Srpen 2011

9. PŘÁTELÉ A JEJICH PSI

31. srpna 2011 v 10:08 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Naše společnost se jednou ročně na začátku léta scházívá na oslavě narozenin jednoho našeho kamaráda na zahradní párty. S přáteli, jejich dětmi a psy je nás totiž tolik, že se stejně jinam než na velkou zahradu ani nevejdeme.
Kromě našeho Dana pobíhá při té příležitosti mezi květinovými záhony hrubosrstý jezevčík Žulík, pšeničná teriéra Elina a Artur - kříženec boxera a čehosi, kvůli němuž můj muž pokaždé zvažoval, zda na zahradu vůbec vstoupit. Manžel až dosud vždy nakonec svou fobii potlačil, ale i tak neustále kontroloval, zda se Artur pohybuje v dostatečné vzdálenosti od něj.
I onoho památného roku zpočátku oslava probíhala přímo ukázkově. Pejskové byli hodní, počasí nádherné, děti spokojené, nálada skvělá…
Předali jsme oslavenci velkolepý dar. Vyštrachali jsme někde na půdě starou truhlu. Dno jsme pokryli dřevitou vlnou, na niž jsme uložili tři litrové láhve pravé moravské domácí slivovice se zavoskovanými uzávěry a nad ně ukotvili výtvarně zpracovanou napodobeninu kulečníkového stolu. (Naši manželé totiž pravidelně pořádají kulečníkové turnaje.) Na plátně byly přilepené pingpongové míčky představující kulečníkové koule, na něž jsme napsali, jaké že narozeniny to vlastně slavíme.
Oslavenec měl z daru ohromnou radost, kterou nezkazila ani skutečnost, že jsme mu nařídili, že bude muset svůj dar na zahradě zakopat, teprve za deset let ho vykopat a až poté slivovici se všemi přítomnými vypít.
Zrovna probíhalo fotbalové derby Sparta - Slávie, které rozhodovalo o titulu mistra ligy, a tak chlapi z domu na zahradu přinesli televizi, aby mohli to veledůležité sportovní utkání shlédnout.
Padla první branka a slávisté vyskočili ze židlí.
"Góóól!" řvali jako pominutí a s rukama nad hlavou poskakovali kolem televize.
Všichni však slávisti nebyli. Jezevčíka Žulíka, oblečeného do sparťanského dresu, speciálně vytvořeného pro tuto příležitost, vyprovokoval všeobecný jásot, a tak taky vyskočil a začal štěkat. Vedle stojící boxer Artur se znenadání mohutným skokem ocitl vedle našeho Daníka, kterému se nejspíš zdálo, že je znovu v ohrožení života, a prudce se po Arturovi ohnal. Takže Artur po Danovi opravdu skočil a nejspíš ho i kousl, protože Dan zakvičel a hnal se šíleným úprkem pryč.
Zkoprněla jsem. Artur vyrazil za Danem. Teriérka Elina, která to vše považovala za veselou hru, se k němu přidala. Dan metelil, co mu krátké nožky stačily, leč Artur byl rychlejší. Zanedlouho vyděšeného Dana dostihl a znovu se do něj zakousl. Pak ho kvičícího pustil a po chvíli ho zase lapil.
Uplynulo několik drahocenných vteřin, než jsem ze židle vyskočila i já a začala smečku psů pronásledovat. Přece nenechám Dana sežrat! Děti si přestaly hrát, dospělí koukat na fotbal a všichni překvapeně sledovali naši honičku.
Jako brankář, který chytá trestný kop, jsem skočila po Arturovi. Ležela jsem v trávě vedle něj a držela ho za krk. Do ucha mi funěla jeho uslintaná tlama.
"Arture, fuj!" zařval kdosi. A mně konečně došlo, že nemusel být pokousaný jenom Dan.
Daník kňučel a snažil se schovat co nejdál pod keř. Artur se nechal svou paničkou odvést a se schlíplým ocasem vyslechl pokárání svého pána. Žulík ve sparťanském dresu stále štěkal a Elina nechápala, proč najednou ta veselá hra na honěnou skončila.
Opatrně jsem vytáhla svého třesoucího se psa zpod keře a spolu s dětmi jsme se ho snažili ukonejšit.
Začali k nám přibíhat ostatní. Naříkajícího psa jsem si dala na klín. Opatrně jsem mu na zádech rozhrnula chlupy a zjišťovala rozsah jeho poranění. Kousanců měl několik, nejhlubší za krkem.Všichni mi radili, jak ránu ošetřit. Jeden říkal tohle, druhý zas úplně něco jiného.
Rozhodla jsem se jet s Danem k veterináři. Manžel to uvítal, protože po té honičce odmítl na zahradě s divokým Arturem beze mě zůstat.
Než veterinář Danovi rány ošetřil, fotbal už dávno skončil vysokou výhrou sparťanů, což zřejmě jako jediný ocenil jezevčík Žulík se svými páníčky.

Celá tato příhoda měla i komickou (ovšem jen pro někoho) dohru.
V září s přáteli u nás na chatě pořádáme setkání, které jsme nazvali "Václavské".
Se svými páníčky na ně přijel rovněž náš starý známý jezevčík Žulík, jehož Dan vřele uvítal. Přijela i teriérka Elina se svými majiteli. Pak už jsme jen očekávali poslední opozdilce. Nikdo z přítomných netušil, zda tito naši známí náhodou s sebou nepřivezou i "krvežíznivého" Artura. Doufali jsme, že snad už pochopili, že Arturek nevadí jen Danovi, ale především mému muži, který z něj má vyloženě hrůzu.
Když se auto přátel konečně objevilo, než manžel, a než za sebou práskl dveřmi chaty, zavolal:
"Zjistěte, jestli mají Artura!"
Zatímco ostatní vybuchli smíchy, já se nesmála. Manželova "canisfobie" provází náš život neustále. Kdo strachem ze psů netrpí, nikdy nepochopí, co se v takové chvíli v člověku odehrává.
"Vezete Artura?" zeptala jsem se proto kamarádů místo pozdravu.
"Jo, i ne…," odvětili tajuplně.
Odpověď jsme vzali jako vtip. Artura jsme nikde neviděli, takže si manžel oddechl, že nemusí celý víkend trávit zavřený v chatě spolu s Danem.
Když později mému muži Václavovi přáli všichni k svátku, kamarád mu daroval tričko, na něž nechal speciálně pro něj natisknout fotografii psa Artura - v životní velikosti. Poněvadž se u snímků z automatických fotoaparátů vyskytuje tzv. efekt červených očí, Arturek vypadal na snímku jako nefalšovaná krvelačná šelma. Dodnes má manžel tričko uložené na dně skříně rubem nahoru.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

8. PSÍ NEPŘÍTEL

31. srpna 2011 v 10:06 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Na víkendy a dovolené teď nejčastěji jezdíme na chatu u Orlické přehrady.
Vždy na jaře ji vysmýčíme, vyženeme pavouky (na které jsem a moje děti hákliví) a zabydlíme se. Na pavouky já i děti máme fobii, což můj muž prostě nedokáže pochopit. My zase nemůžeme pochopit, že on se bojí myší, hadů a ještěrek - a především psů.
V kempu nedaleko chaty přes léto řadu let stával kromě jiných také obytný přívěs rodiny mé přítelkyně. Když jsme byli na chatě, navštěvovali jsme je každý den. Zatímco se v parném létě naše i její děti v přehradní nádrži koupaly, já a manžel jsme vysedávali s přáteli před karavanem, klábosili a popíjeli vinný střik. Naši psi leželi v trávě opodál a sledovali se zájmem okolí. Byla to obrovská pohoda.
Jednoho červnového parného odpoledne jsme jako obyčejně vyrazili k vodě.
Když jsme společně procházeli tábořištěm mezi karavany, uviděli jsme kokršpaněla uvázaného u kůlu. Tehdy asi ročního Dana cizí pes zajímal - tenkrát se psů ještě nebál. Kokr přišel až k nám. Začali se s Daníkem očmuchávat. Pes vrtěl ocasem, takže mi připadalo, že je to normální psí přátelské setkání. Když svůj seznamovací rituál dokončili, kokr se otočil a my šli dál.
Jenže Dan se najednou rozběhl a ke kokrovi se vrátil z druhé strany. Ani mě nenapadlo, že může být zle.
Kokr vystartoval a chytil Dana za hlavu. Až teď mi došlo, že s Danem může být konec. Pes držel Danovu hlavu v tlamě a divoce s ním cloumal ze strany na stranu. Dan kvičel strachem a bolestí. Vypadalo to, jako by kokr ukořistil nějaké košťátko.
Nahrnula se mi krev do hlavy.
"Pusť ho!" vřeštěla jsem na zdivočelého psa. Jednou rukou jsem mu rvala Dana z tlamy, druhou mu bušila pěstí do boku. Děti se ke mně přidaly. Zlostně vrčící kokršpaněl Dana svíral a nehodlal ho vydat.
"Pusť ho!" řvala jsem hystericky.
Lidé vybíhali z okolních karavanů a rozhlíželi se, co se děje. Pochopila jsem, že by se ten cizí pes klidně mohl obrátit i proti mně a dětem. Fobií paralyzovaný manžel v té chvíli nebyl vůbec schopen pohybu.
Kokr po nekonečně dlouhé době Dana pustil. Pak stáhl ocas a snažil se schovat, ale nevěděl kam.
Dan příšerně naříkal. Nejraději bych naříkala s ním. Svíjel se mi v náruči, řval bolestí a strachem a oba jsme byli zakrvácení. Kokršpaněl se staženým ocasem stál opodál.
Připadala jsem si jako ve snu. V hlavě mi hučelo a nemohla jsem popadnout dech. Věděla jsem, že ze všeho nejdřív musím uklidnit vyděšené děti.
Až pak jsme spolu s manželem zjišťovali rozsah Danových poranění. Náš chudáček měl natržené ucho a hlubokou díru ve spánku.
Kolem nás se utvořila skupinka lidí, kteří vypadali, jako by snad chtěli toho cizího psa lynčovat. I přes Daníkův žalostný řev jsem se slyšela říkat:
"Ten pes za to nemůže, to my jsme mu vstoupili do teritoria."
Díky mému prohlášení se nelynčovalo a všichni se postupně uklidnili. Manžel doběhl pro auto a i s dětmi jsme jeli k veterináři. Cesta mi připadala nekonečná. Dan krvácel, tiše kňučel a já se s ním už v duchu loučila.
Veterinář našemu Danovi píchl narkózu a natržené ucho sešil. Ač díra ve spánku vypadala tak hrozivě, po umytí krve jsem s úlevou zjistila, že jde jen o povrchové zranění.
"Pejska zachránil obojek," konstatoval lékař. "Špičák toho kokra se zachytil o obojek pod krkem."
Pak omámenému Danovi nasadil na krk umělohmotný límec, jakýsi "trychtýř", s nímž měl Dan existovat následující týden. Trychtýř byl o hodně větší, než by Dan potřeboval, jenže menší veterinář zkrátka neměl. Tisíc korun za ošetření jsme v tomto případě zaplatili bez mrknutí oka. Kdyby se nikdy nestalo nic horšího…
Cestou na chatu jsme se zastavili v tábořišti, abychom dali známým vědět, jak jsme pochodili. V kempu mezi rekreanty koloval fernet a rum a připíjelo se na Daníkovo zdraví.
Když jsme naše přátele vyhledali, byli skutečně šťastní, že náš pes nedopadl ještě hůř. Dan sebou v narkotickém spánku občas škubl, ale jinak o světě zatím nevěděl. Po chvilce jsme se rozloučili a odjeli na chatu.
Večer Dan konečně zvedl hlavu i s tím nemožným velkým límcem, který mu měl zabránit v drbání na zašitém uchu. Hlava mu klinkala ze strany na stranu a tvářil se, jako by mu všichni ublížili. Po chvilce vytáhl z pelíšku jednu tlapku, pak druhou a chtěl se jít napít. Zvedl tělo, jenže nohy se mu podlomily a upadl zpátky do pelíšku. Ublíženě na nás koukal, jak bychom za jeho strádání mohli právě my. Pak se přece jen zvedl, opile vyvrávoral z pelechu a šel se napít. Límec mu pochopitelně překážel.
"Mami, mně je ho tak líto," popotáhla Mirka.
Dan vypadal hrozně směšně, avšak my jsme se nesmáli. Konečně bylo vyhráno - Dan se sám napil.
Po víkendu jsme se vrátili do Prahy a Dan se musel naučit s "trychtýřem" žít. Nejenže budil na ulici pozornost, ale límec dvakrát tak velký než on mu na každém kroku překážel.
Po nepříjemné zkušenosti s kokršpanělem byl Dan stále ustrašený. A respekt před ostatními psy od té doby patří k jeho zásadním projevům.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

7. RODINNÉ DOVOLENÉ

16. srpna 2011 v 23:06 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
První Danovy "zimní prázdniny" jsme strávili v prostorné chatě na Javorové skále u Prčic spolu s našimi přáteli, jejich dětmi - a jejich psy.
Dan právě tady poznal boloňského psíka Toníka, jehož si ihned zamiloval. Vídávali se několikrát do roka a vždy byli tak šťastní, že se radostí olizovali, přečůrávali, kdo to dokáže výš, a nastavovali se jeden druhému jako "lehké děvy". Všichni jsme si na jejich neobvyklou lásku zvykli a děti se brzy přestaly ptát, co že to vlastně ti dva psi spolu dělají.
Na Javorové Skále během zimních prázdnin svítilo sluníčko - a nespadla ani vločka sněhu. Snažili jsme se dětem vynahradit zimní radovánky, a proto jsme pro ně uspořádali "zimní olympijské sportovní hry".
Jako poslední na chatu dorazil mladý pár s Anetkou a Tolečkem. Anetka byla tříleté dítko a Toleček šestiměsíční novofunlanďák.
O tom, že je s námi poprvé na chatě i náš Dan, skoro nikdo nevěděl, že je s námi Toleček, jsme věděli všichni, a moc dobře. U snídaně, oběda či večeře Daník sice loudil o kousek jídla, avšak lidem sedícím kolem stolu nesahal ani po kotníky. Toleček samozřejmě loudil taky, ovšem přitom všem cintal do talířů. Častěji Toleček ani neloudil, ale jednoduše si nějaký ten řízeček rovnou vzal sám.
"Odveďte někdo toho psa!" pištěla jedna z přítomných matek - jejíž rodina žádného psa nevlastnila -, když stůl plný jídla bránila vlastním tělem před Tolkovou uslintanou tlamou.
"Tolku!" zařval jinak vyrovnaný majitel novofunlanďáka. "Fuj, to nesmíš!"
Chvíli jsem přemýšlela, jestli to FUJ znamená, aby pes tu nechutnou věc ze stolu nežral, či zda není FUJ moje přítelkyně. Ale představení ještě zdaleka nebylo u konce.
Toleček si čapl na bobek, jak už to štěňata dělávají, a spustil se z něj vodopád. Pejsek se tvářil naprosto blaženě. Dostala jsem strach, aby se Dan v té záplavě neutopil.
Všichni v jídelně se ztuhlými rysy odložili příbory. Jaksi jim v té chvíli přestalo chutnat.
A učinili tak opravdu všichni kamarádi: jak majitelé psů, tak i "ti druzí".
Je pravda, že jsme toho roku o zimních prázdninách nesáňkovali ani nebobovali, ani nelyžovali. Zato jsme se všichni dozvěděli o charakterech našich, svých přátel, jejich dětí a v neposlední řadě svých i cizích psů, což se nám později při dalších setkáních náramně hodilo.

Zahraniční dovolená strávená se psem také nepostrádá na zajímavosti. Celá naše rodina byla toho léta vzhůru nohama. Dana a děti čekala nejdelší cesta v jejich životě! Měli jsme jet na dovolenou do Itálie.
Vyběhala jsem všechna potvrzení pro psa, nutná k cestě do zahraničí. Do mezinárodního veterinárního průkazu jsme vlepila fotografii, kterou před pár dny pořídil Danovi profesionální pan fotograf.
Dan hrozně rád cestuje autem, takže jsem si myslela, že ani poměrně dlouhá a náročná cesta o Itálie by pro něj neměla představovat žádný problém.
Vezli jsme s sebou i manželovu matku, které jsme cestu k moři slíbili už před rokem. Ani to nepředstavovalo žádný problém.
Na jednu hodinu v noci jsme určili sraz s dalšími spřátelenými rodinami a společně jsme se vydali vstříc dobrodružství a italským prázdninám. Kdybych tehdy tušila, co mě čeká…
Hned za Prahou začalo pršet, lilo přes Rakousko, cedilo přes Slovinsko, v Itálii pak pršelo celý týden a přestalo až den před naším návratem do Čech.
Samotná cesta do Itálie byla neskutečně vleklá, únavná a deprimující. Měla jsem pocit, jako by nám neustále někdo chrstal kbelíky vody na čelní sklo. Stěrače nestačily stírat a my vyhlíželi přes vytrvalý déšť koncová světla našich přátel. Jinak jsme nerozeznávali vůbec nic. Zatímco děti na zadních sedadlech usnuly stejně jako babička vklíněná mezi nimi, já jsem si zakázala usnout. Musela jsem dohlédnout na manžela za volantem, aby neusnul taky. Navíc jsem se starala o Dana, jehož pelíšek jsem držela na klíně. Dan se celý třásl, protože ho nekonečné bubnování do předního skla a náhlé návaly vody narážející do podvozku auta silně znervózňovaly. Ta cesta se mu ani trochu nelíbila. Během celých dvanácti hodin se při přestávkách nevyčural, nenajedl ani nenapil. A to byl jen začátek našeho "dobrodružství"!
Problémy pokračovaly i v Itálii u moře. Pro děti i pro sebe bychom byli spíš potřebovali holiny než sandály a tenisky. V bungalovech se nedalo zatopit. Všechno jsme měli mokré, navíc všude poletovalo tolik komárů jako na Moravě po záplavách.
Psychicky jsem nevydržela. Dostala jsem hysterický záchvat. Místo odpočinku po dlouhé cestě bylo třeba celé naše přechodné sídlo uklidit, povléknout postele, vytřít, vydrhnout vanu, umyvadlo, záchod a sloupat všechny krvavé skvrny po komárech z provlhlých stěn provlhlého bungalovu.
Seděla jsem a brečela jako malé dítě.
"Já chci domů! Já tady nebudu! Jsem hrozně unavená!" kvílela jsem. Vyděšený Dan kníkal se mnou.
Samozřejmě jsem pak s pomocí ostatních všechno uklidila a uklidnila se. Daník se však neuklidnil a klepal se dál. Možná i zimou, vždyť byl čerstvě ostříhaný kvůli očekávaným italským horkům. Dva dny nežral, pil minimálně. A když jsme se pak každý večer s utěrkami a ručníky bezvýsledně snažili zaplácnout před spaním co nejvíc komárů, Daník zalézal pod postel a odmítal vylézt. Pokaždé, když mě pak viděl vzít utěrku do ruky, rozklepal se a v tu ránu byl zas pod postelí.
Předposlední den našeho pobytu ve slunné Itálii se konečně udělalo hezky. Děti se šly koupat, ale já se koupat nemohla, protože jsem stačila pořádně nachladnout a dostala jsem silnou rýmu. Nicméně jsem pozorovala, jak Danovo setkání s mořem dopadne.
Daník vletěl do vody, avšak vzápětí metelil s prskáním zpátky na břeh. Slaná voda ho zaskočila. Moc si tu dovolenou neužil - stejně jako já...
Se sluníčkem se mi aspoň vrátila dobrá nálada. Druhý den jsme ovšem jeli domů. Dětem i ostatním se u moře líbilo. Mně a Danovi ani ne.
Když už ne Itálie, tedy alespoň cesta domů stála za to.Napěchovali jsme auto, sluníčko svítilo a bylo příjemně teplo.Konečně jsme uzřeli Alpy, které jsme cestou na dovolenou kvůli hustému dešti neviděli. Na zelené kopce s hospodářskými staveními a traktůrky na strmých stráních byl neskutečně úchvatný pohled. Všude na jasně zelené trávě se pásky krávy, nad nimiž čněla blankytně modrá obloha se sněhobílými nadýchanými obláčky. V pozadí se vypínaly hory s čepicemi sněhu. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v reklamě na rakouskou čokoládu.
Tam, kde se před pár dny podél silnice valily proudy vody, jsme nacházeli prázdná koryta. Zmizely i obrovské vodopády. Manžel byl doslova šokován, když zjistil, po jaké to silnici před týdnem vlastně jel (fobie z výšek).
Dětem a babičce se cesta zpátky velice zamlouvala. Uondaný Dan pochrupával u mě na klíně. Vypadalo to, že už bude zase ve své kůži.
Vcelku jsem byla ráda, když jsme po tom strastiplném týdnu přijeli zpátky do Prahy. V jednom jsem však měla jasno. Příště už Daníka nepotáhnu tak daleko na dovolenou, ani kdyby nám ji někdo zaplatil.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

6. VÁNOCE

7. srpna 2011 v 23:28 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
První Danova velká společenská událost byly Vánoce. Bylo mu tehdy pět měsíců, dceři pět a synovi osm let.
S dětmi jsme nastrojili v jejich pokoji vánoční stromeček. Na něj jsme navěsili perníčky, které jsme společně napekli a ozdobili. Netušili jsme, že se ty voňavé perníčky zalíbí i Danovi. A tak spousta perníčků brzy chyběla a na dolních větvičkách zbyla jen okousaná torza té sladké dobroty.
V té době děti ještě věřily na Ježíška a těšily se, co jim pěkného přinese. Daník se nejspíš těšil taky, jen nevěděl na co.
Manžel odpoledne přišel z práce a zároveň s ním dorazila i babička, což nám způsobilo značné potěšení a Danovi skoro srdeční kolaps, protože speciálně pro něj donesla kus sýra.
Po všech přípravách jsme slavnostně zasedli ke štědrovečerní večeři. Já se po jídle pod nějakou banální záminkou zvedla od stolu a nenápadně zmizela v dětském pokoji, abych pod vánoční stromek umístila dárky.
Otevřela jsem pomalu dveře... a mezi nohama mi proběhl Dan, který celou dobu číhal za nimi. Zbledla jsem, potichu za sebou zavřela a snažila se Dana odchytit. Nestála jsem o to, aby děti odhalily, že dárky nenosí Ježíšek. A taky jsem nechtěla, aby natěšený Dan "rozbalil" balíčky všem. Nakonec jsem psa přes jeho hlasité protesty čapla a vystrčila za dveře. Pak jsem kvapně naaranžovala dárky pod ožraný stromeček.
Když jsme po večeři všichni vstoupili do pokoje, Dan vletěl mezi balíčky pod stromkem a vítězoslavně si jeden odnesl. Kupodivu to byl skutečně jeho dárek - psí pochoutka ve tvaru šněrovací boty. Děti se radovaly z dárků a Dan si přiběhl pro další nadílku. Tentokrát si z hromady balíčků pod stromkem vytáhl "svoji" kostičku z buvolí kůže.
Myslím, že první Vánoce se Danovi moc líbily. Možná víc než dětem. A určitě víc než mně.

Rok co rok se situace o Vánocích opakovala. Nikdy se mi nepodařilo Dana uhlídat, aby při nadělování dárků pod stromeček kolem mě nečekaně neproběhl do pokoje a nezabořil do nich svůj zvědavý čumák.
Děti rostly a na rozdíl od Dana pochopily, že balíčky skutečně nenaděluje Ježíšek. Dan nadále vzrušeně sedával v chodbě a netrpělivě na Ježíška čekal, stejně jako předchozí roky čučel přes prosklené dveře do pokoje a oči mu žhnuly jako žárovičky na stromku, které probleskovaly sklem. Jakmile jsme otevřely dveře, vletěl pod stromeček, a když už nemohl "rozbalit" dárky ostatním, seděl u nejnižší větvičky se zavěšeným perníčkem a důrazně vyžadoval, abychom mu ho podali. Když jsme tak neučinili, rozčileně na nás štěkal.
Jednou byl Dan přece jen rychlejší než my. Než jsme se vzpamatovali a začali zachraňovat dárky, ukradl mi balíček s kuličkami oleje do koupele a zmizel pod skříní. Při představě, že Dan obal lehce prokousne a bude mít vmžiku plnou hubu koupacího oleje, jsem se vrhla za ním. Bránil svoji kořist ale natolik urputně, že jsem měla pocit, že tahám z pod skříně za nohu zlostně řvoucího bulteriéra, nikoliv jorkšíra. A co si mysleli sousedé o průběhu našeho svatvečera, to raději ani nechci vědět.
Vánoční dárky si Dan vždycky pečlivě schovával. A tak manžel večer co večer úpí bolestí, neboť někdy si lehá na kostičku z buvolí kůže, jindy zase loví zpod polštáře uslintané uzené vepřové ucho nebo špinavou užužlanou barevnou šňůrku.

Každý rok se pod vánočním stromkem nakupily dárky - samozřejmě především pro děti. Dlouho před svátky mě proto jímala hrůza z pomyšlení, že do dětského pokoje přibudou další krámy. Už tak byl pokoj přeplněný starými hračkami, s nimiž si děti už dávno nehrály. A snad i zapomněly, že je vůbec kdy měly.
Napadl mě spásný nápad. V půlce prosince jsem dala inzerát:

PRODÁM LEVNĚ HRAČKY, ČÁSTEČNĚ POUŽITÉ. ZN. VÁNOCE.

Můj plán spočíval v prodeji ladem ležících hraček. Když jsem se o všem začala domlouvat s dětmi, nestačila jsem zírat, čeho všeho jsou najednou ochotny se zbavit, ovšemže za přislíbenou část výnosu z prodeje odložených hraček. V momentě se jich uprostřed pokoje nakupila velká hromada.
Po týdnu zazvonil telefon.
"Dobrý den, volám na váš inzerát, víte… Čekáme třetí dítě a dneska je všechno tak drahý…," koktal mužský hlas do telefonu.
Domluvili jsme si s pánem návštěvu na zítřejší den.
"A bude táta doma, až přijde ten chlap?" začal se starat Vašek.
"Asi ne," odvětila jsem opatrně, protože jsem vycítila, kam syn míří.
"A nepřepadne nás, když ho pustíme do bytu?" otázal se nedůvěřivě.
"Ale ne," chlácholivě jsem se na obě děti usmála. Nicméně synovo podezření mě tak trochu zaskočilo. Nakonec jsem přece jen manžela požádala, aby přišel z práce o trochu dřív.
Zájemce o hračky kdesi v centru Prahy složil svůj stánek se zlatým a stříbrným jmelím a pak zazvonil u našich dveří. Když jsem mu otevřela, zazubil se a podal mi igelitovou tašku plnou jmelí. Jeho zničené ruce prozrazovaly, že tvrdě fyzicky pracuje.
Pozvali jsme pána do dětského pokoje a já mu předvedla, jak jezdí vláčky na klíček, jak žvatlá chlupatá příšerka, jak couvá a zatáčí auto na ovládání, jak se má Barbie ve svém domečku, jak mohutně řve obří dinosaurus na tužkové baterie a podobně.
Ten chlapík na to všechno chvíli civěl a pak řekl:
"Beru všechno!"
Vypadalo to, jako by se on sám nemohl dočkat, až si s těmi věcmi bude hrát. Spokojenost byla na všech stranách. On nakoupil pro své děti levné hračky, moje děti si zaplnily pokladničky a já měla skvělý pocit, že se dětský pokoj od harampádí pročistí. Aspoň do příštích Vánoc.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

QUO VADIS

1. srpna 2011 v 21:44 | MARCINE |  Quo vadis
Před časem jsem toužila stát se spisovatelkou, ovšem bylo to hodně naivní přání. Chvíli trvalo, než mi došlo, že i vydávání knih je obyčejný byznys, na kterém nutně musí nakladatel vydělat, jelikož je to jeho obživa. A že musí moc dobře vybírat mezi přehršlí nabídnutých rukopisů, které mu pravidelně přicházejí od neznámých autorů, protože na správném výběru závisí budoucnost jeho nakladatelství. Přitom málokteré nakladatelství se těmito rukopisy vůbec zabývá, většinou mají své stálé "kmenové" autory.
Že nejsem literární talent, který vyletí po napsání novely vzhůru jako raketa ke hvězdám, jsem si uvědomila už na začátku, ovšem pořád jsem měla pocit, že i neznámý autor může nabídnout zajímavý příběh.
Nehodlala jsem konkurovat klasikům, byla by to ode mě příšerná drzost (a ani by se mi to nepovedlo), na pochopení této skutečnosti moje IQ dostatečně stačí, ale chtěla jsem se podělit se čtenáři o mé z mého pohledu zajímavé příběhy, fejetony, články. Ovšem takových "rádoby spisovatelů", jako jsem já, je nespočet a všichni svorně doufají, že by svými příběhy zrovna oni mohli čtenáře oslovit. Bohužel čtenářů lačnících po příbězích neznámých autorů je čím dál míň, tím spíš, že není příznivá doba ani pro klasiky.
Nakonec se mi přece jen podařilo sepsat a ilustrovat knížku, kterou mi vydali. Ujalo se mě nakladatelství, které mělo na konečnou podobu knížky své požadavky a já jsem původní text upravila do podoby, která nakladatelství vyhovovala, protože knížka měla zapadat do určité tématické řady (Historky námořnické, kriminální,… a pak ty moje - psí.)
Můj druhý rukopis se mi "udat" nepodařilo. A další mám jen rozepsané. Už nemám chuť oslovovat žádná nakladatelství, nebo vydat si knížku sama či s účastí, jak mi bylo nabídnuto, taky nehodlám. Co na tom, že se můj druhý rukopis líbil, kdo asi tak bude kupovat knížku, která není od Pavlowské nebo Viewega, Zemana, Paroubka, nějakého aktéra sexuálního a jiného skandálu… či obyčejného herce, který vydal např. kuchařku? Navíc doba je zapeklitá a člověk se musí ohánět čím dál víc, čím jsem starší, tím víc pracuji a tím míň z toho mám. Volný čas je přepych. Psaní jsem tedy odsunula na neurčito a snad se k němu někdy vrátím.
Moji vydanou knížku "Psí historky z divadelních prken" jsem po dvou letech od vydání zkoupila od nakladatele (850 výtisků z původního nákladu 1 800 kusů) a prodala ji pejskařům a kamarádům.