Quo vadis na Blog.cz

SVATBA

Ahoj kamarádi Hafíci!

Minulé jaro jsem z mojí paničky jako správný pes vycítil obrovskou nervozitu, kterou jsem si nedokázal nijak rozumně vysvětlit. Pořád s páníčkem mluvili o jakési svatbě a panička se tvářila moc ustaraně. Já jsem sice nechápal, o čem mluví, ale pořád jsem paničce olizoval ruce, aby nebyla tak smutná, a lehal si oddaně k jejím nohám, aby viděla, že jí v tom nenechám samotnou.

Nakonec jsem pochopil, že všichni moji čtyři páníčci jsou zvaní na LIDSKOU svatbu, ovšem beze mě (!), a nezbyl nikdo, kdo by mě doma ohlídal. Byl jsem malý roční puberťák a zatím jsem nikde sám bez paničky nebyl a ani bych bez ní sám dlouho nevydržel. Podle zasmušilé paničky jsem usoudil, že nastal veliký neřešitelný problém.

Moje panička moc možností, jak nepříjemnou situaci řešit, neměla. Mohla mě vzít s sebou do tašky, kterou kvůli té veliké slávě pořídila, jako slušného svatebčana a pak by podle situace jela se mnou domů, anebo mohla rovnou se mnou zůstat doma a užili bychom si pěkný den spolu na zahradě. Ostatní páníčci by se té obrovské slávy mohli zúčastnit klidně bez nás. Ale protože prý ne všichni jsou "pejskaři", mohl bych tam někomu vadit! No považte, já malý pejsek, který neumí ani pořádně štěkat! Doma jsme spolu taky zůstat nemohli, protože prý co by tomu řekli příbuzní, kdyby panička nepřišla! Vždyť šlo o svatbu jejího synovce! Přitom nikoho nezajímalo, jak to má panička vyřešit! Nikdo se v nejmenším nestaral, jak je z toho špatná, a že se jen kvůli druhým musí zachovat jinak, než by sama chtěla. Nakonec litovala, že se na to vůbec ptala, jestli mě může vzít s sebou, kdyby se totiž neptala, možná by mohli být někteří mojí přítomností zaskočeni, ale brzy by viděli, že zbytečně z komára udělali velblouda.

Svatba se měla konat 80km od našeho domova a páníček navrhnul, že noc předtím přespíme tam v místě, u jakési BABIČKY, já si tak prý na nové prostředí zvyknu a pak svoje páníčky bez problému pustím na půl dne pryč. Moje panička hned kroutila hlavou, že mě nemůžou jen tak nechat v "cizím" prostředí, protože jsem tuhle BABIČKU zatím ani moc neznal, a že se nám to všem nakonec vymstí, protože se pak můžu bát pokaždé i doma, kde jsem si konečně zvykl, když mě budou chtít třeba jen na chvíli opustit. Ovšem takhle to cítila jen moje panička a nakonec na nátlak ostatních se podřídila. Na rozdíl od ostatních věděla, že bude zle.

Cesta k té BABIČCE se mi celkem líbila, i její byt. Byl jsem naprosto klidný, i když jsem to tam příliš neznal, protože tam se mnou byli všichni moji páníčci. Jenže večer, v půli naší rozehrané hry, se všichni najednou zvedli a že prý TO VYZKOUŠÍ a chystali se odejít! Odešli a mně se to nelíbilo, ale naštěstí moje panička se mnou zůstala a já se docela uklidnil. Šli jsme spolu hned ven, abych se vyvenčil, jenže na vesnici nesvítí pouliční světla tak jako v Praze a odevšad se navíc ozývalo hlasité štěkání velkých psů. Panička mě klidnila, že je to prý jen za plotem, ale vím já snad, co je to plot a jestli mě to ochrání? Vždyť jsme kvůli té tmě vůbec nic neviděli! Hrozně jsem se bál, sotva jsem se stačil vyčurat a na kakání jsem ani nepomyslil, ale panička mě ani nehubovala. Vrátili jsme se do TOHO BABIČČINA BYTU a já si oddechl. Lehl jsem si k paničce do křesla a ona mě vískala, až jsem skoro usnul. Jenže panička se najednou z křesla zvedla a řekla mi, že mám na ni čekat, že brzy přijde, obula se a chtěla ODEJÍT!!!! Hned jsem vyskočil na všechny čtyři.

Tohle jsem v žádném případě nečekal, že by mě moje panička nechala na neznámém místě a okamžitě jsem se dral za ní. Snažila se zadržet mě v bytě, strkala mě zpátky za dveře, i hrozila, ale čím víc se o to snažila, tím víc jsem se dral za ní. Ztropil jsem u toho takový povyk, že se otvíraly dveře ostatních v domě a ti zjišťovali, jestli tam neřádí zloději. Bylo jasné, že ten večer, kdy se zbytek mé rodinné smečky sešel ve vedlejším domě s příbuznými-svatebčany, moje panička stráví čas se mnou při našich společných hrách. Ještě ten večer bylo rozhodnuto, že hned ráno jedeme domů.

Byl jsem šťastný, když jsme společně dorazili domů. Hned jsem vyběhl na zahradu a konečně jsem se vykakal. Panička s páníčkem se za chvíli chystali odejít, ale mně to vůbec nevadilo, jsem zvyklý, že každý den odcházejí do práce. Uvelebil jsem se v pelíšku a jako vždycky jsem sledoval, jak se oba vypravují. Bylo to stejné jako jindy, panička se převlékala, česala a malovala si obličej. Pak mi panička dala pusu a odešli. Byl jsem spokojený, věděl jsem, že se zase vrátí, tak jako vždycky. A taky jsem byl rád, že už jsme z VÝLETU doma.

Kamarády Hafíky zdraví LUI

SVATBA VYPADALA TAKTO:

Protože mě manžel během cesty domů "umlátil" argumenty, proč se musíme vrátit zpátky, vyrazili jsme z Prahy zpátky poté, co jsem se v rychlosti osprchovala, oblékla zmuchlané oblečení, které jsem ledabyle naházela do tašky při odjezdu od babičky domů s tím, že nakonec zůstanu s pejskem doma a nemělo tedy smysl oblečení rovnat. V mezích zbývajícího času jsem se nalíčila, vlasy jsem neřešila, byly týden neumyté a hnusné a chystala jsem se na jejich úpravu těsně před svatbou. Stáhla jsem si je bez emocí do ohonu, protože jsem dospěla do bodu, kdy už mi bylo všechno úplně jedno.

Lui byl v naprosté pohodě, opouštěli jsme ho, jako když odcházíme do práce, koukal na nás ze svého pelíšku a věděl, že se zase vrátíme, tak jako každý den.

Do Březnického zámečku jsme dorazili pár minut po dvanácté, obřad začal ve dvanáct. Zchvácení jsme vpadli do obřadní síně a po čas svatebního ceremoniálu jsme zůstali stát u dveří. Dokázala jsem si v pohodě představit (na rozdíl od jiných), že bych přišla s pejskem v tašce na rameni. Pak jsme se přesunuli na hostinu a ani tady by pejsek nepřekážel, bylo možné trávit s ním čas venku na zahradě před restaurací. Kolem páté hodiny odpoledne, na začátku veselí, odjela naše čtyřčlenná rodina domů za pejskem, který už konečně potřeboval vyvenčit. Kdybych s Luiem rovnou zůstala doma nebo by mohl se mnou přijít na svatbu, mohli se pobavit aspoň mí nejbližší, manžel, dcera a syn. Takhle měli smůlu.

CO Z TOHO PLYNE?

My, co chováme pejsky, odhadneme u nich celkem lehce, jak se mohou vyvinout určité situace, a obzvlášť my, kteří se jim z celé rodiny věnujeme nejvíc a oni nás vnímají jako svoje hlavní páníčky, známe nejlíp jejich "myšlenkové pochody". Víme, kdy náš mazlík bude smutný a proč, co mu udělá největší radost a proč, kdy bude nešťastný a proč. To je logické, pochopitelné a normální. Jenom mně bylo jasné, že to nedopadne tak, jak si to ostatní představují. Psa s sebou na svatbu mi vzít nedovolili a ani neřešili, co s ním udělám, ovšem moji účast očekávali ("Přece bych nešla na tu velikou slávu JEN kvůli psovi!"). Nedochází jim ani teď a ani je to nezajímá, že to byl roční pes, který si musel na všechno postupně zvykat. Že velmi dobře a poměrně brzy zvládal naše odchody z domova, protože věděl, že se mu vrátíme. Že na jiná prostředí si musel taky teprve zvyknout, aby neměl pocit, že jsme ho navždy opustili. Je pochopitelné, že bude vyvádět, když ho opustíme v místě, které nezná, a zatímco mí drazí příbuzní kroutí hlavou nad tím, že děláme moc povyku jen kvůli psovi, já kroutím hlavou, že jim nedochází, že je to roční pes a nemůže se chovat jako dospělý. Náš první jorkšírek Daneček jezdil k babičce velmi rád, byl to jeho druhý domov, tohle můžeme od Luie očekávat až po pár návštěvách. Naprosto logické. A jen doplním, že "ten pes" mi dává mnohem víc, než všichni ti moji příbuzní dohromady.

Vrtá mi v hlavě, jestli vůbec někdo docení, že jsem tu prekérní svatbu absolvovala hlavně kvůli všem příbuzným, aby "nebylo zle v rodině". Bylo by mi lépe s Luiem na zahradě a moje rodina se mohla v klidu veselit beze mě.

Proč nemůžeme být k sobě tolerantnější? Vždyť někdo "ujíždí" na sportu, jiný na práci, další na dětech a já holt na psech (a nejsem sama!). Na svatbě byly malé děti a těm stěží poručíte, aby nehlučeli a byli zticha, tak jako psovi, a ten vás na rozdíl od nich poslechne. Proč je jedno tolerovatelnější než to druhé? V čem je ten zakopaný pes?

Moji přátelé Hafíci mají běžně děti a psy dohromady a nemyslím, že dělají mezi nimi významné rozdíly. Já jsem taky měla malé děti a jorkšírka a byli pro mě vším, byli pro mě rovnocenní, byla to moje rodina. Možná je to tím, že jsem nikdy nežila na vsi, kde "špinavý pes" patří k boudě. A tomu jsem velmi ráda.

LUI a MARCINE (14. 5. 2012)