Rosťa Čtvrtlík šimral Daníka pod krkem. Možná si ani neuvědomil, že právě s pejskem navázal velmi blízký vztah.
Hlídala jsem, aby Dana někdo nepřišlápl. Ale asi by se to ani nikomu nezdařilo, protože Dan lítal po celém zákulisí jako zběsilý.
A tak jsem se díky tomu, že jsem mu byla pořád v patách, záhy dokázala v labyrintu zákulisí orientovat i já. Hned první nedobrovolná prohlídka mi umožnila zjistit, jak se dostanu do rekvizitárny, do maskérny, z chodby na jeviště. Chápala jsem, že si Dan potřebuje všechno očuchat a spřátelit se s cizím prostředím. Ostatně stejně jako já. Jen s tím očucháváním by mi to asi nebylo prošlo tak snadno jako jemu. Tiše jsem doufala, že to tak chápou i ostatní, a tudíž si nebudou myslet, že jsem absolutní cvok, co poletuje po divadle jako splašený.

Setkání s divadlem z "druhé strany" byl pro mě šok. I když příjemný. Nechápala jsem, jak se v takovém mumraji vůbec může zrodit divadelní inscenace. Všichni pobíhali sem a tam a zase zpátky, režisér vydával povely, rady a připomínky. Herci a herečky drmolili text jen tak halabala a zároveň se řešily problémy s kostýmy a rekvizitami, kterými byly například pistole a sklenky na šampaňské.
Do premiéry zbývalo osm zkoušek a dvě generálky. V deset hodin dopoledne obvykle zkoušky začínaly a končily dvě hodiny po poledni. Bylo to časově poměrně náročné. Po každé zkoušce jsme s Danem pospíchali domů, abych stihla příchod dětí ze školy.
Nejdřív se zkoušelo bez kostýmů a bez světe. Všechno mi připadalo takové ponuré a šedivé.
První zkouška dopadla velmi dobře. Dan se jako "herec" osvědčil. V přítomnosti Hanky Seidlové se mu líbilo. V divadle už předtím zkoušeli i jiné pejsky, jenže ti byli z toho blázince tak rozrušeni, že odmítli nejen hrát, ale doma pak i žrát. Ovšem náš Dan lidi miluje a je na ně zvyklý. Brzy bylo jasné nejen mně, ale i všem ostatním, že Dan je přesně ten správný pes, kterého hledali.
Osm dní jsme docházeli na zkoušky. Dan se brzy - na rozdíl ode mě - v divadle cítil jako doma. Během zkoušek se seznámil i se svou druhou "divadelní paničkou", Simonou Vrbickou. Dan si sice oblíbil i ji, ale co naplat, při seznámení neměla v ruce tu koblihu. Hanka Seidlová zůstala pro něj už navždy paní jeho psího srdce a mě zcela vytěsnila.
Danovi se jeho role opravdu líbila. Jak by také ne, když při svých výstupech dostával na jevišti samé laskominy!
A tak není divu, že během několika dnů citelně přibral. Musela jsem ho proto začít šidit na jídle doma, jinak by ho jeho divadelní paničky brzy neunesly.
Pan režisér Hřebejk Dana pořád chválil. S nadsázkou hercům a herečkám říkal:
"Vezměte si příklad z Dana, ten je ze všech nejepší."
Dan se předváděl jako nikdy předtím. Dělal by i kotrmelce, kdyby to uměl, aby všem ukázal, že je skutečně nejlepší. Já jsem jen vrtěla hlavou. Po dvou hodinách vyvádění nicméně zvadl a jeho temperament zmizel. Mezi výstupy mi usínal v náruči.
Obdržela jsem Smlouvu o zapůjčení zvířete, s dodatkem, že zveřejnění výše honoráře by bylo považováno za hrubé porušení této smlouvy. K tomu dodávám, že to nebyla zrovna výše honoráře, co se mi na divadle jevilo jako zajímavé.
Osm zkouškových dní bylo pro mě dost vysilujících. I s cestou jsme strávila mimo domov přinejmenším čtyřicet hodin, a ty jsem pak musela nějak dohnat. Ale všechno pro mě bylo neznámé - a fascinující. Bylo nekonečně zajímavé sledovat, jak se herci a herečky den co den noří do svých rolí a jak se svým postavám snaží dát to nejlepší. Připadalo mi až neskutečné, jak se všechno rodí. Po osmi dnech přede mnou na jevišti stály nové osobnosti. Jako by to ani nebyli titíž herci jako na začátku…
Po osmi dnech následovaly dvě generální zkoušky a po nich dvě premiéry.
Dan samozřejmě netušil, co to obnáší - stejně jako já. Na rozdíl ode mě žádné slavnostní oblečení na premiéru nepotřeboval, takže neprohrabával horečně všechny skříně a neúpěl hystericky:
"Vždyť já nemám co na sebe!"
Docela jsem mu ten jeho univerzální kožich záviděla.
Na pražské divadelní představení komedie VÝSTŘELY NA BROADWAYI byl pozván Woody Allen. Z agentury ale přišla odpověď:
Nedělejte si, prosím, iluze, pan Woody Allen nejezdí nikdy nikam.
A světoznámý režisér skutečně na premiéru nepřijel.

Na první premiéře byla Danovou hereckou paničkou Hanka Seidlová, na druhé Simona Vrbická. Před premiérami se k mému nekonečnému údivu v zákulisí herci i herečky nakopávali zlehka do pozadí a svůj úkon doprovázeli slovy: "Zlom vaz!" Nepřáli si vzájemně hodně štěstí, jak jsem očekávala. Toto přání by jim prý naopak přineslo smůlu.
Na obou premiérách se Dan předvedl jaksepatří. Začal štěkat přesně ve chvíli, kdy bylo režisérovým zbožným - avšak těžko realizovatelným - přáním, aby pes zaštěkal. Od té doby Dan pravidelně ve svém výstupu na patřičném místě štěkal. Bylo to až neuvěřitelné.
Při první "děkovačce" (předstoupení všech herců na konci představení, kdy se na scéně všichni uklánějí), která byla nekonečně dlouhá, všichni - herci, herečky a také režisér Hřebejk - dostali krásné žluté růže. Stála jsem tam v jevištním portálu a s pohnutím sledovala, jak se rozzářená Hanka Seidlová s Daníčkem v náruči spolu s ostatními za ohromného aplausu neustále uklání, a byla jsem dojatá spolu s nimi.
Když opona sjela naposledy dolů a všichni rozesmátí a šťastní opouštěli jeviště, nadmíru spokojený pan režisér ke mně přistoupil, podal mi svou růži a rozpačitě pravil:
"Vemte si taky kytku."
Druhou růži jsem dostala od Hanky Seidlové. Což mě dojalo podruhé.
Pak se otevřely láhve šampaňského a herecká místnost za jevištěm se začala plnit lidmi. Známí a kamarádi přišli režisérovi, hercům a herečkám pogratulovat k úspěchu. Já si se všemi stěží stihla připít, protože jsem musela s napůl spícím a úplně znaveným Danem ujet domů. Bylo to jeho první večerní představení a on nebyl zvyklý dlouho ponocovat.
V divadle se podobná oslava protáhla i následující večer, po druhé premiéře. Já však s Danem polomrtvým únavou opět odjela domů hned po představení. Později si mi Simona Vrbická se smíchem postěžovala:
"Tak já nevím… Každý mi říkal, jak mám úžasného pejska, a o mém výkonu se nikdo nezmínil."


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama