9. PŘÁTELÉ A JEJICH PSI

31. srpna 2011 v 10:08 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Naše společnost se jednou ročně na začátku léta scházívá na oslavě narozenin jednoho našeho kamaráda na zahradní párty. S přáteli, jejich dětmi a psy je nás totiž tolik, že se stejně jinam než na velkou zahradu ani nevejdeme.
Kromě našeho Dana pobíhá při té příležitosti mezi květinovými záhony hrubosrstý jezevčík Žulík, pšeničná teriéra Elina a Artur - kříženec boxera a čehosi, kvůli němuž můj muž pokaždé zvažoval, zda na zahradu vůbec vstoupit. Manžel až dosud vždy nakonec svou fobii potlačil, ale i tak neustále kontroloval, zda se Artur pohybuje v dostatečné vzdálenosti od něj.
I onoho památného roku zpočátku oslava probíhala přímo ukázkově. Pejskové byli hodní, počasí nádherné, děti spokojené, nálada skvělá…
Předali jsme oslavenci velkolepý dar. Vyštrachali jsme někde na půdě starou truhlu. Dno jsme pokryli dřevitou vlnou, na niž jsme uložili tři litrové láhve pravé moravské domácí slivovice se zavoskovanými uzávěry a nad ně ukotvili výtvarně zpracovanou napodobeninu kulečníkového stolu. (Naši manželé totiž pravidelně pořádají kulečníkové turnaje.) Na plátně byly přilepené pingpongové míčky představující kulečníkové koule, na něž jsme napsali, jaké že narozeniny to vlastně slavíme.
Oslavenec měl z daru ohromnou radost, kterou nezkazila ani skutečnost, že jsme mu nařídili, že bude muset svůj dar na zahradě zakopat, teprve za deset let ho vykopat a až poté slivovici se všemi přítomnými vypít.
Zrovna probíhalo fotbalové derby Sparta - Slávie, které rozhodovalo o titulu mistra ligy, a tak chlapi z domu na zahradu přinesli televizi, aby mohli to veledůležité sportovní utkání shlédnout.
Padla první branka a slávisté vyskočili ze židlí.
"Góóól!" řvali jako pominutí a s rukama nad hlavou poskakovali kolem televize.
Všichni však slávisti nebyli. Jezevčíka Žulíka, oblečeného do sparťanského dresu, speciálně vytvořeného pro tuto příležitost, vyprovokoval všeobecný jásot, a tak taky vyskočil a začal štěkat. Vedle stojící boxer Artur se znenadání mohutným skokem ocitl vedle našeho Daníka, kterému se nejspíš zdálo, že je znovu v ohrožení života, a prudce se po Arturovi ohnal. Takže Artur po Danovi opravdu skočil a nejspíš ho i kousl, protože Dan zakvičel a hnal se šíleným úprkem pryč.
Zkoprněla jsem. Artur vyrazil za Danem. Teriérka Elina, která to vše považovala za veselou hru, se k němu přidala. Dan metelil, co mu krátké nožky stačily, leč Artur byl rychlejší. Zanedlouho vyděšeného Dana dostihl a znovu se do něj zakousl. Pak ho kvičícího pustil a po chvíli ho zase lapil.
Uplynulo několik drahocenných vteřin, než jsem ze židle vyskočila i já a začala smečku psů pronásledovat. Přece nenechám Dana sežrat! Děti si přestaly hrát, dospělí koukat na fotbal a všichni překvapeně sledovali naši honičku.
Jako brankář, který chytá trestný kop, jsem skočila po Arturovi. Ležela jsem v trávě vedle něj a držela ho za krk. Do ucha mi funěla jeho uslintaná tlama.
"Arture, fuj!" zařval kdosi. A mně konečně došlo, že nemusel být pokousaný jenom Dan.
Daník kňučel a snažil se schovat co nejdál pod keř. Artur se nechal svou paničkou odvést a se schlíplým ocasem vyslechl pokárání svého pána. Žulík ve sparťanském dresu stále štěkal a Elina nechápala, proč najednou ta veselá hra na honěnou skončila.
Opatrně jsem vytáhla svého třesoucího se psa zpod keře a spolu s dětmi jsme se ho snažili ukonejšit.
Začali k nám přibíhat ostatní. Naříkajícího psa jsem si dala na klín. Opatrně jsem mu na zádech rozhrnula chlupy a zjišťovala rozsah jeho poranění. Kousanců měl několik, nejhlubší za krkem.Všichni mi radili, jak ránu ošetřit. Jeden říkal tohle, druhý zas úplně něco jiného.
Rozhodla jsem se jet s Danem k veterináři. Manžel to uvítal, protože po té honičce odmítl na zahradě s divokým Arturem beze mě zůstat.
Než veterinář Danovi rány ošetřil, fotbal už dávno skončil vysokou výhrou sparťanů, což zřejmě jako jediný ocenil jezevčík Žulík se svými páníčky.

Celá tato příhoda měla i komickou (ovšem jen pro někoho) dohru.
V září s přáteli u nás na chatě pořádáme setkání, které jsme nazvali "Václavské".
Se svými páníčky na ně přijel rovněž náš starý známý jezevčík Žulík, jehož Dan vřele uvítal. Přijela i teriérka Elina se svými majiteli. Pak už jsme jen očekávali poslední opozdilce. Nikdo z přítomných netušil, zda tito naši známí náhodou s sebou nepřivezou i "krvežíznivého" Artura. Doufali jsme, že snad už pochopili, že Arturek nevadí jen Danovi, ale především mému muži, který z něj má vyloženě hrůzu.
Když se auto přátel konečně objevilo, než manžel, a než za sebou práskl dveřmi chaty, zavolal:
"Zjistěte, jestli mají Artura!"
Zatímco ostatní vybuchli smíchy, já se nesmála. Manželova "canisfobie" provází náš život neustále. Kdo strachem ze psů netrpí, nikdy nepochopí, co se v takové chvíli v člověku odehrává.
"Vezete Artura?" zeptala jsem se proto kamarádů místo pozdravu.
"Jo, i ne…," odvětili tajuplně.
Odpověď jsme vzali jako vtip. Artura jsme nikde neviděli, takže si manžel oddechl, že nemusí celý víkend trávit zavřený v chatě spolu s Danem.
Když později mému muži Václavovi přáli všichni k svátku, kamarád mu daroval tričko, na něž nechal speciálně pro něj natisknout fotografii psa Artura - v životní velikosti. Poněvadž se u snímků z automatických fotoaparátů vyskytuje tzv. efekt červených očí, Arturek vypadal na snímku jako nefalšovaná krvelačná šelma. Dodnes má manžel tričko uložené na dně skříně rubem nahoru.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama