2. NEČEKANÉ ROZHODNUTÍ

18. července 2011 v 22:31 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Bylo týden po záplavách na Moravě v létě 1997, když jsem s dětmi přijela za svou maminkou do Kroměříže. Na nízké přízemní domky, jejichž nešťastní majitelé otloukli mokrou omítku do výše oken, byl příšerný pohled. Aby dravá voda nenarušila statiku domů, lidé při povodni otvírali okna a vodu nechávali volně protékat do obývacích pokojů, ložnic a kuchyní, a protějšími okny ji pouštěli zase ven. Který dům měl první patro, z toho majitelé ledacos uchránili, ale přízemní stavení měla smůlu. A těch byla většina.
V té době moje maminka vlastnila část rodinného domku se zvýšeným přízemím, kde obývala první patro, zatímco její švagrová přízemí. Vodní živel se sice do domu dostal, ale oba byty ušetřil.
Před domem se propadla silnice. V příkopu, v úctyhodné hloubce, také skončil vzrostlý listnatý strom a lampa veřejného osvětlení. Devastace okolí byla tak rozsáhlá, až mě mrazilo. Všude byly znát pozůstatky vodního řádění. Vzduchem se nesl hnilobný pach tlející kukuřice, jejíž srovnané řady nyní poslušně ležely na polích. Na loukách se rozprostírala jezera smrduté vody. Několikrát jsem musela vyslechnout, jak povodně probíhaly.
Uměla jsem si dokonale představit, jak strýc nastěhoval do ložnice slepice a králíky, když si běsnící živel podmaňoval okolí. Jeho dva voříšci se na nedaleké zahradě vyškrábali na plující dveře a čekali, až je někdo zachrání. Kolem nich plavaly králíkárny, židle, stolky, dřevo na zátop…
A v tomto zvláštním poblázněném létě, daleko od Kroměříže, se narodila malá černá chlupatá kulička, která měla za pár týdnů dostat jméno DAN.

Jako každé ráno během pobytu u maminky jsem toho dne na kole jela nakoupit do místního obchodu, který kupodivu po záplavách začal velmi brzy fungovat. Na malém parkovišti před samoobsluhou stálo pár aut a spousta opuštěných kol.
Můj zrak spočinul na jednom z parkujících aut. Uvnitř seděl starší pán, na volantu měl rozložené noviny a četl si. To mě ani tak nezaujalo jako ty tři chlupaté koule, které neúnavně přeskakovaly z předního sedadla na zadní sedadlo, občas hupsly pánovi přes hlavu či na noviny - a tak pořád dokola. Pán byl absolutně v klidu a vůbec si jich nevšímal.
Přistoupila jsem opatrně blíž, abych ty záhadné, energií nabité chundelaté tvorečky identifikovala. Vyklubaly se z nich tři překrásné fenky rasy yorkshire terrier. (Tito psi byli kdysi vyšlechtěni pro lovení myší v uhelných dolech hrabství Yorkshire v Anglii.) Jejich zlatavá dlouhá srst vlála a chlupy na hlavách měly sepnuté do barevných gumiček. Jakmile mě ty psí slečny zmerčily, zarazily se a zůstaly na mě civět stejně zvědavě jako já na ně.
Stála jsem tak blízko auta, že už mě nemohl přehlédnout ani onen dosud klidný pán. Zvedl hlavu od novin, stáhl okénko, usmál se na mě a já ho pozdravila. Usmíval se dál a čekal, co já na to.
Svěřila jsem se mu, že bychom taky chtěli pejska (kdyby to tak věděl manžel!) a že tahle rasa se nám zrovna moc líbí. Ale to jsem lhala, protože jorkšírů bylo tenkrát poskrovnu a moje rodina ani já jsme se dosud s žádným nesetkali.
Pán mi vysvětlil, že fenky patří jeho dceři, chovatelce. Ta se chovem této rasy sice zabývá a má zrovna narozená štěňátka, ale bydlí bohužel daleko - až v Praze. Zaradovala jsem se: to je perfektní, protože shodou okolností bydlím taky v Praze, takže hned po návratu z prázdnin mohu jeho dceru navštívit a štěňátko koupit! A zatímco jsem si s pánem nadšeně vyměňovala telefonní čísla, fenky civění omrzelo a rozhodly se pokračovat ve své honičce.
Celá šťastná jsem se rozloučila, nasedla na kolo a uháněla k domovu, abych dětem vyklopila tu horkou novinu. Vřítila jsem se do dvora, mrskla kolem o zeď a vyběhla schody po dvou. Nemohla jsem to vzrušením vydržet.
"Děti, budeme mít pejska!" vyhrkla jsem a hlas mi přeskakoval.
"Kdy?" vydechly děti současně.
"V září," upřesnila jsem nadšeně, "až pejsek trochu povyroste a bude moct odejít od své maminky."
"A co táta?" otázal se pochybovačně osmiletý syn Vašek.
"No... musíme ho ještě zpracovat...," odpověděla jsem po pravdě, leč nepříliš přesvědčivě.
"Hm, tak to bude moc pláce," ozvala se pětiletá dcera Mirka, která chtěla říct samozřejmě práce, ale přes urputnou snahu a veškerou péči její logopedky a celé naší rodiny "r" stále ještě vyslovit neuměla.
Obrátila jsem se na svou matku.
"A nejhorší bude, až našemu tátovi řekneme, že pes stojí deset tisíc."
"No to asi lehké nebude," zauvažovala moje máti nahlas, protože mého manžela už přece jen nějaký ten den znala.
Nastal čas odjezdu z prázdnin. Manžel měl pro nás přijet - a já na poslední chvíli jela ještě mamince nakoupit. Když jsem se z obchodu vrátila, před domem už stálo naše auto.
Ani jsem nestačila manžela pořádně přivítat, a už spustil:
"Prosím tě, co jste to za mými zády zase ukuli? Jaký pes? A jakých deset tisíc? To snad nemyslíš vážně?! Nejsem blázen, abych tahal za sebou na vodítku dvě pětitisícovky!"
Můj muž vůbec neměl obavu z toho, že bychom měli doma pejska, takový malý "prďola" by mu strach ani nenahnal a jeho fobie tedy mohla klidně zůstat kdesi v podvědomí. Spíš ho děsilo, že by měl našeho hypotetického psa chodit venčit do parku mezi ostatní (nepochybně nesmírně velké, zlé a nebezpečné) psy.
Bezradně jsem se podívala na děti a na babičku.
"Já nic, to děti…," chabě se snažila ubránit moje máma.
Děti to zkrátka v návalu euforie vybalily na tátu naplno, bez nějaké diplomacie.
"Počkej," snažila jsem se manžela uchlácholit, "vždyť psa ještě nekupujeme!"
"Ale ty jsi říkala, že budeme!" natahovaly obě děti.
A tak jsem tam stála, z jedné strany naštvaného manžela, z druhé ukňourané děti. Moje matka zcela nehlučně odkráčela - spíše se vypařila - do vedlejšího pokoje.
"My se zkrátka v září na pejska zajedeme podívat a... a pak se uvidí," pronesla jsem rozhodně.
Kupodivu se všichni podezřele rychle uklidnili.
Už tenkrát mi mělo dojít, že je to pouhý klid před bouří, že ty nejpodstatnější věci teprve nastanou a že se v nich utopím zase sama. A navíc dobrovolně.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gabriel Dantes Decay Gabriel Dantes Decay | E-mail | Web | 25. července 2012 v 12:25 | Reagovat

smím použít obal knihy a poslední větu pod obalem pro článek na Akčním blogu o Vaší knížce?
Děkuji...

2 MARCINE MARCINE | E-mail | Web | 25. července 2012 v 15:09 | Reagovat

[1]: Zdravím Vás, můžete, díky ;-) M.Z.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama