Červenec 2011

5. RADOSTI I STAROSTI

28. července 2011 v 23:52 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Když byly pejskovi tři měsíce, začali jsme s ním chodit ven. Ale byla to s ním svízel. Buď jsem ho táhla na vodítku já, nebo on táhl mě. Zpočátku mi připadal jako zdivočelá koza nebo ukradený pes. Naše první venčící trasy vedly k dceřině školce. Při večerním venčení jsme se střídali s manželem. Zatímco já chodila s pejskem do parku, manžel se parku (přesněji řečeno ostatním psům v parku) pečlivě vyhýbal. Nakonec jsem ho té nemilé povinnosti raději zbavila.
Zatím byl Dan moc malý na to, aby vyskočil sám na postel či na sedací soupravu, nebo odtud dokonce seskočil dolů. Pokaždé jsme ho vyzvedávali či jemně pokládali na zem.
Jednou se vrátil manžel z práce domů. Pejsek si zrovna hověl na sedačce. Měla jsem za to, že tam na mě jako vždycky počká. On však poprvé seskočil ze sedačky a hnal se ke vchodovým dveřím. Proběhl nám pod nohama a ocitl se na schodišti.
"Dane, ke mně!" zvolal překvapený manžel.
Rozradostnělý Daník neposlechl a uháněl po schodech dolů. Dveře na ulici byly naneštěstí otevřené. Manžel na mě ještě stačil vrhnout pohled plný zděšení a pustil se za psem. Já běžela k oknu, abych zjistila, jak si s Danem poradí.
Daník běhal celý šťastný mezi lidmi na chodníku. Marně ho manžel volal. Poté Dan vběhl na silnici mezi projíždějící auta. Manžel za ním. Auta brzdila, tramvaje cinkaly, manžel soptil.
Nakonec Daník nějak prokličkoval na protější chodník, kde ho odchytla nějaká cizí paní. Se smíchem ho předala uhnanému manželovi. který se s malým provinilcem šťastně vrátil domů.
Čekala jsem, že to od manžela pěkně slíznu. Neřekl mi sice nic, ale z jeho kamenného pohledu a zaťatých zubů jsem vyčetla, že budu muset toho "ničemného psa" příště lépe hlídat.

Další zásadní starostí o pejska bylo krmení. Zpočátku jsme museli štěně krmit několikrát denně. Do tří měsíců ráno dostávalo mléko s piškoty, v poledne kuřecí nebo hovězí maso s rýží nebo těstovinami a zeleninou. A večer znovu. Všechno muselo mít správnou teplotu. Připadalo mi, že mám třetí dítě.
Pejsek všechno s chutí sežral a pořád se tvářil hladově. Občas dostal na přilepšenou šunčičku či sýr.
Z naší černé chlupaté kuličky se postupně stávala koule.
Zeptala jsem se paní chovatelky, zda je to normální, aby toto čtyřměsíční štěně tolik spořádalo. Přímo se zhrozila a vyčinila mi, že psa překrmuju. A tak našemu přetloustlému pejskovi nastaly krušné časy přísné diety.
Dan přišel o své ranní mlíčko, místo čtyř piškotů mu musel stačit jeden, najíst dostával jen jednou denně. Jelikož pokaždé sežral všechno najednou, chodil zbytek dne okolo prázdné misky a tázavě mě sledoval. Moje odhodlání nakonec přineslo své ovoce. Daník zhubl, nicméně doposud vypadá jako dobře živený pes.
Když mu chceme nějak přilepšit, kupujeme pro něj různé psí pochoutky. Největší radost mu vždycky udělalo vyuzené vepřové ucho. Nic nevadí, že ta největší ucha bývají větší než on sám…

Daneček byl náramně hravé štěně. A nejraději si hrál s ponožkami nejblíž se vyskytujícího člověka. Takže jsem pořád kupovala ponožky nové, anebo zašívala staré. Před Danovými zoubky žádné neobstály. Největší radost měl, když se mu ponožku z něčí nohy podařilo stáhnout. Dlužno podotknout, že ponožky krade dodnes. Stejně tak i kapesníky.
Na rozdíl od spousty jiných štěňat v bytě žádné veliké škody nenapáchal. Jeho psí dětství nepřežil pouze květinový stolek a několikero pantoflí.
Dan dobře ví, že když ukořistěnou věc odevzdá dobrovolně, dostane pochvalu, a tak se dodnes snaží nakrást toho co nejvíc, aby to pak s námi mohl vyměnit za chutnou odměnu.
Poněvadž se nám při chůzi maličký Dan věčně pletl pod nohama, každou chvíli jsme ho přišlápli nebo přímo odkopli. Než si vypěstoval reflex včas před námi uhnout, všichni jsme doma šoupali nohama. A protože jsme si na to zvykli, šoupali jsme nohama i venku bez Daníka, což budilo všeobecnou pozornost.

Za vůdce domácí smečky si Dan už na začátku zvolil mě - ihned poté, co pochopil, že on se jím rozhodně nestane, protože mu to nedovolím. Přesto se mě párkrát snažil "šéfovat" (s nakrýváním feny to nemá nic společného, jedná se čistě o "vůdcovský rituál"), aby situaci změnil. Jakmile zjistil, že místo vůdce naší rodinné smečky je již doživotně obsazené, moudře se s tím smířil.
Mého muže si zamiloval, neboť ho vídával ze všech rodinných příslušníků nejmíň. Syna uznal za rovného jako druha ke hrám, v nichž šlo převážně o stahování ponožek a kousání palců u nohou. Dceru ale odsunul na poslední místo ve smečce, daleko za sebe, a také se podle toho k ní choval. Leckdy ho totiž samou láskou málem přidusila, když se s dětskou nemotorností k němu tulila. Nelíbilo se mu to a často ji kousl. To se pak rozbrečela - a dala mu tak najevo, že je slabší než on. Vyprášila jsem v takové chvíli vždycky Danovi kožich, aby věděl, co si smí dovolit a co ne. Nakonec si uvědomil, že ač je dcera z naší "smečky" nejmladší, má v rodinné hierarchii místo před ním.

Dan dospíval a černou odrůstající srst vystřídalo zlatavé zabarvení. O první jeho ostříhání jsem požádala chovatelku, od níž jsme pejska koupili. Sama byla zvědavá, co z jejího "nepapírového" štěněte vyrostlo. Spokojeně konstatovala, že Dan má čumák, oči, drápky, celkový postoj i barvu srsti v normě, a svou váhou 3,20 kg limit také splňoval. Ještěže ho neviděla později! Díky své neukojitelné žravosti to dotáhl dokonce na čtyři kila živé váhy…
Dle rady chovatelky jsem Danovi pravidelně masírovala sklopená ouška, aby mu zesílila a časem se postavila tak, jak to jorkšírové mají v popisu své krásy.
Překvapila nás ale Danova jiná, dosud skrytá vada. S hrůzou jsme v jeho tlamičce objevili - dvě řady zubů. Zírali jsme jako blázni, když na nás Dan vycenil zoubky a místo čtyř špičáků nám hrozil osmi! Jakmile to bylo vhodné, podrobil se veterinární operaci, při níž mu lékař první řadu zoubků vytrhal.

Koho sice Daník nevidí často, a přitom ho bezmezně miluje, je naše pražská babička, manželova matka. Kdykoli k nám tchyně přijde, rozradostnělý Dan jí vyšplhá do náruče a dá jí tolik psích pusinek jako nikdy nikomu jinému. Když u nás tchyně zůstane přes noc, Dan spí samozřejmě s ní.
Jednu dobu mu babička nosila jako uvítací pochoutku lentilky.
"Mamko, radši mu to nedávejte, on je tak rozdováděný... Aby mu ta lentilka nezaskočila," říkala jsem jí často, jenže babička mě tehdy nebrala moc vážně.
"Vždyť je to jen maličkost," mávla vždycky rukou a krmila Dana lentilkami dál. Až jednou došlo na má slova.
Při další z návštěv Dan dostal lentilku, která se mu div nestala osudnou. Lentilku jako jindy rozchroustal - pak zachrochtal, spadl babičce z klína a na zemi se začal dusit. Ležel rozplácnutý na břiše, chroptěl, třepal nožičkama a nemohl popadnout dech.
Babička zbledla a začala cosi blekotat o tom, že tohle rozhodně nechtěla. Já přiskočila k chroptícímu pejskovi, vyzvedla ho do výšky, otočila ho hlavou dolů a začala mu divoce bušit do zad. Chudák Dan: kromě toho, že nemohl dýchat, byl navíc překvapený, proč do něj ještě tluču.
Po chvilce mu úlomky lentilky vylítly z krku a začal kašlat. Pustila jsem ho na zem a zkoprnělou a nešťastnou babičku jsem pozvala konečně dál a ona využila všech omluv, které za celý život nastřádala. Daník ale kašlat nepřestával. Vybídla jsem babičku, ať si kafe uvaří sama, popadla jsem psa a uháněla k veterináři.
Doktor Dana pečlivě prohlédl a vysvětlil mi, že úlomky lentilky mu poranily jícen, a proto ho to stále dráždí ke kašli.
Domů jsme se vrátili poměrně brzy. Vyděšená tchyně na nás čekala u dveří. Daník se pomalu uklidňoval, babička též. Od té doby už lentilky nenosí. Teď nosí sýr.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

Vzpomínka na první českou superstar (červen 2004)

28. července 2011 v 22:30 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Zasedli jsme k obědu. Mirka spolkla antibiotika a pustila se do jídla, přesně podle návodu přiloženém v lékové krabičce. Vašek měl pozřít antibiotika až dvě hodiny po jídle. Blížila se polovina června a díky bláznivému počasí oba onemocněli.
"Mami, a kdo myslíš, že půjde tentokrát?" zeptal se Vašek a zakousl se do pečených kuřecích prsíček, přelitých tatarskou omáčkou.
"Já myslím, že Langerová," předběhla mé úvahy Mirka.
Pokrčila jsem rameny: "Já fakt nevím, možná že Langerová, i když z nich zpívá nejlíp."
"Ale teď už to stejně není jenom o zpěvu, viď," ujišťoval se Vašek.
Vybavila jsem si včerejší pěveckou soutěž, jež připoutala k televizní obrazovce minimálně polovinu Česka, a mého oblíbence Tomáše Savku, který včera své soupeře taktéž opustil. Ale nepřekvapilo mě to, věděla jsem, že teď je na řadě zákonitě on.
Už zbyli jen tři - mladinká a velmi učenlivá Šárka Vaňková, Aneta Langerová s hlasem jako deset zvonů a miláček národa Sámer Issa.
Uvědomila jsem si, že mi Vašek položil otázku.
"Ne, teď už to není jen o zpěvu," zopakovala jsem po něm, "teď už je to o sympatiích a o fanynkách."
Vybavil se mi nedávný televizní vstup z nákupního centra na Zličíně, kdy se před pár dny sešla poslední desítka soutěžících SuperStar a podepisovali své fotografie omdlévajícím fanynkám, až se z nich kouřilo. Převážně tam byly holčiny ve věku naší Mirky, možná trošku starší.
"Vždyť už minule vypadla Balogová, která byla nejlepší," pokračoval Vašek a dodal, "ale já chtěl, aby vypadla, chtěl jsem, aby nakonec zůstali Issa a Vaňková. A když teď vypadne Langerová, tak mi to vadit nebude. A jestli vyhraje Issa nebo Vaňková, to už mi bude jedno."
Zahleděla jsem se na svého patnáctiletého přežvykujícího syna a chápavě jsem pokývala hlavou. Martina Balogová skutečně vyhrát nemohla, i když jí pánbůh hodil do hrdla zlato lopatou, jak se vyjádřila porotkyně a textařka Gábina Osvaldová. Ač byla ze všech nejlepší, byla pro písklata, která převážně zahltila mobilní telefonní síť hlasujícími esemeskami, stará. Dvanácti až patnáctileté děti přece nebudou hlasovat pro Martinu Balogovou, které je dvacet pět let! Vždyť mají mezi soutěžícími šestnáctiletou Šárku Vaňkovou!
"Mně se líbí Vaňková," upřesnila Mirka (dvanáct let), "ale klidně může vyhrát Issa."
Takže Langerovou, která z nich zpívá opět nejlíp, děti odepsaly. Nevypadá ani jako popová princezna a není to ani Issa, miláček národa. Mimochodem - Sámer Issa zpívá česky příšerně!
Po týdnu:
Spletla jsem se. Sámer Issa zazpíval před týdnem písničku Jaroslava Uhlíře "Severní vítr" skutečně příšerně, na což zareagovala i porota, favorit-nefavorit, ale po týdnu s písní od skupiny Lucie "Amerika" zabodoval. K ní přidal i Michaela Jacksona a se svým tanečním číslem imitujícím tuto ikonu byl perfektní.
Nestačilo to na postup. Vypadl. Zřejmě jeho fanynkám došel kredit (Mirčině kamarádce její tatínek řekl, že klidně může "vyplácat" kredit na Issu, že jí okamžitě koupí nový). A nebo se třeba jednoduše ukonejšily, že nemá cenu zase utrácet za drahé SMS, protože favorit Issa stejně postoupí, ba co postoupí, on totiž celou tu soutěž i vyhraje!
Spletly se. Sámer Issa vypadl. A plakali všichni. Nejen mladinké fanynky, ale i další, které Sámerovo charisma rovněž dostalo. Zbyla Langerová a Vaňková.
"To jsem z toho fakt vyplesklej…," povzdechl si syn, když v neděli před půlnocí zalézal do svého pelíšku. Issa byl naprosto "jasnej", pořád opakoval.
Mirka jen pokrčila rameny, její Šárka Vaňková opět postoupila.
Její vystoupení neurazí, ale ani nenadchne, shodla se porota. Myslím si to taky. A taky si myslím, že Šárka Vaňková splňuje všechny předpoklady pro českou SuperStar. Soutěží v Česku, kde nad všemi hudebními směry vede "střední proud". Vyrůstá nám nová Helenka Vondráčková.
Anetě Langerové z celého srdce přeju, aby vyhrála. Je skvělá a na rozdíl od Šárky má šanci prorazit i jinde. Už teď má svůj styl. Případná prohra jí zaručeně neublíží, i tak se o ni producenti poperou.
Po týdnu:
Spletla jsem se. A české publikum silně podcenila. Nestojí o novou Helenku Vondráčkovou, Leonu Machálkovou, Ivetu Bartošovou… Vsadili na něco úplně nového. A to je moc dobře.

4. PRVNÍ NOC

25. července 2011 v 22:36 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Nadešla první kritická noc. Probudilo mě žalostné kňučení a rachot, který jsem identifikovala jako urputné pokusy dostat se přes leporela z kuchyně ven. Hluk neustával. Potichu jsem vstala a šla jsem za pejskem do kuchyně, aby se neprobudily děti. K mému úžasu jsem v kuchyni nenašla jen ukňourané štěně, ale i rozespalé děti, které se nad pejskem skláněly, hladily ho a konejšily. Z ložnice se naštěstí i nadále ozývalo manželovo mohutné chrápání.
"To snad nemyslíte vážně?" zděsila jsem se. Vašek musel přece ráno vstávat do školy, Mirka do školky. "Upalujte do postele!"
Pak jsem se zadívala na štěně, jemuž přítomnost dětí očividně vyhovovala.
"Ale mami, dyž on tady tak blečí," začala potahovat Mirka a něžně pejska hladila za ouškem. Vašek přizvukoval.
"Běžte spát, já si s ním už nějak poradím," vzdychla jsem.
Sice jsem neměla ani tu nejmenší představu, jak to udělám, ale co jiného mi zbývalo? Spokojené děti odhopsaly do svého pokoje.
Položila jsem pejska do jeho nového pelíšku a chvíli ho šimrala na bříšku, až se uklidnil. Spokojeně roztáhl tlapičky, abych se k bříšku lépe dostala. Usoudila jsem, že teď už bude vše v pořádku, takže mohu jít taky spát.
Sotva jsem se však od pejska zvedla, vyskočil a znovu spustil nářek. V tu ránu děti zase přiběhly do kuchyně.
"A spát jsem řekla!" zahrozila jsem a vykulila na ně oči. Děti bez řečí udělaly čelem vzad a oddusaly do pokoje. Stála jsem nad tím malým černým chlupáčem a přemýšlela, co dál. Chtělo se mi spát, tudíž jsem na nic převratného nepřišla. Ovšem bylo mi jasné, že pejsek odmítá zůstat v kuchyni sám. V naprostém klidu se nechal přenést přes leporela do ložnice i se svým pelíškem.
Konečně se probudil i manžel.
"Jak to, že je tady?" zahučel.
"Vždyť tam kňučí a všechny budí!"
Manžel se zatvářil nechápavě a pak zabručel:
"No jo..." Nevrle se převalil na druhý bok a zamumlal: "Ale ke mně do postele nesmí!"
(Tenkrát samo sebou ještě netušil, že za několik let bude naopak Dana přemlouvat, aby si k němu lehl.)
"Vždyť ho brát do postele nebudu," přizvukovala jsem horlivě. Přece se k tomuto činu nesnížím... Věděla jsem sice, že hodně lidí spí se svými psy v posteli, ale připadalo mi to nedůstojné a hloupé. Čas mě poučil, že na různé věci mohou být zcela různé náhledy.
Se skálopevným přesvědčením, že pes do postele nepatří, jsem přistrčila pelíšek i s pejskem k posteli. Potom jsem zhasla lampičku.
Malý tvoreček si to ale vyložil úplně jinak. Začal tak naříkat, že manžela opět probudil.
Rozsvítila jsem - a pejsek se uklidnil.
"To tu bude furt takhle kňučet?" rozespale zívl manžel.
Co jsem na to měla říct? Uložila jsem chlupáčka do jeho pelíšku a ten přisunula k posteli tak blízko, abych do něj dosáhla. Uvelebila jsem se. Zachumlala jsem se do deky, spustila ruku přes pelest až k pejskovi do pelíšku a chvíli ho hladila. Líbilo se mu to. Začal usínat. Já taky. A proto jsem znovu zhasla. Rozprostřelo se krásné ticho…
Celý týden jsme to takhle praktikovali. Pejsek byl spokojený a svým nářkem děti nebudil, což mi připadalo nejdůležitější. Jenže únava z náročných nocí mi vykreslila celkem slušné kruhy pod očima. Ruka spuštěná do Danova pelíšku také brněla čím dál víc…
Jedné noci jsem proto definitivně řekla: "NE!" Rozsvítila jsem a vyzvedla tu chlupatou potvůrku k sobě na postel. Nastalo veliké divení. Chvíli štěně koukalo na mě, chvíli na odfukujícího manžela. Nová situace se mu vyloženě zalíbila. Dan si dával kupodivu veliký pozor, aby zůstal jen na mé straně manželské postele, jako by předchozím manželovým slovům rozuměl. Zhasla jsem a čekala, co se bude dít. A ono nic. Okamžitě jsem usnula.
Probudilo mě řezavé světlo lampičky. Mžourala jsem do manželových vytřeštěných očí. Nejlepší obranou byl v dané situaci útok.
"Tohle to už fakt dál nejde, to se nedá vydržet! Já se už musím vyspat!" ječela jsem a tvářila se tak, aby moje kruhy pod očima patřičně vynikly.
"Jak myslíš…," zašeptal.
Měla jsem vyhráno!
"Ale ke mně do postele nesmí!" zopakoval manžel a mžiku začal znovu chrápat.
Nadále jsme tedy večer co večer v posteli usínali tři - já, můj muž a náš malý "prudič".
Svou přezdívku dostal záhy poté, co začal spát s námi v jedné posteli. Když se mezi mnou a manželem schylovalo k nějakým hrátkám, pejsek seděl a čučel na nás. Časem mu došlo, že je v intimních chvílích v posteli jaksi navíc, a pokaždé důstojně odcházel k dětem do pokoje. Patřičně nám ovšem dával najevo své pohrdání a nesouhlas s touto "fujtajblovou" činností. Já a manžel jsme z něj měli psinu. Kdykoli jsme se pak psa chtěli zbavit, stačil sebemenší náznak intimnosti - a Dan byl pryč. Jakmile svým psím instinktem vyčenichal, že je po všem, přiběhl jako na zavolanou a dožadoval se vyzvednutí na postel. Když jsem mu vyhověla, slastně se upelešil v mé nejtěsnější blízkosti.
Dost často jsem se v noci probudila přidušená, poněvadž pejsek si mi lehal přes krk. Zajímavé je, že se do postele za celou noc nikdy nevyčural. Asi tušil, že by pak o své privilegium spát se mnou pod jednou dekou rázem přišel.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

3. NAŠE ŠTĚNĚ

19. července 2011 v 22:23 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Sotva jsme doma stačili vybalit prázdninová zavazadla a zase se zabydlet, už jsem sáhla po telefonu a zavolala chovatelce jorkšírů. Nakonec s tím souhlasil i můj muž, donucen uplakanými dětmi. S paní jsme se domluvily, že se k ní domů přijedeme na štěňata podívat.
Hned příští den se celá naše rodina odebrala k chovatelce. V autě jsem dětem vyprávěla, že pejsek zatím vypadá jako malá černá myška, až v dospělosti jeho hedvábná srst splývá na zem. Ale my že ho budeme stříhat, protože to bude praktičtější. Upřesnila jsem, že ani úplně vyrostlý pejsek nebude větší než kočka. Děti mě s napětím poslouchaly, takže ani nestačily zlobit.
Po zazvonění se za dveřmi bytu chovatelky ozval několikahlasný štěkot. Vzrušení dostoupilo vrcholu. Dveře se otevřely a objevila se paní chovatelka, kolem níž neúnavně poskakovaly tři nádherné jorkšírky, které jsem už znala z Moravy. Děti ani nedutaly: drcla jsem je do zad, aby vůbec pozdravily.
Když nás paní pozvala dál, viděli jsme, že celý panelákový byt je přizpůsoben čerstvě narozeným štěňatům. Kuchyni oddělovalo od obývacího pokoje ohoblované prkno, zaklíněné mezi futry dveří. Fenky-matky tuto překážku přeskočily, štěňata neměla šanci. V kuchyni měla štěňátka pelíšky. Všude po zemi byly rozložené noviny, jako by se tam zrovna někdo chystal malovat. Štěňata blaženě odpočívala a nás ani nezaregistrovala.
"Jé, mami, ty jsou krásný!" nalezly děti ztracenou řeč.
Co by taky mohly říct jiného, že ano.
Chovatelka nás nechala chvíli kochat a pak jsme zavedli hovor na záležitosti prodeje. Oznámila nám, že tato štěňata jsou pejsci, že jsou očkovaní, odčervení, částečně vychovaní a že mají skvělý původ.
Pak jsem se opatrně zeptala na to nejdůležitější:
"A kolik za pejska chcete?"
"Dvanáct tisíc," odvětila a nehnula ani brvou.
Podlomila se mi kolena. Nenalezla jsem odvahu pohlédnout na manžela, kterého tato cifra vmžiku opřela o zeď. Děti nás nevnímaly, nakláněly se přes prkno do kuchyně a mlaskáním se snažily malé pejsky probudit. Kolem nás poskakovaly štěkající fenky a s chutí na nás dorážely. Manžel chvílemi vypadal, že přátelské ataky jorkšírek nepřežije.
"A neměla byste nějakýho nepovedenýho?" zkroušeně jsem zavyla. "Třeba bez jedný nožičky..."
Chovatelka se nad mou nešťastně zformulovanou poznámkou viditelně zarazila, ale pak z mého výrazu pochopila, že to byl ubohý pokus o vtip, tajuplně se usmála a špitla:
"Mám."
Odvedla nás od pejsků s kvalitním rodokmenem do dalšího pokoje. Tam mezi futry též vězelo prkno, na zemi byly také rozprostřené noviny, na nichž stály dva stejné pelíšky, jaké se nalézaly v kuchyni, a v nich podřimovali dva pejsci.
"Tihle nejsou papíráci, takže stojí půlku," oznámila nám paní.
Věděla jsem z odborné literatury, co znamená nebýt "papírák", a tak jsem vyhrkla:
"Něco takového jsme, myslím, chtěli."
Konečně jsem našla odvahu pohlédnout manželovi do očí. Tvářil se naprosto nezúčastněně, jako by se ho to snad ani netýkalo.
Paní překročila prkno, vyndala opatrně z pelíšků spící pejsky, jemně je položila na zem a řekla:
"Vyberte si."
Přitom nám odborně vysvětlila, že tito pejsci jsou stejně kvalitní jako jejich bráškové v kuchyni, všichni mají stejného otce, nějakého psího šampiona, ale "papíráci" nejsou kvůli tomu, že jsou prý jaksi navíc.
Děti si ty černé chlupaté koule pochovaly a oznámily, že si přejou koupit pejsky oba, aby jim nebylo smutno. Jako sourozenci se ihned do situace malých chlupáčů vžily. Vysvětlila jsem jim, že i druhé štěňátko se dostane do milující rodiny, kde na ně jiné děti také čekají. Pak si vybraly větší, živější štěně. Moc se jim líbilo, jak je kouše do rukou, do nohou, do uší, zkrátka všude.
Kupodivu začal tát i manžel. Dokonce nastavil ruku, aby si ho pejsek mohl očichat. Věděla jsem, že máme vyhráno - manžel se poprvé usmál.
A tak jsme paní chovatelce za "nepovedeného" pejska zaplatili a rozloučili se. Přešťastné děti si štěně odnesly do auta. Začala nová životní etapa naší spořádané a dosud poměrně klidné rodiny.

Slavnostně jsme dorazili domů, položili tu černou chlupatou kouli doprostřed obývacího pokoje a napjatě očekávali její reakci.
Střapatá kulička se chvěla a pokníkávala. Pranic se jí v novém prostředí nelíbilo. Za chvilku se rozcapila a slavnostně vykonala na našem koberci svou první loužičku. Trochu jsem se zarazila, ale už tehdy jsem jaksi povědomě tušila, že bude mnohem hůř.
Třesoucí se tvoreček udělal bázlivě pár krůčků doprava, pak doleva - a začal strašlivě naříkat. Vůbec mu to u nás nevonělo.
Děti se k němu vrhly, aby ho uklidnily, ale čím víc se ho snažily ukonejšit, tím štěně kňouralo žalostněji.
Děti znejistěly.
"Mami, ploč kňučí?" nechápala Mirka.
"Protože jsme ho vzali od jeho maminky," vysvětloval zkušeně o tři roky starší Vašek.
Aby se Mirka nerozbrečela, vložila jsem se do hovoru i já:
"Však on si zvykne, uvidí, že ho máme rádi, a bude nás mít taky rád."
Uklidněná dcera se usmála.
"A jak se bude jmenovat?" nechal se konečně slyšet manžel.
"Budeme mu říkat Daneček," prohlásila jsem rozhodným hlasem a nikdo ani trochu neprotestoval.
Během našeho rozhovoru přibyla na koberci vedle první loužičky druhá. A tak jsem běžela do špajzu pro staré noviny a po vzoru paní chovatelky je rozprostřela na koberci v celém obýváku. (Nutno podotknout, že za dva dny k nám přišla návštěva a její první reakce byla: "Vy budete malovat?")
Výchova štěněte k čistotnosti však nebyla tak jednoduchá, jak jsem si představovala. Loužičky byly všude, jen ne na novinách. Opatrně jsem před manželem prohodila:
"No co, stejně ten koberec musíme nechat pořádně vyčistit."
Manžel neřekl vůbec NIC.
Bylo mi jasné, že s jeho pomocí NEMÁM počítat.
Po hodině byla situace o něco lepší. Pejsek se pohnul o metr z původního místa. Zvědavě vstřebával cizí pachy.
Po dvou hodinách loužiček přibylo, některé skončily dokonce i na novinách. Mokré noviny jsme okamžitě nahrazovali suchými.
Děti připravily dvě mističky, které naplnily vodou a jídlem. Připravený pelíšek umístily na nejvhodnější místo do kuchyně a já vzala ta největší leporela a zahradila jimi oba východy. Rozložené dětské knížky nahradily prkna, která používala paní chovatelka.
Vstup nového člena domácnosti jsme všichni přestáli bez újmy na zdraví. I Dan.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

2. NEČEKANÉ ROZHODNUTÍ

18. července 2011 v 22:31 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Bylo týden po záplavách na Moravě v létě 1997, když jsem s dětmi přijela za svou maminkou do Kroměříže. Na nízké přízemní domky, jejichž nešťastní majitelé otloukli mokrou omítku do výše oken, byl příšerný pohled. Aby dravá voda nenarušila statiku domů, lidé při povodni otvírali okna a vodu nechávali volně protékat do obývacích pokojů, ložnic a kuchyní, a protějšími okny ji pouštěli zase ven. Který dům měl první patro, z toho majitelé ledacos uchránili, ale přízemní stavení měla smůlu. A těch byla většina.
V té době moje maminka vlastnila část rodinného domku se zvýšeným přízemím, kde obývala první patro, zatímco její švagrová přízemí. Vodní živel se sice do domu dostal, ale oba byty ušetřil.
Před domem se propadla silnice. V příkopu, v úctyhodné hloubce, také skončil vzrostlý listnatý strom a lampa veřejného osvětlení. Devastace okolí byla tak rozsáhlá, až mě mrazilo. Všude byly znát pozůstatky vodního řádění. Vzduchem se nesl hnilobný pach tlející kukuřice, jejíž srovnané řady nyní poslušně ležely na polích. Na loukách se rozprostírala jezera smrduté vody. Několikrát jsem musela vyslechnout, jak povodně probíhaly.
Uměla jsem si dokonale představit, jak strýc nastěhoval do ložnice slepice a králíky, když si běsnící živel podmaňoval okolí. Jeho dva voříšci se na nedaleké zahradě vyškrábali na plující dveře a čekali, až je někdo zachrání. Kolem nich plavaly králíkárny, židle, stolky, dřevo na zátop…
A v tomto zvláštním poblázněném létě, daleko od Kroměříže, se narodila malá černá chlupatá kulička, která měla za pár týdnů dostat jméno DAN.

Jako každé ráno během pobytu u maminky jsem toho dne na kole jela nakoupit do místního obchodu, který kupodivu po záplavách začal velmi brzy fungovat. Na malém parkovišti před samoobsluhou stálo pár aut a spousta opuštěných kol.
Můj zrak spočinul na jednom z parkujících aut. Uvnitř seděl starší pán, na volantu měl rozložené noviny a četl si. To mě ani tak nezaujalo jako ty tři chlupaté koule, které neúnavně přeskakovaly z předního sedadla na zadní sedadlo, občas hupsly pánovi přes hlavu či na noviny - a tak pořád dokola. Pán byl absolutně v klidu a vůbec si jich nevšímal.
Přistoupila jsem opatrně blíž, abych ty záhadné, energií nabité chundelaté tvorečky identifikovala. Vyklubaly se z nich tři překrásné fenky rasy yorkshire terrier. (Tito psi byli kdysi vyšlechtěni pro lovení myší v uhelných dolech hrabství Yorkshire v Anglii.) Jejich zlatavá dlouhá srst vlála a chlupy na hlavách měly sepnuté do barevných gumiček. Jakmile mě ty psí slečny zmerčily, zarazily se a zůstaly na mě civět stejně zvědavě jako já na ně.
Stála jsem tak blízko auta, že už mě nemohl přehlédnout ani onen dosud klidný pán. Zvedl hlavu od novin, stáhl okénko, usmál se na mě a já ho pozdravila. Usmíval se dál a čekal, co já na to.
Svěřila jsem se mu, že bychom taky chtěli pejska (kdyby to tak věděl manžel!) a že tahle rasa se nám zrovna moc líbí. Ale to jsem lhala, protože jorkšírů bylo tenkrát poskrovnu a moje rodina ani já jsme se dosud s žádným nesetkali.
Pán mi vysvětlil, že fenky patří jeho dceři, chovatelce. Ta se chovem této rasy sice zabývá a má zrovna narozená štěňátka, ale bydlí bohužel daleko - až v Praze. Zaradovala jsem se: to je perfektní, protože shodou okolností bydlím taky v Praze, takže hned po návratu z prázdnin mohu jeho dceru navštívit a štěňátko koupit! A zatímco jsem si s pánem nadšeně vyměňovala telefonní čísla, fenky civění omrzelo a rozhodly se pokračovat ve své honičce.
Celá šťastná jsem se rozloučila, nasedla na kolo a uháněla k domovu, abych dětem vyklopila tu horkou novinu. Vřítila jsem se do dvora, mrskla kolem o zeď a vyběhla schody po dvou. Nemohla jsem to vzrušením vydržet.
"Děti, budeme mít pejska!" vyhrkla jsem a hlas mi přeskakoval.
"Kdy?" vydechly děti současně.
"V září," upřesnila jsem nadšeně, "až pejsek trochu povyroste a bude moct odejít od své maminky."
"A co táta?" otázal se pochybovačně osmiletý syn Vašek.
"No... musíme ho ještě zpracovat...," odpověděla jsem po pravdě, leč nepříliš přesvědčivě.
"Hm, tak to bude moc pláce," ozvala se pětiletá dcera Mirka, která chtěla říct samozřejmě práce, ale přes urputnou snahu a veškerou péči její logopedky a celé naší rodiny "r" stále ještě vyslovit neuměla.
Obrátila jsem se na svou matku.
"A nejhorší bude, až našemu tátovi řekneme, že pes stojí deset tisíc."
"No to asi lehké nebude," zauvažovala moje máti nahlas, protože mého manžela už přece jen nějaký ten den znala.
Nastal čas odjezdu z prázdnin. Manžel měl pro nás přijet - a já na poslední chvíli jela ještě mamince nakoupit. Když jsem se z obchodu vrátila, před domem už stálo naše auto.
Ani jsem nestačila manžela pořádně přivítat, a už spustil:
"Prosím tě, co jste to za mými zády zase ukuli? Jaký pes? A jakých deset tisíc? To snad nemyslíš vážně?! Nejsem blázen, abych tahal za sebou na vodítku dvě pětitisícovky!"
Můj muž vůbec neměl obavu z toho, že bychom měli doma pejska, takový malý "prďola" by mu strach ani nenahnal a jeho fobie tedy mohla klidně zůstat kdesi v podvědomí. Spíš ho děsilo, že by měl našeho hypotetického psa chodit venčit do parku mezi ostatní (nepochybně nesmírně velké, zlé a nebezpečné) psy.
Bezradně jsem se podívala na děti a na babičku.
"Já nic, to děti…," chabě se snažila ubránit moje máma.
Děti to zkrátka v návalu euforie vybalily na tátu naplno, bez nějaké diplomacie.
"Počkej," snažila jsem se manžela uchlácholit, "vždyť psa ještě nekupujeme!"
"Ale ty jsi říkala, že budeme!" natahovaly obě děti.
A tak jsem tam stála, z jedné strany naštvaného manžela, z druhé ukňourané děti. Moje matka zcela nehlučně odkráčela - spíše se vypařila - do vedlejšího pokoje.
"My se zkrátka v září na pejska zajedeme podívat a... a pak se uvidí," pronesla jsem rozhodně.
Kupodivu se všichni podezřele rychle uklidnili.
Už tenkrát mi mělo dojít, že je to pouhý klid před bouří, že ty nejpodstatnější věci teprve nastanou a že se v nich utopím zase sama. A navíc dobrovolně.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/

Žena na prahu stáří (květen 2004)

18. července 2011 v 17:06 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
V čekárně veterinární stanice bylo prázdno. Před chvílí z ordinace vyběhl statný vlčák a za ním na vodítku vyvlála křehká usměvavá blondýnka. Oba zmizeli na ulici. Do ordinace vešel postarší manželský pár se třemi kočkami v přepravních kójích. Teď už bude řada na nás, pomyslela jsem si a pohladila nervózního Dana na mém klíně za ušima.
Do čekárny vstoupila starší žena s košíkem v ruce, jehož obsah halil pestrobarevný šátek. Sedla si hned vedle mě, ač byly ostatní lavice prázdné. Žena košík položila vedle sebe. Pozdravily jsme se a Daník zvědavě zavětřil. V košíku mohlo být cokoli, a i když z něj žena šátek sejmula, nic jsem nezahlédla.
"Kdo tam dneska je?" zeptala se a poodhalila své nepěkné zuby.
"Skala," hbitě jsem odpověděla a zahleděla se zblízka na její urostlý knír.
"A kdo z těch tří je nejlepší?" pokračovala a oblažila mě česnekovým dechem. Došlo mi, že myslí doktory, kteří se v ordinaci střídají.
"Doktor Ondřich je pečlivka," rozvinula jsem svou teorii, "doktorka Gondzorová se prý specializuje na ptáky a jiné exoty, a já chodím ke Skalovi." Obrátila se na mě a já vytušila, že čeká vysvětlení. "Asi proto, že měl kdysi taky jorkšíra," usmála jsem se a Dana pošimrala za uchem.
"Mně doktor Skala pořád nadává," posteskla si s úsměškem žena a tik na jejím pravém oku zapracoval. Podívala jsem se na ni překvapeně, očekávala to. "Chce, abych nechala vykastrovat mojí kočku," řekla mrzutě a hřbetem ruky si otřela slzící oko. Pak pokračovala: "Já jí to ale přece nemůžu udělat! Potom by už byla stejně bezcenná jako žena po přechodu!"
Zadívala jsem se na její nehezkou stárnoucí tvář a ona se náhle na mě otočila. Pozorně si mě prohlédla a konejšivě poznamenala: "Vás se to ale zatím ještě netýká," a spokojeně dodala, "to přijde až později."
Zírala jsem na její žilkami protkaný bledý obličej a nevěděla, co říct.
"Příroda je totiž pěkná mrcha," navázala dál na svůj monolog, "když jste plodná, ochraňuje vás i vaše děti, a když pak už nejste, řekne: Běž!, a pošle vás do prdele." Přikývla jsem, nic jiného jsem dělat nemohla.
"Ke chlapům se zachovala jinak," pokračovala zhnuseně žena, ti můžou mít děti klidně v osmdesáti a hned s několika ženami najednou!" Pokrčila jsem rameny, měla pravdu.
Její oči orámované krátkými světlými řasami se zúžily. Opatrně sáhla vrásčitou rukou do kabely na klíně a vytáhla pouzdro s brýlemi. "Nosíte už brýle na čtení?" zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a řekla, že mám zrak jak ostříž. Uchechtla se a zachrčela: "To já měla taky, to teprve přijde - po čtyřicítce."
Potom se zadívala na Dana a vzdychla: " Děti už mít stejně nemůžu, tak mám doma aspoň kočku." A dodala: "Lidi si na stará kolena pořizujou domů kočky a psy…" Znovu se něžně podívala na Dana.
Dveře od veterinární ordinace se s rachotem otevřely, až Daník leknutím nadskočil, a manželé s vyšetřenými a naočkovanými kočkami stanici opustili. Ve dveřích se objevil doktor Skala a zval mě a Dana dál. Po zcela obyčejném běžném vyšetření jsem vyšla se spokojeným Danečkem z ordinace a s ženou osamoceně sedící uprostřed čekárny na lavici, svírající košík se záhadným obsahem, jsem se rozloučila.
Cestou domů jsem na ženu z veterinární ordinace myslela a zatraceně si uvědomovala, že mi nedávno bylo čtyřicet. A že mi jednou taky bude šedesát a víc, jako té nezajímavé nehezké ženě. Že další děti už mít rozhodně nebudu a že zvířátko domů jsem si pořídila už teď. Že mě vlastně už nic převratného nečeká. Snad jen to, že mě časem, a nebude to tak dlouho trvat, příroda pošle taky do prdele. Ocitla jsem se na prahu stáří…

Bratranec (březen 2004)

17. července 2011 v 23:12 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
V kulečníku hrají ruce, mozek i intuice. Sedmnáctinásobný mistr republiky Ivo Gazdoš sní o tom, že se stane profesionálním hráčem… Takhle zněl titulek v novinách z roku 2004.
Zírala jsem na fotografii mého bratrance pod vytištěným příspěvkem z Moravskoslezského kraje a pozvolna mě naplňovala zatím nepoznaná hrdost, kterou nedovedu dost dobře popsat. Možná čímsi podobným jsou naplněni fanoušci sportu, při hokeji, při fotbale, což jde obvykle mimo mě. Nyní jsem podrobně studovala fotografii, na níž se můj bratranec chystá k dalšímu kulečníkovému šťouchu a jeho soustředěný výraz ve mně vyvolal vzpomínky na dětství.
Jako malé děti jsme se každý rok o prázdninách spolu s druhým bratrancem vídávali u naší babičky v Teplicích. Ivo bydlel s rodiči v Ostravě, takže mně a Michalovi byl hodně vzácný. Vždycky jsem se hrozně těšila, až Ivo zase přijede. Milovala jsem ho. Láskou bolestnou, nevyslyšenou. On mé city neopětoval. Líbily se mu dlouhé vlasy a já byla ostříhaná na kluka. Strašně mě to štvalo, a když mi řekl, abych si vlasy nechala narůst, vzbouřila jsem se matčině praktičnosti a nechala vlasy růst.
Jednou nás tři vzala babička na prázdniny do Beskyd. Byla jsem štěstím bez sebe, trávit s mým vyvoleným, kterého jsem si mimochodem hodlala jednou vzít, romantické chvíle uprostřed nádherné přírody, ve společnosti pasoucích se krav, koní a omamné vůně beskydského venkova.
Neradovala jsem se z blízkosti mého milého dlouho. Do penzionu, kde jsme byli s babičkou ubytováni, přijela rodina s dcerou, která měla vlasy až po pás. Evička se jmenovala. Krve by se ve mně nedořezal! Přišlo přesně to, co jsem očekávala. Ivo se do ní zakoukal. Měla jsem sto chutí ji zabít. Nicméně jsem to překousla a s Evičkou se skamarádila. Nic jiného mi totiž nezbylo. Bravurně jsem tedy hrála druhé housle a se sžíravou žárlivostí sledovala, jak Ivovi žhnou oči, jen ji zahlédne. Stále jsem přemýšlela, kterak mému miláčkovi dlouhovlasou Evu znechutit. Na nic převratného jsem ale nepřišla.
A pak se stalo něco příšerného a já se děsila pocitu viny, že jsem to přivolala. S Michalem, Ivem a Evičkou jsme hráli na honěnou a Michal, ten věčný pošuk, který každou chvíli něco natropil a jeho studnice vtípků a neočekávaných impulsů a zvratů byla bezedná, podtrhl kládu, jež zapírala obrovská dřevěná vrata u stodoly. Evička se padající masivní kládě vyhnula, neunikla však obrovitým vratům stodoly, která se s rachotem řítila na zem. Všichni jsme v úžasu uskočili, Evička to nestihla. Vrata ji přibouchla k zemi…
Michal klečel v rohu místnosti a babička mu strašlivě nadávala.
Evička ležela ve vedlejší místnosti pod vyděšeným dohledem svých rodičů na podlaze a plakala. Vrata ji přetáhla přes záda a ona, celá uřvaná a od pláče červená, se neustále za ně chytala. Ivo byl vyplašený a já… já celkem spokojená. Ještě ten den Evička s rodiči odjela. K mé radosti.
Nedlouho poté, když mi bylo deset let, babička zemřela. Ivo přestal do Teplic jezdit. Naši se rozvedli, s mámou jsme se přestěhovaly a veškeré kontakty na původní rodinu se zpřetrhaly.
Po třiceti letech jsem se s Ivem potkala znovu. Na pohřbu našeho strýce, Michalova otce. Smutné. Nedávno zemřel i jeho otec. Na rakovinu. Strašné. I můj otec má rakovinu…

Sen mého muže (únor 2004)

14. července 2011 v 23:06 | MARCINE |  Fejetony (a jiné)
Leželi jsme s manželem na naší rozložené sedačce v obývacím pokoji a nad námi se tyčily postavy se zbraněmi v rukou. Byla hluboká noc a ony se k nám zrovna vloupaly. Mluvily nesrozumitelnou řečí a neustále nás zbraněmi ohrožovaly.
"Tak už něco udělej!" hučela jsem do zkoprnělého manžela vedle mě, ale ten se ani nepohnul.
Vetřelci rozbíjeli, co jim přišlo pod ruku, a manžel se ani nehnul. To proto, aby nebylo hůř. Představoval si, jak nás všechny zabijou, nás, děti i psa.
"Nemůžu nic dělat," zašeptal manžel a byl rád, že si násilníci nevšimli i našich spících dětí v jejich pokojích.
I děti tuto situaci zaregistrovaly, zalezly pod deky a ani nedutaly. Doufaly, že jejich silný autoritativní tatínek všechno vyřeší. Ale tatínek nic nevyřešil. Potil se pod dekou hrůzou a čekal, až odejdou.
Nakonec odešli. Až když všechno rozbili a všechno nám ukradli. Měla jsem manželovi za zlé, že se jim nepostavil. Ale on nemohl. Nezvládl by to. Zabili by nás. Všechny. Včetně psa.
Dcera byla ještě dlouho rozklepaná, syn nesnesl pomyšlení, že otec zbaběle rezignoval. Že nás všechny neochránil. Tak jako správný otec, synův vzor.
Manžel konečně vstal a šel do lednice (?). Zděsil se. V lednici vězel naporcovaný papež. Řekl mi to.
"Nevadí," řekla jsem, "dáme ho do pytle a hodíme ho do Vltavy."
Překvapila ho moje rozhodnost. A síla. On by to nedokázal…

1. VODNÍ ŽELVIČKY

11. července 2011 v 21:05 | MARCINE |  Kniha "Psí historky z divadelních prken"
Vyrůstala jsem obklopena nejrůznějšími zvířaty. Chovala jsem křečky, morčata a všelijakou zahradní havěť, postupně se u nás doma vystřídali tři kocouři. (Většinou je odněkud přinesl otec a setrvali až do té doby, než je napadlo utéct či než je někdo zamordoval.)
Po rozvodu rodičů se matka znovu vdala a otčím nám pořídil dokonce psa! Byla jsem štěstím bez sebe. Černý setr s delšíma ušima a baňatějším čumákem dostal jméno Ron. Časem k němu přibyl psí nalezenec Punťa, jemuž jsem začala říkat Bílý Bim - Černé ucho (my dříve narození víme, o kom je řeč).
Po těchto chovatelských zkušenostech mi tedy připadalo naprosto normální a samozřejmé, že moje děti budou taky vlastnit nějaké zvířátko. Ovšem mému muži to až tak normální nepřišlo. Pravda, se starší sestrou kdysi měli akvárium s rybičkami, jenže to jaksi není to pravé…
Mezi mnou a manželem nakonec došlo k zásadnímu střetu. Pořídit dětem domácí zvíře, či nepořídit?
On byl zásadně proti. Okamžitě argumentoval tím, že všechny starosti zůstanou na nás, na rodičích.
Škemrání dětí o nějakého domácího mazlíčka bylo však čím dál silnější a i já nasadila vlastní přesvědčovací metody.
Manžel se stále z té situace snažil nějak vykroutit, ale pak dostal originální nápad:
"Koupíme si rybičky!"
Poklesla mi brada do nesouhlasného opovržení. Děti se zarazily: zřejmě proto, že si hned představovaly, jak že se to vlastně s těmi rybičkami budou mazlit.
"Pejska bysme chtěly!" vydechly současně a zajiskřilo se jim v očích.
Mně též.
"Vy jste se snad zbláznili!" zareagoval podrážděně muž. Nejspíš si vzpomněl na svou "psí" fobii a na to, že ho už pokousali tři psi, a ne zrovna ratlíci. I když mi svoje traumatické zážitky dostatečně barvitě již několikrát popsal, utkvěl mi v hlavě pouze jeden z nich. V době, kdy jsme se ještě neznali, hrál s kamarády na hřišti fotbal. Najednou odněkud nečekaně přiběhl vlčák, prokličkoval mezi fotbalisty a zahryzl se manželovi do nohy. Byli překvapeni všichni - manžel bojující dle vlastních slov s lítou šelmou o holý život, spoluhráči i majitel psa. Ten řekl nechápavě: "Ale Rexíček to ještě nikdy neudělal." Pak na vysvětlenou dodal: "Vy jste mu svým zjevem nejspíš připomněl chlapíka, který nám ukradl ze zahrady žebřík."
A fobie byla na světě.
Zvolili jsme nakonec kompromis. Šli jsme koupit dvě vodní želvičky. S těmi se přece mazlit dá.
Ano, dá, ovšem když jsou malé. Mrskají nožičkami, když je držíte za krunýřek, a pusinkou vám oďoubávají prstíky.
K želvičkám jsme zakoupili misku s plochým dnem, uprostřed níž se nad hladinou zvedal kýčovitý ostrůvek s ještě kýčovitější palmičkou. Všechno bylo tak maličké a roztomiloučké jako samotné želvičky.
Žel čas neúprosně běžel, děti rostly - a želvy taky. Už se mazlit nechtěly. Aspoň to tvrdily děti, neboť prstíky měly těmi zlotřilci okousané do krve.
Původní miska s okrasnou palmičkou želvám už nestačila. Kdykoliv přelézaly přes její okraj a mizely kamkoliv. Běžně jsme prohledávali celý byt do výše třiceti centimetrů, abychom jednu ze zmizelých želv našli (druhá ji zaboha nechtěla prozradit). Odtahovali jsme skříně od stěn, odšupovali postele, kontrolovali obsah všech bot.
Jednou však byla veškerá naše snaha marná. Poslední dosud neprobádané místo byl sporák v kuchyni. Ta proklatá želva tam skutečně byla zalezlá!
Pomalu jsme zjišťovali, že z malých, finančně a chovatelsky nenáročných želviček se nám klube obrovský finanční a chovatelský problém.
Zakoupili jsme knihy o chovu, velké akvárium, nezbytný filtr, výhřevné světlo, teploměr, oblázky, kameny, rostliny. Rostliny želvy sežraly hned. Koupili jsme tedy umělé. (Rostliny, nikoliv želvy.) K tomu jsme ještě přikoupili vitaminy, aby želvím nenažrancům neměkly krunýře a aby naši mazlíčkové neměli žádné další nemoci. Obstarávali jsme jim hovězí maso, mleli ho dle návodu z příruček a házeli jsme jim ho přímo do vody. Co zlatíčka želvičky nesežraly hned, zahnívalo a dost pronikavě zapáchalo.
A tak "se muselo" akvárium pořád čistit. "Se muselo" znamená, že já jsem musela! Jak jinak.
Každý týden jsem musela přendat želvy do nějaké nádoby, z níž neměly šanci utéct, z akvária vylít vodu, odmontovat světlo, filtr a teploměr, vytahat kameny, rostliny, vysypat oblázky, všechno pořádně umýt a poté naskládat zpátky - včetně želv. Želvy díky mé neutuchající péči žraly a neskutečně rychle rostly.
Dost!" zaúpěla jsem jednoho dne a celé akvárium i se želvami a vybavením odnesla do akvaristiky. A nechala ho tam se škodolibým přáním, ať si se želvami užije zase někdo jiný.
Po nedlouhém čase děti opět začaly žadonit, že by chtěly zvířátko. Manžel to po naší první "zvířátkovské" zkušenosti razantně odmítl. Jelikož se blížily letní prázdniny, které jsme měli trávit s dětmi mimo domov, uchlácholila jsem děti tvrzením (s nevrlým souhlasem manžela), že si nějaké zvíře pořídíme - po prázdninách.


Knížka o mém prvním pejskovi Danovi a nejen jeho "angažmá" v pražském Divadle pod Palmovkou
Ucelený rukopis ke stažení zde:
http://www.ebookforum.cz/knihy/biografie/psi-historky-z-divadelnich-prken/