Bratranec (březen 2004)

17. července 2011 v 23:12 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
V kulečníku hrají ruce, mozek i intuice. Sedmnáctinásobný mistr republiky Ivo Gazdoš sní o tom, že se stane profesionálním hráčem… Takhle zněl titulek v novinách z roku 2004.
Zírala jsem na fotografii mého bratrance pod vytištěným příspěvkem z Moravskoslezského kraje a pozvolna mě naplňovala zatím nepoznaná hrdost, kterou nedovedu dost dobře popsat. Možná čímsi podobným jsou naplněni fanoušci sportu, při hokeji, při fotbale, což jde obvykle mimo mě. Nyní jsem podrobně studovala fotografii, na níž se můj bratranec chystá k dalšímu kulečníkovému šťouchu a jeho soustředěný výraz ve mně vyvolal vzpomínky na dětství.
Jako malé děti jsme se každý rok o prázdninách spolu s druhým bratrancem vídávali u naší babičky v Teplicích. Ivo bydlel s rodiči v Ostravě, takže mně a Michalovi byl hodně vzácný. Vždycky jsem se hrozně těšila, až Ivo zase přijede. Milovala jsem ho. Láskou bolestnou, nevyslyšenou. On mé city neopětoval. Líbily se mu dlouhé vlasy a já byla ostříhaná na kluka. Strašně mě to štvalo, a když mi řekl, abych si vlasy nechala narůst, vzbouřila jsem se matčině praktičnosti a nechala vlasy růst.
Jednou nás tři vzala babička na prázdniny do Beskyd. Byla jsem štěstím bez sebe, trávit s mým vyvoleným, kterého jsem si mimochodem hodlala jednou vzít, romantické chvíle uprostřed nádherné přírody, ve společnosti pasoucích se krav, koní a omamné vůně beskydského venkova.
Neradovala jsem se z blízkosti mého milého dlouho. Do penzionu, kde jsme byli s babičkou ubytováni, přijela rodina s dcerou, která měla vlasy až po pás. Evička se jmenovala. Krve by se ve mně nedořezal! Přišlo přesně to, co jsem očekávala. Ivo se do ní zakoukal. Měla jsem sto chutí ji zabít. Nicméně jsem to překousla a s Evičkou se skamarádila. Nic jiného mi totiž nezbylo. Bravurně jsem tedy hrála druhé housle a se sžíravou žárlivostí sledovala, jak Ivovi žhnou oči, jen ji zahlédne. Stále jsem přemýšlela, kterak mému miláčkovi dlouhovlasou Evu znechutit. Na nic převratného jsem ale nepřišla.
A pak se stalo něco příšerného a já se děsila pocitu viny, že jsem to přivolala. S Michalem, Ivem a Evičkou jsme hráli na honěnou a Michal, ten věčný pošuk, který každou chvíli něco natropil a jeho studnice vtípků a neočekávaných impulsů a zvratů byla bezedná, podtrhl kládu, jež zapírala obrovská dřevěná vrata u stodoly. Evička se padající masivní kládě vyhnula, neunikla však obrovitým vratům stodoly, která se s rachotem řítila na zem. Všichni jsme v úžasu uskočili, Evička to nestihla. Vrata ji přibouchla k zemi…
Michal klečel v rohu místnosti a babička mu strašlivě nadávala.
Evička ležela ve vedlejší místnosti pod vyděšeným dohledem svých rodičů na podlaze a plakala. Vrata ji přetáhla přes záda a ona, celá uřvaná a od pláče červená, se neustále za ně chytala. Ivo byl vyplašený a já… já celkem spokojená. Ještě ten den Evička s rodiči odjela. K mé radosti.
Nedlouho poté, když mi bylo deset let, babička zemřela. Ivo přestal do Teplic jezdit. Naši se rozvedli, s mámou jsme se přestěhovaly a veškeré kontakty na původní rodinu se zpřetrhaly.
Po třiceti letech jsem se s Ivem potkala znovu. Na pohřbu našeho strýce, Michalova otce. Smutné. Nedávno zemřel i jeho otec. Na rakovinu. Strašné. I můj otec má rakovinu…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama