8. PSÍ NEPŘÍTEL

31. srpna 2011 v 10:06 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Na víkendy a dovolené teď nejčastěji jezdíme na chatu u Orlické přehrady.
Vždy na jaře ji vysmýčíme, vyženeme pavouky (na které jsem a moje děti hákliví) a zabydlíme se. Na pavouky já i děti máme fobii, což můj muž prostě nedokáže pochopit. My zase nemůžeme pochopit, že on se bojí myší, hadů a ještěrek - a především psů.
V kempu nedaleko chaty přes léto řadu let stával kromě jiných také obytný přívěs rodiny mé přítelkyně. Když jsme byli na chatě, navštěvovali jsme je každý den. Zatímco se v parném létě naše i její děti v přehradní nádrži koupaly, já a manžel jsme vysedávali s přáteli před karavanem, klábosili a popíjeli vinný střik. Naši psi leželi v trávě opodál a sledovali se zájmem okolí. Byla to obrovská pohoda.
Jednoho červnového parného odpoledne jsme jako obyčejně vyrazili k vodě.
Když jsme společně procházeli tábořištěm mezi karavany, uviděli jsme kokršpaněla uvázaného u kůlu. Tehdy asi ročního Dana cizí pes zajímal - tenkrát se psů ještě nebál. Kokr přišel až k nám. Začali se s Daníkem očmuchávat. Pes vrtěl ocasem, takže mi připadalo, že je to normální psí přátelské setkání. Když svůj seznamovací rituál dokončili, kokr se otočil a my šli dál.
Jenže Dan se najednou rozběhl a ke kokrovi se vrátil z druhé strany. Ani mě nenapadlo, že může být zle.
Kokr vystartoval a chytil Dana za hlavu. Až teď mi došlo, že s Danem může být konec. Pes držel Danovu hlavu v tlamě a divoce s ním cloumal ze strany na stranu. Dan kvičel strachem a bolestí. Vypadalo to, jako by kokr ukořistil nějaké košťátko.
Nahrnula se mi krev do hlavy.
"Pusť ho!" vřeštěla jsem na zdivočelého psa. Jednou rukou jsem mu rvala Dana z tlamy, druhou mu bušila pěstí do boku. Děti se ke mně přidaly. Zlostně vrčící kokršpaněl Dana svíral a nehodlal ho vydat.
"Pusť ho!" řvala jsem hystericky.
Lidé vybíhali z okolních karavanů a rozhlíželi se, co se děje. Pochopila jsem, že by se ten cizí pes klidně mohl obrátit i proti mně a dětem. Fobií paralyzovaný manžel v té chvíli nebyl vůbec schopen pohybu.
Kokr po nekonečně dlouhé době Dana pustil. Pak stáhl ocas a snažil se schovat, ale nevěděl kam.
Dan příšerně naříkal. Nejraději bych naříkala s ním. Svíjel se mi v náruči, řval bolestí a strachem a oba jsme byli zakrvácení. Kokršpaněl se staženým ocasem stál opodál.
Připadala jsem si jako ve snu. V hlavě mi hučelo a nemohla jsem popadnout dech. Věděla jsem, že ze všeho nejdřív musím uklidnit vyděšené děti.
Až pak jsme spolu s manželem zjišťovali rozsah Danových poranění. Náš chudáček měl natržené ucho a hlubokou díru ve spánku.
Kolem nás se utvořila skupinka lidí, kteří vypadali, jako by snad chtěli toho cizího psa lynčovat. I přes Daníkův žalostný řev jsem se slyšela říkat:
"Ten pes za to nemůže, to my jsme mu vstoupili do teritoria."
Díky mému prohlášení se nelynčovalo a všichni se postupně uklidnili. Manžel doběhl pro auto a i s dětmi jsme jeli k veterináři. Cesta mi připadala nekonečná. Dan krvácel, tiše kňučel a já se s ním už v duchu loučila.
Veterinář našemu Danovi píchl narkózu a natržené ucho sešil. Ač díra ve spánku vypadala tak hrozivě, po umytí krve jsem s úlevou zjistila, že jde jen o povrchové zranění.
"Pejska zachránil obojek," konstatoval lékař. "Špičák toho kokra se zachytil o obojek pod krkem."
Pak omámenému Danovi nasadil na krk umělohmotný límec, jakýsi "trychtýř", s nímž měl Dan existovat následující týden. Trychtýř byl o hodně větší, než by Dan potřeboval, jenže menší veterinář zkrátka neměl. Tisíc korun za ošetření jsme v tomto případě zaplatili bez mrknutí oka. Kdyby se nikdy nestalo nic horšího…
Cestou na chatu jsme se zastavili v tábořišti, abychom dali známým vědět, jak jsme pochodili. V kempu mezi rekreanty koloval fernet a rum a připíjelo se na Daníkovo zdraví.
Když jsme naše přátele vyhledali, byli skutečně šťastní, že náš pes nedopadl ještě hůř. Dan sebou v narkotickém spánku občas škubl, ale jinak o světě zatím nevěděl. Po chvilce jsme se rozloučili a odjeli na chatu.
Večer Dan konečně zvedl hlavu i s tím nemožným velkým límcem, který mu měl zabránit v drbání na zašitém uchu. Hlava mu klinkala ze strany na stranu a tvářil se, jako by mu všichni ublížili. Po chvilce vytáhl z pelíšku jednu tlapku, pak druhou a chtěl se jít napít. Zvedl tělo, jenže nohy se mu podlomily a upadl zpátky do pelíšku. Ublíženě na nás koukal, jak bychom za jeho strádání mohli právě my. Pak se přece jen zvedl, opile vyvrávoral z pelechu a šel se napít. Límec mu pochopitelně překážel.
"Mami, mně je ho tak líto," popotáhla Mirka.
Dan vypadal hrozně směšně, avšak my jsme se nesmáli. Konečně bylo vyhráno - Dan se sám napil.
Po víkendu jsme se vrátili do Prahy a Dan se musel naučit s "trychtýřem" žít. Nejenže budil na ulici pozornost, ale límec dvakrát tak velký než on mu na každém kroku překážel.
Po nepříjemné zkušenosti s kokršpanělem byl Dan stále ustrašený. A respekt před ostatními psy od té doby patří k jeho zásadním projevům.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama