4. PRVNÍ NOC

25. července 2011 v 22:36 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Nadešla první kritická noc. Probudilo mě žalostné kňučení a rachot, který jsem identifikovala jako urputné pokusy dostat se přes leporela z kuchyně ven. Hluk neustával. Potichu jsem vstala a šla jsem za pejskem do kuchyně, aby se neprobudily děti. K mému úžasu jsem v kuchyni nenašla jen ukňourané štěně, ale i rozespalé děti, které se nad pejskem skláněly, hladily ho a konejšily. Z ložnice se naštěstí i nadále ozývalo manželovo mohutné chrápání.
"To snad nemyslíte vážně?" zděsila jsem se. Vašek musel přece ráno vstávat do školy, Mirka do školky. "Upalujte do postele!"
Pak jsem se zadívala na štěně, jemuž přítomnost dětí očividně vyhovovala.
"Ale mami, dyž on tady tak blečí," začala potahovat Mirka a něžně pejska hladila za ouškem. Vašek přizvukoval.
"Běžte spát, já si s ním už nějak poradím," vzdychla jsem.
Sice jsem neměla ani tu nejmenší představu, jak to udělám, ale co jiného mi zbývalo? Spokojené děti odhopsaly do svého pokoje.
Položila jsem pejska do jeho nového pelíšku a chvíli ho šimrala na bříšku, až se uklidnil. Spokojeně roztáhl tlapičky, abych se k bříšku lépe dostala. Usoudila jsem, že teď už bude vše v pořádku, takže mohu jít taky spát.
Sotva jsem se však od pejska zvedla, vyskočil a znovu spustil nářek. V tu ránu děti zase přiběhly do kuchyně.
"A spát jsem řekla!" zahrozila jsem a vykulila na ně oči. Děti bez řečí udělaly čelem vzad a oddusaly do pokoje. Stála jsem nad tím malým černým chlupáčem a přemýšlela, co dál. Chtělo se mi spát, tudíž jsem na nic převratného nepřišla. Ovšem bylo mi jasné, že pejsek odmítá zůstat v kuchyni sám. V naprostém klidu se nechal přenést přes leporela do ložnice i se svým pelíškem.
Konečně se probudil i manžel.
"Jak to, že je tady?" zahučel.
"Vždyť tam kňučí a všechny budí!"
Manžel se zatvářil nechápavě a pak zabručel:
"No jo..." Nevrle se převalil na druhý bok a zamumlal: "Ale ke mně do postele nesmí!"
(Tenkrát samo sebou ještě netušil, že za několik let bude naopak Dana přemlouvat, aby si k němu lehl.)
"Vždyť ho brát do postele nebudu," přizvukovala jsem horlivě. Přece se k tomuto činu nesnížím... Věděla jsem sice, že hodně lidí spí se svými psy v posteli, ale připadalo mi to nedůstojné a hloupé. Čas mě poučil, že na různé věci mohou být zcela různé náhledy.
Se skálopevným přesvědčením, že pes do postele nepatří, jsem přistrčila pelíšek i s pejskem k posteli. Potom jsem zhasla lampičku.
Malý tvoreček si to ale vyložil úplně jinak. Začal tak naříkat, že manžela opět probudil.
Rozsvítila jsem - a pejsek se uklidnil.
"To tu bude furt takhle kňučet?" rozespale zívl manžel.
Co jsem na to měla říct? Uložila jsem chlupáčka do jeho pelíšku a ten přisunula k posteli tak blízko, abych do něj dosáhla. Uvelebila jsem se. Zachumlala jsem se do deky, spustila ruku přes pelest až k pejskovi do pelíšku a chvíli ho hladila. Líbilo se mu to. Začal usínat. Já taky. A proto jsem znovu zhasla. Rozprostřelo se krásné ticho…
Celý týden jsme to takhle praktikovali. Pejsek byl spokojený a svým nářkem děti nebudil, což mi připadalo nejdůležitější. Jenže únava z náročných nocí mi vykreslila celkem slušné kruhy pod očima. Ruka spuštěná do Danova pelíšku také brněla čím dál víc…
Jedné noci jsem proto definitivně řekla: "NE!" Rozsvítila jsem a vyzvedla tu chlupatou potvůrku k sobě na postel. Nastalo veliké divení. Chvíli štěně koukalo na mě, chvíli na odfukujícího manžela. Nová situace se mu vyloženě zalíbila. Dan si dával kupodivu veliký pozor, aby zůstal jen na mé straně manželské postele, jako by předchozím manželovým slovům rozuměl. Zhasla jsem a čekala, co se bude dít. A ono nic. Okamžitě jsem usnula.
Probudilo mě řezavé světlo lampičky. Mžourala jsem do manželových vytřeštěných očí. Nejlepší obranou byl v dané situaci útok.
"Tohle to už fakt dál nejde, to se nedá vydržet! Já se už musím vyspat!" ječela jsem a tvářila se tak, aby moje kruhy pod očima patřičně vynikly.
"Jak myslíš…," zašeptal.
Měla jsem vyhráno!
"Ale ke mně do postele nesmí!" zopakoval manžel a mžiku začal znovu chrápat.
Nadále jsme tedy večer co večer v posteli usínali tři - já, můj muž a náš malý "prudič".
Svou přezdívku dostal záhy poté, co začal spát s námi v jedné posteli. Když se mezi mnou a manželem schylovalo k nějakým hrátkám, pejsek seděl a čučel na nás. Časem mu došlo, že je v intimních chvílích v posteli jaksi navíc, a pokaždé důstojně odcházel k dětem do pokoje. Patřičně nám ovšem dával najevo své pohrdání a nesouhlas s touto "fujtajblovou" činností. Já a manžel jsme z něj měli psinu. Kdykoli jsme se pak psa chtěli zbavit, stačil sebemenší náznak intimnosti - a Dan byl pryč. Jakmile svým psím instinktem vyčenichal, že je po všem, přiběhl jako na zavolanou a dožadoval se vyzvednutí na postel. Když jsem mu vyhověla, slastně se upelešil v mé nejtěsnější blízkosti.
Dost často jsem se v noci probudila přidušená, poněvadž pejsek si mi lehal přes krk. Zajímavé je, že se do postele za celou noc nikdy nevyčural. Asi tušil, že by pak o své privilegium spát se mnou pod jednou dekou rázem přišel.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama