Sen mého muže (únor 2004)

14. července 2011 v 23:06 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Leželi jsme s manželem na naší rozložené sedačce v obývacím pokoji a nad námi se tyčily postavy se zbraněmi v rukou. Byla hluboká noc a ony se k nám zrovna vloupaly. Mluvily nesrozumitelnou řečí a neustále nás zbraněmi ohrožovaly.
"Tak už něco udělej!" hučela jsem do zkoprnělého manžela vedle mě, ale ten se ani nepohnul.
Vetřelci rozbíjeli, co jim přišlo pod ruku, a manžel se ani nehnul. To proto, aby nebylo hůř. Představoval si, jak nás všechny zabijou, nás, děti i psa.
"Nemůžu nic dělat," zašeptal manžel a byl rád, že si násilníci nevšimli i našich spících dětí v jejich pokojích.
I děti tuto situaci zaregistrovaly, zalezly pod deky a ani nedutaly. Doufaly, že jejich silný autoritativní tatínek všechno vyřeší. Ale tatínek nic nevyřešil. Potil se pod dekou hrůzou a čekal, až odejdou.
Nakonec odešli. Až když všechno rozbili a všechno nám ukradli. Měla jsem manželovi za zlé, že se jim nepostavil. Ale on nemohl. Nezvládl by to. Zabili by nás. Všechny. Včetně psa.
Dcera byla ještě dlouho rozklepaná, syn nesnesl pomyšlení, že otec zbaběle rezignoval. Že nás všechny neochránil. Tak jako správný otec, synův vzor.
Manžel konečně vstal a šel do lednice (?). Zděsil se. V lednici vězel naporcovaný papež. Řekl mi to.
"Nevadí," řekla jsem, "dáme ho do pytle a hodíme ho do Vltavy."
Překvapila ho moje rozhodnost. A síla. On by to nedokázal…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama